Poradci a blízcí spolupracovníci Miloše Zemana jsou kapitola sama pro sebe. Ti současní i historičtí. Mocichtivý, leč nepraktický Zeman je a byl na svém okolí vždy v mnohém závislý. Mnozí neváhali a neváhají této závislosti využít pro své osobní a byznysové zájmy. HlídacíPes.org to podrobně popsal v publikaci ZE-MAN, Skutečný příběh českého prezidenta. Zvolit Miloše Zemana podruhé na Pražský hrad proto znamená zvolit znovu i Martina Nejedlého, Vratislava Mynáře či Zdeňka Zbytka. Co vše dokáže Zemanovo okolí v jeho zájmu a na jeho příkaz dělat, ukazuje i aféra Olovo. 

Hanopis nazvaný Olovo vznikl na konci 90. let mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Jeho účelem bylo zdiskreditovat tehdejší významnou představitelku ČSSD Petru Buzkovou (chemická značka olova Pb se shoduje s iniciály jmenované).

Spis mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Plán nevyšel díky svědectví jednoho z tehdejších poradců – Zdeňka Šarapatky. Ten po téměř 20 letech od vypuknutí aféry Olovo píše knížku o zákulisí kauzy.

HlídacíPes.org zveřejní sérii ukázek z chystaného díla Zdeňka Šarapatky – text v několika dílech nabídne i řadu dosud nepublikovaných informací a podrobností

Díl 1.: LOUTKOVODIČ

Autor: Zdeněk Šarapatka

Úřad vlády oněměl. V očekávání nového premiéra, který před volbami vyhrožoval čistkami a kriminálem málem na potkání, zavládla v létě 1998 ve vládních kancelářích tíseň nad příštím osudem. Po krátké epizodě úřednického kabinetu smutného muže totiž vystřídal premiéra Tošovského hrubián s despektem ke každé průměrnosti, která jej paradoxně vynesla do nejvyšších pater moci. Před dvaceti lety se stal českým premiérem Miloš Zeman.

Iluzorní štamgast domácností „dolních deseti milionů“, unavených z elitářských tahanic Klausovy éry a toužících po jakékoliv změně. Že právě jimi jejich ikona pohrdala, se neměly nikdy dozvědět. Tehdy ještě vtipný pijan s bonmoty, které bavily fabriky a výčepy, dotáhl roli tribuna lidu až na samý Olymp klamu. Okázalým sdílením své záliby v kořalce a uzeném a atraktivními sliby mu skrz opoziční smlouvu s ODS prošla menšinová vláda sociálních demokratů až překvapivě hladce.

Pamětníci ale vědí, za každým opravdu významným krokem Miloše Zemana stál ostřílený loutkovodič. Miroslav Šlouf, král českých lobbistů a architekt Zemanovy politické kariéry, se stal v září 1998 šéfem premiérových poradců. Byla to dokonalá symbióza: mocichtivý talent s palcem na kšeftech státu a elitní komunista s apetitem zbohatlíka, natěšeného na nové příležitosti. A sítí vazeb naskrz režimy. I podsvětím.

Devět let po sametové revoluci tak republiku ovládli kverulant z „protirežimního“ prognostického ústavu s papalášem, kterému kdysi salutovaly lidové milice.

Nabídka, která se neodmítá

S příchodem Miroslava Šloufa do Strakovy akademie byla jeho stará parta zase pohromadě. Komunistické eso českých svazáků obklopilo vděčného a nepraktického Zemana dalšími poradci z tuhých časů nesvobody. Propagandistou z ústředního výboru SSM, aparátčíky komunistické partaje a pohrobky někdejšího podniku zahraničního obchodu, kteří před listopadovou revolucí sem tam tajně fízlovali.

Navrch pak bizarním premiérským tajemníkem Heřmanem, ještě devět let po změně režimu pyšným na titul z „vokovické Sorbonny“, jak se tenkrát pokoutně přezdívalo vysoké škole politické ÚV KSČ. Jakoby se zastavil čas. Naleštěné RSDr. na dveřích premiérova předpokoje vlastně trefně symbolizovalo novou dobu, která přicházela. A o které neměl lid zatím tušení.

