Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Petr Novák, Wikipedie, zdroj

Zemanova kauza Olovo, díl čtvrtý: Zachraňte Petru

Hanopis nazvaný Olovo vznikl na konci 90. let mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Jeho účelem bylo zdiskreditovat tehdejší významnou představitelku ČSSD Petru Buzkovou (chemická značka olova Pb se shoduje s iniciály jmenované). Plán nevyšel díky svědectví jednoho z tehdejších poradců – Zdeňka Šarapatky. Ten po téměř 20 letech od vypuknutí aféry Olovo píše knihu o zákulisí kauzy včetně řady dosud nepublikovaných informací a podrobností. HlídacíPes.org exkluzivně zveřejňuje ukázky z jeho textu.

Díl čtvrtý: ZACHRAŇTE PETRU

Autor: Zdeněk Šarapatka

Schůze Zemanovy vlády v mnohém připomínaly setkání abiturientů měšťanky po šedesáti letech. Část kabinetu překročila už dávno své lepší časy a její příběhy o svěžesti odpočívaly v rodinných albech. Titáni komunistických pětiletek tu postávali u bohatého rautu a koňaku, následováni exotickým mládím ministra bez portfeje a šéfem zahraničních věcí. Kavan se teď držel zkrátka, po autonehodě, kdy lihový odér svedl na mazání z francovky, se teď alkoholu nedotkl.

Miniaturní vládce průmyslu, sedmdesátník Grégr, zrovna rozmlouval s atomovou předsedkyní, když do sálu vstoupil předseda vlády. Po boku se Šloufem.

„Moje malá, statečná žena!“ rozzářil se premiér a objal Drábovou. Pak se sklonil dolů k vlhkému polibku. Předsedkyně jaderného úřadu planula štěstím. Ostatní Zemanovi „sebevrazi“ teď na talíře nepozorovaně přihrnuli další pochoutky a chvatně spěchali k zasedacímu oválu. Na programu byl Temelín. A situace dojných krav.


V rámci této série textů na HlídacíPes.org vyšlo: Díl první: LOUTKOVODIČ, Díl druhý: PAST NA VLKA, Díl třetí: CESTA PŘES MOST


Kuřácká přestávka byla nepsaným zákonem. Bez ohledu na fakt, že z celé vlády tu holdoval nikotinu jenom Zeman a ministr školství. Ostatní členové menšinového kabinetu teď zasvěceně plkali v hloučcích před mramorovou zasedačkou a usrkávali kávu nebo pivo. Premiér se odkráčel jako obvykle osvěžit zpátky do své pracovny. V těsném závěsu se Šloufem.

Špidla na útěku

Vladimír Špidla stál stranou stařeckého brebentění o věčných zásluhách. Osamocen teď téměř šeptal do telefonu a soustředěně při tom usrkával vodu. První místopředseda vlády byl současně koordinátorem tajných služeb. Skalní introvert domluvil a otráveně vzdychl. „Můžu s vámi jen na chvilku mluvit, pane ministře?“ zeptal jsem se.

Špidla nakrčil nos a s brýlemi na jeho špičce stáhl teď oči do úzkých štěrbin. „Jistě.“ Strohá odpověď nebyla ničím neobvyklým. Ministr byl úsporný ve všech ohledech, od domácího stylu oblečení po restaurační útraty, které už legendárně přenechával jiným.

Byli jsme sami. „Chtěl bych vás poprosit, jestli s tím můžete něco dělat… Přece jim to nemůže jen tak projít!“ Spoléhal jsem na něj. Špidla Zemana neměl rád, jeho kariéra ale byla na premiérovi závislá. Šloufa ale nenáviděl, doktor filozofie skončil právě za jeho éry u lesní pily, u pásu v mlékárně a pak jako skladník.

V rychlém sledu se před chvílí dozvěděl o Olovu a Šímovi. A o návštěvě u místopředsedkyně sněmovny. „To je strašné…,“ hlesl po chvíli tiše. Přes statickou mimiku bylo poznat, že je opravdu otřesen. Vteřinu nemluvil.


AFÉRA OLOVO je politický skandál, který vypukl v květnu 2000 během vlády Miloše Zemana. Stejnojmenný spis, který měl zdiskreditovat populární političku ČSSD Petru Buzkovou, mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Vedení ČSSD nejdřív odmítlo, že má se spisem cokoli společného, stejně se vyjádřil i šéf Zemanových poradců Miroslav Šlouf. Zlom nastal v srpnu 2000, kdy jiný Zemanův poradce, Zdeněk Šarapatka, na policii vypověděl, že autorem Olova je další z premiérových poradců Vratislav Šíma. Policie nakonec kauzu Olovo uzavřela s tím, že autorem spisu je poradce Šíma; pražské státní zastupitelství jej ovšem nakonec neposlalo před soud s odůvodněním, že skutek sice spáchal, ale čin nebyl společensky nebezpečný. Po obvinění policií Vratislav Šíma dále pracoval pro Úřad vlády. Zdeněk Šarapatka odešel ze Zemanových služeb na vlastní žádost s odůvodněním pochybností o premiérově mravním kreditu.


„Dám vám radu…“ Tak přece jen naděje! Konečně jsem začal věřit v lepší časy. „… pusťte to z hlavy!“ Stál jsem tam jako opařený. Špidla se bázlivě ohlédl. „Vy s tím nemůžete vůbec nic udělat? Myslel jsem, že když máte na starosti ty tajné služby,“ V panice jsem málem koktal. Hlavní kápo vlády přes všechny tajné služby hned po premiérovi stáhl kalhoty ještě před brodem.

„Co s tím chcete dělat?!“ opáčil rezignovaně. Že to nebyla otázka, ale odpověď, jsem pochopil hned. „Bude sjezd a strana si nemůže dovolit žádné skandály! Jak říkám, zapomeňte na to!“ Vicepremiér se měl k odchodu. „Tak… tak já to dám novinářům!“ vyhrkl jsem za ním. Byla to poslední zoufalá možnost donutit ho k pomoci. A taky drzost, byl členem vlády zatímco já kmánem, který má leda držet hubu a krok.

Vicepremiér se prudce otočil. „Zničíte stranu!“ Šedá záda zmizela ve vládní zasedačce. Ministři se trousili do sálu, v dálce se rozkašlal předseda vlády. V koutku mu zase uvízl zbytek jídla. Bimbo se Šloufem se vraceli dořešit zbědované dojnice.

Miliardář ve službách Olova

Měl jsem strach. Okruh lidí, kteří teď věděli o Olovu, se nebezpečně rozrůstal, a prozrazení by mě přišlo sakra draho. Mocná trojice Čistých rukou by se mi ochotně postarala o kriminál a kdovíco ještě.

Ze vchodu do kamrlíku, sdíleného se Šímou, vycházel vysoký chlápek. Prošedivělý čtyřicátník v luxusní modři drahého obleku a tyrkysové košili byl na první pohled „in“. Úslužně pozdravil a rázem zmizel na chodbě. V předsíni po něm zůstala jen těžká vůně toaletní vody.

„No konečně!“ rýpal hned Šíma z útrob kanceláře a pokračoval. „Už jsem si myslel, že jsi někde na záletech u těch babic z protokolu.“

„Člověče, ty jak nemáš pět minut někoho pod dozorem, tak máš zkaženej celej den. To máš ještě z Lubjanky?“ Šíma tyhle slovní přestřelky přímo zbožňoval. „No no no,“ zachechtal se a pořád bušil do klávesnice. „Dáme cigáro?“ Na darovaný tabák se nachytal vždycky. Labužnicky potáhl a pak usrkl vychladlou kávu ještě od rána.

„Řek´ bych, že se ti zas tolik nestýskalo, když jsi tu měl nějakýho lázeňskýho šviháka. Jenom ten jeho ohoz tipuju tak na tři, čtyři naše platy,“ nadhodil jsem zvědavě. „Ty ho neznáš?“ kroutil nevěřícně hlavou. Upřímně se divil. „Fakt jsem ho nikdy neviděl!“ Obličej mi vůbec nic neříkal.

