Pocit návratu v čase, někam do doby první republiky, je v Tiché ulici na pražských Hřebenkách na první pohled patrný. Oblast je od roku 1993 památkovou zónou, přesto zde pražští památkáři souhlasili se stavbou domu, který je velikostí i tvarem ve zjevném rozporu s tím, co je v takové zóně možné stavět. I když Ministerstvo kultury přiznává porušení zákona, od problému dává ruce pryč – lhůty pro řešení už prý uplynuly.

Jiří Punčochář se do vily v Tiché ulici přiženil už před desítkami let. A nyní stojí v čele odporu proti tomu, aby mu v přímém sousedství, na místě vily, kde se u politika a právníka Josefa Schieszla setkávaly význačné osobnosti první republiky, vyrostl rozsáhlý objekt, který s charakterem místa nemá nic společného.

Petici proti zamýšlené stavbě podepsalo téměř tři tisíce lidí. Na rozdíl od mnoha jiných případů nejde o dnes tolik rozšířený „NIMBY“ přístup – tedy na našem dvorku se nic nového stavět nesmí.

„To není žádný odpor proti stavění jako takovému. Máme vyjádření Národního památkového ústavu, že navržená podoba stavby je v rozporu s předpisy památkové zóny. V památkové zóně není možné nic takového postavit. To je prostě fakt,“ říká Jiří Punčochář.

Oblast Hřebenka je součástí památkové zóny Smíchov a je „charakterizovaná prvorepublikovými úřednickými vilkami z počátku století, jednopatrovými s podkrovím a sedlovou střechou, umístěnými v zahradách s odstupem od komunikace“. Jen výjimečně lze v památkové zóně povolit nástavbu o jedno podlaží, nebo zvětšení stávajícího půdorysu o 15 %.

Navržená stavba má být ale zvětšena ze 179 m2 na 818 m2, podle projektu má rozměry 46 x 17,8 metru a tvar dlouhého hranolu s plochou střechou. „Charakterem připomínajícím středně velký panelový dům,“ komentuje to Punčochář.

Jak je tedy možné, že záměr získal souhlas pražského Odboru památkové péče a následně i stavební povolení?

Povoleno, nepovoleno, povoleno…

Není to poprvé, co unikátní místo s krásným výhledem na Prahu přilákal developery. V roce 1994 přišli se záměrem vystavět jen kousek pod domem rodiny Punčochářových, na místě jedné původní vily a její zahrady, tři bytové domy – Rezidenci Hřebenka. Ani ty do památkové zóny nepatří, protesty místních stavbu odložily, ale nakonec se stavět začalo. Pomohla nebývalá vstřícnost památkářů. Pro současný příběh stavby v Tiché 6 je tato historie důležitá.

V listopadu 1996 po záplavě jednání a protestů ministerstvo kultury zrušilo souhlasné stanovisko památkářů, v dubnu 1997, po neúspěšném odvolání stavebníka, rozhodnutí nabylo právní moci. Jenže hned v květnu Odbor památkové péče MHMP vydává nenápadně nové souhlasné stanovisko a stavebník začíná ihned, „v dobré víře“, urychleně stavět.

Paradoxem je, že dnes tuto stavbu sám odbor památkové péče označuje jako „stavbu porušující charakter památkové zóny“. Tedy tentýž odbor, který nyní vydal souhlas se stavbou v Tiché 6 a Tiché 6a (obě stavby mají jiného majitele a investora, ale princip je podobný).

OBECNĚ ZÁVAZNÁ VYHLÁŠKA HMP Č. 10 O PROHLÁŠENÍ ČÁSTI ÚZEMÍ HMP ZA PAMÁTKOVÉ ZÓNY A O URČENÍ JEJICH OCHRANY:

Čl. 4, odst. d) Při nové výstavbě, přestavbě a modernizaci musí být zohledněn charakter a měřítko zástavby a prostorové uspořádání památkových zón, rozsah nové výstavby, přestavby a modernizace musí být přiměřený památkovému významu jednotlivých částí památkových zón.

Čl. 3, odst. d) Předmětem ochrany jsou … panorama památkových zón s hlavními dominantami v blízkých i dálkových pohledech.

Historie se zatím v mnohém opakuje. Protesty místních lidí dokázaly záměr – navzdory již vydanému stavebnímu povolení – aspoň na čas pozastavit.

