Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Bída, prostituce, prodej lidských orgánů. Na Balkáně uvízlo z předloňské zimy na 70 tisíc uprchlíků, hrozí jejich radikalizace

 -   - 

25557962372_0e90a9b7fb_zRefugee Crisis in Greece” Autor: CAFOD Photo Library via Foter.com (ilustrační foto)

Přesně před rokem byly uzavřeny makedonské hranice. Následná dohoda Evropské unie s Tureckem rázně ukončila směřování blízkovýchodních uprchlíků přes Balkán dále do zemí EU. V době dohody ale těmito zeměmi právě procházelo na 70 tisíc lidí, kteří jsou dnes v regionu uzamčeni v přetížených uprchlických táborech bez jakékoliv perspektivy na politické řešení. Taková situace může nakonec vést i k jejich radikalizaci.

Přinášíme rozhovor s Dalimilem Petrilákem, analytikem nevládní organizace Pomáháme lidem na útěku, která dlouhodobě působí jako humanitární organizace v srbských uprchlických táborech.


Text vznikl ve spolupráci HlidaciPes.org s projektem Online encyklopedie migrace.


  • Co znamenala v praxi na Balkáně dohoda EU s Tureckem a uzavření balkánské trasy?

Základem bylo 8. 3. 2016 uzavření makedonské hranice. Už tehdy se pravděpodobně vědělo o přípravě dohody s Tureckem, která se smluvila (snad ani nepodepsala) 20. 3., sama dohoda je přitom patrně v rozporu s mezinárodním právem. Její obsah spočívá ve větším střežení svého pobřeží ze strany Turecka – dříve turecká policie dlouhodobě s pašeráky prakticky spolupracovala, obohacovala se na jejich práci. Nyní je extrémně obtížně odplout z tureckého pobřeží. Za to Turecko dostalo výměnou několik miliard eur a příslib budoucího bezvízového styku. Stejně tak se dohodlo navracení nových lidí do Turecka, přesto státy EU nechtěly úplně zabránit možnosti uprchlíků zažádat si o azyl v Řecku. Tato možnost tedy zůstává, čímž se omezil systém deportací.

WP_20170228_19_29_37_Pro

Dnes se mluví o tom, že když skončí dohoda, do zemí EU se znovu povalí miliony lidí. Já s tím ale nesouhlasím, jelikož nikdo přesně neví, kolik syrských uprchlíků z Turecka skutečně chce do EU. Většina z celkových asi tří milionů lidí je na východě Turecka při syrských hranicích. Uprchlíci navíc dnes ví, že proniknout z Řecka dál už zkrátka není fyzicky možné, podobně se ví, že už ani Německo není tolik otevřené další pomoci. Myslím, že do roku 2015 se už nikdy nevrátíme. Na makedonské hranici jsem viděl obrněný transportér, v Maďarsku se používají dlouhé zbraně – situace se zkrátka změnila.

Poslední kapitolou je také již rok uzavřená syrsko-turecká hranice, kde legální přechod dále není možný. Lidé se i zde různě pašují.

  • Po uzavření tzv. balkánské trasy uvízlo mnoho uprchlíků nejen v Řecku, ale také v jednotlivých tranzitních zemích jako je Makedonie nebo Srbsko. Kolik jich tam dnes je?

Nejvíc lidí zůstalo v Řecku, kde jich dodnes zůstává je asi 60 tisíc. Přesné číslo ale nikdo nezná, jelikož spousta lidí odchází s pašeráky na sever přes Makedonii do Srbska a dál, v tomto případě by mohlo jít až o 16 tisíc lidí. V Řecku na ostrovech je také asi 16 tisíc lidí, 45 tisíc na pevnině. V Makedonii jde pouze o stovky lidí. V Srbsku je asi 8000 lidí. Odhaduje se, že z Bulharska a Makedonie překročí každý den hranici 50 až 100 lidí. Podobný počet může také odcházet dále do Chorvatska a Maďarska, to jsou však nevysledovatelná čísla, jde o černý obchod s lidmi.

V Srbsku je většina lidí v oficiálních táborech (asi 85 %), zbylá část táboří volně u maďarské hranice nebo jsou v Bělehradě kolem nádraží. Většina těchto lidí jsou mladí kluci z Afghánistánu nebo Pakistánu, jelikož Maďaři přijímají na své území ze Srbska denně asi 10 lidí, kde naprostou prioritu mají rodiny s dětmi. Mladí muži dnes prakticky nemají šanci pokračovat v cestě. Čekací doby jsou zde v řádu let. Do Chorvatska dnes cesta neexistuje vůbec, je zde plot s policií.

