V aktuálním víceletém rozpočtu na roky 2021–2027 pracuje Evropská unie s celkovou sumou přesahující dva biliony eur. To je zhruba 25 ročních rozpočtů Česka. Realitu doby, kdy stávající víceletý finanční rámec vznikal, ilustruje položka v kapitole bezpečnost a obrana: bylo to tehdy pouhých 16,4 miliardy eur. Jak ale bude vypadat rozpočet na roky 2028–2034, který se nyní připravuje?

Evropská komise představila první návrh nového sedmiletého finančního plánu letos v červenci, další představení návrhů má následovat a proces schvalování se potáhne následující zhruba dva roky. Víceletý evropský rozpočet je přitom ve vztahu k celému hospodářství EU vlastně velmi malý.

„Hradí se z něj sice i provoz a chod EU, ale to jsou v tom celku opravdu malé částky. Primárně je to rozpočet investiční a financují se z něj specifické dlouhodobé priority EU, u nichž se členské státy shodnou, že je má smysl financovat na celoevropské úrovni, protože to Unii někam posune,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Rozhovor je textovou verzí podcastu Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor serveru HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Zatímco před dvaceti třiceti lety bylo zcela dominantní složkou rozpočtu EU zemědělství a zbytek šel de facto na kohezi, nyní se priority mění. „Třeba obrana měla dosud jen malý podíl, ale teď se bude debatovat, kam se to má celé posunout, protože priority se mění,“ dodává Blažek.

Finanční rámec na roky 2028–2034 má být opět zhruba dva biliony euro. Skutečně se dá říct, že je to vlastně malá částka?

Je, protože to je suma na sedm let a pro 27 členských států. A když se podíváme třeba na data z roku 2023, tak jen samotné Německo má státní rozpočet právě ve výši dva biliony eur. Český státní rozpočet byl v přepočtu 122 milionů eur. Když bychom sečetli všechny rozpočty všech členských států EU, došli bychom za souhrnně za sedm let k sumě 311 bilionů euro.

V tom poměru to opravdu vypadá jako „drobné“. Proč tedy ten finanční rámec vyvolává takové emoce, proč je to takové politikum?

Na evropské úrovni jsou to v podstatě jediné peníze, o něž se lze hádat. Současně to dává Evropské komisi do rukou mocenský nástroj, z nějž pak vycházejí jednotlivé roční rozpočty. Roli hrají i dlouhodobé zájmy jednotlivých zemí. Už jsme řekli, že dříve šly ohromné sumy do zemědělství a pořád jsou státy, pro něž je tahle oblast klíčová, typicky Francie a Polsko. Ale priority se postupně mění a třeba pro pobaltské země je klíčová kapitola společné obrany.

Kdo do vzniku rozpočtu reálně může mluvit?

Je to jiný způsob schvalování, než u běžných zákonů. Návrh na rozpočtový rámec přináší nejprve Evropská komise, pak je potřeba schválení od členských států v Radě EU, na úrovni ministrů financí a premiérů. U rozpočtu se také vyžaduje jednomyslnost; je to jedna z těch relativně řídkých oblastí, kde existuje právo veta. Mimochodem – spousta politiků se zaklíná tím, že přes právo veta nejede vlak, přitom je možné jej uplatnit jen u malého množství předpisů a za posledních dvacet let to bylo jen v minimu případů. Každopádně rozpočtový rámec jednomyslnost vyžaduje. Pak je třeba, aby nadpoloviční většinou souhlasil Evropský parlament. A nakonec rozpočtový rámec ratifikují národní parlamenty.

České ministerstvo financí už ohlásilo, že, cituji: „Pro Českou republiku je klíčové, aby návrh vedle společných evropských priorit v maximální možné míře odrážel její národní priority“. Jenže těch priorit je logicky nejméně 27. Umíme v tom už chodit tak, abychom skutečně ty své priority prosadili?

Je to politická věc a závisí na tom, jak jsme schopni využívat potenciál naší diplomacie. Asi v tom ještě neumíme chodit tak dobře jako jiné i menší členské státy, které to chápou a věnují svým schopnostem vyjednávání v rámci EU dlouhodobě velkou pozornost – a to v návaznosti napříč vládami. Příkladem je Dánsko nebo Nizozemsko, které dokážou vydupat z mála hodně. Určitě se snažíme, ale pořád máme prostor se zlepšovat.

Pokud se staneme čistými plátci, bude to jakési potvrzení, že jsme bohatá země, jakkoli si to řada lidí nemusí myslet.

Jde ten víceletý rámec do detailu v tom, kolik a na co dostane jaká země?

Takhle do nejde, je to rámec a strop výdajů na sedm let. Pak se každoročně schvaluje jednoletý rozpočet vycházející z tohoto rámce a priorit. Ale máme před sebou zhruba dva roky vyjednávání o tom, jak by se obsah, priority a limity a obsah měly posouvat, jaká budou kritéria. Důležité je, abychom se institucionálně připravili na čerpání fondů, které budou.

