Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Dobový tisk o kauze Olovo
repro: YouTube,

Zemanova kauza Olovo, díl druhý: Past na vlka

Hanopis nazvaný Olovo vznikl na konci 90. let mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Jeho účelem bylo zdiskreditovat tehdejší významnou představitelku ČSSD Petru Buzkovou (chemická značka olova Pb se shoduje s iniciály jmenované). Plán nevyšel díky svědectví jednoho z tehdejších poradců – Zdeňka Šarapatky. Ten po téměř 20 letech od vypuknutí aféry Olovo píše knihu o zákulisí kauzy včetně řady dosud nepublikovaných informací a podrobností. HlídacíPes.org exkluzivně zveřejňuje ukázky z jeho textu.

Díl druhý: PAST NA VLKA

Autor: Zdeněk Šarapatka

Jarní večer nezdržel ve Strakově akademii nikoho zbytečně. Odněkud z útrob vládní budovy tu a tam zakvílel vysavač, ale jinak se všude rozhostilo ticho. Vláda zasedala až za týden a Miloš Zeman odjel před slabou hodinkou konečně k rodině. Do Kramářovy vily. Domů zásadně nespěchal a s ovladačem v ruce přepínal do poslední minuty televizní zprávy. Od Primy přes Českou televizi až po Novu. A zase obráceně. Pokaždé při tom vyžadoval společnost.

Bylo to zvláštní, jinde okázalý solitér nechtěl být večer u televize sám. Manželku a dceru k tomu ale zjevně nepotřeboval. Role televizního statisty se tu zpravidla zhostil jeho osobní tajemník Heřman. Starý mládenec v nekonečné řadě uniformních, šedých obleků, přepečlivým zevnějškem a manýry okresního tajemníka KSČ, kterým ostatně býval. Čas od času ovšem padl los na mě.

Tyhle ztracené večery s Milošem Zemanem v lecčems připomínaly noční bar s posledními štamgasty, které musíte strpět i po zavíračce. Se sklenicí syrového ginu nebo vína pak Zeman glosoval každou zprávu, která ho na televizní obrazovce, opředené mlhou cigaretového dýmu, zrovna zaujala.


V rámci této série textů na HlídacíPes.org vyšlo: Díl první: LOUTKOVODIČ


Obsah zpravodajství spolu s výkony moderátorů hodnotil vtipně, ale zpravidla ztěžklým jazykem. Jeho hbitost poměrně přesně odrážela denní kvanta alkoholu, která předsedovi vlády protekla hrdlem. Výdrž Miloše Zemana byla v tomhle směru doslova legendární.

Kanceláře poradců Miloše Zemana měly konečně padla. Premiér teď nemíval na běžnou agendu vůbec myšlenky, zaměstnávalo ho odvolání čtyř ministrů jeho „vlády sebevrahů“, jak ji teatrálně představoval na veřejnosti. Jako cirkusové číslo. Sami ministři přitom neskrývali překvapení, ze Zemanových sebevrahů se ze dne na den stali oběťmi nefalšované politické vraždy. Premiér teprve hledal důvody k odvolání, ale o jménech měl dávno jasno.

Když se Šlouf poprvé bál

Že nešlo o zásadní chyby v resortech, přitom bylo veřejným tajemstvím. Tamtamy Lidového domu sice před časem vyslaly varovné signály, co se na úřadu vlády chystá, ale Zeman dál zarytě mlčel.

Uchýlil se jen k ironickému zlehčování, že výměna členů vlády je okrajová záležitost. Ministři vnitra, bez portfeje, dopravy a místního rozvoje dál čekali na osudový rozhovor s předsedou vlády. Marně. Říct do očí svým soukmenovcům, že vůbec a proč vlastně ve funkcích končí, byl pro Zemana už z povahy tvrdý oříšek.


AFÉRA OLOVO je politický skandál, který vypukl v květnu 2000 během vlády Miloše Zemana. Stejnojmenný spis, který měl zdiskreditovat populární političku ČSSD Petru Buzkovou, mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Vedení ČSSD nejdřív odmítlo, že má se spisem cokoli společného, stejně se vyjádřil i šéf Zemanových poradců Miroslav Šlouf. Zlom nastal v srpnu 2000, kdy jiný Zemanův poradce, Zdeněk Šarapatka, na policii vypověděl, že autorem Olova je další z premiérových poradců Vratislav Šíma. Policie nakonec kauzu Olovo uzavřela s tím, že autorem spisu je poradce Šíma; pražské státní zastupitelství jej ovšem nakonec neposlalo před soud s odůvodněním, že skutek sice spáchal, ale čin nebyl společensky nebezpečný. Po obvinění policií Vratislav Šíma dále pracoval pro Úřad vlády. Zdeněk Šarapatka odešel ze Zemanových služeb na vlastní žádost s odůvodněním pochybností o premiérově mravním kreditu.