Zajímavý byl i postup stavebního úřadu Prahy 5. O stavebním záměru se totiž lidé v okolí dozvěděli pozdě – až ve chvíli, kdy skončily všechny lhůty pro podání námitek. Jednoduše proto, že stavební úřad informace pouze vyvěsil na své nástěnce (v období 14. 3. – 30. 3. 2023) a sousedy neobeslal. Úřad totiž mezi účastníky řízení připočítal i obyvatele vzdálenější bytovky, tím jejich počet vyskočil nad třicet a v takovém případě již není povinnost nikoho adresně obesílat, ale stačí právě jen informace formou veřejné vyhlášky.

Jednoho dne, koncem října 2023, na samý konec slepé Tiché ulice přijeli zeměměřiči „a že prý se tu bude bourat barák“. Teprve pak se lidé v okolí začali ptát, co se to chystá. A zjistili, že záměr má už z 24. května 2023 stavební povolení.

„Zajímavé je, že když chtěl soused přistavět patro, hned u domu vedle, tak přitom vyjádření všem normálně přišlo poštou,“ podotýká Jiří Punčochář.

Když stavební firma začala s prvním bouráním části původní stavby, někteří místní bránili průjezdu těžké techniky doslova vlastním tělem. Spolu s tím rozjeli rychlou právní akci. Vynecháme komplikované byrokratické detaily: výsledkem je, že i když stavební povolení stále platí, stavba je na základě správní žaloby z rozhodnutí Městského soudu v Praze nyní pozastavena.

O tématu už HlídacíPes.org jednou psal v březnu 2024. Od té doby se na místě v podstatě nic nepohnulo, jen již polorozbořená Schieszlova vila, na jejímž místě (plus mnoha dalších metrech čtverečních přilehlé zahrady) má nový dům stát, dále chátrá.

Na Odboru stavebního řádu pražského magistrátu již proběhlo přezkumné řízení. V něm ale magistrát konstatoval, že i když byl záměr povolen v rozporu s právními předpisy, „újma, která by vznikla stavebníkovi jeho zrušením, by byla ve zjevném nepoměru s újmou vzniklou jiné osobě nebo veřejnému zájmu“.

„Jde o fascinující ohodnocení finanční hodnoty závažného poškození památkové zóny,“ reaguje Punčochář.

Architekt a autor projektu Petr Kolář už dříve pro HlídacíPes.org řekl, že projekt prošel standardním stavebním řízením a že věří, že stavět se začne. Tvrdí, že vilu nečeká demolice, ale rekonstrukce a přístavba. Podle něj protesty a žaloby znamenají „účelovou snahu zablokovat záměr, který splnil všechny zákonné podmínky a má pravomocné stavební povolení“.

Podle obchodního rejstříku je majitelem vily i přilehlých pozemků společnost Tichá 5 s.r.o. Jejím jednatelem je developer Martin Kulík a koncovým vlastníkem společnost Martiou Holding Limited se sídlem na Kypru. Kdo reálně za projektem stojí, nelze z otevřených zdrojů zjistit.

Podle předložených plánů má celá ohromná stavba být jen jednou bytovou jednotkou. O tom ale Jiří Punčochář pochybuje: „Je to navržené tak, že jednoduchými příčkami by z toho šlo udělat zhruba deset bytových jednotek. Jde tedy o bytový dům. Navíc s plochou střechou, který do památkové zóny nepatří.“

Zničení památkové zóny

Obor památkové péče, který svým razítkem stavbu posvětil, se ke svému souhlasnému rozhodnutí vyjadřovat nechce. „Správní řízení nebylo v dané věci ukončeno, tudíž se nebudu k případu v tuto chvíli vyjadřovat. Mohu pouze sdělit, že naše stanovisko přezkoumává ministerstvo kultury,“ řekl před rokem a půl Jiří Skalický, ředitel magistrátního odboru památkové péče.

Nyní už se ale žádný přezkum – podle vyjádření ministerstva kultury – nekoná. HlídacíPes.org proto poslal řediteli Skalickému nové dotazy na důvody souhlasného stanoviska (jež je – taktéž podle závěrů ministerstva kultury – nezákonné, jak popisujeme níže), ale ty již zůstaly bez odpovědi.

