archer10 (Dennis) (73M Views) via Foter.com / CC BY-SA,

Alena Bruthansová: Odsud se živí nedostaneme. Příběh konce války

Napsal/a Alena Bruthansová 8. května 2016

Byl duben roku 1945, blížil se konec války a k Brnu se přibližovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války a za to že jsou Němci…

HlídacíPes.org měl možnost zasednou v novinářské porotě, která v soutěži pro veřejnost společnosti Post Bellum a občanského sdružení Pant Příběhy 20. století, hodnotila jednotlivé příspěvky. Mezi množstvím zajímavých příběhů vyčníval ten, který zpracovala teprve třináctiletá Alena Bruthansová.

Přináší zajímavé detaily o poválečném odsunu Němců. Málokdo například ví, že v dnešní areálu vojenského historického muzea Lešany, kde je nyní rozsáhlá stálá výstava vojenské techniky, byl jeden z táborů, v němž byli Němci po válce shromážděni.

Alena Bruthansová dokázala dokonce dohledat i místo, kde byl pohřben teprve čtyřměsíční Willy Fritsch. Jeho bratr se o místu posledního odpočinku svého mladšího sourozence díky její práci dozvěděl až sedm desítek let po válce.

Se souhlasem sdružení Post Bellum i autorky celý příběh zveřejňujeme. Titulek, mezititulky a drobné ediční zásahy jsou redakční.


Odsud se živí nedostaneme

Po šest let trvající dlouhé tmavé noci se konečně rozednilo, východ slunce, štěbetání ptáčků, ty krásné dávno zapomenuté chvíle. Pro většinu lidí začal nový život. Avšak nenávist v hloubi srdce zůstala.

Hugo Karl Armin Fritsch se narodil roku 1933 v Brně. Jeho otec byl Němec, zaměstnáním úředník. Vždy s oblibou říkal, že je československý občan německé národnosti. Udržoval dobré vztahy s Němci, Čechy, s Židy.

Jeho matka byla poloviční Češka, po svatbě jak bylo tehdy zvykem, se vzdala československého občanství.

Hugo měl ještě staršího bratra Gerharda a mladšího brášku Williho, tomu byly na konci války pouhé tři měsíce. Celá rodina uměla výborně česky. Také s nimi bydlela Hugova babička české národnosti.

Rodina Fritschova - otec, matka se starším bratrem Gerhardem v roce 1930.

Rodina Fritschova – otec, matka se starším bratrem Gerhardem v roce 1930.

Byl duben roku 1945 a blížil se konec války a k Brnu se přibližovala ruská vojska. Rodinu Fritschových začala sužovat myšlenka, že by se jim Češi a Rusové mohli mstít za to, co prožili za války a za to že jsou Němci.

Uprchlický vlak vyjíždí

I tatínkovi jeho čeští a němečtí přátelé doporučovali, aby z Brna i se svou rodinou raději emigroval. Hugova rodina nejdříve váhala, ale poté se rozhodli také uprchnout.

Hugova babička jako Češka s nimi jet nemusela, ale trvala na svém, že svou rodinu neopustí. Dostat se z Brna, ale nebylo vůbec jednoduché, k sehnání nebyly žádné povozy, ani auta. Jedinou šancí byl uprchlický vlak, který měl jet do Horního Rakouska.

Rodina se do vlaku přihlásila a protože organizátoři uprchlických transportů brali ohledy zvlášť na matky s dětmi a staré lidi, rodina Fritschových místo získala. S sebou do vlaku vzali jenom to nejnutnější, předpokládali, že pojedou maximálně týden, ale jejich cesta se nakonec neuvěřitelně protáhla.

Cestovali skoro po celé republice, zastavili se i v Praze, nakonec po týdnu vlak s tisícem uprchlíků definitivně zůstal stát v Blatné kousek od rakouských hranic, protože partyzáni vyhodili do povětří koleje a železniční most.