„To je přece největší mediální magnát v zemi. A miliardář!“ Zdálo se mi to? V Šímově hlase zakolísala netušená bázeň. „Fakt? Jakže se jmenuje?“ „Michal Voráček.“ Šíma dokouřil a způsobně si otřel kravatu od popele cigarety. Audience skončila.


SPIS OLOVO


Voráček, Voráček, Voráček….Počítač lenivě zachroupal a konečně vyplivl internetové odkazy. Ten chlap vlastnil snad všechno! Nekonečná řada médií od společnosti Ringier, přes největší tuzemské soukromé televize, tiskárny, agentury, až po nejznámější tituly novin od Blesku po Super a později celá regionální vydavatelství.

Kdovíco ještě držely pod krkem jeho dlouhé prsty. Byl všude. Příští partner televizní kotelnice Jílkové a pozdější majitel Parlamentních listů patřil k neomezeným vládcům desítek společností, před jejichž vlivem se tu museli klepat i politici.

Jméno mi něco připomínalo, ale paměť se zadrhla. Voříšek. Ne! Voráč! Taky ne! A když, tak leda Přemysl a ještě po pražsku, ušklíbl jsem se. Pak přišla rána z čistého nebe. Rolník! Jasně, Voráček byla zdrobnělina pro rolníka! Voráček byl malý rolník! Ve vedlejší místnosti zatím tiše předla tiskárna, Šíma tvořil dějiny.

Najednou do sebe všechno zapadalo, magnát měl pod palcem vlivná média. A Olovo se v nich mohlo rozlít nekomplikovaně do všech směrů už zítra palcovými titulky. Kameloti pak rádi předvedou svůj majstrštyk.

Politička Buzková týrá dceru! Úřady odebraly Buzkové dítě! Místopředsedkyně parlamentu udávala StB! Lehká minulost Petry Buzkové! Manžel hvězdy ČSSD krade! Pradědeček poslankyně Buzkové kolaboroval s komunisty! Občané píší petice: Pryč s Buzkovou! Miloš Zeman žádá rezignaci Petry Buzkové! ČSSD vyloučila Petru Buzkovou! Buzková byla převezena do vazby! Návštěva u Šímy mohla znamenat jediné, plán „bé“, na který se ptal na poradě Šlouf, byl v běhu…

Březina zasahuje

Karel Březina byl ministrem teprve krátce. Zeman ho katapultoval do vlády rád a v pouhých pětadvaceti letech splnil bývalému asistentovi sen. Vděčil Březinovi za leccos. Za ukodrcané štace ve volebním Zemáku, za absolutní servis na úřadu vlády i v privátu, za hlasy na stranických konferencích. A za důkaz kritikům vlastní personální politiky, že předseda vlády stařešinů podporuje mladou krev. Věděli o sobě mnohé, skoro jako otec a syn. Šlouf žárlil.

Koloděje byly v tuhle roční dobu nádherné. Obora vládního zámku se jako mávnutím proutku proměnila v bujnou zeleň s jarními přírůstky vysoké. Důmyslný bungalov, který tu nechal vystavět komunistický premiér Štrougal pro noci nevěry se zpěvačkou Helenou Žalobovou, měl skvělé mimikry. Polohou byl odkudkoliv prakticky neviditelný. A premiérovi i šéfovi úřadu vlády včetně příbuzných poskytoval příjemné pohodlí.

Karel Březina mě přivítal v jídelně, v těch dnech jsme k sobě měli ještě pořád blízko. „Je fajn, že jsi přijel. Je tu boží klid a konečně se dá někde v klidu pokecat. Ve Strakovce nemáme šanci.“ Byl šťastný, měl teď všechno, co si kdy přál. Závratný post, přízeň slečen i tučné peníze. Bylo mi líto, že mu zkazím náladu. „Dějou se hrozný věci, Karle! Musíš mi s tím pomoct…“ Idyla byla ta tam. Když jsem skončil s truchlivou adaptací mého příběhu o kohoutkovi a slepičce, hystericky vystřelil ze židle.