Očividně šokovaný profesor Císař se tak o zpečetění vlastní kariéry na ministerstvu pro místní rozvoj dozvěděl z médií. V pracovně premiéra se totiž Zeman zmohl jen na nemastné floskule a zbabělé náznaky.

Zato šéf vnitra Grulich ležel v žaludku Šloufovi už dlouho. Přesněji od chvíle, kdy ministr zhatil jeho pokusy o personální puč v policii. Klíčové funkce tu totiž měly obsadit Šloufovy spřátelené duše. A Zeman se striktně držel vytyčeného scénáře.

S nadějí na vděk, juniorskou poslušnost, rivalitu k populární Petře Buzkové a oslabení její pozice jmenoval šéfem vnitra Stanislava Grosse. Vděk se nekonal, naopak. Mezi Grossem a Buzkovou vzniklo silné přátelské pouto a politické spojenectví proti Zemanovým politickým metodám, stylu vládnutí a jeho okolí. Choutky na ovládnutí policie utnul Gross jako první, žák dávno přerostl učitele.

Premiérův šéfporadce byl bez sebe. Vzteky. Poprvé v životě zažíval obavy o svoji svobodu. A aby toho nebylo málo, Václav Havel poslal Zemanovi zpátky dopis, ve kterém mu premiér odchod ministrů jen bohorovně oznámil, ale podle Ústavy vůbec nenavrhl. Už tenkrát ji měl nejpíše za idiotské zvyklosti. Havel ne.

Tempem stachanovce

V půl deváté večer jsem zůstal v kanceláři sám, Šíma prolétl kolem už před sedmou a něco nesrozumitelně zamumlal na rozloučenou. Stačil jsem ještě zaslechnout, jak otáčí klíčem v zámku a opakovaně kontroluje kliku. Jindy sotva zamkl a už mizel v okolních pivnicích. Náhradní klíče od kanceláří jsme naštěstí vyfasovali jen před pár měsíci. Všichni do jednoho.

Chvíli poté, co Zemanův poradce Ladislav Novotný zastřelil v advokátní kanceláři svoji manželku a pak sebe. Z pitomé žárlivosti. A před jejich synem. Nikdo se tehdy nemohl dostat k uzamčeným vládním dokumentům za jeho dveřmi. Šel jsem teď na jistotu.

V den, kdy Šíma převzal od Šloufovy sekretářky druhý klíč, jsem byl u toho. Ten teď ležel zapomenutý pod stohem papírů na dně poslední zásuvky Šímova stolu. Přes oběd zásadně nezamykal, v suterénní jídelně totiž jedl neuvěřitelným tempem, hodným stachanovce. Debužírovat si prý může každý až doma, zatímco on je tu na práci! Šloufův Hujer. Úlovek jsem hned schoval v kapse saka.

Teď už Šíma spěchal na schůzi ČSSD. „Má tam dneska žvanit zase ten starej emigrant Janýr!“ postěžoval si už zrána na nestora sociální demokracie, vězněného komunistickým režimem v Jáchymově i v Leopoldově a od osmašedesátého také exulanta ve Vídni. Tam za SPÖ radil samotnému kancléři Kreiskymu. A po sametové revoluci pomáhal obnovit tuzemskou sociální demokracii.

Miloš Zeman se ho coby názorového oponenta snažil z ČSSD vyloučit. K vlastní smůle v rozporu s partajními předpisy. U Janýra totiž narazil. A neuspěl. Zato prezident Havel úctyhodného muže vyznamenal. In memoriam za zásluhy o demokracii a lidská práva. Šíma za to bývalého vězně komunistických žalářů z duše nenáviděl. Měl ho spolu s Havlem za zrádce a imperialistického štváče, který tu boří Zemanovy levicové plány.

Všude byl klid, sekce předsedy vlády, od administrativního křídla budovy přísně oddělená sledovaným vchodem, teď potemněla sporým nouzovým osvětlením.

Klíče od Šímova ajnclíku vklouzly do zámku téměř neslyšně. S počítačem to nikdy dvakrát neuměl, dřímal tu ve spánkovém režimu a navíc jen s univerzálním heslem. Opatrně, jen lištu po liště, jsem stáhl jindy rozvrzané žaluzie a teprve pak rozsvítil stolní lampu.

Monitor se za okamžik rozzářil a nabídl hustou skrumáž pestrých ikon na tyrkysové ploše. Někde mezi početnými symboly se musela skrývat ta správná. Olovo!