Jak zdůrazňuje Jiří Punčochář, klíčový byl a je právě souhlas magistrátních památkářů. „Oni tvrdí, že souhlasné stanovisko dal i Národní památkový ústav, ale to prostě není pravda. NPÚ naopak ke zničení místní památkové zóny dával vždy zamítavé stanovisko. Bohužel má jen poradní hlas.“

Národní památkový ústav rozhodnutí památkářů „vzal na vědomí“. Což ale neznamená souhlas, nýbrž – jak vysvětluje NPÚ – „obvyklý postup, který NPÚ volí v případech, kdy nadřízený správní orgán nerespektuje v předchozím řízení náš názor“.

Dříve naopak NPÚ projekt odsoudil s tím, že jde proti zásadám ochrany v památkové zóně a „tento druh developerského stylu degraduje charakter i genius loci obytného souboru Hřebenka založeného význačnými architekty v prvé třetině 20. století jako výrazově pestrý a zároveň vyvážený celek“.

Tím, kdo by mohl rozhodnutí památkářů zrušit, je ministerstvo kultury – jak je patrné i z výše popsaného případu Rezidence Hřebenka z 90. let.

Vloni v červenci ministr kultury Martin Baxa v odpovědi na dopis Jiřího Punčocháře dokonce napsal, že „rozhodnutí (povolit stavbu, pozn. red.) vychází z nezákonného rozhodnutí orgánu památkové péče magistrátu“.

Z dopisu ministra kultury Martina Baxy. Printscreen HlídacíPes.org

„Ministerstvo, které má být garant zákonnosti v oblasti památkové péče, potvrzuje, že to, co se tu má dít, je nezákonné. Jenže tvrdí, že s tím nemůže nic dělat. Přitom víme, že rozhodnutí magistrátních památkářů může zrušit,“ zlobí se Punčochář.

Už je pozdě, tvrdí ministerstvo

Na dotaz HlídacíPes.org ministerstvo kultury potvrdilo, že stavby v Tiché ulici 6 a 6a byly povoleny „nezákonně, v rozporu se zájmy státní památkové péče a chráněnými hodnotami městské památkové zóny Smíchov“ a že připuštěny byly stavby „mimořádných, maximalistických rozměrů a modernistických sklo-betonových proporcí“, které v památkové zóně být nemají.

Jenže podle ministerstva je už pozdě a nelze s tím nic dělat, protože již uběhly zákonné lhůty, kdy „tato rozhodnutí mohla být shledána nezákonnými a přezkoumána/zrušena a tudíž zůstala v platnosti“.

Jak dále vysvětluje ministerstvo, na základě toho investor postupoval „v dobré víře“, že může stavbu připravovat a získal tak i stavební povolení. Až ta byla napadnuta podněty k návrhům na přezkum (přičemž stavební úřad, jak jsme popsali výše, přímo účastníky neinformoval a věc řešil jen veřejnou vyhláškou).

„Tyto návrhy ale bohužel musely být také odmítnuty/odloženy. Nezákonnost byla shledána, ale reálně nelze už nic v zákonném rámci učinit, protože uběhly všechny lhůty pro možné zrušení rozhodnutí MHMP OPP a to zůstalo i jako nezákonné platným,“ shrnuje ministerstvo kultury.

„Neexistuje legální prostředek ke zrušení těchto konkrétních rozhodnutí a závazných stanovisek,“ říká mluvčí Ivana Awwadová, jakkoli v obecné rovině ministerstvo kultury má právo rušit souhlasné stanovisko památkářů. „Ale pouze v zákonem stanovených lhůtách,“ dodává Awwadová.

Podle právníka Karla Muzikáře (který v Tiché ulici vlastní Vosmíkovu vilu, již plánuje zrekonstruovat a o situaci na místě je proto dobře informován) přístup ministerstva kultury „představuje naprostou rezignaci na výkon jeho působnosti, jakožto ústředního orgánu státní správy v oblasti památkové péče, jehož úkolem je zájmy památkové péče chránit“.

Jan Punčochář hodlá vytrvat a zodpovědné osoby zejména na straně pražských památkářů dohnat k odpovědnosti. Kýžený stav by podle něj byl, že by památkáři odvolali svůj souhlas a celé řízení by tím skončilo.

„Mám strach, že někde něco běží a my o tom nevíme a zase potají skončí všechny lhůty,“ říká Punčochář a přiznává, že i s ohledem na dřívější zkušenost je k svému úsilí skeptický: „Žije tu pátá generace naší rodiny. Osobně si dávám 7–15% šanci, že se podaří s tím něco udělat. Je tu památková zóna, genius loci, prvorepublikový styl, ale obávám se, že bohužel dočasně.“