Napsal knihu o organizovaném zločinu v Česku, patří k tvrdým kritikům práce Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu pod vedením Roberta Šlachty. Brněnský politolog Tomáš Šmíd varuje před spoléháním na odposlechy jako na hlavní zdroj policejní práce. „Vytrhnete informaci, neověříte ji z dalších zdrojů a kuchtíte ´případy století´. To je největší tragédie šlachtovského způsobu práce v ÚOOZ,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

• Při projednávání kauzy Oleo Chemical před soudem vyšlo najevo, že policie nabízela jedné z obžalovaných peníze za svědectví proti Ivu Rittigovi. Celé to působí jako poněkud volný výklad toho, co policie smí, či nesmí při práci s informátory. Jde hlavně o střet jejích oprávnění podle zákona o policii a trestního řádu. Vidíte v tom problém?

Otázka nestojí tak, co policie smí, a co nesmí. To je přece jednoznačně stanoveno zákonem o policii a trestním řádem, případně dalšími normami. A i když nemám vystudovánu právnickou fakultu, jsem si celkem jist, že o žádný střet nemůže jít, protože využití informátora stanovuje jako metodu pro získávání informací zákon o policii. Stanovuje ji jako podpůrný operativně pátrací prostředek, a to před zahájením úkonů trestního řízení. To znamená v době, kdy policista potřebuje informace, které by mohl využít k zahájení úkonů trestního řízení. Následně informátor může pokračovat v podávání informací ve věci, to je logické. I když podle trestního řádu je i to velmi diskutabilní. Pokud jsou ovšem již zahájeny úkony trestního řízení, tak trestní řád taxativně stanoví procesní postavení osob typu svědek, podezřelý, obviněný, spolupracující obviněný, znalec a podobně.

• A v tom je právě jádro sporu – tedy zda se policie ještě mohla v době nabídky peněz tvářit, že jde „jen“ o získávání informátora.

Co se kauzy Oleo týče, tak v té věci byly zahájeny úkony trestního řízení a pan Kubiska byl v postavení spolupracujícího obviněného dávno před tím, než bylo paní Šádkové nabídnuto, aby se stala informátorem – dle slov samotného pana státního zástupce. Takže získávat informátora pomocí spolupracujícího obviněného je z taktického hlediska, uznejte, poněkud zvláštní.

• Proč?

Už jen vzhledem ke vztahu řídící policista vs. informátor. Na místě by bylo, kdyby jí nabídli, aby byla svědek – dle starého policejního úsloví „lepší dobrý svědek než špatný obviněný“. Pokud byl ovšem důkazní stav takový, že její osoba může být obviněna, a je tedy podezřelá, tak ji přece nemohu nabízet, aby se stala informátorem. Měli jí rovnou nabídnout status spolupracující obviněné. Může se sice stát a stává se, že informátor policie je obviněn, ale to je jiný než popisovaný případ.

• Jak na vás dění kolem účetní Jany Šádkové působí?

Celá věc zapáchá prachsprostým vydíráním: „Dej nám, co chceme, a my tě necháme být a dáme ti peníze. A když ne, tak ti sdělíme obvinění.“ A jsem přesvědčen, že policista, který to udělal, rozhodně nejednal bez vědomí nadřízených. Je ale samozřejmě otázkou, jak se k tomu nadřízení postaví.

• Ukazuje tato kauza na nějaké systémové pochybení?

Na selhání systému můžete poukazovat vždy. Takto: trestní řád pojem informátor nezná. To znamená, že s tímto institutem nemůžete vůbec operovat v trestním řízení. Pokud by policista sdělil, že informaci, na jejímž základě žádá například odposlech, má od informátora, tak pokud by na základě toho odposlechu došlo k obvinění osob, tak obhajoba bude zcela oprávněně žádat o odtajnění informátora. Třeba z důvodu vyloučení toho, že si ten policista onu informaci vymyslel.