Latiníci v Zemanových službách

Myš se posouvala po obrazovce jako naschvál s urputnou leností, přeplněná plocha pro ni představovala doslova překážkovou dráhu. Začal se mi svírat žaludek, strach z prozrazení se nakonec dostavil dřív, než jsem očekával. A s neodbytnou razancí.

Hlavou mi náhle probleskla zasutá vzpomínka na kardinála Vlka. A na Zemanův trik s konkordátem i Šímovu letmou zmínku o jeho „podkladech“ pro chystané setkání Šloufa s českým primasem. I premiér se zasmál jeho fikanosti, vzkázal mu prý šéfporadce. Zeman si totiž cenil vzdělání a název dokumentu jej přeci jen naznačoval. Byl jím latinský překlad pro vlka. Lupus.

Byl tam! Soubor Lupus se promptně rozbalil. Šestnáctibodovému nadpisu tu vévodilo naléhavé upozornění, že jde o důvěrný materiál. A hned pod ním se tísnily další podtituly. Už jen v češtině: „Zvláštní informace s návrhem opatření“. Hned následovalo pojmenování kapitol: „Základní informace o MV“, „Podstata problému iniciovaného MV“ a nakonec zlověstné „Návrh opatření“.

V bezmála matematických odstavcích Šíma stručně popisoval milníky kardinálovy kariéry s tučným důrazem na knězův privát. Jen o pár řádek níž už křičel z textu předvídatelný nápis „Informace o soukromém životě MV“.

Šokovaly i další řádky: „Poznatky bezpečnostních expertů“. A s estébáckou důkladností tu byl závěrem popsán celý manuál pro Vlkova „citlivá témata“, od údajných církevních přátel s vazbami na předlistopadovou tajnou policii po odporný otazník nad jeho kněžským doprovodem při společenských akcích. Stránka končila masivní kurzívou s nabídkou „dalšího rozpracování problému pro PV“. Šíma se nevyžíval jen v latině, zjevně i ve zkratkách. Předsedu vlády nevyjímaje.

Někde za zády se mi ozvaly rázné kroky. A krátké zakašlání. Snad na zlomek sekundy se mi zastavilo srdce. Představa Šímova úžasu nad čilým ruchem v jeho počítači mě okamžitě vymrštila ze židle. V panice jsem ještě stačil zapíchnout prst do zeleného oka počítače a přístroj ztmavl. Zhasl jsem a vyběhl na chodbu.

Po rubínovém běhounu se blížil policejní důstojník z ochranky úřadu. „Pardon, nechci vás rušit, ale zdržíte se dneska dlouho? Jen kvůli zakódování sekce…abyste nám dole nespustil poplach,“ zazubil se mladý hromotluk v civilu.

Třásla se mi kolena, ale odpověď měla vyznít přesvědčivě. „Jen co dopíšu něco pro premiéra, tak hned vypadnu.“ Chtěl jsem vypadat co nejvíc otráveně z pomyslné hory práce. Nic nepotěší víc, než dřina cizích.

„Jasný, jen nám pak brnkněte, kolega to tady přijde zabezpečit. A …díky!“ Policajt mi skočil na špek. „No jo, to znám,“ spokojeně přikývl a za minutu byl už zase z doslechu. Zhroutil jsem se do křesla v koutě předsíně. Zbytečný kus nábytku ze Štrougalových časů tu byl konečně k něčemu.

Olovo: jako z 50. let

Druhý pokus byl úspěšnější. Další nečekaná návštěva teď nejspíš nehrozila, ale nedala se vyloučit. Čas běžel. Řádky k Miroslavu Vlkovi byly sice mimořádně odporné, ale už jsem nepochyboval, že si v ničem nezadají s Olovem. Šímovy zkratky mi otevřely oči, na plochu počítače jsem se teď díval s jasnou představou, co vlastně hledám. V koutě monitoru se krčila osiřelá složka. PB. Inicály Petry Buzkové byly identické s chemickou značkou Olova!

Chvatně jsem klikl na malá písmena. Výsledek nezklamal. A byl naprosto zdrcující. Deset stran hustého textu popisovalo detailní plán politického atentátu na Zemanovu hlavní stranickou oponentku.

Systematická chladnokrevnost tu mladou místopředsedkyni poslanecké sněmovny a funkcionářku ČSSD nezbavovala jen politické kariéry, ale krok za krokem manželství, rodičovství a …svobody. Plán Olovo navíc počítal s celou armádou zainteresovaných. Ve straně, v médiích, mezi občany. A kdovíkde ještě. Od první do poslední věty bylo zřejmé, jak velký má Zeman z Buzkové strach.

Protizemanovské spiknutí se podle Olova připravovalo už v samotném Lidovém domě. A oblíbená politička měla Zemana nahradit rovnou na stranickém sjezdu. Tomu chtěl autor za každou cenu zabránit.

