Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Pavouk firem Tomia Okamury: Jeho nejvýdělečnějším podnikem bylo hnutí Úsvit

 -   - 

2951536326_ce68cf5c25 Autor: Vector Hugo / Foter / CC BY-NC-ND

Je běžné, že když podnikatel v nějakém oboru uspěje, snaží se svůj původní úspěch zopakovat či zkopírovat. Tomio Okamura zakládá novou politickou stranu.

V případě Tomia Okamury hnutí Úsvit výdělečný podnik bezpochyby byl. Zda se mu podobný kousek podaří i s novým politickým projektem “Svoboda a přímá demokracie” je však nejisté.

Politika jako výdělečný podnik

Pohled na podnikatelskou minulosti (i současnost) Tomia Okamury – za použití analytického nástroje Tovek a Gnosus společnosti Bisnode – ukazuje, že „projekt Úsvit“, patří z finančního hlediska mezi jeho nejúspěšnější a nejvýdělečnější.

“Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury”, hnutí o devíti členech, má za čtyřleté volební období nárok na celkový státní příspěvek 122 milionů korun: 34 milionů jednorázově a 22 milionů ročně.  Ve srovnání  s tím Okamurovy podnikatelské aktivity tolik nenesou.

Například společnost Mebius, zaměřená na cestovní ruch či reklamní činnost a 100% vlastněná Okamurou, měla v roce 2013 obrat osm milionů korun.

Společnost Japa Food zaměřená na gastronomii a prodej japonských potravin, kde má Okamura 50% podíl, měla obrat 11,5 milionu.

Dále Okamura oficiálně drží 10% podíl v restauraci „U Machtů“ (obrat za rok 2013 – 9 milionů) a 7,5 % má ve firmě, do níž vstoupil prostřednictvím televizní soutěže Den D, Break2win. Ta za rok 2013 vykázala obrat pouhých 2000 Kč.

Peníze utíkaly. Ale kam?

Konec působení Tomia Okamury v Úsvitu začal právě spory o peníze, respektive podezřením z toho, že hnutí tuneluje. Například smlouvami na osobní služby PR a marketingu a další služby s mnohamilionovými výdaji.

Okamura podezření z tunelování odmítá. V hnutí Úsvit podle něj zbývá do konce volebního období minimálně 20 milionů korun.

I když má Okamura nyní novou stranu a Úsvit opustil, státní příspěvky na činnost zůstávají ze zákona původní straně.

Kontrolní komise Úsvitu naopak došla k závěru, že „hnutí eviduje dlouhodobé závazky ve výši 100 % příjmů ze státního rozpočtu“ a eviduje i řadu neuhrazených závazků z kampaní.

V současné době prý Úsvit průběžně čerpá kontokorentní úvěr do výše 10 milionů korun „bez kterého není možné zajistit provoz Hnutí, včetně plnění splátkových kalendářů.“

Podle Okamury peníze z Úsvitu sice skutečně utíkaly, ovšem ve prospěch zcela jiných osoby než je on sám.

