Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
archer10 (Dennis) (73M Views) via Foter.com / CC BY-SA,

Alena Bruthansová: Odsud se živí nedostaneme. Příběh konce války

Byl duben roku 1945, blížil se konec války a k Brnu se přibližovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války a za to že jsou Němci…

HlídacíPes.org měl možnost zasednou v novinářské porotě, která v soutěži pro veřejnost společnosti Post Bellum a občanského sdružení Pant Příběhy 20. století, hodnotila jednotlivé příspěvky. Mezi množstvím zajímavých příběhů vyčníval ten, který zpracovala teprve třináctiletá Alena Bruthansová.

Přináší zajímavé detaily o poválečném odsunu Němců. Málokdo například ví, že v dnešní areálu vojenského historického muzea Lešany, kde je nyní rozsáhlá stálá výstava vojenské techniky, byl jeden z táborů, v němž byli Němci po válce shromážděni.

Alena Bruthansová dokázala dokonce dohledat i místo, kde byl pohřben teprve čtyřměsíční Willy Fritsch. Jeho bratr se o místu posledního odpočinku svého mladšího sourozence díky její práci dozvěděl až sedm desítek let po válce.

Se souhlasem sdružení Post Bellum i autorky celý příběh zveřejňujeme. Titulek, mezititulky a drobné ediční zásahy jsou redakční.


Odsud se živí nedostaneme

Po šest let trvající dlouhé tmavé noci se konečně rozednilo, východ slunce, štěbetání ptáčků, ty krásné dávno zapomenuté chvíle. Pro většinu lidí začal nový život. Avšak nenávist v hloubi srdce zůstala.

Hugo Karl Armin Fritsch se narodil roku 1933 v Brně. Jeho otec byl Němec, zaměstnáním úředník. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan německé národnosti. Udržoval dobré vztahy s Němci, Čechy, s Židy.

Jeho matka byla poloviční Češka, po svatbě jak bylo tehdy zvykem, se vzdala československého občanství.

Hugo měl ještě staršího bratra Gerharda a mladšího brášku Williho, tomu byly na konci války pouhé tři měsíce. Celá rodina uměla výborně česky. Také s nimi bydlela Hugova babička české národnosti.

Rodina Fritschova - otec, matka se starším bratrem Gerhardem v roce 1930.

Rodina Fritschova – otec, matka se starším bratrem Gerhardem v roce 1930.

Byl duben roku 1945 a blížil se konec války a k Brnu se přibližovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války a za to že jsou Němci.

Uprchlický vlak vyjíždí

I tatínkovi jeho čeští a němečtí přátelé doporučovali, aby z Brna i se svou rodinou raději emigroval. Hugova rodina nejdříve váhala, ale poté se rozhodli také uprchnout.

Hugova babička jako Češka s nimi jet nemusela, ale trvala na svém, že svou rodinu neopustí. Dostat se z Brna, ale nebylo vůbec jednoduché, k sehnání nebyly žádné povozy, ani auta. Jedinou šancí byl uprchlický vlak, který měl jet do Horního Rakouska.

Rodina se do vlaku přihlásila a protože organizátoři uprchlických transportů brali ohledy zvlášť na matky s dětmi a staré lidi, rodina Fritschových místo získala. S sebou do vlaku vzali jenom to nejnutnější, předpokládali, že pojedou maximálně týden, ale jejich cesta se nakonec neuvěřitelně protáhla.

Cestovali skoro po celé republice, zastavili se i v Praze, nakonec po týdnu vlak s tisícem uprchlíků definitivně zůstal stát v Blatné kousek od rakouských hranic, protože partyzáni vyhodili do povětří koleje a železniční most.

Pro obyvatele Blatné to byl problém, už tak měli ve městě hodně uprchlíků. Nejdříve umístili rodiny s malými dětmi, ubytovali je ve škole, protože tam byly alespoň vhodné podmínky pro vaření a právě zde rodina Huga přečkala konec války.

Nastal konec války a němečtí vojáci z Blatné odešli, aby se vzdali Američanům. Obec Blatná byla ještě v zóně, kterou osvobodili Američané, ale vedlejší obce už osvobodili Rusové.

Po několika týdnech museli Fritschovi a všichni ostatní uprchlíci školu opustit. Místní se k nim při tom chovali velmi surově. Balili si narychlo, spousta lidí svoje zavazadla nemohla unést a tak je házeli u cesty.

Jeden sedlák se slitoval a staré lidi a jejich zavazadla naložil na svůj koňský povoz a jel za průvodem. Dostali se do ruské zóny, kde uprchlíci hned přišli o všechny cennosti a peníze – prý jako poplatek za německé zločiny. I Fritschovým sebrali všechno cenné, co jim ještě zbylo.

Zde se také dozvěděli, že budou všichni internovaní ve sběrných táborech. Rusové znovu zkontrolovali všechny chlapce a muže, jestli nemají na pažích vytetované znamení SS.

Na Strahovském stadionu

Ještě tentýž den Fritschovy, spolu s dalšími, naložili do vlaku; netušili, kam vlastně jedou. V noci dojeli do Prahy na Smíchovské nádraží. Lidé jim nadávali, házeli po nich odpadky a pak je hnali směrem ke Strahovskému stadionu.

Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta byla do kopce. Nebylo divu, že zvlášť staré lidi tato cesta vyčerpala, nemohli už dál, zoufalí nechávali zavazadla u cesty a snažili se pokračovat v cestě.

Hugův tatínek měl nemocné srdce a brzy se zhroutil, později po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohli pomoci, protože je další lidé tlačili dále do kopce.

Odpočinout si mohli až před stadionem. Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně. Už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim, po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo.

Maminka se vrátila celá zoufalá, že je nenašla, bratříček Willy plakal, protože měl hlad. U vchodu do stadionu je znovu po jednom prohlíželi a jejich už tak skrovný majetek opět zmenšili.

Hugo Fritsch patnáctiletý, rok 1947.

Hugo Fritsch patnáctiletý, rok 1947.

Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, napospas počasí. Jídla dostávali málo, rozšířily se vši a úplavice. V otřesných podmínkách strávili měsíc a pak byli transportováni do Kralup nad Vltavou na statek Strachov, kde pomáhali při žních.

Když tam uviděla jedna selka na statku maminku s malým Willim, uvařila mu kaši z čerstvého mléka. Čtyřměsíční chlapeček trochu snědl a udělalo se mu zle. Když později maminka vzala Williho do náruče, zjistila, že je mrtvý.

Díte po celé týdny trpělo hlady, nedostávalo vhodné jídlo a náhlou porci normální stravy nedokázalo jeho tělíčko zpracovat. Maminku s Willim odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale Gerhard ani Hugo s nimi nesměli. Bratříček byl pochován stranou od ostatních hrobů. Hugo později pátral, kde je jeho bratr pohřbený, ale marně.

Když se maminka vrátila z pohřbu, ještě musela jít na velitelství, kde jí vynadali, že za Williho smrt mohla ona, protože se o něj dostatečně nepostarala a že se kvůli zpozdili všichni s prací.

Maminka byla nešťastná z Williho smrti, i z toho že nevěděla, co se stalo s tatínkem a babičkou. Tatínka a babičku odvezli ze Strahova na Anděl do nemocnice, v říjnu 1945 je prohlásili za vyléčené a přestěhovali do internačního tábora v Praze na Hagibor, kde se na podzim shledali se zbytkem své rodiny.

Další cesta v dobytčáku

Koncem října roku 1945 Hugův otec stále doufal, že se jim podaří dostat se do transportu, který by je odvezl pryč z těchto otřesných podmínek někam do Rakouska nebo Německa, bohužel jim štěstí nepřálo.

Zase seděli v dobytčáku a když vlak konečně zastavil, zjistili, že jsou na jih od Prahy v městečku Prosečnice u Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali do tábora, když tam dorazili, byli vyděšení z otřesných podmínek, jaké tam panovaly.

Babička, jindy tak optimistická řekla: „Z tohoto tábora už živí nevyjdeme!“ Tábor byl vybydlený, rozbité ubytovny, Rusové vyšroubovali i kohoutky od vody a ani kamna tam nebyla.

Z nedostatku hygieny a jídla a kvůli těžké fyzické práci se zde rychle šířily nemoci. Přestože Hugo už předtím prodělal těžký zápal plic, byl ze své rodiny nejzdravější.

Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm babička, pak i maminka. Jeho otec až do svých posledních hodin doufal, že by se on a Hugo mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Během půl roku v tomto táboře zemřelo téměř 400 lidí, hlavně dětí a starých lidí.

Hugovi bylo teprve 13 let a zůstal sám. V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, byl už na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat a tak se musel přestěhovat do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli co s ním, protože byl jediné dítě mezi dospělými muži.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora a viděl mezi muži stát na nástupu malého kluka a divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a přes něj se ptal, co tam dělá a kde má rodiče.

Hugo správně předpokládal, že by měl odpovědět česky a také to udělal. Tím se veliteli tábora zalíbil. Nechal si ho za tři dny zavolat a učinil ho svým „osobním chlapcem“, což znamenalo, že mohl volně procházet skrz pracovní tábory a také mohl chodit ven a nikdo mu nemohl rozkazovat kromě něho.

Hugo se privilegia brzy naučil využívat a začal do tábora pašovat cigarety a jídlo. Díky tomu se mu podařilo v těchto nelidských podmínkách přežít a dokonce si ušetřil i nějaké peníze.

Konečně pryč…

Díky bratrovi jeho babičky, který žil ve Švýcarsku, se Hugo v létě roku 1946 přes Červený kříž dostal z tábora konečně pryč. Prastrýc byl ale příliš starý a nemohl se o něj postarat a tak ho Červený kříž poslal zpátky do Prahy do Kobylis k bratrům salesiánům, kde žil dva roky v jejich internátní škole.

Červený kříž mezitím vypátral další jeho žijící příbuzné: strýčka ve Vídni a druhou babičku, již dříve odsunutou do Německa; ta žila a pracovala na statku u sedláka.

České ministerstvo zahraničí mu ale odjezd do Vídně dovolit nechtělo, protože neměl „papíry“. Nakonec mu ale odjet do Bavorska k babičce povolili.

Protože na německém venkově nebylo možné dále studovat, salesiáni zaplatili další církevní školu a umožnili mu další vzdělání, Hugo se stal v dospělosti bankovním úředníkem. V Německu pak již zůstal a založil si zde rodinu.

Pan Hugo Fritsch má neuvěřitelně pevnou vůli a vnitřní sílu, že za těchto velmi těžkých rodinných podmínek vystudovat a pak se stal bankovním úředníkem jako jeho otec.


Poznámky pod čarou:

Lešany – vojenské technické muzeum.

Zde byla internovaná celá rodina Fritschových, panovaly zde otřesné podmínky. Rodina zde byla na podzim a v zimě přelomu let 1945 a 1946. Hugovi zde postupně zemřeli rodiče, babička a starší bratr. Překvapilo mě, že na nucený pobyt německých rodin po válce v roce 1945 a 1946 zde nebyla ani zmínka, destička na zdi, nic co by připomínalo tragédie, které se zde odehrávaly. Dokonce ani paní, co prováděla v jedné expozici o tom nevěděla vůbec nic a myslela si že si vymýšlím.

Hřbitov, Kralupy nad Vltavou OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pan Hugo Fritsch celý svůj život pátral po událostech, které se při odsunu jejich rodiny staly. Nevěděl však, kdy přesně jeho bratr zemřel, ani kdy a kde byl pohřbený. Dozvěděl se jen to, že záznamy o úmrtí Němců při odsunu jsou už dávno zničené.

S mámou jsme ale zavolaly na technickou správu hřbitova v Kralupech nad Vltavou, kde nám ochotná paní našla ve starých záznamech, že je tam jeho bratr pohřbený. Zjistila že zemřel 15.6. 1945 a že byl pochovaný 17.6. 1945. Našla i číslo hrobu.

Ten už ale bohužel neexistuje, protože byl několik let po válce při přestavbě dětské části hřbitova zrušený. Na přiložené fotografii se nacházel mezi vyfocenými náhrobky. Co se stalo ostatky malého Williho, se už asi nepodaří vypátrat. Možná je pohřben pod cestičkou mezi dvěma hroby, nebo byly ostatky přidány do sousedních hrobů.

Pan Hugo Fritsch měl z toho, že jsem našla hrob jeho bratra ohromnou radost. Podařilo se mu tím zaplnit prázdné místo v historii jeho rodiny.

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře