Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Zachrání soudce Petr Jirsa státní miliardy? Něco je špatně!

 -   - 

8402998252_2930595bb3_zJudge Doom™” Autor: Me2

Médii proběhla zpráva, že předseda Okresního soudu Brno-venkov Petr Jirsa je jediný, kdo může státu ústavní stížností zachránit miliardy korun, které by měl podle Nejvyššího soudu vyplatit soudcům zpětně za několik let. Sám soudce k tomu uvedl, že má být tím, kdo má zachraňovat státu peníze a že si to potřebuje rozmyslet.


Pokud jsou slova soudce správně interpretována, tak očividně nepochopil svoji úlohu soudce, a to i když vystupuje jako předseda soudu, tudíž jako reprezentant správy justice. Úlohou soudu v civilních věcech totiž není „zachraňovat státu peníze“, ale nestranně rozhodovat spory, včetně případů, jejichž účastníkem je stát. Soudy jsou sice součástí státní moci, ale mají ostatní složky státní moc kontrolovat a korigovat. Tím se liší právní postavení soudců od jiných státních úředníků.

Úvahy předsedy Okresního soudu Brno-venkov o předložení sporu Ústavnímu soudu jsou o to závažnější, protože sám za svoji osobu údajně žalobu na doplacení platu podal. Pokud má však pochyby o souladnosti doplacení platů s ústavním pořádkem, není jasné, proč takovou žalobu (obsahující protiústavní nárok) podával. Avšak pokud je o svém nároku obsaženém v jeho žalobě kvalifikovaně přesvědčen, není jasné, z čeho vyvěrají jeho úvahy o nutnosti obrátit se na Ústavní soud, resp. jsou postoje alarmující.

Servilita nebo soudcokracie?

Úlohou soudů je aplikovat právo, a to ve vztahu ke všem účastníkům, nehledě na to, jak jsou důležití či mocní. Snaha soudů „zachraňovat státu peníze“, je nepochopením tripartice státní moci a stírá rozdíl mezi mocí soudní a výkonnou.

Výkon soudní moci není pouze technickým výkladem zákonů, což naopak očekáváme od moci výkonné, u které přesněji řečeno nejde o výklad zákonů, ale o jejich provádění. Výkon soudní moci vyžaduje vynášení etických soudů, a tudíž předpokládá, že soudce nebude pouze dobře placeným úředníkem státní moci, ale hodnotově ukotvenou, nezávislou a integrovanou osobou.

Snaha „zachraňovat státu peníze“ je buď projevem servility moci soudní k moci výkonné, nebo zřejmě nevědomou známkou jevu, který označujeme jako „soudcokracie“. Tato tendence je o to nebezpečnější, že soudní moc je státní mocí nejmocnější a nejdůležitější. Pokud soudní moc substituuje moc výkonnou, stává se moc výkonná mocí byvší v masce moci soudní neomezenou a nekontrolovatelnou.

Nekritizovatelný bůh?

Soudce je pro žalovaného či obžalovaného v postavení boha ve vztahu k jeho životu, svobodě nebo majetku. Žádný prezident, ministr, poslanec nebo senátor nemá nad osobou, která se octne před soudem, takovou moc jako soudce, který rozhoduje daný případ.

Všechny složky státní moci jsou podrobeny veřejné kontrole zejména prostřednictvím médií. Pouze moc soudní je z této kontroly poněkud vyňata většinou s poukazem na potřebu zajištění její nezávislosti. Mnoho soudců prohlašuje, že veškerý jejich komentář k případu je obsažen a musí být obsažen v odůvodnění rozhodnutí. Soudci rovněž tvrdí, že pokud existuje nutnost odůvodnění rozsudku vysvětlovat či obhajovat, není takové odůvodnění správné a úplné.

Odůvodnění rozsudku jako takové však není vystaveno diskuzi, polemice, kritice tváří v tvář, nutnosti čelit protiargumentům. Je to asi tak stejné, jako by vláda či ministři vlády odmítali komunikovat s veřejností stran předkládaných zákonů s tím, že tyto zákony obsahují důvodovou zprávu. Podobné zneužívání institutu nezávislosti soudců vede pouze k jeho vyprázdnění.

Nezávislost justice je navíc redukována na problematiku nezávislosti institucionální. Osobní nezávislosti, která zahrnuje odvahu a odpovědnost soudce, zůstává pominuta. Soudce by měl nejen nebát se rozhodnout dle svého přesvědčení, ale měl by zároveň nést za svoje rozhodnutí odpovědnost. Tím není myšleno nesení právní odpovědnosti za rozhodnutí, ale schopnost své rozhodnutí veřejně obhájit.

Moderní konstitucionalismus

Judicizace politiky a s tím související atrakce výkonných pravomocí mocí soudní činí tripartici státních mocí iluzorní. Názor, že v moderním demokratickém státu je klasická tripartice moci již překonaná a měla by se uplatňovat spíše pouze metodologicky, vede k odmítnutí modelu suverénního parlamentarismu a jeho nahrazení různými formami tzv. moderního konstitucionalismu.

Ten vychází z v zásadě správné premisy, že parlamentarismus být korigován vládou psaných zákonů. Přesné oddělení zákonodárství a moci soudní je však ze své podstaty nemožné. Zákony budou vždy do velké míry takové, jak je budou vykládat soudy. Vláda zákona není sama o sobě schopna zajistit to, o co jde v první řadě, tedy o svobodu jednotlivců, kteří se na tvorbě zákonů demokraticky podílejí, tedy těch, jejich životy tyto zákony řídí.

Interpretace legality musí kromě lidských práv také zahrnovat politické principy demokracie, a to zejména dělbu moci, jež je spolu s právy rovnocennou podmínkou právního státu. Opačný postup povede nevyhnutelně k nižší míře demokracie.

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

Komentářů (2)
  1. petrph napsal - dne 8.2.2015

    Tahle úvaha, obávám se že buď nesprávná, na základě interpretace jedné vytržené věty. A nebo tedy správná, ale v tom případě postuluje mnohem složitější problém, který zatím ani nedokážeme (ani ústavně) odpovědět.
    Je totiž nutné doplnit jednu podstatnou informaci a jeden paradox.Tou informací je to,že pan Jirsa v tomto soudním sporu nevystupuje jako soudící, rozhodující soudce.A tím paradoxem je to že zde naopak vystupuje (má vystupovat?) jako představitel žalované strany,tedy onoho státu.
    Shrňme si to,paní (soudkyně) Lorencová podává žalobu o špatný výpočet mzdy a žádá o doplacení mzdy řadu let zpátky. Ten soud nyní probíhal u Nejvyššího soudu. Jenomže, paní Lorencová nepodává žalobu (abstraktně) na stát, ale na svého zaměstnavatele, a tím je Okresní soud Brno-venkov. A nejvyšším řídícím pracovníkem (předsedou) Okresního soudu Brno venkov je pan Jirsa. Tudíž, ještě jednou,nikoliv z moci soudního rozhodnutí, ale pouze ze pravomoci a zodpovědnosti řídícího pracovníka statní instituce by měl rozhodnout zda ty peníze má stát vyplatit-a nebo je (možná) zachrání, že s “péčí dobrého hospodáře”, podá ústavní stížnost aby v této věci ještě rozhodl Ústavní soud..
    Čili-je zde opravdu dilema, které má pan Jirsa. Totiž má se týkat nezávislost soudů a soudců pouze v případě nezávislosti jimi vyhlašovaných rozsudků? Jistěže v těchto případech to nikdo nezpochybňuje. Ale má se ona naprostá nezávislost soudů na státě projevovat i v ostatních ,mimosoudních rozhodování? Mohou si soudy, řekněme to “lidově” “dělat co chtějí” a nikdo jim do toho nemůže mluvit,nebo i od nich může stát vyžadovat určitou zodpovědnost, v péči o čerpané státní peníze? Pokud ne, tak by řešení mohlo být skutečně jednoduché, nechť tedy soudy dostanou určitý rozpočet a s tím ať si “nezávisle ” výjdou sami. A ať tedy i pan Jirsa vyplatí žalující paní Lorencové ty peníze z prostředků rozpočtu svého soudu,a poníží o ně jiné vy´daje, Stát by to pak ani nemuselo zajímat..

    • martins napsal - dne 8.2.2015

      Dovolím si drobné upřesnění. Žaloba soudce o zaplacení dlužného platu nesměřuje ani proti příslušnému soudu (zde OS Brno-venkov), ani proti jeho předsedovi (pan Jirsa), ale proti České republice, za kterou jako organizační složka státu ve sporu vystupuje OS Brno – venkov (jehož předsedou je pan Jirsa). Takže je to žaloba proti státu a příslušný předseda se může rozhodnout, zda ústavní stížnost podá (podstatnou otázkou je, zda jí stát může vůbec podat, neboť jí lze odůvodnit jen tím, že byla porušena ústavou zaručená práva a svobody účastníka řízení, a stát taková práva a svobody typicky nemá). Pokud pan Jirsa stížnost podávat nechce (a ostatně se mu nedivím, neboť by tím popíral svou vlastní žalobu, pokud jí podal), může mu to ministerstvo přikázat, a to jako funkcionáři soudu, nikoliv jako soudci. Pokud takový příkaz neuposlechne, mohla by ministryně spravedlnosti uvažovat o jeho odvolání z funkce předsedy soudu. Na funkci soudce to nemá vliv, obě funkce jsou zcela oddělené. A pokud jde o výplatu té částky, soudy mají své rozpočty a pokud by vyhranou částku předseda soudu vyplatil z prostředků na platy, chyběly by mu pro ostatní. Kdyby potom soud nevyplácel své zaměstnance včetně soudců, byl by to důvod pro další, zjevně úspěšné žaloby. Do této patové situace se ovšem nedostal svou vinou ani předseda toho soudu, který práva státu dostatečně bránil všemi zákonnými prostředky – odvoláním i dovoláním, ani soudci, kteří svá práva, stejně jako každý jiný občan, mohli uplatnit pouze prostřednictvím soudu. Za tuto situaci a její důsledky nese plnou odpovědnost politická reprezentace (včetně té současné), která opakovaně a po mnoho let naprosto ignoruje nálezy Ústavního soudu.