• ÚOOZ má problém i v kauze kolem policejního informátora Albina Arifoviče, který je nyní spoluobviněn v kauze údajného vynášení informací z útvaru. Je to podobná situace?

Co se pana Arifoviče týče, není problém ani tak v institutu informátora, ale spíše v samotné osobě Arifovič. O tom, že je někdo informátor, by měl vědět jen on sám, řídící policista a řekněme, že v rámci kontrolní činnosti možná i jeho nadřízený. Jenže skutečnost, že je Arifovič „informátor“, vědělo od konce devadesátých let prakticky celé Brno. Arifovič na tom měl založenou „živnost“. Když se mu zrovna nedařil ten či onen „obchod“ a potřeboval si nutně přivydělat, tak si vytáhl nějakou osobu z těch svých složek, které měl doma. Většinou volil v duchu hlášky z filmu S čerty nejsou žerty „který z vás je nejbohatší“ a šel ho vystrašit, že je rozpracovaný, že na něm sedí a že ho brzy zavřou. Nebo zvolil pozitivní taktiku, že může k něčemu sehnat informace. Aby dokázal, že to skutečně dokáže a „umí“, tak se opakovaně nechával vidět s policejními důstojníky. To, že používá Šlachtovo jméno, byla veřejně známá věc a věděli to všichni, kdo se pohybovali v branži na obou stranách zákona. Janek Kroupa nyní dokázal některé z nich evidentně rozmluvit více. (Odkazuje na článek Janka Kroupy v prosincovém vydání magazínu Reportér – Šlachtův problém jménem Albi)

• Ohrožuje tento případ přímo ředitele ÚOOZ Roberta Šlachtu?

O tom, jak pan Arifovič získává prostředky na svoji obživu, bylo známo nemálo. Tudíž je prakticky vyloučeno, že by to nevěděl pan Šlachta. Ten mohl a hlavně měl udělat jednu věc. Říci svým podřízeným: Chlapi, tak tohle je bezpečnostní riziko! On používá naše jména k tomu, aby se kryl, a tím pádem se s ním stýkat nebudete! Ostatně v několika jiných, a mnohem méně závažných případech, to podle mých informací udělal. Místo toho nechal, aby se s ním setkávali vedoucí dvou expozitur (Brno a Hradec Králové) či vedoucí oddělení V1 a v době Šlachtova náměstkování v Národní protidrogové centrále vedoucí expozitury NPC v Brně. To je velmi nestandardní. A co z toho ÚOOZ měl?  Že chtějí Albánci zavraždit Šlachtu? Nebo že chtěli zavraždit ministra financí Babiše? Je to stejně relevantní, jako že pravicoví extremisté z Chebska měli na seznamu cílů premiéra Nečase…

Komu to slouží?

• Dalo by se na to také nahlížet tak, že určitá skupina lidí v policii a státním zastupitelství využívá pod rouškou protikorupčního boje díry v zákoně. Existuje taková skupina? A pokud ano, jaké jsou podle vás její motivace?

Tato otázka by měla směřovat spíše na BIS. A nemyslím to úplně v nadsázce. Ale pokud se podíváte na nový zákon o státním zastupitelství a vzniku protikorupčního speciálu, tak je důvodné se domnívat, že může taková skupina existovat. Nahrávají tomu i kroky a výroky lidí, jako je paní Bradáčová či pan Ištvan (vrchní státní zástupci v Praze a v Olomouci – pozn. red.). Motivace je podle mne jednoduchá a prastará: moc. A všechny benefity, které s sebou nese.

• Když jste zmínil vrchní státní zástupce – ony se vedou velké spory o to, zda velké korupční případy dozorované jejich podřízenými má vůbec ÚOOZ v popisu práce. Má, nebo nemá?

Na to je poměrně jednoduchá odpověď. Rozeberte si následující zkratky ÚOOZ =  Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a ÚOKFK = Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality.

• Traduje se ovšem, že značná část státních zástupců na VSZ nemá k tzv. protikorupční policii důvěru.

Někdy se mluví se o tom, že ÚOKFK neměl výsledky. To ale není až tak pravda. Neměl možná mediální výsledky. ÚOKFK ze své podstaty má více vyšetřovatelů než operativců. Ale pokud dělají nějakou kauzu, tak je většinou udělaná velmi dobře. Dobrou ukázkou je kauza Rath. A všiměte si mimochodem, že ředitel ÚOKFK mediálně vystupoval minimálně, a to i v době, kdy bylo zřejmé, že jde o velký úspěch. A srovnejte to se Šlachtovou mediální politikou. Ostatně ÚOOZ začal do korupce vrtat podle mne především kvůli mediální slávě a posílení moci uvnitř systému.

• Kdy k tomu zvratu došlo?

Asi první takovou korupční kauzou byl ředitel pražské městské policie Kotrouš. Jenže co se týká náročnosti, ten případ by zvládlo obvodní oddělení. Kauza Nagyová vyplynula z jiné kauzy, a to dotací na hřebčín v Kladrubech. A výsledky? Ty jsou jemně řečeno velmi diskutabilní.

• Co s tímto přetahováním o případy? Systémově by si v tom měl policejní prezident už dávno udělat pořádek a promluvit si s šéfy celorepublikových útvarů.

Policejní prezident by už dávno pořádek určitě udělal, kdyby měl politickou podporu. Nebo ani ne podporu, stačilo by, kdyby mu politici nestrkali do práce nos. Nemá k tomu prostě mandát. Faktický mandát. Politici sice řeknou, že má, ale to je lež.

• Problém je ale i v tom, že na této praxi aktivně spolupracují státní zástupci – viz tzv. olomoucká kauza Vidkun, kde došlo k přikázání věci podle trestního řádu a faktickému obejití zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Je potřeba říct kolik takových státních zástupců je. A není jich moc. Proto se také některá jména pořád opakují. Je ale celá řada státních zástupců, kteří jednají standardně a dokážou nepodlehnout různým tlakům.

Co se stalo v Olomouci?

• Co je z vašeho pohledu za tzv. olomouckou kauzou?

Těžko říci, neznám spis. Nepěkných historek jsem slyšel celou řadu. Myslím o těch zadržených. (Jde o náměstka krajské policejní správy Karla Kadlece a jeho podřízeného, šéfa hospodářské kriminálky Radka Petrůje – pozn. red.) Otázkou ale je, proč to dělá ÚOOZ. Přece pokud mám podezření, že GIBS je v daném regionu podjatá, mohu celý případ postoupit na jinou expozituru na druhý konec republiky. Je to běžná praxe, v minulosti opakovaně využívaná. Takže pokud měl pan Ištvan problém s důvěrou vůči tamní expozituře GIBS, měl jednak takto. Je vůbec otázkou, zda je vzhledem ke škodě v dané věci příslušný dozor VSZ, když VSZ je příslušné až škodám nad 150 milionů korun. Jím posvěcený postup zavání účelovou manipulací a snahou získat větší moc v daném regionu.

• Mluví se o válce policajtů.

Zavání to policejní válkou. Nahrává tomu i personální angažmá některých detektivů ÚOOZ a může to souviset i s kauzou Arifovič. Několik mých zdrojů mi tvrdilo, že Šlachta akcí Vidkun chtěl odvést pozornost od chystaného zatčení detektiva Vokála ze strany GIBS. (Jde o kauzu vynášení informací z ÚOOZ, která o několik dní následovala tzv., operaci Vidkun – pozn. red.) To mu totiž „ze slušnosti“ měla inspekce oznámit několik týdnů dopředu. A tak rychle zareagoval.

• Věc skončila rezignací šéfa GIBS Ivana Bílka – co o ní soudíte?

V takové situaci měl policejní prezident podle mne odvolat všechny zúčastněné, a nejen Bílka – ano, vím, že formálně rezignoval sám. Tedy i Šlachtu. Ale jak jsem řekl, policejní prezident nemá z politického hlediska volné ruce.

Bolševická éra je naštěstí pryč

• Jsou v Česku omezována práva podezřelých a obviněných?

Systematicky určitě ne. To je třeba vyzdvihnout. Bolševická éra je naštěstí dávno pryč. Jednotlivé případy ale existují. Ale možná existuje přece jen jeden problém, který má systémový charakter. V ČR je nadužíván institut vazebního stíhání, protože se ze strany orgánů činných v trestním řízení hraje na okamžitý efekt. Když někoho dáme do vazby, na neznalou širokou veřejnost to působí, jako bychom ho odsoudili. A jestli to za tři roky spadne u soudu, to nás už nezajímá. My jsme na veřejnosti za bojovníky proti zločinu. Takto jsou špiněny a ničeny životy nemála nakonec nevinných osob. Viz třeba Rudolf Setvák. Nebo i kauza Vidkun začíná vypadat zajímavě. Tři obvinění jsou ve vazbě a podle informací médií byl všem třem navržen institut spolupracujícího obviněného. Pokud je to pravda, je to hodně zvláštní.

• Jakou roli v tom hrají „nové“ metody – nadužívání odposlechů, odposlechy na veřejném místě, které nevyžadují souhlas soudce, a podobně?

Je otázka, co si přesně pod pojmem nadužívání odposlechů představit. A je to těžká otázka.  Policie musí adekvátně reagovat na telekomunikační rozvoj a tyto prostředky využívat. Problém vězí v kontrolních mechanizmech a oprávněnosti. Všechny žádosti o odposlechy jsou po formální stránce správné. Vždy je musí povolit soudce. Otázkou je ale obsah. A soudce jako poslední instance, i kdyby chtěl, nemůže vše do detailu přečíst. Možná by bylo dobré, aby si policisté, kteří odposlech vyžadují, museli osobně fyzicky nějakou formou pohovoru svůj požadavek u soudce obhájit. Jsem přesvědčen, že by počet odposlechů o dost klesl.

U odposlechů je ještě jeden problém, který souvisí i s předchozí otázkou. Obhajoba nemá přístup do plného znění odposlechů. Respektive má, ale až na konci vyšetřování. Ovšem vzhledem k tomu, o jak obrovské množství dat jde, je strašně těžké se v tom vzhledem k časové tísni pořádně a důkladně orientovat. Mnohdy se tedy nemůže obviněný řádně a dostatečně připravit na svoji obhajobu, znovu si projít, v jakém kontextu co řekl a na základě jaké komunikace, kterou policisté vyškrtli. To lze považovat za omezení práva obviněných.

• Prostorové odposlechy veřejných míst povoluje pouze státní zástupce. Měly by patřit pod souhlas soudu?

S tím naprosto souhlasím. Pokud je odposloucháváno obydlí, tak to samozřejmě povoluje soud. Při odposlechu veřejných míst může dojít k zaznamenání hovorů naprosto nezúčastněných osob, a to je obrovský problém. Na druhou stranu – prostorový odposlech veřejného místa není vůbec operativně ani technicky jednoduchá záležitost.

• Co říkáte běžné policejní praxi – nasadíme odposlechy, při domovní prohlídce napytlujeme dokumenty a pak se uvidí?