V Maďarsku je několik tisíc osob, což je dáno tím, že Maďaři velmi drsně střeží své hranice (jsou zde schopni posílat na lidi i psy), i v případě oněch 10 osob denně tyto lidi po registraci ale posílají podle některých svědectví dále do Rakouska. Doplním také Bulharsko, to má ale svoji vlastní domobranu – místní hlídky vesničanů se psy a čtyřkolkami, kteří doslova loví uprchlíky. O tom se psalo hodně. Nalezené uprchlíky buď vrací, nebo je zavírají do místních detencí apod.

  • Logika, se kterou Maďaři nebo Chorvati dnes ospravedlňují toto doslova hermetické uzavření hranic je: „vracíme lidi do Řecka, protože toto je jeho problém“. Hájí se Dublinským systémem?

Hájí se institutem tzv. třetí bezpečné země, kterou je pro ně právě Srbsko. Uprchlíci podle jejich logiky nemají právo z této země přicházet, protože ona sama je bezpečná. V Srbsku lze požádat o azyl, je to několik desítek osob měsíčně, většinou ale jde o žádosti spíše ze zoufalství, protože Srbsko azyl téměř neuděluje a na jednotlivé pohovory v rámci řízení se zde čeká celé měsíce. Srbsko je zároveň – nezapomeňme – jednou z nejchudších zemí Evropy.

  • Existuje pro ně ještě cesta zpět do Řecka?

Legálně neexistuje, jelikož právně vzato se většina do Srbska dostala ilegálně, když přišli až po uzavření hranice. Čeho se ale lidé zde v Srbsku bojí, je policie, která občas přijede do táborů a náhodě některé lidi vybere, aby je deportovala do Makedonie. Makedonie je buď nechá opět přejít do Srbska, nebo je vrátí na základě své smlouvy do Řecka. Oficiální cesta neexistuje. Fakticky jsou zde uprchlíci zamčeni. Politická vůle tyto věci měnit není. Je ale pravda, že Srbové se alespoň snaží budovat další kapacity táborů, zejména nyní v zimě, kdy někteří jednotlivci i umřeli.


Chcete podpořit HlídacíPes.org?

Udělejte to ZDE a získejte tak i unikátní publikaci ZE – MAN.


  • Jaká je situace a podmínky k životu uprchlíků v těchto zemích? Předpokládám, že peníze jim už dávno došly.

Spousta z nich už peníze nemá, někteří si je nechají poslat ještě z domova (Sýrie či často Afghánistánu), často se ale dnes mluví o prostituci, běžné jsou krádeže a údajně také prodávání vlastních orgánů. Tyto informace máme spíše z doslechu, nemůžeme je průkazně dokumentovat, přesto bych se vůbec nedivil, že k těmto věcem v jejich situaci dochází. V Řecku po registraci mají uprchlíci nárok na malé kapesné, za které si mohou obstarat jídlo, nejedná se ale o podporu na dlouhodobé přežívání. Řecko samo je na tom ekonomicky velmi špatně.

Co se podmínek v samotných táborech týče, přežít zde možné je, někdy je to horší, někdy lepší v závislosti na konkrétním táboře. V Řecku byla tuto zimu ale dramaticky horší situace na ostrovech. Úřady zde předpokládaly, že po dohodě EU-Turecko bude zahájeno rychlé azylové řízení a téměř plynulé deportace zpět do Turecka. K tomu ale nedošlo.

Tábory na řeckých ostrovech během letošní zimy, zdroj: Lékaři bez hranic

Na pěti řeckých ostrovech jsou hotspoty, kde jsou kapacity pro 8000 lidí, už přes rok v nich ale žije 16 tisíc lidí! Např. Chios byl přetížený čtyřnásobně. Během zimy zde lidé zůstali ve stanech pod sněhem, docházelo i k úmrtím. Dnes už řecká vláda tyto lidi přesunula do nových buněk, nicméně je fakt, že EU poslala do Řecka na péči o uprchlíky 200 milionů eur, ze kterých Řekové prokazatelně na tuto věc použili pouze 15 až 20 %. Kde zůstala většina peněz, nevíme. Na druhou stranu vláda zde nově umožnila malým dětem chodit do základních škol spolu s řeckými školáky, což poměrně vstřícně přijaly i místní řecké komunity.

