Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Matku Ludmily Zouharové (na obrázku) zavřeli na téměř deset let
Paměť národa,

„Brečela jsem v sobě, aby to nebylo slyšet.“ Jak komunisté potrestali rodiny členů skupiny Mašínů

„Jak přijeli, tak mě maminka poslala k sousedům. Pak jsem viděla, že už tam žádné auto nestojí a vrátila se domů. Hrozný pohled. Všechno rozházené, stařenka seděla v kuchyni u stolu, brácha ležel na zemi a brečel. Byly mu čtyři roky,“ popisuje Ludmila Zouharová, jak jí bez varování odvezli komunisté matku, kterou pak neviděla deset let. Její vzpomínky jsou součástí Příběhů 20. století.

Dne 25. listopadu 1953 přijelo do Pivína nedaleko Prostějova několik černých aut obsazených policisty. Ludmile Zouharové (tehdy Švédové) bylo sedm let. Příslušníci Státní bezpečnosti sebrali v domě Švédových její matku a také děda Františka a strýce Vratislava. Pro strýce Zdeňka Švédu si dojeli do práce.

Ludmilin otec byl v té době již zatčen a později popraven. Byl to Václav Švéda, člen odbojové skupiny bratří Mašínů.

Dvě generace odbojářů

V roce 1946 se Švéda oženil s Ludmilou Kasparidesovou (1923-1991), jejíž otec Josef a strýc Jan Kasparidesovi byli za okupace kvůli účasti v odboji zatčeni a odsouzeni k smrti. Trest nakonec nebyl vykonán.

Matka Ludmily Kasparidesové byla příbuzná rodiny Mašínovy. Roku 1940 Mašínovi Ludmilu K. adoptovali a v obavě z nacistické konfiskace na ni přepsali polovinu svého hospodářství v Lošanech (50 hektarů polností). Druhou půlku přepsali po svatbě na Václava Švédu, který se po válce právě v Lošanech seznámil se svými pozdějšími spolubojovníky Ctiradem a Josefem Mašínovými.

 

 

Ludmila Zouharová, tedy dcera novomanželů Švédových, přišla na svět 21. září 1946. Měla vážnou vrozenou vadu nohy, prodělala několik operací, jako dítě se v noci budila, křičívala ze spaní bolestí. Roku 1947 zemřel při porodu její první bratr (měl se jmenovat po otci Václav).

Roku 1948 ukradli komunisté prarodičům Kasparidesovým továrnu na výrobu stavebního kování. V září 1949 se Ludmile narodil bratr Radslav, který v necelých dvou letech onemocněl na zápal plic a zánět pohrudnice – lékaři mu nedávali naději, ale přežil. Roku 1950 komunisté ukradli statek v Lošanech a rodinu Švédovu s těžce nemocným synem vystěhovali.

Václav se živil jako krmič prasat, s dětmi a ženou bydlel u rodičů v Pivíně. Stal se členem skupiny bratří Mašínů, s nimiž se v říjnu 1953 pokusil uprchnout na Západ. Byl těžce zraněn a zatčen.

Monstrproces s celou rodinou

V zimě 1955 se konal vykonstruovaný monstrproces se zatčenými příslušníky rodiny Švédovy a dalšími dvanácti lidmi. Tři obžalovaní dostali trest smrti: Václav Švéda, Zbyněk Janata a Ctibor Novák. Ludmila Švédová (matka Ludmily Zouharové) dostala za údajné maření pátrání po manželovi a napomáhání jeho trestné činnosti 18 let vězení.

Šestašedesátiletý František Švéda (děd) byl odsouzen k 15 letům. Zdeněk a Vratislav Švédovi (strýcové) dostali 20 let, během pobytu ve vězení je opustily manželky, součástí trestu byla i konfiskace majetku.

Ludmila Švédová se s manželem Václavem před popravou nesměla setkat. Malá Ludmila (dnes Zouharová) s bratrem a babičkou tatínka navštívila ve vězení měsíc před popravou: „Asi jsem byla v šoku, protože že si to vůbec nepamatuju… Neměla jsem ale tehdy tušení, že vidím otce naposledy.“

Václava Švédu popravili v pankrácké věznici 2. května 1955. O jeho smrti se dcera dozvěděla náhodou o několik měsíců později:

„Tehdy k nám přijela teta Hladíková z Kolína. Byla jsem asi nemocná, spala jsem v kuchyni. Ležela jsem pod peřinou a stařenka četla tetě dopis, v němž tatínek předtím psal, že dostal trest smrti. Bylo to hrozné. Aby nevěděli, že jsem to slyšela, tak jsem zůstala zakrytá pod peřinou… a brečela jsem a brečela, ale v sobě, aby to nebylo slyšet.“

Nikdy se neptala, proč

O sedmiletou Ludmilu a čtyřletého Radslava se starala babička Hedvika Švédová. Přes pokročilý věk (bylo jí přes šedesát) chodila pracovat na pole v JZD, k tomu musela zvládnou výchovu dětí, péči o domácnost, občasné výpady lidí, ovlivněných komunistickou propagandou – a také ponižující návštěvy sociálních pracovnic.

Ludmila Zouharová vzpomíná, že babička trpěla silnými bolestmi nohou a že jí pravidelně chodili s bratrem pomáhat na pole: „Museli jsme okopávat a vytrhávat řepu. Nikdy jsem se neptala, proč to musíme dělat. Bylo to automatické.“

Její matka Ludmila Švédová prošla věznicemi v Pardubicích, Bratislavě a Želiezovcích, kde málem zemřela na silnou úplavici. Malé Ludmile uvěznili celou rodinu, součástí jejího dětství se staly pravidelné návštěvy věznic: „Těšila jsem se, že maminku uvidím, ale zároveň jsem měla strach, protože ona měla pořád slzy v očích.“

Po amnestii v roce 1960 se z vězení jako první vrátil děd František: „Když stařeček otevřel vrata a stál ve dveřích, stařenka omdlela.“ Ve 73 letech začal pracovat jako zedník, po letech dřiny se mu podařilo vyplatit půlku zkonfiskovaného domu.

V červnu 1962 dokončila Ludmila základní školu. Toužila studovat, ale babička jí našla místo dělnice v textilní továrně v Moravské Třebové. V 16 letech musela opustit domov a pracovat ve dvousměnném provozu. Mělo to praktické důvody:

„Stařenka to brala tak, že jsou se stařečkem už ve vysokém věku a že maminka má být ve vězení ještě devět let. A kdyby se s nimi něco stalo, kdo se postará o mého bratra? Byla jsem tu jen já. Takže jsem vyšla devítku s jednou dvojkou z chemie a musela jsem do práce.“  Ludmila Zouharová pracovala v textilce bezmála 40 let. V Moravské Třebové se v roce 1968 provdala (má dvě dcery).

Lepší 10 let vězení než nevychovat děti

V roce 1963 po bezmála deseti letech ve vězení komunistické úřady podmínečně propustily její matku a o rok později oba strýce: „Dostala jsem telegram, že se maminka vrací domů. Nemohla jsem se dočkat rána, celou noc jsem nespala.“ Ludmilu Švédovou nechtěl po propuštění z kriminálu nikdo zaměstnat, nakonec nastoupila jako uklízečka, musela splácet soudní výlohy.

Velice se trápila tím, že dlouholeté odloučení narušilo vztah s dětmi: „Strašně tím trpěla. Když bratr něco chtěl, šel za stařenkou. A to maminka těžce nesla. Říkala, že jí tolik nevadí deset let ve vězení, jako spíš to, že nemohla děti vychovat podle svého.

Ludmila Švédová se dožila pádu komunistického režimu, ale nikoli navrácení rodinného majetku. Zemřela v 68 letech 3. května 1991. Dcera Ludmila říká, že „maminka na smrtelné posteli prosila, abychom se postarali o tatínkovu rehabilitaci a vyřídili restituce. Říkala také, že nám na vkladní knížce našetřila nějaké peníze, a abychom se měli rádi. Bratr měl slzy v očích a maminka mu říkala, ať nepláče, že smrt není zlá, zlé je jen umírání.“

V roce 1993 byl popravený Václav Švéda rehabilitován – a teprve v té době, přibližně po 40 letech, dostaly jeho děti dopis na rozloučenou. Stojí v něm:

„Milovaná moje maminko, drahé moje děti. 29. ledna 1955 jsem byl odsouzen Nejvyšším státním soudem k trestu smrti. Milá maminko, milé děti, myslím na Vás neustále. Myslím na Lidunku, na tatínka, na bratry. Miluji Vás všechny víc než svůj život. Maminko, buď silná, statečná žena. Přimkni se ještě víc k dětem. Ony Tobě dají to nejlepší. V dětech je život. Děkuji Ti za vše.“

Ludmila a Radslav získali po pádu komunismu zpět část rodinných majetků. Většina budov byla již zdevastovaná, továrna v Kolíně rozkradená, ze statku v Lošanech zbyly jen obytné budovy, protože stodoly během vyřizování restitucí lidé rozebrali a ze dvora si udělali obecní skládku.

Ludmila Zouharová prý na své rodiče myslí denně: „Nahoře v pokoji mám jejich svatební fotografii. Každý den tam chodím a pohladím je,“ říká.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

14 komentářů

  1. Evropan napsal:

    Tragédií je ještě to, že mimo Štěpána a Pole nové vlastně nikdo z komunistických fanatiků, kterých bylo v některých obcích spousta, nebyl za porušování lidských práv po r.89 potrestán, mohli si místo toho užívat vysokých důchodů, které zásluhou vysokých funkcionářských platů dříve měli.

    • petrph napsal:

      Je to ještě horší než myslíte. Pravda totiž je, že spousta z nich byla našimi soudy po sametu souzena, leč z formálních důvodů osvobozena. Co je na tom tragedie, že podobně naši soudci řeší i dnešní trestní činnost.

  2. nováček napsal:

    Pomíjím skutečnost, že „události, o kterých se v článku hovoří, se odehrály mezi lety 1951 a 1952 a byly uskutečněny v rámci pečlivě naplánovaných akcí. Jednalo se o přepadení stanice SNB v Chlumci nad Cidlinou (13. září 1951) a v Čelákovicích (28. září 1951), kdy byli usmrceni dva policisté. Pokladník byl pak zastřelen Josefem Mašínem 2. srpna 1952 při přepadu vozidla s penězi na výplaty dělníkům státního podniku Kovolis“ (jeden z policistů byl podříznut svázaný a omámený chloroformem) a že podle zákonů všech států by takové činy byly posuzovány jako vraždy, či loupežné vraždy, protože se nejednalo na př. o boj ve válce, a všichni „polapení“ účastníci a ti co činům napomáhali by byli odsouzeni podle platných zákonů.
    Jinak je ovšem článek pěkný doják zaměřený na odstrašení případných sympatizantů a voličů KSČM. Jiný účel těžko najít. Podotýkám, že i naše rodina byla mezi oběťmi komunistických totalitních praktik, když mně bylo 16 let, tak oba mí rodiče byli při znárodňování jejich majetku zavřeni a já jsem zůstal doma sám se dvěma mladšími sourozenci a strarou babičkou. Ovšem nikdy bych si nepřál, aby podobný doják byl napsán i o naší rodině.

    • bolek.vala napsal:

      V naší rodině bylo několik znárodnění , ale nikoho nezavřeli , mohl byste napsat , za co seděli vaši rodiče ?? Dík

      • nováček napsal:

        Nemohl, nikdy se to nedověděli, soud nebyl. Nedověděl se to ani nikdo jiný z rodiny, přesto, že někteří po tom intenzivně pátrali. Dlužno říct, že přesto byli rodiče odškodněni za vazbu finančně a to dokonce dvakrát, v roce 1969 částkou každý 20.000 Kčs a v roce1991 rovněž částkou 20.000 každý, ale v téměř jinak bezcených akciích, jakéhosi podniku, který byl rozkraden a zlikvidován.