Historicky jsme měli s čerpáním fondů problémy a je v našem zájmu směrovat peníze tam, kam chceme. Třeba jsme mohli v době, kdy se z evropského rozpočtu daly financovat dálnice, což již nelze, využít tyto peníze právě na infrastrukturu. Tak, jako to udělali Poláci. Teď je zřejmé, že se pozornost více upře na sektor obrany a měli bychom se na to připravit. Chytře a dobře ty investiční peníze využít, abychom je neprošustrovali na nějaké měkké dovednosti a různá školení.

Česká republika získala od svého vstupu do EU v roce 2004 do června 2025 celkově o 1,25 bilionu korun více, než do rozpočtu EU odvedla. Odhaduje se ale, že roky 2028–2034 budou posledním obdobím, kdy bude Česko čistým příjemcem… Vidíte to taky tak, že budeme přibližně po roce 2034 již čistými plátci?

Závisí to na ekonomické vyspělosti země, protože rozhoduje výše HDP na hlavu. Jedním z cílů EU je sjednocovat Evropu, sjednocovat vnitřní trh a pomáhat zaostalejším regionům. Je pak logické, že výše na té stupnici příjmů jsou země jako Rumunsko, Bulharsko, pořád některé části Itálie, Polska, ale i některé regiony Česka. Ale pokud se staneme čistými plátci, bude to jakési potvrzení, že jsme bohatá země, jakkoli si to řada lidí nemusí myslet. Když nějaká země přesáhne 90 % průměru EU v HDP na hlavu, ztrácí nárok na příjmy z kohezních fondů. A je logické, že když nemůže čerpat z kohezních fondů, dostává celkově méně peněz. Přispívá nadále podle pravidel, která jsou pro všechny stejná, ale méně čerpá.

Na straně příjmů EU je část z národních odvodů DPH, některá cla a poplatky… Když v Česku platím daně a odvádím DPH, končí nějaká část z mé peněženky v Bruselu?

Třeba u základní sazby DPH se u každého členského státu uplatňuje pro bruselský rozpočet jednotná sazba 0,3 %. Takže když si třeba koupíte čokoládu, tak malý drobek z toho jde přes český státní rozpočet i do Bruselu. Je tam kupříkladu i poplatek 0,80 eura za kilogram nerecyklovaného plastového obalu, byť se přiznám, že nevím, jak přesně se tohle vybírá. A pro nové období připravuje Evropská komise asi pět nových návrhů, které by měly dohromady generovat navíc asi 60 miliard eur ročně. Uvidíme, co z toho v rámci debat v příštích dvou letech projde.

Relativně nový instrument spojený s rozpočtem EU je možnost omezit čerpání peněz zemím, které nedodržují pravidla právního státu. V roce 2022 to EU udělala ve vztahu k Maďarsku, dříve i k Polsku. Jak to funguje?

Existuje nařízení o podmíněnosti (neboli kondicionalitě) rozpočtu EU, které říká, že země Evropské unie mají společné zájmy a hodnoty, které musí být členskými státy respektovány. Pokud nějaký stát společné hodnoty nerespektuje, má to dopad na čerpání z rozpočtu. Právě to se stalo v roce 2018 Polsku a později v Maďarsku, kde vznikly pochybnosti o tom, do jaké míry se tam respektuje právní stát. V tom smyslu, zda se dodržuje dělba moci, vlastní právní předpisy či se neomezuje nezávislost médií. Nejde o to, že EU chce nutit nějaké konkrétní zákony, ale o to, že se v dané zemi institucionálně omezují práva a přestává fungovat právní stát jako celek. Jde třeba o způsob jmenování soudců, obsazování klíčových pozic ve státní správě a podobně.

A ukázalo se, že ten bič v podobě pozastavení toku peněz z EU funguje? Napadá mne, že, když se v takovém Polsku pohrozí zastavením nárokových dotací pro zemědělce, že to může vnitropoliticky znamenat velký problém…

Myslím, že to funguje. Nemá to samozřejmě být mechanismus ve stylu „nejdeš do školy, nedostaneš lízátko“. Je v tom samozřejmě politika. V EU máme 27 nezávislých států a mnozí politici si budují politickou kariéru právě na boji proti Bruselu. Hrozba zastavení plateb je v tom může utvrdit a povzbudit, ale ve skutečnosti zastavení plateb problém je. Jde o reálné peníze, s nimiž se obvykle v jednotlivých národních rozpočtech již počítá, je naplánované, kam a na co by měly jít a najednou by měly chybět. Takže hůl to je, ale je potřeba ji využívat vyváženě. Často je lepší vyjednávání a diplomacie, než tvrdý přístup.