Pražské zastupitelstvo schválilo dohodu o sesterských vztazích Prahy s Pekingem. Součástí této dohody je uznání politiky jedné Číny, stejně jako uznání Tchaj-wanu jako nedílné součásti čínského území.

Obsah dohody pro HlídacíPes.org rozebírá právník Aleš Rozehal.

Schválení dohody vzbudilo nesouhlas části politického spektra, ale i protest vlády Čínské republiky na Tchaj-wanu, která prohlásila, že nebude akceptovat jakoukoliv formulaci, která očerňuje suverénní postavení země, a že Čínská republika je nezávislý suverénní stát od svého založení v roce 1912.

Navzdory tomu, že ve formulaci dohody doslova stojí, že „Hlavní město Praha v souladu s vládou ČR nadále uznává politiku jedné Číny, stejně jako uznává Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území“, z dalšího textu plyne něco jiného – že jde o uznání principu jedné Číny. A to je významný rozdíl.

Princip versus politika

Podle tohoto principu jsou Tchaj-wan a pevninská Čína nedílnou částí jedné Číny. Tento princip vyznává jak vláda Čínské lidové republiky, tak i velká část politické reprezentace Čínské republiky na Tchaj-wanu.

Vzhledem k tomu, že dohoda schválená pražským zastupitelstvem hovoří o Tchaj-wanu jako součásti Číny a nikoli Čínské lidové republiky, jedná se právě o podporu principu jedné Číny, která není nijak zavrženíhodná, neboť je podporovaná jak Čínskou lidovou republikou, tak i významnou složkou politického života Čínské republiky, a nevyjadřuje stanovisko, která ze dvou vlád je legitimní vládou Číny.

Psali jsme: Babiš se pustil do „pandí diplomacie“. Může to pomoct, připouští ředitel ZOO

Rozdílný význam pojmů Čínská lidová republika a Čína uznává i samotný Peking, tedy Čínská lidová republika. Zatímco všechny její zákony užívají oficiální označení tohoto státu, zákon proti odtržení z roku 2005 hovoří o nedělitelnosti státní suverenity Číny, aniž by tuto suverenitu vztahovala k Čínské lidové republice.

Princip jedné Číny je však odlišný od politiky jedné Číny. Politika jedné Číny znamená požadavek Čínské lidové republiky, aby státy, které s ní chtějí navázat diplomatické vztahy, přerušily či nenavazovaly diplomatické vztahy s Čínskou republikou.

Státy, které uznávají Čínskou lidovou republiku, ji tak uznávají i jako legitimního představitele Tchaj-wanu. Čínská lidová republika požaduje, aby partnerské státy přijaly v dvoustranných dokumentech ustanovení, že vláda Čínské lidové republiky je jedinou legální vládou Číny a že Tchaj-wan je nedílnou součástí území Čínské lidové republiky.

Taková ustanovení jsou však značně kontroverzní, protože mimo jiné legitimizují možné použití síly proti Tchaj-wanu ze strany Čínské lidové republiky. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že Čínskou republiku uznává jako státního suveréna minimum států, které navíc nemají významné politické či ekonomické postavení.

Konsensus 1992

Statut Tchaj-wanu je tak v současné době právně nedefinovatelný. Podporovat jeho samostatnost je však nerealistické, protože jí nepodporují ani všichni obyvatelé Čínské republiky, ani mezinárodní společenství.

Jak Tchaj-wan, tak Peking uznávají, že existuje pouze jeden suverénní stát, který zahrnuje pevninskou Čínu i Tchaj-wan, ale neshodují se na tom, která ze dvou vlád je legitimní vládou tohoto státu.

Princip jedné Číny byl vyjádřen v „Konsensu 1992“, který byl výsledkem polooficiální schůzky představitelů Čínské lidové republiky a Čínské republiky. Existence Konsensu 1992 však rozděluje politickou reprezentaci Čínské republiky.

Zatímco Kuomintang Konsensus 1992 uznává, Demokratická pokroková strana buď popírá jeho existenci či ho neuznává. Demokratická pokroková strana tedy vychází z názoru, že pevninská Čína a Tchaj-wan jsou dva rozdílné samostatné státy, z nichž každý je státem suverénním.

Současný tchajvanský prezident Ma Ying-jeou se však k principu jedné Číny hlásí a vztahy mezi Tchaj-wanem a pevninskou Čínou považuje za vztahy dvou regionů jedné země.

Ma však politicky pochází z Kuomintangu a vzhledem k tomu, že Kuomintang prohrál v tomto roce jak prezidentské, tak parlamentní volby a stane se opoziční stranou, hlasy podporující Konsensus 1992 budou mít v Čínské republice zřejmě v budoucnu menší váhu.