  3. jan vyskočil napsal:

    Mašínové nebyli hrdinové,ale vrazi.Zostudili památku svého otce.

  4. Milan Vinš napsal:

    Pane Nováčku, nevím, zda jste někdy něco slyšel o „třídním boji“ který měli komunisté ve svých stanovách. V jednom období to byl dokonce „zostřený třídní boj“. Co si pod tím představujete ? Prostě to bylo terorizování vlastních obyvatel komunisty, a tito se nesměli bránit. Komunisté prostě hodili rukavici a našlo se pár statečných lidí, kteří ji zvedli. Kdyby tady po válce zůstal demokratický režim, toto by se nedělo.

    • petrph napsal:

      V tom je právě ten problém . Takto jak to popisujete, se sice mohli komunisté a jejich odpůrci vzájemně terorizovat, leč nemohlo to vést k odstranění komunistického režimu. K tomu by to chtělo masový organizovaný odpor, který by komunistický režim v otevřeném boji porazil. A k tomu Mašíni, ani jiní podobní nikdy nedospěli.
      Jen pro příklad, v červnu 1953 vypuklo málo známé otevřené masové povstání proti komunistickému režimu v Plzni. Nikdy jsem neslyšel že by se snad Mašini (to tu ještě byli) hodlali k němu připojit

      • ČERT napsal:

        Tak taky je to třeba vidět asi v celkovém kontextu. To plzeňské povstání začalo jako spontánní akce primárně v důsledku měnové reformy, tzn. hlavně znehodnocení finančních úspor (neklid byl tehdy i jinde v republice)… A dost rychle to bylo „udušeno“…

      • Milan Vinš napsal:

        Masový odpor v roce 1953 by byl již utopen v krvi, to už měli komunisté situaci pevně pod kontrolou a toho si Mašínové byli plně vědomi. Češi přece nejsou žádní bojovnící, ti dokáží brblat pouze u piva.
        Nerozumím tomu, jak myslíte, že by se Mašínové připojili k odporu v Plzni. To jako že by tam přijeli a postavili by se do čela ? To by třeba také mohli být považováni za provokatéry. Navíc povstání v Plzni bylo spontánní, neřízené. Nikdo je v té době neznal a navíc by vyšli z konspirace. Oni čekali na příchod Američanů a považovali se za jejich předsunutou jednotku. Když poznali, že Američané nepůjdou s komunismem do války, rozhodli se odejít.

    • nováček napsal:

      Já si pod tím nemusím nic představovat, žažil jsem ten třídní boj na vlastní kůži. Nebudu všechno popisovat, bylo by to za můj život dolistopadu 1989 na román,začinalo to tím, že když jsem se chtěl přihlásit na průmyslovku, tak jsem se musel nejdříve 3 roky „sžívat s dělnickou třído, jako mladý dělník na zaučení, nikoliv učení v nějakém oboru, i to mně bylo znemožněno. Začal jsem v prvním ročníku, když moji vrstevníci maturovali. Ale je pravda, že jsem dostal i sociální stipendium, protož otčím byl v TNP (tábor nucených prací) a příjem rodiny se čtyřmi nezaoptřenými dětmi byl tak nízký,že jsem splňoval všechna potřebná kritéria.

      • nováček napsal:

        Ještě cítím povinnost dodat – s těmi Mašíny, zbaběle vraždícími svázaného policajta v chloroformové narkóze a nic netušícího starého pokladníka, to pan Adam Drda pěkně pokálel, tu jinak oprávněnou protikomunistickou kampaň.

  5. bolek.vala napsal:

    Co takhle promluvit si z pozůstalými těch zavražděných policajtů a ostatními obětmi poskoků západních kapitaslisů ??!!

    • nováček napsal:

      To už „demokrati“ morálně nezvldnou, to byste po nich chtěl moc.n

Přidávání komentářů není povoleno