AFÉRA OLOVO je politický skandál, který vypukl v květnu 2000 během vlády Miloše Zemana. Vedení ČSSD nejdřív odmítlo, že má se spisem cokoli společného, stejně se vyjádřil i šéf Zemanových poradců Miroslav Šlouf. Zlom nastal v srpnu 2000, kdy jiný Zemanův poradce, Zdeněk Šarapatka, na policii vypověděl, že autorem Olova je další z premiérových poradců Vratislav Šíma. Policie nakonec kauzu Olovo uzavřela s tím, že autorem spisu je poradce Šíma; pražské státní zastupitelství jej ovšem nakonec neposlalo před soud s odůvodněním, že skutek sice spáchal, ale čin nebyl společensky nebezpečný. Po obvinění policií Vratislav Šíma dále pracoval pro Úřad vlády. Zdeněk Šarapatka odešel ze Zemanových služeb na vlastní žádost s odůvodněním pochybností o premiérově mravním kreditu.

Nabídka stát se Zemanovým poradcem pro školství mě zastihla o prázdninách v ředitelně střední školy. Popravdě, v naivitě dobového obdivu k Miloši Zemanovi jsem se dvakrát nerozmýšlel, pracovat pro tuzemského titána rétoriky devadesátých let a z místa ředitele školy zamířit rovnou k předsedovi vlády mi lichotilo. Chytrého chlápka s hlavou věčně schýlenou k rameni a neuvěřitelnými replikami jsem znal jen z médií. Nabídka, která se neodmítá, slyšel jsem navíc kolem sebe skoro denně.

Kdo jsou v reálu moji příští kolegové, jsem tenkrát neměl ani potuchy. Že je Miloš Zeman bytostně závislý na fosíliích totality, bych měl ale beztak za drby; radit premiérovi mi totiž nabídl jeho mladý chráněnec a novopečený vedoucí úřadu vlády Karel Březina. Talentovaný kluk s ambicemi a bez extra historie. S výjimkou příbuzných. Březinův děd, Josef Havlín, býval obávaným tajemníkem Husákova politbyra. Karel Březina byl ale významným klientem školní tiskárny s celou plejádou drobných polygrafických zakázek pro ČSSD, s nimiž jej za mnou poslal zřizovatel školy. A později mým přítelem.

Past na Vlka a vytí se smečkou

Tak jsem se stal Zemanovým poradcem. Světe div se, čirou náhodou! Jak se ale brzy ukázalo, navzdory všemocnému režisérovi Zemanova zákulisí a bez patřičných ostruh jeho temné éry, které měl za povinný rodokmen. Natruc Šloufovi.

Kdo chce s vlky být, musí s nimi výt, moudrost věků se nemá podceňovat. S šéfporadcem předsedy vlády jsme už od začátku vzájemně neladili. Jeho žárlivá cenzura prakticky znemožňovala mluvit s Milošem Zemanem tváří v tvář, osobní kontakt byl zcela zapovězen. Stanoviska premiérových poradců k programu kabinetu skončila pokaždé… u Šloufa. Vzepřel jsem se. Kritika se nepřipouštěla a „Bimbo“ se řítil cestou, pečlivě vykolíkovanou Šloufovými zájmy.

Už zakrátko přišly problémy a s nimi první kauzy. Šloufova tajná mise v Bagdádu. Vydírání ředitele zámku Štiřín premiérovým poradcem Novotným. Dosazení Karla Srby do křesla generálního sekretáře ministerstva zahraničí. Tučné zakázky na českých ambasádách. Maléry v Komerční bance. Finanční problémy IPB. Zápach kolem osmi milionů pro ČSSD od partajního sponzora Kuči.

Ty místo v Lidovém domě skončily na účtech jakési nadace Růže. Ausgerechnet založené Šloufem a tajemnicí strany Volfovou. Prý je jen opomněli včas převést Lidovému domu. Šloufův pokus o personální puč v policii. Ministr vnitra protestoval… a skončil ve funkci. A odstavení Evžena Šírka, který chystal zátah na kmotra Mrázka z titulu funkce ředitele protikorupční policie. Ikona podsvětí se přitom netajila vřelými vztahy… se Šloufem.