„Odstavit PB od možnosti ovlivňovat veřejnost prostřednictvím médií. K tomu uskutečnit jednání s kontaktními osobami o zamezení, nebo alespoň ztížení vlastního přístupu PB do médií všeho druhu, zvláště na televizní obrazovku. Ovlivňovat dramaturgii jakéhokoliv druhu její publicity (zejména u diskuzních pořadů) ve smyslu souboru opatření ‚olovo‘“.

Tohle nebyla žádná fikce nebo pitomý thriller, ale stoprocentní počin zkušeného fízla ve službách českého premiéra! To nejhorší ještě mělo přijít.

„Dcera PB. Dát podnět k šetření ve věci týrání svěřené osoby. Využít k tomu i příslušných institucí a zařízení (Kruh bezpečí, dětský lékař, policie v místě bydliště). Vytvořit a následně medializovat skutečnost, že jde o odložené, bité a týrané dítě“. Nevěřícně jsem zíral na tu čirou nenávist.

Popadl mě vztek, už mi vůbec nezáleželo na tom, jestli se Šíma objeví ve dveřích. Přál jsem si otevřený konflikt. A ránu přes hnusná ústa, která se neštítila zničit dětský život a s chutí se přitom bořila do premiérovy zadnice. Mozek zuřil.

Další řádky už rovnou připomínaly metody padesátých let. „Formou skrytého působení uplatnit některé následující náměty: Kampaň dopisů obyvatel – Zajistit zpracování a odeslání dopisů občanů do sdělovacích prostředků, do obou komor parlamentu, Kanceláři prezidenta ČR a do Lidového domu s následujícími požadavky. Odstoupit nejen z neplacené stranické funkce, ale i z finančně a společensky lukrativní funkce v poslanecké sněmovně. Vrátit magistrátu čtyřpokojový byt, přidělený počátkem 90. let…

Vyjádřit pochybnost, zda i její (Buzkové) současné vystupování není řízeno jinými osobami a zájmy v závislosti na pozitivní lustraci… Vytyčit tezi, že její současný postup vypracovala bývalá StB: StB naverbovala PB na základě její registrace mravnostní složkou SNB v důsledku jejího častého nočního výskytu v žižkovském hotelu Ostaš…

Dát podnět k šetření manžela PB za pochybné finanční operace… Publikovat v Právu článek o Františku Modráčkovi (pradědeček Petry Buzkové, pozn. aut.) a jeho rozbíječské roli v ČSSD mezi dvěma válkami.“

Text nešlo dočíst. Aspoň prozatím. Zapnul jsem Šímovu tiskárnu a Olovo se pomalu rozlilo na papír. Zrovna se z ní soukal papír se suchým sdělením: „Opatření proběhne v průběhu března až dubna 2000“. Olovo, které vzniklo ve jménu Zemanovy kariéry, už bylo v chodu!

Ještě pořád jsem nemohl uvěřit, že s tímhle má předseda vlády a otec šestileté dcery Kateřiny něco společného.

Konec 2. dílu


Zdeněk Šarapatka

Vystudoval speciální pedagogiku a sociální patologii na Univerzitě Karlově v Praze. Ve volbách 1998 za ČSSD neúspěšně kandidoval do Senátu. Následně si ho tehdejší premiér Miloš Zeman vybral jako poradce pro školství, vědu a výzkum. Jako jediný nebyl do premiérského týmu vybrán Zemanovým šéfporadcem Šloufem.

Do širšího povědomí se dostal v souvislosti s aférou Olovo. Šarapatka byl po odchodu od Zemana rok nezaměstnaný, pak jej ministr vnitra ČR Stanislav Gross přes výhrady Miloše Zemana zaměstnal jako svého poradce a vedoucího vicepremiérské kanceláře. Podobný post zastával i poté, co se Gross stal premiérem. Jako vrchní ředitel sekce premiéra měl na starosti tým poradců, některé odborné útvary Úřadu vlády a vládní protokol.

Na podzim 2004 dostal výpověď. Od roku 2006 působí jako publicista, od září 2015 je členem Rady ČT. V ní vystupuje proti snahám politiků a ruské propagandy manipulovat veřejnoprávním televizním zpravodajstvím. Znám je také jeho veřejný, kritický postoj k zvýhodňování lídra politického hnutí ANO Andreje Babiše v pořadu ČT Máte slovo.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

2 komentáře

  1. edward napsal:

    :/ velmi zajimave cteni.. diky.

  2. Tomáš napsal:

    Jestli je to pravda, tak mi z toho jde mráz po zádech. „Hodný“ dědoušek Miloš.

Přidávání komentářů není povoleno