Když to řeknu hodně natvrdo – pokud dnes někdo řeší problematický „byznys“ po telefonu, tak je to zločinecký diletant nebo blázen. Ale k meritu věci: odposlech by měl být povolen na konkrétní trestnou činnost, které se podezřelý dopouští. To by měla být jedna z podmínek. Jenže z řady žádostí vyznívá situace tak, že podezřelý páchá úplně všechno, že je to takový Sauron (Temný pán, vládce Mordoru z knih J. R. R. Tolkiena – pozn. red.). Z pohledu povrchně informovaného občana se to může zdát v pořádku, je to přece nějaký darebák, tak ať ho poslouchají. Slušný občan se nemá čeho obávat. Nicméně takový postoj trvá jen do té doby, dokud se ho taková věc byť jen zcela okrajově nedotkne. V telefonních rozhovorech s manželkou, milenkou, sourozenci, blízkými přáteli či kolegy, s rodiči padají někdy hrozné věci, především při hádkách. Když se pak podobné výlevy objevují v médiích a lidé se nad nimi pohoršují, jen bych jim doporučil, ať si vzpomenou na obsah poslední rodinné hádky.

Kdo je Tomáš Šmíd

• Politolog a bezpečnostní analytik. Vystudoval historii a politologii na Masarykově universitě v Brně, na Fakultě sociálních studií MU přednáší bezpečnostní a strategická studia.
• Je autorem monografie Organizovaný zločin v Ruské federaci, s Petrem Kupkou vydal knihu Český organizovaný zločin. Od vyděračů ke korupčním sítím.
• Je členem České společnosti pro politické vědy, České kriminologické společnosti, redakční rady časopisů Rexter a Vojenské rozhledy. Je předsedou občanského sdružení Centrum pro bezpečnostní a strategická studia, které mimo jiné zaštiťuje činnost studentského portálu Sekuritaci.cz.
• Tomáš Šmíd je aktivní i v českém olympijském boxu, trénuje mládež v SKP Kometa Brno a je mezinárodním rozhodčím.

• Problém nastává opakovaně v situacích, kdy z odposlechu vyplyne jen to, že někdo o někom nějak mluvil…

Ano, odposlechem zjistím informaci, která ještě neznamená, že se odposlouchávaná osoba dopustila trestného činu. Daný policejní orgán, protože jiné důkazy nemá, celou situaci takzvaně „ohne“, především umožní-li mu to podobně nastavený státní zástupce. A vcelku běžnou situaci naroubují na nějaký paragraf. A spustí k tomu patřičný mediální cirkus.

• S tím, že slušný občan se nemá čeho obávat, přišel před lety tehdejší policejní prezident Jiří Kolář.

To ale vůbec není pravda. Představme si živnostníka, který má autoservis. Pohybuje se od učňáku v branži, občas se prostě s někým, o kom minimálně tuší, že třeba krade auta, potká. Znají se od čtrnácti let. Ten zloděj aut po něm občas něco chce. Něco zcela nezávadného. Nebo dokonce vůbec nic. Jen se potkali, třeba ještě s někým dalším. A teď je spolu viděl nějaký policejní informátor, podá raport a policista si řekne: „Hm, tam by mohli předělávat auta.“ Auta se tam sice nepředělávají, ale zjistí, že občas kamarádům opravuje auta bez účtenky. Udělá se z toho kauza, která ze začátku působí jako mezinárodní obchod s kradenými vozy. Nakonec se prokáže, že pouze nevydával stvrzenky. A i tak si mnozí řeknou – vida, aspoň něco. Policie koná! A často jsou to, jak už to tak bývá, ti, kteří jako první chtějí něco udělat „bez papírů“, aby to měli levnější…

Operativu se v kanceláři nenaučíte

• Už jste zmínil policejní operativu. Před nějakými sedmi, osmi lety, v době vlny výsluhových odchodů od policie, se říkalo, že to poškodí zejména operativu. Starší, zkušení policajti odejdou i s kontakty, policie přijde o zdroje. Potvrdilo se to?

To je téma na samostatný rozhovor. Ve stručnosti: není operativa jako operativa a operativec jako operativec. Pro někoho, hlavně v poslední době u ÚOOZ, je vrchol operativy nasazení odposlechu. Řada policistů vám řekne, že operativu zabilo hlavně sloučení Úřadu vyšetřování a kriminální policie do jednoho celku – Služby kriminální policie a vyšetřování.