A nakonec fiasko, Zemanovy Čisté ruce s „velkou rybou“ ve vězení. Vlastním ministrem financí a jeho partnerkou! Smrákalo se i nad církvemi. Halasný ateista Zeman přišel s úskokem. Zúžit svobodu církve vnitrostátním zákonem a teprve potom uzavřít mezinárodní smlouvu s Vatikánem. A církve omezit státním souhlasem ke zřizování čehokoliv. Kardinál Vlk veřejně protestoval a poukázal na komunistické móresy. A v počítači premiérova poradce Šímy se rodil plán vendety. Potrpěl si na latinu, past na Vlka měla nést příznačný název. Lupus. Propagandista komunismu se musel tetelit blahem, po letech mohl zase zúčtovat s nenáviděným klérem…

Hledá se fackovací panák

Za výběr retroansámblu byl Miloš Zeman bombardován novináři. Jeho protiofenzíva se ale minula účinkem. Právě naopak, kritika médií nabírala na síle. A předseda vlády se přestával ovládat. Bonmoty ztěžkly a urážka stíhala urážku. Atmosféra dramaticky houstla a mezi Zemanem a žurnalisty teď zuřila otevřená válka. Nepřáteli státu bylo hned několik médií. Respekt. MF Dnes. Lidové noviny. Chvíli Nova. Padala i konkrétní jména. Slonková a Kubík. Balšínek. Leschtina.

Polibek smrti si pak málem vysloužil Václav Moravec. Nadějný moderátor soukromé televize Galaxie Zemana fascinoval znalostmi. A premiér jej chtěl mít stůj co stůj v Radě České televize, Moravec mu tehdy zkrátka učaroval. Nápad neprošel hned napoprvé mezi Zemanovými socialisty ve sněmovně.

Zato bulvár měl Zeman na své straně. O jeho přízeň se premiérovi staraly hned dvě kontroverzní postavy s dlouhými prsty v branži: Michal Voráček a později i Jana Mrencová. Mediální magnát a partner „kotelnice“ Jílkové ovládal řadu titulů. A Zeman v nich byl za geroje. Známá mediální lobbistka zase věděla, jak získat nové kšefty. Uzavřená Ivana Zemanová jí vděčně zobala z ruky. A bulvár ji měl za to rád.

Mizerná pověst premiérova rádce Šloufa ale gumovala premiérovy úspěchy. A Zeman žádal rychlé řešení, aniž by ovšem přišel o svého milce. Černý Petr záhy padl na šéfa úřadu vlády. A ministr Březina navrhl obligátní trik: krýt premiérovi záda měl teď zbrusu nový ředitel Zemanovy kanceláře. Bezúhonný. Bez škraloupů. A hlavně, bez historických vazeb na Šloufa. Navíc s čitelnou profesní minulostí. Jen coby jeho formální šéf… a fackovací panák pro žurnalisty místo premiéra.

Kousnout do Olova

Slušňák se měl stát veřejným hromosvodem za svazáckého bafuňáře. Předseda vlády si přitom ve své blízkosti nepřál žádné nové lidi. Zdánlivý extrovert, jenž exhiboval na náměstích a v televizních debatách, byl v reálu úzkých mezilidských vztahů k uzoufání závislý na hrstce, která mu poskytovala všestranný osobní servis. Nových tváří kolem sebe se bál, stejně jako nepříjemných rozhovorů jen mezi čtyřma očima. Bez klaky a bez kamer. Březina nehledal dlouho.

„Jsi ideální kandidát, Miloš si tě oblíbil a souhlasí. A má to ještě jeden význam. Mirkovi konečně spadne hřebínek!“ oznámil mi nadšeně u ranní kávy v jeho pracovně. Reprezentativní prostor v druhém křídle úřadu vydal za dětské hřiště. Březina chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou, mít spojence dennodenně v těsné blízkosti premiéra a vrazit mezi Zemana a žárlivého Šloufa klín.