Pro obyvatele Blatné to byl problém, už tak měli ve městě hodně uprchlíků. Nejdříve umístili rodiny s malými dětmi, ubytovali je ve škole, protože tam byly alespoň vhodné podmínky pro vaření a právě zde rodina Huga přečkala konec války.

Nastal konec války a němečtí vojáci z Blatné odešli, aby se vzdali Američanům. Obec Blatná byla ještě v zóně, kterou osvobodili Američané, ale vedlejší obce už osvobodili Rusové.

Po několika týdnech museli Fritschovi a všichni ostatní uprchlíci školu opustit. Místní se k nim při tom chovali velmi surově. Balili si narychlo, spousta lidí svoje zavazadla nemohla unést a tak je házeli u cesty.

Jeden sedlák se slitoval a staré lidi a jejich zavazadla naložil na svůj koňský povoz a jel za průvodem. Dostali se do ruské zóny, kde uprchlíci hned přišli o všechny cennosti a peníze – prý jako poplatek za německé zločiny. I Fritschovým sebrali všechno cenné, co jim ještě zbylo.

Zde se také dozvěděli, že budou všichni internovaní ve sběrných táborech. Rusové znovu zkontrolovali všechny chlapce a muže, jestli nemají na pažích vytetované znamení SS.

Na Strahovském stadionu

Ještě tentýž den Fritschovy, spolu s dalšími, naložili do vlaku; netušili, kam vlastně jedou. V noci dojeli do Prahy na Smíchovské nádraží. Lidé jim nadávali, házeli po nich odpadky a pak je hnali směrem ke Strahovskému stadionu.

Bylo hrozné vedro, zavazadla byla těžká a cesta byla do kopce. Nebylo divu, že zvlášť staré lidi tato cesta vyčerpala, nemohli už dál, zoufalí nechávali zavazadla u cesty a snažili se pokračovat v cestě.

Hugův tatínek měl nemocné srdce a brzy se zhroutil, později po něm i babička. Maminka s chlapci jim nemohli pomoci, protože je další lidé tlačili dále do kopce.

Odpočinout si mohli až před stadionem. Gerhard a Hugo hlídali zavazadla a maminka běžela zpátky z kopce pro tatínka a babičku, ale marně. Už je nenašla. Setkali se s nimi znovu až na podzim, po celou tu dobu neměli tušení, co se s nimi stalo.

Maminka se vrátila celá zoufalá, že je nenašla, bratříček Willy plakal, protože měl hlad. U vchodu do stadionu je znovu po jednom prohlíželi a jejich už tak skrovný majetek opět zmenšili.

Hugo Fritsch patnáctiletý, rok 1947.

Hugo Fritsch patnáctiletý, rok 1947.

Na Strahovském stadionu lidé spali pod širým nebem, napospas počasí. Jídla dostávali málo, rozšířily se vši a úplavice. V otřesných podmínkách strávili měsíc a pak byli transportováni do Kralup nad Vltavou na statek Strachov, kde pomáhali při žních.

Když tam uviděla jedna selka na statku maminku s malým Willim, uvařila mu kaši z čerstvého mléka. Čtyřměsíční chlapeček trochu snědl a udělalo se mu zle. Když později maminka vzala Williho do náruče, zjistila, že je mrtvý.

Díte po celé týdny trpělo hlady, nedostávalo vhodné jídlo a náhlou porci normální stravy nedokázalo jeho tělíčko zpracovat. Maminku s Willim odvezli na plošině nákladního auta na hřbitov, ale Gerhard ani Hugo s nimi nesměli. Bratříček byl pochován stranou od ostatních hrobů. Hugo později pátral, kde je jeho bratr pohřbený, ale marně.

Když se maminka vrátila z pohřbu, ještě musela jít na velitelství, kde jí vynadali, že za Williho smrt mohla ona, protože se o něj dostatečně nepostarala a že se kvůli zpozdili všichni s prací.