• Jak si má laik běžnou operativní práci představit?

V policejní struktuře od nejnižších článků až po krajská ředitelství se většinou využívá operativa k objasnění trestné činnosti. V podstatě klasická kriminalistika. Stane se vražda, přijede výjezd, zajistí stopy, ustanoví se oběť a operativci začnou zjišťovat. Hledají odpovědi na základní kriminalistické otázky – kdo, co, kdy, kde, proč, čím, jak a popřípadě jaká je škoda. Ale zjišťují informace ke konkrétní trestné činnosti. Pokud je to trestný čin lokální úrovně, ihned se projeví, kdo má jakou místní a osobní znalost. To je nesmírně důležité a tuto profesní zdatnost sezením v kanceláři nezískáte.

• U celorepublikových – tzv. elitních útvarů je to jinak?

Ano. Operativec dejme tomu z ÚOOZ se svou činností velmi přibližuje operativci zpravodajské služby. Jeho pole působnosti je velmi široké. Operativec ÚOOZ nedostane ve většině případů na stůl žádný případ, ale musí trestnou činnost tzv. vyhledávat. Je-li přidělen operativec na odbor násilí, měl by shánět poznatky, na základě kterých by mohl zahájit úkony trestního řízení a následně použít operativní techniku a případ dovést až ke sdělení obvinění nebo odsouzení. A tady nastává problém. Pokud máte schopné operativce, nemůžete je jednoduše vzít a vyměnit, protože vazby na zájmové prostředí v podsvětí se tvoří roky. A tyto vazby se pohybují v šedé zóně. Vy nemůžete mít všechny, s nimiž se stýkáte, vedené jako informátory. To prakticky není vůbec možné – nikdy jsem se mezi policisty s jiným názorem nesetkal. Každý operativec ÚOOZ, ale i jiných celorepublikových útvarů, je jednou nohu v kriminále. Nebo rovnou v kriminále, když vztahy s podsvětím neuřídí.

• Jak v takovém prostředí pracovat, aby se člověk do kriminálu nedostal?

Je nesmírně důležité mít co nejpevnější a nejstabilnější personální základnu. Pak můžete mít situaci v různých lokalitách opravdu pod rámcovou kontrolou. Když nastane situace, kdy policie ví, že se něco děje, ale nemá důkazy, je schopna to řešit jinak. Ví, že když nějak nezakročí, může nastat velký problém. Například že se do zájmové oblasti sjede několik skupin z různého spektra podsvětí a něco kují. Pokud máte stabilní operativu, máte vazby na místní zločinecké autority. Prostě k nim máte komunikační kanál. A jeho pomocí můžete situaci řešit jinými způsoby,

• Jakými?

Takovými, které rozhodně nejsou uvedeny v zákonech,. Ale nemyslím tím, že je třeba postřílíte, jak by možná někteří jednoduše uvažující jedinci i přáli. Ani tím nemyslím, že odjedete v zánovním audi, které dostanete za to, že podsvětí dáváte informace. Myslím tím to, že jim skrze onen komunikační kanál naznačíte, že o nich víte, a oni se raději stáhnou, než aby riskovali střet s policií. Zní to hrozně, ale taková je hra. A platí to tak ve všech zemích na západ od našich hranic. Byť samozřejmě zákonné úpravy, předpisy a možnosti jsou jiné.

• Zmínil jste operativu tajných služeb – v čem se od policejní liší?

Operativci zpravodajských služeb mají jednu ohromnou výhodu – nejsou limitování trestním řádem a nemusí obstarávat důkazy. Získávají jen informace a poznatky. Otázkou mnohdy je, jak kvalitní tyto informace jsou a také kdo a jak je využívá.

• Policii nyní vládne generace „rychlých“ porevolučních plukovníků, často bez znalosti operativní práce. Mohou uspět?

Co se týká znalosti operativy, to vás nikdo nenaučí, buď to v sobě máte, nebo ne. Na operativu musíte mít talent. Musíte být schopen jednat s lidmi, umět je přesvědčit ke spolupráci. A znovu říkám, že daleko horší než generační výměna bylo sloučení Úřadu vyšetřování s kriminální policií.  Většina vyšetřovatelů vedla vyšetřování, což znamená spoustu administrativy, jednání s obhájci, práce se znaleckými posudky. Vyšetřovatel dělal takovou tu „lepší“ práci, kdy z toho „bordelu“, co mu na stůl donesl operativec, udělal spis, který mohl přinést státnímu zástupci. Bez toho bordelu od operativce, který ho sbíral ze špíny ulice, v zakouřených barech, hernách, mnohdy ve vlastním volnu a na úkor rodiny, by ovšem neměl státnímu zástupci co nosit.

• V čem byl problém onoho sloučení?

Po sloučení se z vyšetřovatelů stali i vedoucí operativy, protože měli na rozdíl od operativců většinou vyšší vzdělání. A to se projevuje dodnes, protože operativní práci často nerozumějí, nechápou ji a mnohdy jí i opovrhují. A v této vlně se samozřejmě svezly i opravdové rychlokvašky.

• Kam může policii přivést spoléhání se na odposlechy, která klasickou operativu čím dál víc nahrazují?

Spoléhání se jen na odposlechy je cesta do pekel. Dá se to ostatně vysledovat i na globální úrovni. USA po skončení studené války začaly spoléhat především na SIGINT (Signals Intelligence – termín z prostředí zpravodajských služeb, zjednodušeně informace získávané přístroji – pozn. red.) a NSA, a přesto je ty miliardy dat a tisíce analytiků neochránily od celé řady útoků proti jejich cílům. Fyzická přítomnost v zájmové zóně – starý dobrý HUMINT (Human-source Inteligence – informace od lidí – pozn. red.), to je neustále nesmírně podstatná věc. Pokud získá jedna strategie dominanci nad jinou, nebude to dobře fungovat. Bez HUMINTu se ztrácí kontext a ověření, a to je přesně problém odposlechů. Vytrhnete informaci z kontextu, neověříte ji z dalších zdrojů a kuchtíte „případy století“. To je největší tragédie šlachtovského způsobu práce v ÚOOZ.

• Jak by se celorepublikové útvary měly vyvíjet dál?

Tyto útvary se utvářely někdy v devadesátých letech. V současné době celá skladba celorepublikových útvarů vůbec neodpovídá soudobým trendům v podsvětí. O tom už jsem několikrát psal a snažím se to vysvětlovat i svým studentům. Jenže bez toho, aniž by se změnila celá struktura policie, nelze měnit ani celorepublikové útvary. Na počet obyvatel máme snad největší počet policistů v Evropě. Byť je otázka, kolik z toho vykonává skutečně policejní činnost, předimenzovanost a byrokracie je příšerná. Změnit by se měla celá struktura policie. A pokud opravdu jen celorepublikové útvary, tak ale úplně od základu.

• Může nějak pomoci zamýšlená Národní kriminální agentura?

Je to v základu pěkná myšlenka, ale vzhledem k tomu, jak je plánovaná, by z ní byl akorát zbytečný a nevýkonný moloch. Ano, co týká té nejzávažnější kriminality, organizovaného zločinu a terorismu, případně politického extremismu, tak by zde měl být jeden celorepublikový útvar, který by měl několik odborů. Jednak pro všechny nejzávažnější projevy v oblasti obecné kriminality, dále pro závažnou hospodářskou kriminalitu, pro nejzávažnější projevy korupce, následně pro terorismus, pro politický extremismus a nakonec nejzávažnější projevy informační kriminality.