Mocný šéfporadce si ani nevšiml, že bystrý junior z volebního Zemáku už dávno není jeho žákem. A premiérova náklonnost k mladíkovi mu už nějaký čas lezla krkem. Sám jsem na tom nebyl lépe. Zeman sledoval moji soukromou revoltu uvnitř poradců překvapivě s pobavením. Chodil jsem totiž za ním bez Šloufova kývnutí. S názory on-line. Bez cenzury. Brzy mě pověřil komunikací s parlamentními kluby. Má moji důvěru. A morální kredit, napsal tehdy pateticky do pověřovací listiny. Šlouf šílel. Teď už hrozil rezignací.

Premiér a Březina naléhali. Odmítl jsem. Ideály byly tak jako tak v troskách a vlastně šlo jen o čas. Poprvé jsem přemýšlel o odchodu. Zvítězila povaha. Neustoupit zlu. Začala válka poradců předsedy vlády Miloše Zemana. Místo vytí s cizí smečkou jsem v ní záhy ukázal zuby. A kousl. Do Olova. Že přijdu o poslední iluze a půjde v něm dokonce o život, jsem pochopil v okamžiku, kdy jsem odhalil plán na likvidaci nejpopulárnější političky v zemi a oznámil jej předsedovi vlády. Že bylo „Olovo“ ulito pod jeho taktovkou, jsem tenkrát nevěděl…

Liješ, Vráťo, liješ?

Šlouf měl zase hladinku. Brunátná tvář premiérova šéfporadce se pokoušela o přátelský úsměv. Jako pokaždé bez úspěchu. Audience u Zemanovy šedé eminence na úřadu vlády se totiž jen málokdy obešly bez tekutých darů. S přehledem tu pak zvítězila slivovice a celé demižony luxusních vín. Na rozdíl od premiéra byl Šlouf aspoň znalcem, becherovku si už dávno zprotivil a prolít dopoledne hrdlem půl láhve ginu říznutého campari hned s několika plzničkami nechával zkušeně na premiérovi.

Buclaté paže teď rozevřel v náznaku objetí premiérových poradců. „Tak co máte dneska, chlapi?“ zaburácel salonkem. Na odpověď nečekal. „Bimbo vás všechny pozdravuje a děkuje za práci. Na setkání teď nemá čas, všechno půjde jako vždycky přese mě, bez výjimek, jasný?“ Změřil si mně výhrůžným pohledem. Bimbo bylo nejdůvěrnější oslovení předsedy vlády jeho osobními vyvolenci. A nebylo od věci to před kmány čas od času zdůraznit.

„Jak jsi daleko s naší věcí, Vráťo. Liješ, liješ?“, rozzářil se už bez přetvářky a pokynul Šímovi. Parťák ze starých časů, kterého sem přivedl hned mezi prvními, trávil do devětaosmdesátého svůj osamělý život jen komunistickou propagandou. V umakartu svazácké kanceláře a o poschodí níž než ústřední předseda Šlouf. V Zemanových službách měl teď na starosti média. A církve. Po letech pocítil známé vzrušení, jakoby se vracel v čase.

„Ulito, Mirku! Čekám jen na malého rolníka a rozjedem plán bé!“ Na Šloufovu přímluvu vytáhl premiér bývalého propagandistu ze zaprášené živnosti v žižkovském antikvariátu rovnou do Strakovy akademie. Úkol chtěl proto splnit na jedničku. „Co máš lít? A jakej malej rolník? To se na starý kolena upiješ s Milošem někde na Fenclově statku, aby si tě konečně všimnul?“ zkusil jsem po poradě špičkovat. Intuice, že za „šifrou“ Šloufa může být něco zajímavého, ponoukala ke zvědavosti.

Kanceláře poradců premiéra byly skoro legrační. Rozpaky návštěv, které sem přicházely celou galerií skvostných obrazů a honosných chodeb, zarazil tenhle zlomek garsonky s rozměry koupelny hned na první dobrou. Miniaturní místnosti spojovaly nanejvýš dva metry předsíně a Šíma seděl jen o pár metrů dál. Dveře zůstávaly otevřené, mluvili jsme tak na sebe rovnou od stolu.

V posledních týdnech ale debaty vázly; Šíma se zarytě soustředil na klávesnici počítače a s vervou vyťukával text. Odpověď nepřicházela. „Ve slušné společnosti se odpovídá, pane kolego!“ přešel jsem rovnou k němu. Text bleskově zmizel na liště monitoru. Odtáhl se od psacího stolu a promnul si knír. „Pro dnešek mám stejně hotovo. Teď to jen doladit a celý spustit,“ zabručel spokojeně. Bylo cítit, jak rád by se pochlubil. „Spustit co?“ Na tváři se mu rozhostil vítězný úsměv. Dál mlčel. Vychutnával si každou vteřinu mojí zvědavosti.

