Profimedia, V Náhorním Karabachu eskaluje napětí

Arménský symbolismus a ázerbájdžánský revanšismus. Co se děje v Náhorním Karabachu?

V posledních dnech opětovně rozbouřil hladiny mezinárodní politiky letitý konflikt o Náhorní Karabach mezi Armény a Ázerbájdžánci. Tento etnopolitický spor se ve své moderní podobě rozhořel ještě za sovětské éry a představoval možná úplně první kostku pomyslného domina, která spadla a strhla s sebou další.

Zprávy z Náhorního Karabachu patřily ke koloritu zahraničního zpravodajství přelomu 80. a 90. let 20. století, aby se v roce 1994 ozbrojené střety zastavily a konflikt, ze kterého z vojensko-politického hlediska vytěžila podstatně více Arménie, na pár let takzvaně zamrzl. Nicméně postupem času se stále častěji objevovaly ozbrojené incidenty a ze zamrzlého konfliktu se stal sporadický konflikt, který se držel vesměs na linii kontaktu a měl charakter přestřelek a sniperských zásahů.

V posledních čtyřech letech incidentů přibývalo, začaly se objevovat i mimo linie, na kterých se vojska zastavila v roce 1994, a především se staly podstatně intenzivnějšími než „pouhé“ přestřelky z lehkých palných zbraní.

V čem je problém?

Mezi Armény a Ázerbájdžánci panovaly napjaté mezietnické vztahy už v 19. století, jakkoliv tehdy ázerbájdžánská identita nebyla plně dotvořena a i oni sami se považovali za (východní) Turky. V době, kdy na základě dohod mezi Leninem a Kemalem Mustafou oblast na základě Kemalových přímluv připadla Ázerbájdžánu, tvořili Arméni 91 % populace, po téměř 70 letech pod správou sovětského Ázerbájdžánu to bylo 75-76 % – čili stále rozhodující většina. A karabašští Arméni požadovali, aby se Náhorní Karabach, který se díky územně-administrativní reformě z roku 1930 stal z pohledu Jerevanu exklávou, aby se Náhorně karabašská autonomní oblast (NKAO) stala součástí Arménské SSR. A tento požadavek nakonec dospěl až do ozbrojeného konfliktu, který se rozhořel na pozadí rozpadajícího se SSSR a probíhal v letech 1988 až 1994.

Klíčovým sporem byla skutečnost, že NKAO byla pod správou Ázerbájdžánské SSR, ačkoliv populační většinu v něm tvořili Arméni. Vláda se snažila oblast ázerbájdžánizovat a v dobách gorbačovovské glasnosti zakázala v reakci na nárůst arménského nacionalismu výuku arménštiny na karabašských školách. Když se SSSR rozpadl a Arménie a Ázerbájdžán vyhlásily nezávislost, stal se konflikt mezistátním a propukl v plnohodnotnou válku s desetitisíci oběťmi na životech. Náhorní Karabach se stal de facto státem, který není uznáván žádnou mezinárodně uznanou zemí na světě, a to ani Arménií (!), všichni Ázerbájdžánci z oblasti uprchli, což činí podle různých odhadů okolo tři čtvrtě milionu osob. Ázerbájdžán se považuje za oběť agrese ze strany Arménie a trvá na principu územní celistvosti. Arménie tvrdí, že není stranou konfliktu a je pouze „advokátem“ karabašských Arménů, kteří bazírují na principu národního sebeurčení.

Snaha o realizaci stabilní mírové dohody a narovnání vztahů mezi oběma zeměmi je dosud zcela marná, jelikož vůle ke kompromisu je na obou stranách velmi slabá. A to i díky prostému faktu, že neslučitelnost cílů je extrémní a během téměř třicetileté vzájemné izolace obou etnik se i míra vzájemného nepřátelství dramaticky prohloubila. Přidáme-li k tomu skutečnost, že vzájemné etno-politické spory se táhnou již od 19. století a dochází zde k extrémní politizaci dějin (často až v absurdních projevech s přesahy do hlubokého starověku), musíme souhlasit se zesnulým Zbigniewem Brzezinským, který autorovi tohoto textu kdysi v rozhovoru řekl: Pokud někdo dokáže uzavřít mezi Arménií a Ázerbájdžánem mír, bude reálným kandidátem na Nobelovu cenu míru.