Jak vypadají firmy kolem Tomia Okamury

Diagram25 Okamura

O autorovi

Autorem článku je Robert Břešťan

Komentáře

Komentářů (2)
  1. Stanislav Vrbík napsal - dne 17.5.2015

    /Politické strany jsou škůdci společnosti
    Využívám své občanské svobody, a vyznávám zde svůj soukromý názor na roli politických stran v našem politickém, a společenském životě. Můj názor vznikl pozorováním a kritickým hodnocením naší politické skutečnosti, pokud mi bylo dopřáno ji poznat při existenci „státního řízení informačního systému“. Mýlím-li se i přes usilovnou snahu po pravdě, považuji to za vinu cenzury sdělovacích prostředků. Ty, zamlčováním „citlivých“ informací, nutí občana dělat závěry kombinací a dedukcí z dostupných informací a vyhodnocováním ústního podání či z internetu, kde cenzura dosud nepracuje dokonale.
    .
    Veškeré škůdcovství mafiánského typu od „sametové revoluce“ vychází ze skrytých osob, jež připravily napospas si odebrané hospodářství o víc, než dvě desítky bilionů Kč. Prohlásil to ministr financí Zemanovy vlády Grulich, načež se tím okamžikem stal ministrem – bývalým. To jsou ty prodané cukrovary, automobilový průmysl a vytunelované textilky, zbrojovky a stovky podniků, jež už nejsou.
    Jak tyto skryté osoby, zločinecké živly, chráněné šikovně připravenými (nadiktovanými) zákony, a osidlující nejdražší hotely po světě, jak ony mohou působit na státní, justiční a jiné orgány a dál vysávat hospodářství?
    Prostřednictvím politických stran, jimž eufemisticky říkáme tradiční. Přesněji prostřednictvím vedoucích či neformálních vlivných osob v nich.
    Nikoli přímo. Menší část peněz se přesouvá prostřednictvím zprostředkovatelů. Legálně působících osob, jež často vystupují jako podnikatelé či lobbisté, a to částkami, jimž se říká sponzorské dary. Jsou tu ale i další způsoby, skryté, jimž se při náhodném „provalení“ říká převádění odněkud někam, například případ „půlmiliarda Drobilova“.
    Jako škůdcové společnosti jsou existující politické strany nejmocnějšími veřejnými aktéry korupce, zahnízděné a dobře zakopané v našem politickém a hospodářském systému vládnutí
    Kdyby nebylo neústavní moci politických stran, těch tradičních, ty skryté mafie by neměly tak dokonale zamaskované kanály, jimiž korupce ve formě peněz, a tím i vlivu na státní moc prochází.
    V této oblasti neoficiální politiky je korupce systémem pojištění si politiků a různých činovníků a úředníků ve státním aparátu. Zřejmě tu funguje ďábelské pravidlo: každý budiž zkorumpován. A tím zdiskreditován pro případ, že by chtěl „zradit partu“.
    V tom je obrovská síla. Jak může být nalezen na funkce ministrů, náměstků, atd., třeba pro hnutí XYZ odborník? Je třeba někdo zdánlivě čistý, dostane funkci a až to vypadá, že se zapracoval a „maká“, začne řev, že XYZ má tam a tam člověka se škraloupem. Kádr odchází a s ním i preference, a co dál?
    Teď můžeme nechat mafie (též kmotři, oligarchové, …) v jejich úkrytech a postoupit až na třetí článek korupčního systému a tím jsou ty tradiční politické strany.
    Základním jejich právním zakotvením je volební zákon. Ten ustanovuje politické strany jako tvůrce kandidátek pro volby. Ústava výběr kandidátů neřeší. Říká jen, že politický systém státu je tvořen volnou soutěží politických stran. Tato litera ústavy by byla naplněna prostou soutěží ideovou. Soutěží myšlenek, návrhů zákonů, apod. Je ale protidemokratické, když navrhovatel zákona má vedle toho i moc jej v parlamentu prosazovat, protláčet, dokonce autoritářsky pomocí korumpování „zástupců lidu“, jak si řekneme dál.
    Dalším antidemokratickým aktem je kompetence poslanců, schvalovat výši svých platů. I zde ale strany cílevědomě „metodicky řídí“ šroubování platů a nekontrolovaných náhrad do takových výšek, až jsou platy a paušální náhrady už samy o sobě prudce korupčními. (Ve shodě s výše zmíněnou cílevědomou „pojišťovací korupcí.) Jsou tak vysoké, na jaké by snad 95% poslanců v občanském životě ani zdaleka nikdy nedosáhlo. Výší svých příjmů jsou poslanci postaveni před úvahu: Když si nedokážu u vedení strany získat renomé vždy pilně poslušného poslance, nepostaví mne příště na kandidátku a já spadnu na zlomeček poslaneckého příjmu. V tomto dilematu, zda sloužit – podle poslaneckého slibu – lidu, nebo kolaborovat s nominující stranou za pohádkové příjmy je při současné mravní úrovni společnosti volba jasná: prachy! Jinými slovy, v tomto korupčním tlaku lid zůstává lehkomyslně, s poslancovou radostí a jeho pocitem vítězství, totálně zrazen.
    Právě toto dilema poslanců volby mezi službou a kariérou, je u nich klasickým, příkladným a čistým střetem zájmů.
    Tradičně a jednoznačně řešeným zradou poslání zastupitele lidu pod tlakem nastraženého existenčního zájmu. Tou nástrahou je již pohádkové finanční zvýhodnění této zrady. Kromě toho, opačné rozhodnutí poslance by skončilo ztrátou mandátu na věčné časy a jevilo by se i veřejnosti jako plané hrdinství. Morálka doby je už taková. Vždy „vstanou noví bojovníci, máme lidí dost.“ I proto je poslancovo rozhodnutí jednoznačně pro politickou stranu. Se zničujícím důsledkem pro stát a společnost.

    Naše politická a informační scéna stále hudruje o střetu zájmů Andreje Babiše, protože téměř 100% politiků se cítí programem jeho hnutí ohroženo na svém majetku i osobní svobodě. Novináři – no, zase ty prachy. S Kalouskem se cítí bezpečněji.
    Tento nástražný systém střetu zájmů poslanců – účinný jak dávný rajský plyn, tento výkup hlasů zastupitelů lidu, to je klinická smrt demokracie jako vlády lidu. Nikomu, zvláště uspané většině lidu, to nevadí.
    Určitě, pokud tato úvaha vstoupí ve známost (ve skutečnosti holá nemožnost), objeví se hlasy potrefených i neprobuzených: „Blbost, nesmysl, chorobně přehnané jakýmsi neznámým pisálkem“.
    Chcete důkaz? Tak uvažme: Mohl by šéf politické strany vykřikovat, jak bude jeho strana (!!!), ne již poslanci, ale strana! – v parlamentu hlasovat? Nemohl by – v demokracii – přece vidět do vědomí a svědomí poslanců, a přesto vykřikuje, protože se může spolehnout na poníženou oddanost poslanců stranickému vedení! Na jejich prachy! se může spolehnout

    Nakonec na pozitivní notu.
    Tato moc „skrytých“ další oporu, krom moci stran nad poslanci a ospalosti lidu, již nemá. Stačí, aby si většina lidí protřela oči a vynutila si změnu volebního zákona, a tak „tradičním“ politickým stranám odebrala možnost zavazovat si poslance. Kdy k tomu dospějeme?
    Tehdy teprve bude dokončena naivně započatá a pak uspaná revoluce Listopadu 1989.

    7. 5. 2015 Vrbík, Zlín

  2. Karel napsal - dne 22.5.2015

    Tomio je trochu jak buldozer.
    Brno bych nevyměnil, Praha je pro cizince, říká architekt Osama Okamura
    Osamu Okamura (* 1973 Tokio) je česko-japonský architekt, šéfredaktor architektonického časopisu ERA 21, mladší bratr Tomia Okamury. Je svobodný.
    Vystudoval fakultu architektury ČVUT v Praze a konceptuální tvorbu na AVU. Za návrh vinotéky v Dobřichovicích získal v roce 1999 společně s Danielem Zissem cenu v soutěži Interiér roku.