„Hele, tak si to nech pro sebe, zeptám se Karla Březiny“, vrátil jsem se uraženě zpátky na židli. Už za pět minut stál ve futrech. „Bereš si to moc osobně,“ zněl teď smířlivě. „A Karla do toho netahej, možná to už ví. Tak dobře, co mám s tebou dělat. Ale nikomu ani slovo, rozumíš? Ani slovo!“ Konečně spiklenecky mrkl. „Čestný pionýrský by asi mohlo vyhovovat,“ zavtipkoval jsem nad tou naléhavostí.

Kriminál pro Buzkovou

„Mirek Šlouf chce vyřešit Buzkovou, chápeš? Definitivně! Kvůli Milošovi. Prostě…Buzková půjde od válu!“ Smířlivost byla najednou ta tam. „Jak vyřešit? A proč? To jí pošle někam do gulagu?“ Vůbec jsem nechápal, o čem mluví. Zněl naprosto absurdně, Petra Buzková byla partajní star se vším, co k ní patří. Navíc s neotřesitelnou pozicí uvnitř ČSSD. Mezi mladými politiky v ČSSD a jejich stranickým šéfem Zemanem to sice jiskřilo, ale nikdo by ani nepomyslel na nějaké fatálnější řešení.

„Všude premiéra jen kritizuje za oposmlouvu s modrýma ptákama. A mydlí mu schody v partaji. Ale nejvíc, nevíc jde do Mirka! Toho úplně nenávidí. Za minulost ho všude pomlouvá, že premiéra ve všem ovlivňuje. Že mu jde jen o prachy! Kudy chodí, mrcha jedna…. Ona nás fakt nenávidí! Všechny! Prostě musí skončit. A hotovo!“ zalykal se Šíma. „Jak skončit, proboha?“ Na moment zmizel v kanceláři, v mžiku byl ale zpátky. „Vypadne z politiky! Rozumíš? A víš co? Třeba rovnou do kriminálu!“ Po zádech mi poprvé přejel mráz.

„A já…já jim dělám…scénář!“ zašermoval mi před očima potištěnými papíry. „Z ruky to nedám, ale podívat, podívat se teda můžeš. Pamatuj si, z tohohle se ta kráva už nikdy nedostane,“ zalistoval vztekle složkou. „Řek´sem podívat, ne všechno číst, slyšels!?“ vyškubnul mi z ruky první stránku, kterou jsem vytáhl ze složky. Nadpis nedával vůbec žádný smysl. Olovo.

Konec 1. dílu

Zdeněk Šarapatka

Vystudoval speciální pedagogiku a sociální patologii na Univerzitě Karlově v Praze. Ve volbách 1998 za ČSSD neúspěšně kandidoval do Senátu. Následně si ho tehdejší premiér Miloš Zeman vybral jako poradce pro školství, vědu a výzkum. Jako jediný nebyl do premiérského týmu vybrán Zemanovým šéfporadcem Šloufem.

Do širšího povědomí se dostal v souvislosti s aférou Olovo. Šarapatka byl po odchodu od Zemana rok nezaměstnaný, pak jej ministr vnitra ČR Stanislav Gross přes výhrady Miloše Zemana zaměstnal jako svého poradce a vedoucího vicepremiérské kanceláře. Podobný post zastával i poté, co se Gross stal premiérem. Jako vrchní ředitel sekce premiéra měl na starosti tým poradců, některé odborné útvary Úřadu vlády a vládní protokol.

Na podzim 2004 dostal výpověď. Od roku 2006 působí jako publicista, od září 2015 je členem Rady ČT. V ní vystupuje proti snahám politiků a ruské propagandy manipulovat veřejnoprávním televizním zpravodajstvím. Znám je také jeho veřejný, kritický postoj k zvýhodňování lídra politického hnutí ANO Andreje Babiše v pořadu ČT Máte slovo.