Maminka byla nešťastná z Williho smrti, i z toho že nevěděla, co se stalo s tatínkem a babičkou. Tatínka a babičku odvezli ze Strahova na Anděl do nemocnice, v říjnu 1945 je prohlásili za vyléčené a přestěhovali do internačního tábora v Praze na Hagibor, kde se na podzim shledali se zbytkem své rodiny.

Další cesta v dobytčáku

Koncem října roku 1945 Hugův otec stále doufal, že se jim podaří dostat se do transportu, který by je odvezl pryč z těchto otřesných podmínek někam do Rakouska nebo Německa, bohužel jim štěstí nepřálo.

Zase seděli v dobytčáku a když vlak konečně zastavil, zjistili, že jsou na jih od Prahy v městečku Prosečnice u Sázavy. Vojáci s bajonety je nahnali do tábora, když tam dorazili, byli vyděšení z otřesných podmínek, jaké tam panovaly.

Babička, jindy tak optimistická řekla: „Z tohoto tábora už živí nevyjdeme!“ Tábor byl vybydlený, rozbité ubytovny, Rusové vyšroubovali i kohoutky od vody a ani kamna tam nebyla.

Z nedostatku hygieny a jídla a kvůli těžké fyzické práci se zde rychle šířily nemoci. Přestože Hugo už předtím prodělal těžký zápal plic, byl ze své rodiny nejzdravější.

Během zimy postupně onemocněli všichni členové jeho rodiny, patrně dostali břišní tyfus. Nejdříve skonal jeho bratr Gerhard, po něm babička, pak i maminka. Jeho otec až do svých posledních hodin doufal, že by se on a Hugo mohli dostat z tábora pryč, ale nakonec i on podlehl nemoci. Během půl roku v tomto táboře zemřelo téměř 400 lidí, hlavně dětí a starých lidí.

Hugovi bylo teprve 13 let a zůstal sám. V rodinném bloku, kde dříve bydlel s bratrem a maminkou, byl už na obtíž, nikdo se o něj nechtěl starat a tak se musel přestěhovat do mužského bloku. Ale ani tam nevěděli co s ním, protože byl jediné dítě mezi dospělými muži.

Jednou šel na kontrolu velitel tábora a viděl mezi muži stát na nástupu malého kluka a divil se, co tam dělá. Nechal si zavolat tlumočníka a přes něj se ptal, co tam dělá a kde má rodiče.

Hugo správně předpokládal, že by měl odpovědět česky a také to udělal. Tím se veliteli tábora zalíbil. Nechal si ho za tři dny zavolat a učinil ho svým „osobním chlapcem“, což znamenalo, že mohl volně procházet skrz pracovní tábory a také mohl chodit ven a nikdo mu nemohl rozkazovat kromě něho.

Hugo se privilegia brzy naučil využívat a začal do tábora pašovat cigarety a jídlo. Díky tomu se mu podařilo v těchto nelidských podmínkách přežít a dokonce si ušetřil i nějaké peníze.

Konečně pryč…

Díky bratrovi jeho babičky, který žil ve Švýcarsku, se Hugo v létě roku 1946 přes Červený kříž dostal z tábora konečně pryč. Prastrýc byl ale příliš starý a nemohl se o něj postarat a tak ho Červený kříž poslal zpátky do Prahy do Kobylis k bratrům salesiánům, kde žil dva roky v jejich internátní škole.

Červený kříž mezitím vypátral další jeho žijící příbuzné: strýčka ve Vídni a druhou babičku, již dříve odsunutou do Německa; ta žila a pracovala na statku u sedláka.

České ministerstvo zahraničí mu ale odjezd do Vídně dovolit nechtělo, protože neměl „papíry“. Nakonec mu ale odjet do Bavorska k babičce povolili.

Protože na německém venkově nebylo možné dále studovat, salesiáni zaplatili další církevní školu a umožnili mu další vzdělání, Hugo se stal v dospělosti bankovním úředníkem. V Německu pak již zůstal a založil si zde rodinu.