„Ten Mirek je neskutečná svině, proč zrovna takhle. A proč Vráťa?“ Ani na okamžik při tom nezapochyboval, věděl, jak to u Šloufa chodí. A Buzkovou dvakrát nemusel. Měla ho za Zemanovu podržtašku a dávala mu to patřičně znát. V partaji odjakživa tíhla ke Grossovi.

Zato Šímu znal Březina z pražských schůzí sociální demokracie. „Mám obavy, Karle, že se tohle děje s vědomím Miloše. Špidla se z toho úplně podělal.“ Tušil jsem, co teď přijde. „Neexistuje! To nemyslíš vážně! Tomu prostě nevěřím! Miloš by tohle nikdy… Na Petru kašle a to by jí nikdy neudělal!“

Zhroutil se mu svět. Čím víc křičel, tím spíš bylo premiérovo angažmá v likvidaci Petry Buzkové pravděpodobnější. Zjevně chtěl umlčet vlastní pochybnosti. Křičel na sebe.

„Musíš za Milošem! Říct mu, co se děje. Hned!“ rozhodl za mně téměř okamžitě. „Od tebe by to vzal ale přece jen líp. Nebo za ním pojeď se mnou…“ Byl to riskantní krok do neznáma. Zemanův Šlouf a Šloufův Zeman byli přese všechno jedno tělo. Březina byl ale tvrdohlavý. Už za hodinu měl termín schůzky. Premiér si mohl udělat čas o dva dny později.

Opatrný Mitrofanov

Alexandra Mitrofanova jsem do té doby osobně neznal. Jestli někdo viděl pod každý milimetr Lidového domu, byl to ale právě on. Proslulý komentátor Práva navíc neměl přízeň Miloše Zemana a sám o ni nikdy neusiloval. Naopak, premiéra dráždil břitkými špílci zpravidla k jeho vlastním, politickým chybám. Unisono na tom byl i se Šloufem, zato v Petře Buzkové viděl jistou naději na modernější ČSSD. Už bez pohrobků Husáka a Jakeše.

Setkali jsme se jen pár metrů od úřadu vlády v útulném denním baru s atraktivní kulisou přilehlého parku. Neměl jsem moc na výběr. Od Koloděj ve mně narůstaly obavy, že se Březina v Zemanovi přeci jen mýlí. Se zkušeným Šloufem byl mladý ministr občas na štíru, zatímco vztah šéfporadce a premiéra byl spojen letitým přátelstvím. Kšefty a službami. A vzájemným mlčením o svých třináctých komnatách.

Riziko, že zcizení Olova na mě praskne ještě dřív, než se někdo z novinářů popravdě dozví všechny souvislosti a slehne se po mně zem, mě upřímně děsilo.

Komentátor už seděl u kulatého stolku a popíjel černý čaj. Zkušené oči mě teď známkovaly a tipovaly, s čím přijdu. Krátce jsem mu odvyprávěl zoufalý příběh a čekal na jeho reakci. Byla vlažná. Mitrofanov mi zjevně moc nevěřil. V bystré tváři se mu zračily pochybnosti o mých slušných úmyslech.

Dodatečně mě napadlo, že ví podstatně víc, než předstírá. S Petrou Buzkovou měl výborné vztahy a mě viděl poprvé. Chtít po něm hned důvěru byla nejspíš blbost. A Buzková a Profant mu o Olovu už mohli sami říct.

Hanopis jsem s sebou raději nevzal a originál jsem už před časem schoval v najaté bezpečnostní schránce v centru města. Předat jej Právu by byla čirá hloupost. Šéfredaktor Porybný a Šlouf totiž byly jedna ruka už dávno před sametovou revolucí. Komentátor mě zdvořile vyslechl a za chvíli se rozloučil. Zase jsem zůstal sám.

