„Může česká vláda slíbit vysoké finanční garance na stavbu nových jaderných bloků? Pokud ne, tak na ně zapomeňte,“ říká britský expert na jadernou energetiku, profesor Greenwichské univerzity Stephen Thomas. Ve vztahu k jádru je otevřeně skeptický.

I když situace ve světě ještě poměrně nedávno vypadalo na „jadernou renesanci“, havárie v japonské Fukušimě situaci radikálně změnila. Jádro a nové reaktory nyní mají podle Stephena Thomase prakticky v celém světě těžké problémy. Politické, technické i ekonomické.

Příkladem může být francouzská Areva, vyřazený uchazeč z prvního (vloni v dubnu zrušeného) tendru o dostavbu Temelína.

Krachující státní podnik

„Areva je z 87 % státní podnik. Ale výroční zpráva Arevy v podstatě ukazuje, že Areva prakticky zbankrotovala. Jen vloni přišla o 5 miliard eur, divize jaderných reaktorů je na prodej, i když kupcem bude pravděpodobně opět státní Électricité France,“ říká Thomas, který do Česka přijel jako účastník diskuse o budoucnosti jaderné energetiky nejen v Česku, ale i ve světě.

I když Francie si přeje, aby divize zůstala z většiny ve francouzských rukou, není prý vyloučeno, že se do odkupu, či spíše záchrany Arevy, vloží japonská Mitsubishi, možná i čínské firmy CGN a CNNC.

„Snaha o záchranu Arevy bude zásadní i z hlediska podmínek Evropské komise. Státní podpora, protože o státní podporu nepochybně jde, bude určitě velice podrobně zkoumána komisí pro hospodářskou soutěž i z hlediska antimonopolního. Pro Arevu to nebude jednoduché,“ upozorňuje na možné problémy Stephen Thomas.

Areva vyrábí reaktory typu EPR, ale dostává se s nimi do velkých problémů. V poslední době získala jen čtyři zakázky, žádnou zatím nedokončila a u všech výrazně překročila jak časový plán, tak rozpočet.

Například stavba finské jaderné elektrárny Olkiluoto začala v roce 2005, hotova měla být o čtyři roky později. Vysoutěžena byla fixní cena 3 miliard eur. Realita? Nepočítá se s tím, že by stavba měla skončit dřív než v roce 2018 a odhad konečné ceny vystoupla na 8,5 miliardy eur.

„Areva ale prohlásila, že to platit nebude, takže vše je před arbitrážním soudem. Jde o žalobu na tři miliardy eur, což také komplikuje prodej Arevy, protože tento závazek velmi ovlivňuje možnost ocenění společnosti,“ říká Stephen Thomas.

Podobně je na tom projekt Flamanville v severní Francii. Stavba za za 3,2 miliardy eur měla být hotova v roce 20112. Termín se posunul na rok 2017, cena na 8,5 miliardy eur. „Osobně bych byl ale překvapen, kdyby se dostali pod 10 miliard,“ podotýká britský expert.

Zbývající dva projekty má Areva v Číně – Taishan 1 a 2. Oba mají dva roky zpoždění. „Pro Číňany je to ale i tak šok. Objevily se navíc problémy s těsností dna reaktoru. Pokud se bude muset opravit, může to být z ekonomického hlediska nerealizovatelné a projekt možná bude muset být zcela zrušen,“ varuje Stephen.

Bez Číny je to bledé

Příliš optimistický není ani ve vztahu k rodné Británii. Tamní projekt jaderné elektrárny Hinkley Point zahájil v roce 2006 tehdejší premiér Tony Blair. Vláda převzala záruky, ale slibovala, že projekt se obejde bez státní pomoci.

Náklady spočítala na dvě miliardy eur s tím, že energii do sítě začne elektrárna dodávat nejpozději v roce 2017. Termín se už posunul na rok 2023, cena se ze dvou miliard liber zvýšila na osm.

„Čekalo se, že cena za MWh elektřiny bude 31 – 44 liber, skutečnost je ale 92,5 liber MWH. Mluvilo se o 10 reaktorech s kapacitou 16 GW do roku 2030, nyní to vypadá na 1 – 2 reaktory s kapacitou 1,6 – 3,2 GW,“ říká lakonicky britský profesor.