Pan Hugo Fritsch má neuvěřitelně pevnou vůli a vnitřní sílu, že za těchto velmi těžkých rodinných podmínek vystudovat a pak se stal bankovním úředníkem jako jeho otec.


Poznámky pod čarou:

Lešany – vojenské technické muzeum.

Zde byla internovaná celá rodina Fritschových, panovaly zde otřesné podmínky. Rodina zde byla na podzim a v zimě přelomu let 1945 a 1946. Hugovi zde postupně zemřeli rodiče, babička a starší bratr. Překvapilo mě, že na nucený pobyt německých rodin po válce v roce 1945 a 1946 zde nebyla ani zmínka, destička na zdi, nic co by připomínalo tragédie, které se zde odehrávaly. Dokonce ani paní, co prováděla v jedné expozici o tom nevěděla vůbec nic a myslela si že si vymýšlím.

Hřbitov, Kralupy nad Vltavou OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pan Hugo Fritsch celý svůj život pátral po událostech, které se při odsunu jejich rodiny staly. Nevěděl však, kdy přesně jeho bratr zemřel, ani kdy a kde byl pohřbený. Dozvěděl se jen to, že záznamy o úmrtí Němců při odsunu jsou už dávno zničené.

S mámou jsme ale zavolaly na technickou správu hřbitova v Kralupech nad Vltavou, kde nám ochotná paní našla ve starých záznamech, že je tam jeho bratr pohřbený. Zjistila že zemřel 15.6. 1945 a že byl pochovaný 17.6. 1945. Našla i číslo hrobu.

Ten už ale bohužel neexistuje, protože byl několik let po válce při přestavbě dětské části hřbitova zrušený. Na přiložené fotografii se nacházel mezi vyfocenými náhrobky. Co se stalo ostatky malého Williho, se už asi nepodaří vypátrat. Možná je pohřben pod cestičkou mezi dvěma hroby, nebo byly ostatky přidány do sousedních hrobů.

Pan Hugo Fritsch měl z toho, že jsem našla hrob jeho bratra ohromnou radost. Podařilo se mu tím zaplnit prázdné místo v historii jeho rodiny.

 

5 komentářů

  1. J: Nemec napsal:

    Nikdy jsem nemohl pochopit naše hnusné dějiny. Popravu paní Horákové, mučení našich válečných hrdinů a zlodějnu našich komunistů atd. Až dnešní hnusná politika našeho prezidenta a kolaborantská politika našich politiků a jejich voličů spojená s bolševickou propagandou mi otevřela oči. Docela mám obavu o naše potomky a stydím se za naši dnešní policii a armádu. Stále slyším paničku Ruského generála z roku 1968, jak v obchodě vykřikovala, že ještě budeme žrát trávu. My jsme totiž jediný národ, který tu trávu ještě něžral. Proto si nevážíme dnešní svobody a blahobytu.

  2. český maloměšťák napsal:

    Mí předkové měli jít též na odsun, ale díky svěděctví jednoho odbojáře nešli.
    Starali se pak několik let o batole jedné německé rodiny, která se odsunu nevyhnula . Tito svou malou holčičku raději nechali zde – měli strach o její zdraví, život. Šli do nejistého prostředí…a skutečně z jejich pozdějšího povídání jsme se dozvěděli, že žádného příliš vřelého přijetí se jim od bývalých soukmenovců bývalé Tisícileté říše nedostalo – třeli bídu s nouzí, ale přežili to.
    Později si pro své dítě přijeli. V tkzv. Západním Německu pak tato holčička vyrostla, vdala se (za bývalého vojáka Wehrmacht, jak taky jinak, že…) a dožila se tam vysokého věku.

    Nešťastná doba, ale vemte to takhle : Kdo za to všecko může ? To bychom musili velmi bedlivě pátrat především v bankách a velkých firmách, kdy ale tyto již své záznamy povíceru zničily. Musili bychom soudit pak i takové lidi, jako třeba byl H. Abs (shodou okolností se podílel na arizaci ostravských podniků) – ten ale kupodivu po válce administruje ve vysoké funkci tkzv. Marshallův plán pro Německo….

    Jak pak tedy chtít svést vinu na obyčejné lidi ? Ti byli povíceru událostmi semleti. Jedni si pak lidskost zachovali, jiní ne (kdoví jak by se za daných okolností zachoval každý z nás – dnešních současníků). Ale corpus delicti leží u hlavounů, smutné je, že si některé z nich lidé sami zvolili. Je to o hlavounech, o těch, kteří vydělávají na nejistotě, bídě, chaosu, zbrojení, válkách a zejména na poválečné obnově (ta bývá největším kšeftem).
    Kdy i tomu největšímu hlupákovi na světě musí být jasné, že bez války není poválečná obnova možná. Bohužel o tomto vědí i ti největší chytráci. Včetně těch, kteří umějí díky své moci vmanévrovat do války masy lidí.

    Pověste pak někoho, že na východní frontě střílel židy…anebo při odsunu české Němce. To přeci nejde – abyste takové pověsili…a zbrojaři , politici či bankéři se vám při tom za zády smáli a mnuli si ruce, jakže je to skvělé – že lidi jsou stále hloupí tak, jak byli hloupými v předchozích generacích.
    Tož tak je to s tou “ spravedlností“. Povíceru smutné divadlo.

    Pozn.
    H. Abs byl později celebrován i americkými organizacemi, kvůli svému angažmá ve World Bank v Pakistanu a Indii. Viz článek „Hermann Abs, Leading Nazi Banker, Honored by World Exhibit Group“ z roku 1961 ( Jewish Telegraphic Agency). Působil také ve Vatikánu, údajně coby protikorupční poradce.

    • Scarabeus napsal:

      Také jsem od předků slyšel o odsunu českých Němců, nejaktivnější byli čeští komunisté. Nejaktivnější soudruh vykřikoval „Všichni Němci ven, já budu dělat za dva“. Po odsunu dělal závodní stráž, chodil s pistolí na zadku.

      Provedení vlastního odsunu? Němcům bylo přikázáno, že si všechny zavazadla(předepsaná max. váha na osobu) mají dát do posledního vagónu. Těsně před odjezdem byl poslední vagón záměrně odpojen, zůstal(zbyl) na nádraží. Na obsah(většinově peřiny) vagónu se vrhli čeští soudruzi, kuchali noži peřiny, protože doufali(mylně), že do nich Němci zašili zlato. Závěr – všude plno peří.

  3. Petr Homoláč napsal:

    Domníval jsem se, že to poválečné lůzou prováděné vyřizování účtů trvalo jen měsíc nebo dva po skončení války, ale zřejmě tahle msta na nevinných a bezbranných trvala minimálně rok až do léta 1946!
    To jednoznačně svědčí o tom, že tahle zvěrstva byla činěna s plným vědomím a podporou tehdejší Benešovy vlády podléhající Sovětům.
    Dnes je pro nás veleaktuální a alarmující, že jen před pár lety tehdejší český prezident Klaus vyznamenal toho rovněž ruského poskoka Beneše nejvyšším českým státním vyznamenáním. O našem současném prezidentovi raději ani nemluvě.

    • Scarabeus napsal:

      Je přehnané nazývat prezidenta Beneše „ruským poskokem“. Beneš spoluvládl, byl do určitého stylu spoluvlády, vzhledem k okolnostem a většinové společenské objednávce, dotlačen. Beneš dělal po II. světové válce chyby, i takové, které udělat nemusel, ale po bitvě(prohrané), v tomto případě po desítkách let, je každý vojín chytrým generálem. Prezident Beneš vítězství(zmanipulované) komunistů, v roce 1948, nevítal, brzy zemřel.

      Politika je umění možného. Je to jako v současnosti. Mnoho lidí si nepřálo zvolení Zemana prezidentem, protože předem tušili jak bude „prezidentovat“, přesto byl zvolen.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies