Hanopis nazvaný Olovo vznikl na konci 90. let mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Jeho účelem bylo zdiskreditovat tehdejší významnou představitelku ČSSD Petru Buzkovou (chemická značka olova Pb se shoduje s iniciály jmenované). Plán nevyšel díky svědectví jednoho z tehdejších poradců – Zdeňka Šarapatky. Ten po téměř 20 letech od vypuknutí aféry Olovo píše knihu o zákulisí kauzy včetně řady dosud nepublikovaných informací a podrobností. HlídacíPes.org exkluzivně zveřejňuje ukázky z jeho textu.

Díl pátý: KANDIDÁT SMRTI

Autor: Zdeněk Šarapatka

Šíma si musel hodně přivstat, aspoň podle dvou prázdných hrnků od kávy a celé hromádky nedopalků v popelníku na jeho stole. Bylo teprve sedm, ale pracovní den zvolna začínal. „Ahoj, ty jsi tu snad spal..!“ pozdravil jsem jenom přes práh. Neměl jsem dvakrát chuť na nějakou debatu k novinovým titulkům. Popravdě jsem doufal, že jeho kancelář dneska zůstane zamčená.

Nepsal. Nehnutě stál před silnou záclonou a nervózně sledoval zahradu za oknem. Vypadal mizerně, pomačkaná záda košile a zarostlá tvář svědčily o ponocování kdovíkde. Jindy pečlivě vyžehlené kalhoty šedého obleku se teď utahaně krabatily pod koleny a z ušpiněných bot se dal číst jindy nemyslitelný nezájem o dobrý dojem. Šíma mlčel.

V rámci exkluzivní série textů Zdeňka Šarapatky na HlídacíPes.org vyšlo: Díl první: LOUTKOVODIČ, Díl druhý: PAST NA VLKA, Díl třetí: CESTA PŘES MOST, Díl čtvrtý: ZACHRAŇTE PETRU.

Otevřel jsem počítač a zadal hesla pro program premiéra. Stránka byla nepřístupná. Po třetím pokusu jsem to vzdal. Postupně jsem pak nenašel ani jednu z obvyklých informací, bez kterých jsem pro Zemana takřka nemohl pracovat. Všechny přístupy byly zablokovány správcem. A je to tady, sevřel se mi okamžitě žaludek a honem jsem sáhl po cigaretě. Zapalovač nikde. Otočil jsem se pro sako, kde jsem ho tušil. Ve dveřích stál mlčky Šíma! Ustrašené oči za tmavými obroučkami, Šíma vypadal vážně zbědovaně.

„Potřebuješ něco?“ zahnal jsem rychle výčitky svědomí a vstal k němu. „Nikdo jinej o tom nevěděl… Jenom já, Mirek a premiér…..A ty!“ přemýšlel nahlas. Odmlčel se. Střetli jsme se pohledem. „Jak ses k tomu dostal?“ Slabý hlas byl teď plný zoufalství. „Copak jsem Copperfield?“ otočil jsem se a nechal ho samotě.

Máš nás rád?!

V sekretariátu šéfporadce Šloufa se nehnul ani milimetr vzduchu. V zakouřené místnosti před jeho pracovnou teď čekali úplně neznámí lidé. Obě sekretářky evidentně nestíhaly obsluhovat kávovar a za letu se snažily aspoň o zdvořilostní konverzaci s početnými hosty. Jen co jsem vstoupil, zmlkly. „Dobré ráno, je nějaká pošta?“ nasadil jsem neutrální tón. Chlápci v čalouněných židlích se jako na povel otočili a začali mě zkoumat. Od hlavy k patě. „Asi ruším,“ hlesl jsem omluvně, když jsem nedostal žádnou odpověď.

Sekretářka Drápalová se znala se Šloufem skoro čtvrt století. Z českého výboru SSM. Ambiciózní, nevelká Slovenka s mocnou hrudí byla jeho pravou rukou i na úřadu vlády a s premiérovými poradci se ustavičně přetahovala o kompetence. „Pošta něje. A ve dvě je porada v zasedačke,“ odsekla zarytou českoslovenštinou a nasadila kyselý obličej. Její mladší kolegyně právě balancovala s tácem plným kořalky před Šloufovými dveřmi. Jeden z mužů hbitě vyskočil a galantně jí je přidržel. „Děkuju, pane plukovníku,“ pípla a zmizela vevnitř. „Je nějaký problém?“ Její drzé chování mě silně dráždilo. „To sa dozvíš na poradě.“ Zasalutoval jsem jí na pleš a vyšel na čistý vzduch.

V salonku bylo ticho. Čekalo se na Šloufa. Vysloužilý pohraničník Vícha něco tlumeně sděloval exšéfovi brněnské KSČ a poradce Trubelík mu za to ukazoval titulky v novinách. Všude bylo Olovo. Šíma nepřišel. „Pánové, mějte strpení, Mirek hned dorazí. Má tam poradu s ředitelem pražské policie,“ oznámil zástupce vedoucího poradců Vystoupil. Někdejší lampasák si podvědomě zkontroloval legrační přehazovačku a znovu se usadil. Ve čtvrt na tři se vřítil do místnosti brunátný Šlouf. Těžce žuchl do zelené koženky a rozpitým zrakem přehlédl své podřízené. Bez jakéhokoliv úvodu ukázal rovnou na mě. Těžce dýchal. „Máš nás rád?“ zařval nečekaně na celé kolo. Tentokráte byl notně pod parou, fyzicky se ale zatím jakžtakž držel. Byla mi zima.

Židle kolem mě zely prázdnotou a v ostatních se teď krčily vystrašené obličeje. „Promiň, ale já ti nerozumím …,“ narovnal jsem se a snažil se působit co nejpevněji. „Tak ty mi nerozumíš!“ křičel už hystericky Šlouf a zuřivě praštil do stolu. Hrnky poradců nadskočily a ubryndly na stůl. Sekretářce vypadla z ruky tužka. „Všem tady teď řekneš, jak nás máš rád!“ Ztrácel zbytky soudnosti a přestal se ovládat. Zástupce Vystoupil se teď neznatelně dotkl jeho předloktí. „Klid Mirku, klid…,“ šeptnul šéfporadci do ucha. Šlouf se mu vytrhl a krhavé oči si mě dál nenávistně měřily.

AFÉRA OLOVO je politický skandál, který vypukl v květnu 2000 během vlády Miloše Zemana. Stejnojmenný spis, který měl zdiskreditovat populární političku ČSSD Petru Buzkovou, mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Vedení ČSSD nejdřív odmítlo, že má se spisem cokoli společného, stejně se vyjádřil i šéf Zemanových poradců Miroslav Šlouf. Zlom nastal v srpnu 2000, kdy jiný Zemanův poradce, Zdeněk Šarapatka, na policii vypověděl, že autorem Olova je další z premiérových poradců Vratislav Šíma. Policie nakonec kauzu Olovo uzavřela s tím, že autorem spisu je poradce Šíma; pražské státní zastupitelství jej ovšem nakonec neposlalo před soud s odůvodněním, že skutek sice spáchal, ale čin nebyl společensky nebezpečný. Po obvinění policií Vratislav Šíma dále pracoval pro Úřad vlády. Zdeněk Šarapatka odešel ze Zemanových služeb na vlastní žádost s odůvodněním pochybností o premiérově mravním kreditu.

Místnost naplnilo až po okraj příšerné dusno. Atmosféra se tu dala rovnou krájet. „Nevidím důvod, proč bych to měl říkat!“ podařilo se mi zpacifikovat nervozitu. Začal mě opravdu štvát. Obranné mechanismy v mozku se teď rozběhly na plné obrátky a byly připraveny k protiútoku. „Ty…ty zasranej práskači…ty to teď prostě řekneš a…a hotovo…nařizuju ti to! Rozumíš? Nařizuju to!“ A bylo to venku! Ztratil všechny zábrany. Šéfporadce předsedy vlády nepříčetně hulákal a vyskočil při tom ze židle.

