Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Clark & Kim Kays, zdroj

Největší vražda v českých dějinách. Noc z 8. na 9. března 1944…

V noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau. Památku obětí největší masové vraždy čs. občanů v moderních dějinách si připomínáme únorovým textem Adama Drdy.

Lednová konference připomínající 70. let od konce utrpení přeživších vězňů koncentračního tábora Osvětim otevřela i jiné, dlouho opomíjené, téma. To, jak se k antisemitismu a holocaustu staví česká veřejnost a jak zkreslený je pohled na vlastní dějiny.

Oběti holocaustu se z akce „Let My People Live!“ málem vytratily. A tak si alespoň položme otázku, co by vlastně mohl při takové příležitosti jako je 70. výročí osvobození Osvětimi říkat prozíravější a uměřenější český prezident (a vůbec jakýkoli český politik) než je ten současný.

Tak například je tu možnost pohovořit kriticky do vlastních řad, zamyslet se nad českým špatným svědomím a sklonem vylepšovat vlastní obraz v dějinách. Neměli jsme na tom hrozném židovském osudu taky nějaký drobný podíl?

Dodnes se traduje, že v českých zemích (Slovensko s jeho odlišnou historií nechme stranou) před okupací v podstatě neexistoval antisemitismus, a že chování československých úřadů k židovským uprchlíkům před Hitlerem bylo příkladné, že jim byla republika otevřena jako útočiště.

Přitom ani jedno není pravda: otevřenost vůči utečencům se příliš nelišila od poměrů v jiných západních státech (tzn. o otevřenosti nelze mluvit); antisemitismus byl „za Masaryka“ nepřijatelný v podobě otevřené nenávisti, politické ideologie či dokonce praxe státních orgánů, což jistě není málo, ale současně to vůbec neznamená, že by nepřetrvával „v lidu“, že by se víceméně vskrytu neudržoval – ukázalo se to ostatně za druhé republiky, kdy se doslova vydral na povrch.

O Židech v Terezíně ani zmínky

Traduje se také, že české chování vůči pronásledovaným židovským spoluobčanům bylo za okupace – řekněme – neproblematické. Jenže to platí jen v případě, kdy za neproblematickou považujeme převládající lhostejnost, spojenou s možností sem tam si přikrást ze židovského majetku nebo se mít líp díky likvidaci židovské konkurence.

Představitelé čs. exilu se k persekuci občanů židovské národnosti vyjadřovali ojediněle, odbojovým organizacím nestála za zvláštní aktivity, ghetto v Terezíně hlídali čeští četníci.

Každý druhý český Žid, který přežil vyhlazovací tábor, vzpomíná, jak mu nežidovští přátelé a sousedé po návratu upřeli majetek, který si u nich jeho rodina schovala před deportací. Prezident, který by tyhle věci připomněl, by přinejmenším prokázal jistou míru odvahy.

A byla by tu samozřejmě ještě další možnost: říct pár slov o nenávisti, s níž se v každodenním životě setkávají čeští Romové, a která není starému antisemitismu tak docela vzdálená, zabývat se prasečákem v Letech u Písku a tak dále…

Komunistům se po roce 1948 šoa nehodilo do rámce státní ideologie. Židovští mrtví byli šmahem zahrnutí do celkových počtů národních „obětí boje proti fašismu“. Zdůrazňovalo se, že v tomto boji zahynulo zhruba 350 tisíc lidí, ale zamlčeno většinou zůstalo, že 270 tisíc z nich byli Židé z českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

V některých fázích byl komunistický režim výslovně antisemitský. Normalizace dokonce představuje snad ještě horší období než 50. léta. Památník Terezín byl v žalostném stavu, o Židech nebylo v prostorách někdejšího ghetta ani slovo.

Teprve v 90. letech začaly česky vycházet klíčové knihy, odborné práce, vzpomínky, deníky…

Největší vražda v našich dějinách

V Čechách se i tak dosud šoa pojímá jako cosi cizorodého: ne jako specifická a přitom neoddělitelná součást národní tragédie, ale jako osud „těch druhých“.

Stručně řečeno: zdejším symbolem nacistické krutosti jsou Lidice, jejichž příběh zná každý školák, ale jen málo lidí ví, že v noci z 8. na 9. března 1944 byly v plynových komorách zavražděny téměř čtyři tisíce Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau a že to byla – vedle obdobných vražd z počátku července téhož roku – největší masová vražda čs. občanů během druhé světové války a v moderních dějinách vůbec.

(Adam Drda je titul_ad-zz_1autorem knihy Zvláštní zacházení o osudu terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, již vydalo nakladatelství Revolver Revue)

Líbil se vám tento text?
Podpořte nás převodem pomocí QR kódu

Naskenujte QR kód prostřednictvím své mobilní bankovní aplikace a zadejte částku dle libosti.

Děkujeme za podporu!
QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

1 komentář

  1. Petr Havelka napsal:

    Pane Drdo,

    s antisemitismem u nás bych to viděl mírněji. Správně píšete za Masaryka moc ne. Jenže pak přišla předokupační krize a tam ať si šáhnou do svědomí lékaři. Po okupaci Češi (hlavně kupodivu ti běžní) solidarizovali se židy, měli pocit „stejné lodi“. Postupem času a sílícími represemi vůči židům a vlastně i Čechům se solidarita vytrácela, zřejmě zavládl strach. Teprve potom vyhřezly ty „spodní“ proudy české společnosti. To co se dělo po válce „s upřením“ majetku. Určitě k tomu docházelo. Jestli to byl každý druhý, třetí nebo čtvrtý asi spíše záleží na osobním pohledu.

    Trochu mne vyvádí z míry titulek Největší vražda v českých dějinách, je takový chtěný. Důvodem bezpochyby je onen krátký časový úsek, který se nabízí k pravidelnému připomínání a také ke knize.

    Ohledně „masových vražd“ a jejich velikosti lze připomínat heydrichiádu nebo těsně poválečné Postoloprty.

Přidávání komentářů není povoleno
ReklamaBělorusko