Arménský symbolismus a ázerbájdžánský revanšismus

Přetrvávající dlouholetý status quo vyhovoval, vcelku logicky, především Arménii. Ta se právem mohla považovat za vojenského vítěze konfliktu, a ačkoliv ji socio-ekonomicky situace značně zatěžovala. Ze symbolického historicko-kulturního hlediska jí vojenské vítězství kompenzovalo historické ztráty a pocit historické nespravedlnosti plynoucí z nikdy plnohodnotně neuznané genocidy ze strany mladotureckého osmanského režimu; tento zločin nástupnické Turecko dodnes zavile odmítá přiznat.

Ázerbájdžánci, jakožto blízcí příbuzní Turků, v arménském kolektivním podvědomí představují identického nepřítele. A i když Arménie kvůli válce o Náhorní Karabach ztratila přímé železniční spojení s Ruskem, na jihu sousedí s mezinárodně problematickým Íránem, na severu s nepříliš stabilní Gruzií a ze západu a východu má regulérní vojenské nepřátele, tak symbolicky pro tento těžce zkoušený národ, jehož většina žije v diaspoře, znamená držba Náhorního Karabachu opravdu mnoho. Jakkoliv si především nezávislá inteligence a představitelé obchodnické branže uvědomují obrovskou geopolitickou a geoekonomickou cenu takového symbolu, kterého navíc umně k vydírání využívá spojenecké Rusko.

Ázerbájdžán válku prohrál a fakticky ztratil zhruba 15 % svého mezinárodně uznávaného území, nicméně dokázal kritická léta přežít natolik, že nedošlo k další dezintegraci, která tehdy reálně hrozila (lezginský separatismus, avarský separatismus, talyšský separatismus). Kritické období v roce 1993, kdy se Arméni téměř vydali na Baku, navíc vyneslo k moci zkušeného brežněvovského aparátčíka a generála KGB Hejdara Alijeva, jehož klan prostřednictvím syna Ilhama vládne v zemi dodnes. A na rozdíl od oligarchické a Ruskem silně ovlivňované, ale přece jen jakési arménské demokracie, je alijevský režim v Ázerbájdžánu regulérní diktaturou.

Nicméně díky ropnému a plynovému bohatství se postupem let podařilo alijevskému Ázerbájdžánu dramaticky zbohatnout a to, co si režim nepřisvojil, investoval v nemalé míře do rozpočtu na obranu, který byl v jistých fázích dokonce vyšší než arménský celkový (!) rozpočet. A také do korumpování řady zahraničních politiků, ale i akademiků a novinářů, což mělo vyvážit tradičně vlivnou arménskou lobby v USA a Francii; v mezinárodní politice se pro to vžil termín kaviárová diplomacie. Ostatně máme s ní zkušenosti i v ČR a nejvíce by o tom mohl povídat současný ministr vnitra Jan Hamáček z ČSSD, o jehož nepřiznaných vazbách na ázerbájdžánskou lobby se psalo už v roce 2017.

S tím, jak sílila, alespoň opticky, ázerbájdžánská vojenská síla a do země proudily moderní izraelské, turecké, ruské a navzdory mezinárodnímu embargu na obě země i jiné (ano, i české…) zbraně, posilovaly i revanšistické nálady v zemi. A samozřejmě i vinou frustrace ze ztráty území a bezvýchodnosti mnoha mírových rozhovorů. Válkychtivé nálady byly silné, zdánlivě paradoxně, především u mladé generace. Nicméně uvědomíme-li si silnou režimní propagandu, školství prostoupené protiarménskými resentimenty a fakt, že se mladší generace obou národů reálně neznají, už to jako paradox tolik nevyznívá. A pro pořádek dodejme, že arménský školský systém vychovává svoji mládež v podobném duchu a rozhodně nelze všechno obhájit neuznanou genocidou.

Kdo si začal aneb ambice erdoganovského Turecka

Co se týče obligátní otázky, „kdo si tentokrát začal“, nemá samozřejmě příliš smysl brát za bernou minci oficiální prohlášení obou vlád. Na problém je nutno podívat se komplexněji. Z výše uvedeného vyplývá, že status quo (spíše) vyhovuje Arménii a neuznané Republice Arcach (jak se v roce 2017 Náhorně karabašská republika přejmenovala). Respektive je pro ni méně frustrující, a pokud má někdo zájem o vojenské řešení situace, je to Ázerbájdžán. Ostatně především ázerbájdžánská diplomacie vždy poukazovala během jednání na možnost řešení konfliktu opětovně vojenskou cestou.

Není zcela náhoda, že zesilující frekvence střetů a nárůst jejich intenzity koreluje s rostoucí mezinárodní aktivitou Turecka ovládaného Recepem Tayyipem Erdoğanem. Turecko sice vždycky jednoznačně podporovalo ázerbájdžánskou stranu a už během války na počátku 90. let hrozilo Arménii vojenskou intervencí, nicméně erdoğanovské Turecko je v tomto ohledu mnohem asertivnější a jeho cílem je posílit roli regionální mocnosti na jižním Kavkaze. A k tomu je otázka Náhorního Karabachu nejlogičtější cestou.

Erdoğan Alijeva regulérně hecuje a nemálo pozorovatelů se domnívá, že touží skrze karabašskou otázku posílit roli regionální mocnosti na jihu Kavkazu. Ostatně bezprostředně po skončení červencové eskalace proběhlo společné turecko-ázerbájdžánské vojenské cvičení, částečně i poblíž arménských či náhorně-karabašských hranic. Erdoğan vícekrát v poslední době zmínil, že mírový proces moderovaný léta OBSE je neefektivní a největší překážkou pro dosažení míru je právě Arménie. A i kdyby Erdoğan Alijeva do konfrontace přímo nemanipuloval, s takto jednoznačnou tureckou podporou se mu přístup zostřuje mnohem snadněji než bez ní.

V Baku se také v létě změnil ministr zahraničních věcí a letitý šéf resortu Eldar Mamedjarov, který patřil spíše k optimistické klice, co se týče šance na dosažení dohody. Byl nahrazen nepříliš známým ministrem školství Džejchunem Bajramovem. Ze symbolického hlediska je Mamedjarovův odchod zřejmou rezignací na umírněnou, ale zdlouhavou diplomatickou cestu.

V Baku také doufali, že stávající status quo rozhýbou arménské vnitropolitické změny symbolizované arménskou sametovou revolucí v roce 2018, která vynesla do premiérského křesla Nikola Pašinjana. Pašinjan se ovšem nakonec ukázal, a pro mnohé pozorovatele překvapivě, v otázce Náhorního Karabachu zastáncem tvrdé linie, což ázerbájdžánské naděje zhaslo. Pašinjanovo vyjádření „Karabach je Arménie“ nemohlo být jasnější.

Bude válka?

Současná reeskalace ozbrojeného konfliktu zahájená s vysokou měrou pravděpodobnosti ázerbájdžánskou stranou není tudíž jev nevídaný. Nicméně co je velmi znepokojivé, je intenzita střetů.

Rakety dopadají dokonce i na správní středisko Republiky Arcach Stepanakert, naprosto jednoznačně došlo k obětem na civilních životech a kromě vcelku obligátních bojových vrtulníků, obrněných vozidel a motostřelců byly nasazeny i tanky, v noci na 28. září i dělostřelectvo a Republika Arcach i Arménie vyhlásily mobilizaci a stanné právo. Ázerbájdžán reagoval v tomto ohledu částečnou mobilizací a léta jednání se zdají být vniveč.

I když se podaří palbu zastavit, rámec, který léta nastavovala OBSE, již bude stěží obnoven. Náhorní Karabach je nejblíže opětovnému propuknutí plnohodnotné války od roku 1994, a dojde-li k tomu, bude to nejspíš válka ničivá. Arménská strana sice svoji vojenskou převahu z poloviny 90. let ztratila, nicméně Ázerbájdžán se jeví silnější pouze opticky a bojová připravenost se neměří pouze počty mužů ve zbrani a kusů bojové techniky. Náhorní Karabach se za více než 25 let proměnil v regulérní pevnost a obecně hornatý terén jak Náhorního Karabachu, tak vlastní Arménie umožňuje redukovat výhodu fyzické převahy protivníka až na úplné minimum. Čečenské války, především ta první, budiž precedentem. A vezmeme-li v potaz rostoucí tureckou agresivitu, obojetné ruské zájmy v oblasti, Írán se svou velkou ázerbájdžánskou menšinou, jejíhož separatismu se obává, a globální otázku transportu kaspických energetických surovin, kdy některé plynovody vedou jen pár kilometrů od frontové linie, je zaděláno na velký mezinárodní problém.

Tomáš Šmíd je politolog a bezpečnostní analytik. Působí na VŠPSV v Kutné Hoře a VŠ AMBIS v Brně a Praze.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

1 komentář

  1. Petr Kaminsky napsal:

    1) Asi se to neda uplne srovnavat s Kosovem – nebyl to konflikt Srbska s Albanii. Ale nakonec to „vyresil“ zasah zvenci. 2) Jaka je vlastne role OECD v tomto konfliktu? Cista diplomacie? Co na to RB OSN (modre prilby)? Nebo jako vzdy hlasovani vetoval nektery ze saboteru, kteremu bezici konflikt vyhovuje?

Přidávání komentářů není povoleno