Vstal jsem a měl se k odchodu. „Kam si myslíš, že jdeš, ty hovado?!“ řval dál nepříčetný Šlouf. „Tohle nemá smysl. Jsi totálně opilej. A nenechám se od tebe urážet.. Řvi doma na děti…,“ odhodlaně jsem zamířil ke dveřím ze zasedačky. „Zůstaneš tady, ty hajzle! A koukej si sednout na prdel!“ Vrávoravě vyrazil směrem ke mně. Do cesty se mu teď chvatně postavil hřmotný finanční poradce Sup. Hned potom se přidaly další ruce. Šloufova zadýchaná figura v nich uvízla jako v lanech. „Budeš sedět, ty hajzle, pamatuj si, budeš sedět!“ zaslechl jsem za sebou ještě na chodbě. Zase mi byla zima.

Kráska z oddělení vražd

„Je tady kriminálka. Nechte hned práce na počítačích a jen si zazálohujte data. A dál na nic nesahat!“ nakoukl do kanceláře zástupce Vystoupil. „Hned?“ Neměl jsem skoro do čeho píchnout a dostal jsem k napsání jedinou odpověď na dopis nějakého šílence, který se u předsedy vlády dožadoval přezkumu školního prospěchu syna. „To už nestačím ani vytisknout…,“ zalitoval jsem, dopis jsem chtěl mít z krku. „Prostě to nech tak. A zítra přineste z domova notebooky..teda jestli je nemáte tady,“ zavelel Vystoupil a už spěchal do další kanceláře.

Nemohl být ani moc daleko, když ho ve dveřích vystřídala sekretářka Drápalová s celou kohortou lidí. „Je tady kriminální policie, pánové, jdou si pro počítače!“ oznámila důležitě a policisté rázem zaplnili naše dětské kamrlíky. „Kapitánka Kadeřábková,“ představila se s úsměvem pohledná detektivka. „Vedu vyšetřování případu Olovo.“ Byla strohá, ale profesionální, pro samotný fakt, že vede policejní vyšetřování v nejbližším okolí premiéra, nemohla být jiná.

Šímův nervózní obličej vykoukl z kanceláře a zase zmizel. Od včerejška jsem ho prakticky neviděl, skoro odtud nevycházel. Policisté zrovna překládali počítač na připravený vozík, když mi kapitánka Kadeřábková podala vizitku. „Kdybyste si na cokoliv vzpomněl,“ odtušila a chystala se k Šímovi. „Jen pro zajímavost, na co se vlastně specializujete? Pokud to ovšem není tajné?“ prohlédl jsem si vizitku; pod jménem tu chyběl policejní útvar, pro který pracovala. „Jsem z oddělení vražd,“ odbyla mě s lehce pobaveným úsměvem a zmizela u Šímy.

Musel jsem si sednout. Bezmyšlenkovitě jsem teď zíral na čtverec usazeného prachu, který tu zbyl jako připomínka lustrovaného počítače. Oddělení vražd z pražské kriminálky má vyšetřovat nabourání do počítače. Hmm, to jistě ne! Téměř současně se mi vybavila starost ministra vnitra. A jeho nabídka pro horší časy. Že mi přidělí policejní ochranu…

Útěk na sever

Venku byl srpen. Praha připomínala čiré peklo a teploty už šplhaly ke třicítce. Ve Strakově akademii byl přesto úlevný chlad. Vzdušné chodby staré vládní budovy poskytovaly právě v tomhle počasí celkem komfortní teplotu. Teď zůstávala poloprázdná, prázdniny ji téměř vylidnily. Od bouřlivé porady jsem tu stejně býval jen na přeskáčku, celé týdny ušetřených dovolených mi naštěstí umožnily odsud mizet. A řídké letní dny, které jsem tu přesto musel trávit, jsem přežíval v tiché samotě.

Kanceláře poradců teď většinou osiřely a poslední statečný, který se mnou občas prohodil pár slov, byl jen Zemanův finanční poradce Sup. I ta se ale pokaždé stočila zase k Olovu. Sup byl stejně jako druzí skálopevně přesvědčen, že za motivy stojí moje slibná a závratná kariéra v samém srdci Zemanových odpůrců nebo celý zástup nul za cifrou, kterou bych obdržel jako bílý kůň údajného protizemanovského spiknutí. O obyčejné revoltě proti špinavým metodám Zemanovy politiky ale ani slovo.

Karanténa, kterou teď na mě uvalil Šlouf, měla ale i nesporné výhody. S výjimkou každodenní rutiny jsem měl teď úplně volnou ruku. Nikdo mě formálně nekontroloval. Jen tu a tam jsem zaslechl svůj hlas a povědomé klapnutí ve vlastním telefonu. Společnost mi dělalo vdálené ucho kdovíčí hlavy. Beztak nikdo nevolal, Karel Březina se úplně odmlčel s tím, že si léčí žaludeční vřed. A Petra Buzková ani nikdo z její kanceláře se od podivné návštěvy v Kaprově ulici už neozvali.

Naposledy jsem o ní četl v novinách, kde se svěřovala se svými pocity z Olova. Odkud se o něm dozvěděla, naštěstí neprozradila, ministr Gross splnil slib. Pomýšlel jsem na výpověď. Po dovolených ji podám, rozhodl jsem se už předem a zavřel kancelář. Na posledních pár dní dovolené jsem utekl do hor.

Život městečka ve stínu Lužických hor byl jako obvykle na hony vzdálen pražskému stresu. Cvikov byl přesně tím místem, kde jsem mohl přežít totální izolaci a embargo všemocného premiéra Zemana. Sociální demokraté kvůli pokusu zničit svoji ženskou ikonu sice občas mediálně zabouřili, ale Zeman byl stále jejich premiérem. A ze sebemenšího kontaktu se zrádcem jejich Miloše měli už předem osypky. Spojení s jejich světem mi teď s úctyhodnou odvahou poskytl nenápadný čtyřicátník z pražské ČSSD. František Adámek měl pro strach uděláno. Jeho pozice v sociální demokracii byla v té době sice okrajová, ale o to svobodnější.

Předseda potřebuje klid

Uprostřed lenivého odpoledne v letním azylu cvikovských přátel mi zazvonil mobil. Skoro jsem zapomněl, že takový zvuk existuje. Sytý hlas se představil jako… Koudelka. Přítel Jaroslava Novotného, Zemanovy pravé ruky pro ekonomiku mezi premiérovými poradci. Podlézavě teď žádal o schůzku. Kdekoliv a kdykoliv. „Vás vysílá pan Šlouf?“ napadlo mě okamžitě.

Odpověď byla obezřetná a značně vyhýbavá. „To všechno bych vám, pane doktore, řekl na místě….jestli dovolíte…Jen vás prosím, neodmítejte mě. Mám pro vás opravdu důležitý vzkaz,“ pokračoval sladce neznámý Koudelka. Od myšlenky na získání hanopisu ze Šímova počítače jsem teď zažíval druhé největší pokušení poslední týdnů. Zvědavost po pražských novinkách se v poklidné péči cvikovských přátel měnila v riskantní hlad po dobrodružství.

Saša a Mirek byli to nejlepší, co mě v danou chvíli mohlo potkat. Mladí manželé sice od rána do večera dřeli v rodinných stavebninách, přesto se mnou prožívali každou minutu osudových potíží, které mi Olovo postavilo do cesty. Byli skoro jediní. Jejich domov se na pár týdnů stal mojí pitoreskní základnou pro příští vývoj v celostátní aféře. „Prostě tam nejezdi! Oni tě oddělaj!“ Saša teď nervózně přecházela obývákem s kdovíkolikátou cigaretou v ruce a naléhala. „Je to mafie, to přece víš!“ Měla pravdu.