Dnes už se tedy v táborech neumírá, přesto je život asi takový: půl roku jíte cizrnu, kterou občas proložíte těstovinami, nic jiného ale k jídlu nemáte. V Řecku vzniklo za poslední půlrok několik desítek dobrovolnických organizací o pár desítkách lidí. Tyto organizace budují zázemí, kupují zeleninu nebo se starají o volnočasové aktivity. Kdyby všechny tyto organizace skončily, dosavadní poměry se zde zhroutí. Problémy jsou také s lékařskou pomocí, do nemocnic mohou uprchlíci pouze pro základní péči. U složitějších onemocnění je obtížné najít léky i standardní pomoc.

Do některých táborů dobrovolníci vůbec nemohou, jinde s nimi zase  policie i velmi úzce spolupracuje na projektech jako jsou třeba školky apod. – záleží na vedení.

  • Jaká je přesně role vaší organizace?

Začali jsme pracovat v září 2015, kdy se situace dramaticky zhoršila v Maďarsku, následně jsme se přesunuli do Srbska, kde jsme šest týdnů vedli hraniční přechod Berkasovo–Bapska s Chorvatskem, kudy tehdy prošlo asi 220 tisíc lidí. Řada dalších dobrovolníků jezdila tehdy také do jižního Srbska nebo Makedonie, kde jsme především předávali kontakty a směřovali pomoc.

Tábor Idomeni na řecko-makedonské hranici v březnu 2016; zdroj: Pomáháme lidem na útěku

Na Lesbosu jsme během zimy podporovali několik dobrovolníků finančně. V zimě toho roku se situace uklidnila, proto jsme zahájili stálou misi v srbském Adaševci, kudy procházely už jen desítky osob denně, ne tisíce. Od března do června jsme měli misi v severořeckém Idomeni, kde po uzavření makedonské hranice zůstalo 20 tisíc lidí. Zde jsme zřizovali sklad nepotravinových zásob. Také jsme pomáhali s distribucí a lékařskou pomocí. Od října loňského roku opět působíme v Srbsku, kde máme dosud velmi dobré vztahy s místní policií, což nám umožňuje působit přímo uvnitř tranzitních center Adaševci a Principovac, kde je nyní dohromady dlouhodobě 1500 lidí. Zde jsou lidé ze Sýrie, Iráku, Afghanistánu, Pakistánu i Palestiny. V táborech pomáháme nakupovat hygienické potřeby, vedeme prádelnu, založili jsme knihovnu, organizujeme volnočasové aktivity pro děti i dospělé jako je vyšívání pro ženy apod. Občas dlouhodobou misi podpoříme také jednorázovou sbírkou, za kterou pro všechny nakoupíme třeba ručníky. Na místě máme dlouhodobě koordinátora, což je naše jediná – elementárně placená – pozice, kolem něj máme neustále asi 10 až 15 dobrovolníků, kteří sem jezdí na týden.

  • Jaké je v Srbsku naladění veřejnosti k uprchlíkům? Jde o nějaký jednoznačný postoj?

Je to velmi různé. Na rozdíl od spíše jednoznačného Maďarska, kde je postoj dán zejména vládní politikou, nebo Bulharska, kde se mobilizují proti uprchlíkům celé vesnice, v Srbsku je vnímání mnohem smíšenější. Myslím si, že je to dáno zejména tím, že Srbové sami zažili válku, tedy si situaci uprchlíků spíše umí představit. Jsou zde také dobrovolníci a neziskové organizace, se kterými např. společně nakupujeme potřebné zboží u místních prodejců – to je naše zásada.

  • Jaký je každodenní život uprchlíka v Řecku, Srbsku? Mohou si např. přivydělat legálně?

Legálně si přivydělat ani v jedné zemí nesmí s odkazem na to, že nemají pracovní povolení, že čekají někde v systému. Teoreticky by systém měl fungovat, ale úřady zde žádosti vyřizují velmi pomalu, úředníci jsou přetížení, neumí jazyky apod. EU slíbila, že do Řecka pošle 4000 odborníků, ve skutečnosti jich přijelo 400. V této věci se pozitivně projevila České republika, která na místo postupně vyslala 50 specialistů. Nelegálně si samozřejmě mnoho lidí vydělává na černo, časté jsou práce na stavbách apod.