Hlavním tahounem jaderné energetiky ve světě je tak nyní Čína. „Čínské společnosti vyvíjejí vlastní technologie, chtějí je dodávat do Evropy, ale zároveň vznášejí tvrdé požadavky například na státní garance. Čína umí zkopírovat západní konstrukce, otázka je, zda budou dostatečné z pohledu bezpečnosti,“ říká Stephen Thomas před expertním publikem u diskusního kulatého stolu.

Bez Číny by současné světové dění na poli jaderné energetiky vypadalo poměrně bledě. Před rokem 2008 podle dostupných statistik probíhala ve světě stavba 60 reaktorů, z toho 33 jich bylo právě v Číně (šest v Rusku a po čtyřech v Indii, USA a v Jižní Koreji). Mezi lety 2008 – 2011 se začalo stavět jen 8 reaktorů.

„Až do havárie ve Fukušimě, tedy za tři roky, se dostavělo 25 reaktorů, z toho 19 jich ale bylo staré konstrukce, jen dvě typu EPR a čtyři americké AP 1000,“ vypočítává Thomas.

Ve stínu Černobylu

Druhým, i když o poznání menším, jaderným tahounem je Rusko. Mezi lety 1986 – 2007, i v důsledku havárie v Černobylu, získalo ve světě jen čtyři objednávka na své reaktory.

Aktuálně Rusko staví dva své reaktory – v Číně a v Bělorusku. Objednané, či těsně před uzavřením dohody, jsou čtyři reaktory v Turecku, dva ve Vietnamu, šest v Indii, dva v Jordánsku, jeden v Maďarsku, šest v Íránu a jeden ve Finsku.

„Všude je ale problém spojený s financováním. Je pochybné, zda si Rusko může dovolit financovat všechny tyto stavby i v takových problematických oblastech.

Ve Spojených státech se nyní staví pět nových reaktorů . Čtyři z nich, nového typu tlakovodních reaktorů 3. generace AP 1000, se začaly budovat v roce 2013. „Už nyní je jasné, že oproti plánu mají 2 – 3 roky zpoždění a cena narostla o 20 %,“ konstatuje Stephen Thomas.

„Finsko kvůli elektrárně Loviisa žaluje Westinghouse o miliardu dolarů, žádné zakázky pro AP 1000 nejsou v dohledu,“ dodává.

Znamenají tedy předchozí výčty, že podle britského jaderného experta, že očekávaná jaderná renesance skončila dřív, než stihla pořádně začít? Na to odpovídá trochu vyhýbavě: „Renesance upadá a nefunguje, uvidíme, co bude do budoucnosti.“

Pak přeci jen dodává: “Čekalo se, že nové modely budou jednodušší, levnější, stavebně snazší a rychlejší a že finanční rizika se sníží. Všechny tyto předpoklady se ukázaly jako nesprávné Zdůrazňovala se pasivní bezpečnost, mluvilo se o stavebních nákladech 1000 dolarů za kilowatt výkonu, současné odhady mluví o 8000 dolarů.“

Česká vláda je naopak o nezbytnosti investic do jaderné energetiky přesvědčena. V roce 2040 by podíl jádra na výrobě tuzemské elektřiny mohl podel Státní energetické koncepce dosahovat až 58 %. V maximalistické variantě by mohly vzniknout hned čtyři nové bloky jaderných elektráren – dva v Dukovanech a dva v Temelíně.

Nepřekvapí, že na české plány se proto Stephen Thomas dívá skepticky. „V Česku zaznívá, že žádná další veřejná podpora. Bez té se ale stavět nedá. Zároveň se se ale nemůže vyplatit. Jsou to miliardy, které by šlo využít ve veřejný prospěch efektivněji,“ konstatuje Stephen Thomas. Sám ale zůstává hlavně u popisu stavu.

Odpověď na otázku, jaké je tedy řešení budoucí spotřeby v situaci, kdy se prakticky žádné nové velké zdroje elektřiny nevyplácí stavět, chybí. Trendem poslední doby je idea malých decentralizovaných zdrojů energie a energeticky soběstačných ostrovních systémů. Jaká bude ale budoucnost a s ní i (s)potřeba elektřiny ve skutečnosti nikdo neví.