Zato Mirek byl introvert, zadumaně teď požvykoval dýmku a mlčel. Nakonec promluvil. „Jeď tam, ale nahraj si to. Na veřejném místě ti nic neudělají….a ani nijak nemůžou zkontrolovat, jestli máš něco u sebe,“ odložil dýmku a ze zásuvky vytáhl malý diktafon. Příští hodina byla jako z laciné detektivky. S diktafonem za pasem a kabeláží od zadku po prsa jsem vyrazil na schůzku s Koudelkou. Do hotelu v centru Nového Boru.

Přepečlivý vzhled vysokého padesátníka v luxusním oblečení doplňoval přesně zastřižený ježek a blazeovaný tón. Sešli jsme se uprostřed přehledné restaurační zahrádky. Na očích všem. „Mirek Šlouf nechápe, proč jste se do toho pustil. Vy přece víte, že tohle nemůžete nikdy vyhrát,“ usrkl z minerálky na stole. „Vy jste za mnou přijel proč, pane Koudelko? Jako poslední výstraha? Mám se už začít opravdu bát?“ Hráli jsme si na slovíčka.

Počet ujetých kilometrů a čas, které mu stály za tak krátký rozhovor s outsiderem úřadu vlády, jim zjevně stál za to. „Měl byste, pane doktore. Vláda má před sebou strategická rozhodnutí a premiér musí mít klid na práci….Vy mu ho berete. A je tu ještě jedna věc, kterou byste měl vědět. Když nebudete rozumný, neriskujete jen svojí kariéru…,“ začal s výhrůžkami. „Přijdete úplně o všechno. A ne jen o svobodu.“ Zvedl jsem se energicky z proutěného křesílka. „Vy jste mi sem přijel vyhrožovat, pane Koudelko! Tím jsme spolu taky domluvili!“ Šloufův emisar zvedl překvapeně obočí a teatrálně vzdychl. „Mysleli jsme to s vámi dobře, pane Šarapatko. No, dělejte, jak myslíte.“

Někde pod košilí mi lehce vibroval diktafon. „Jeho to snad ani nenapadlo,“ ulevil jsem si polohlasně už v autě. Třásly se mi ruce. Nahrávka ležela na vedlejším sedadle a hlavou se mi řítily myšlenky na můj černý konec. Sám na ně už nemám, napadlo mě poněkolikáté během mechanické jízdy zpátky do azylu. Ve cvikovských stavebninách mi zazvonil telefon.

Stanislav Gross se ozval zpátky jen chvilku poté, co jsem vytočil jeho mobilní číslo. Teď tiše poslouchal. „Musím na polici doplnit výpověď. Řeknu jim všechno včetně jmen. Oni mě jinak zabijí,“ polkl jsem po vylíčení anabáze s Koudelkou a čekal na odpověď. „Udělejte to!“ odvětil ministr vnitra a zavěsil telefon….

Konec 5. dílu

Zdeněk Šarapatka

Vystudoval speciální pedagogiku a sociální patologii na Univerzitě Karlově v Praze. Ve volbách 1998 za ČSSD neúspěšně kandidoval do Senátu. Následně si ho tehdejší premiér Miloš Zeman vybral jako poradce pro školství, vědu a výzkum. Jako jediný nebyl do premiérského týmu vybrán Zemanovým šéfporadcem Šloufem.

Do širšího povědomí se dostal v souvislosti s aférou Olovo. Šarapatka byl po odchodu od Zemana rok nezaměstnaný, pak jej ministr vnitra ČR Stanislav Gross přes výhrady Miloše Zemana zaměstnal jako svého poradce a vedoucího vicepremiérské kanceláře. Podobný post zastával i poté, co se Gross stal premiérem. Jako vrchní ředitel sekce premiéra měl na starosti tým poradců, některé odborné útvary Úřadu vlády a vládní protokol.

Na podzim 2004 dostal výpověď. Od roku 2006 působí jako publicista, od září 2015 je členem Rady ČT. V ní vystupuje proti snahám politiků a ruské propagandy manipulovat veřejnoprávním televizním zpravodajstvím. Znám je také jeho veřejný, kritický postoj k zvýhodňování lídra politického hnutí ANO Andreje Babiše v pořadu ČT Máte slovo.