Naše mise nyní nespočívá v zachraňování životů, lidem zde už nejde o život, elementární základ jako jídlo a přístřeší mají. Víc ale nemají nic. Nemají co dělat, máte omezený prostor, omezený pohyb. Soukromí zde neexistuje, ve velkých stanech bydlí společně i sto lidí. V Řecku mají některé rodiny vlastní buňky, což je lepší. Přesto si představte, že půl roku sedíte na místě bez jakéhokoliv podnětu a zájmu. Vedle toho nikdo neví, jak zde bude dlouho. Už nyní jsou zde uprchlíci měsíce, nikoliv týdny. V Řecku jsou lidé i rok a víc – docela bez jakékoliv perspektivy. Stává se z nich hrubě řečeno „něco, co nakrmím a dám mu místo kde spát – tím ale vše končí“. To je velký problém. Z těchto lidí my sami vytváříme potenciální radikály. Oni na nás nemají dobré vzpomínky, nemají důvod, proč mít rádi Evropu, bělochy či křesťany. Když budou mít možnost pomstít se, přirozeně po tom mohou skočit. Jde-li o otce, který ještě má tři děti, pro které chce zajistit budoucnost, takový motivaci k normálnímu životu má. Co ale ten otec, který své děti již ztratil? Nebo mladý kluk, které žádné děti ještě nemá? Co mu brání, aby se nezačal radikalizovat, aby na něj neměla vliv nějaká skupina?

Psali jsme:

Vše, co jste potřebovali vědět o uprchlících. Studenti spustili Encyklopedii migrace

Tomáš Halík: Náboženský fundamentalismus? Lidé hledají přirozeně jednoduché odpovědi na složité otázky

Filosof Jan Sokol o migraci: Různé kultury vedle sebe jsou vždycky komplikace. Musí spolu komunikovat


Další studie k tématu můžete postupně sledovat na www.encyklopedie.org.

O autorovi

Autorem článku je Jakub Múčka

Komentáře

Komentářů (6)
  1. petrph napsal - dne 9.3.2017

    Ach jo, ach jo, pořád se (ne)řešení tohoho problému točí v kruhu, protože zodpovědní činitelé EU na základě tlaku nezodpovědných elit nedokáží rozlišovat mezi legitimními žadateli o politický azyl – a nelegitimními migranty z jiných důvodů. Jen tedy dodávám, je rozdíl mezi politickým azylantem a válečným uprchlíkem. Čili správně by Evropa nemusela přijímat automaticky ani všechny lidi ze Sýrie..
    Když toto pravidlo vezmeme v úvahu, na to že některý evropský stát trpí na svém území desítky tisíc nelegálních migrantů,lze sice nahlížet jako na humanitární nedostatek (protože samozřejmě důstojné životní podmínky jim v tom množství zajistit nedokáže), ale bohužel tedy současně ten stát už tím ztratil řadu atributů státu jako takového, jako schopnost ochránit své hranice a nebo výkon práva na svém území. To se potom nesmíme divit, když se dějí takové věci jako anexe Krymu Ruskem, když EU v tom nerespektování hranic dává (v opačném přístupu) zářný příklad a pokládá to za ctnost..

    • nováček napsal - dne 9.3.2017

      Zapomněl jste na ekonomické azylanty (jakými bylo i mnoho bývalých československých státních občanů. I já měl kdysi cukání, ale zůstal jsem a nelituji toho).

    • František napsal - dne 14.3.2017

      Přivedu vám tři osoby. Všichni mohou lhát. Nemáte žádnou možnost zjistit nebo ověřit jejich minulost. Zjistětě který je legitimní žadatel o politický azyl a který je migrant z jiných důvodů a který je občan EU.

  2. Jitka napsal - dne 9.3.2017

    Naprosto souhlasím s petrph. Ovšem otázka: co mu brání radikalizovat se? mě trošku děsí. Co brání nám se ve vlastním státě pozabíjet? Co brání dnešní křesťanské mládeži se radikalizovat? Co taková Morava? Co kdyby se rozhodli na Moravě radikalizovat stejně jako to dělají muslimové? Kdyby všichni uvažovali stejně, tak to tady rovnou můžeme zabalit. A proč by se měli mstít? Copak my jsme po revoluci posílali do Ruska sebevražedné atentátníky? Pokud si mysleli, že je na úplně odlišném kontinentě, s úplně jinou vírou a mentalitou budeme vítat, pak je mi líto, ale jsou to blbci. Jasně, jedou v tom pašeráci lidí a ti jim něco napovídají, oni tomu hned uvěří a Němci jim to odkývou. Tomu se prostě nechce věřit. Nic proti. To je ale budeme muset nejdřív vychovat, vzdělat a učit žít mezi námi. Myslíte si, že by bylo možné tyto lidi u nás vycvičit a poslat do vlasti, aby tam bojovali za svobodu jako to bylo s námi v Británii? Opravdu nevím…Každopádně, ať jsou jací jsou, měli bychom jim zajisti důstojné podmínky k životu, aspoň na tu přechodnou dobu než se budou moci vrátit domů. Myslím, že po těchto a jistě i dalších zkušenostech, se budou chtít vrátit. Snad bude kam. Držím palce všem uvíznuvším a pomáhajícím, protože než se vláda EU rozhodne k tomu nějak postavit, bude to ještě dlouho trvat. Hodně štěstí

    • petrph napsal - dne 10.3.2017

      Vy samozřejmě kladete zcela správné otázky, a mnozí racionálně uvažující lidé na ně upozorňují. Evropská humanitární demokracie skutečně nemá proti jakýmkoliv extrémním radikálním silám příliš obrany. Jak proti radikálnímu islámu, tak ale ani – pokud by se tak rozhodli, třeba křesťanské mládež, nebo třeba Moraváci.. Měli jsme společný stát se Slováky a stačilo aby slovenští politici spustili radikální nacionalistickou politiku a společný stát šel do kytek. Nakonec můžeme být Klausovi vděční za jeho pragmatickou politiku rychlého rozdělení, jinak to tady mohlo vypadat jako v Severním Irsku. Nebo na východní Ukrajině..
      A potíž je že dnešní evropští politici nemají dostatek “odvahy k pragmatismu, aby tu hořící hranici před migranty z radikálního prostoru ani jejich radikálními požadavky (když už jsou tady) uzavřeli..

      • ČERT napsal - dne 10.3.2017

        Dodal bych k tomu rozpadu ČSFR v l. 1992/3… Tady se nabízela alternativa rozpadu Československa též podle tehdejšího jugoslávského scénáře (takhle se na to dalo pohlížet i zvenčí, a možná i bez ohledu na to, že si mnozí ve světě, při troše zmatku v politickém zeměpisu, zrovna Československo a Jugoslávii vzájemně docela pletli). Když to trochu zanalyzujeme, tak pravda, mezi Čechy a Slováky zdaleka nebyly tak kruté rány z předchozí minulosti (například nebo hlavně z období druhé světové války) a taková nenávist jako mezi Srby a Chorvaty, navíc tu byla přesnější hranice mezi územími obývanými českým a slovenským etnikem než tam… A to nemluvím o bosenských Muslimech, neřku-li Albáncích v Kosovu. Ale ta série jugoslávských válek začala už ve Slovinsku. Tam se třeba ani neživila nějaká taková nacionalistická nenávist vůči Srbům, ale prostě snaha po nezávislosti (vadilo jim např., že ekonomicky doplácí na méně rozvinuté části jugoslávské federace) vedla již tam k ozbrojenému, byť krátkodobému konfliktu s jugoslávskou armádou – a heslo, že “ve Slovinsku se bojuje za Slovensko”, se někdy v tom r. 1991 objevilo i na Slovensku. Význam je asi úplně jasný. – – – Když zmiňujete ten Ulster (Severní Irsko), tak alternativa situace obdobné tamní se tu předkládala zhruba ve stejné době právě v souvislosti s Moravou – kdy se na těch moravských demonstracích křičelo: “Morava a Slezsko, není žádný Česko!” apod. Pravda, zhruba po r. 1993 tahle vlna silného moravského patriotismu až nacionalismu zase hodně poklesla. – – – A pokud jde o téma, o kterém je článek, resp. rozhovor… To bych teď asi ani tolik nerozebíral. Už jen ten všeobecný a zjednodušující pojem “váleční uprchlíci” se zdá být přinejmenším z velké části značně diskutabilní – a nakonec, i to, že si “někteří nechávají posílat peníze z domova (Sýrie či často Afghánistánu)”, snad i naznačuje, že dokonce i v domovských zemích by to pro ně mohlo být tak nějak “k životu”, ale že prostě jejich cílem je dostat se někam do západní části Evropy (kde ostatně vlády k nim donedávna byly otevřeně vstřícné). A pokud tedy utíkají v důsledku nestability a násilí vyvolaných radikalismem ve svých zemích, nebo jsou tak nahlíženi (pravda, v případě Syřanů se předkládají vysvětlení ještě o něco komplikovanější, protože tam je kromě islamistických povstalců “zlý” i sám Asadův režim), hrozí tedy svou radikalizací destabilizovat také Evropu…? Na první pohled to vlastně může působit jako až takový paradox.