Pod ochranou ministra vnitra

Schůze poslaneckého klubu ČSSD začala ve dvě odpoledne. Přišel jsem akorát včas, za poslaneckými lavicemi zrovna telefonoval ministr vnitra Gross. Petra Buzková tu ještě nebyla. A z dálky mě pozoroval Špidla. Ruce se mi potily, ozýval se stres. Strašně jsem potřeboval jistotu, že jsem udělal správnou věc. A že přežiji.

Ministr vnitra měl ještě dobrou pověst. Věřil jsem mu. Vlastně mi nic jiného nezbývalo. Z aktovky jsem teď vytáhl kopii Olova a zamířil ke Grossovi. Klukovsky se usmál a kývl na pozdrav. Za minutku skončil. „Můžu s vámi na mluvit, pane ministře?“

„Pojďte radši kousek dál,“ překvapil mě hned mladík. Než jsem se stačil nadechnout, spustil sám. Věděl všechno, politička se mu s mojí návštěvou přeci jen svěřila. „Nebojte se ničeho, tady na mě máte číslo a kdykoliv volejte. Kdyby něco, přidělím vám ochranku. A Petru uklidním, chtěla už se vším vylézt do médií, to by pro vás byla katastrofa.“

Přemýšlel jsem, že největším rizikem pro mě byla paradoxně sama politička, kterou jsem zachránil. Z možnosti, že by mě sama práskla médiím, se mi podlomila kolena. Svět politiky je holt nespravedlivé místo! Od mé návštěvy v Kaprovce na tom byla zjevně psychicky hůř. Olovo na ni teď dolehlo plnou vahou. Stanislav Gross byl zdaleka první, kdo neměl z Olova strach.

Ministr vnitra položil papíry na nejbližší lavici a zalistoval hanopisem. Tiše hvízdl. „Tak to je šílený.“ Poprvé po dlouhé době se mi ulevilo. Byl jsem mu neskonale vděčný.

„Co myslíte, kdyby… kdyby to ode mě nějak dostala média, zastaví je to?“ zeptal jsem se váhavě. Na předsedu vlády a ausgerechnet šéfa vlastní partaje neměl ani sám ministr vnitra. A do otevřeného konfliktu se Zemanem jít ani on, ani Buzková nemohli. Stanislav Gross se teď na mě znovu usmál. „Zachráníte Petru.“

Konspirativní schůzka se Slonkovou

Jirka byl můj kamarád od dětství. A důvěrník. Celé roky se znal s investigativní novinářkou Sabinou Slonkovou z MF Dnes. Bývalý policajt s ní spolupracoval na řadě známých kauz. Schůzka s novinářkou měla podle domluvy přes prostředníka být rychlá, konspirativní a pokud možno dopoledne, kdy všude nebývá zase tolik nabito.

V jedenáct hodin se ve snack baru u metra Hradčanská rozlétly dveře a dovnitř se s křikem vřítil dvouletý kluk s maminkou. A s nafukovací žirafou neuvěřitelných rozměrů. Vřískající dítě porazilo hned první dvě židle a z nejbližšího stolu převrátilo nedopitou colu.

Rusovlasá matka se omluvně usmála na okolí a dítě vytáhla zpod stolu, kam mezitím zmizelo. Několik hlav se k ní teď pohoršeně otočilo a pak zase pokračovalo v rozhovoru. Na konspirační schůzku dorazila Sabina Slonková. Se synem Maxem.

Na příští schůzku dorazila po vzájemné dohodě i se svým kolegou Jiřím Kubíkem. Striktní a nedůvěřivý novinář mi pokládal stručné a nedůvěřivé otázky. Stále měli vnitřní obavu, aby neskočili na špek nějaké provokaci.

Mluvili jsme ztlumeně stranou od dalších hostů levné dejvické hospody. Kopie Šímova spisku byla pro ně zjevně sólokapr roku, možná i desetiletí. Mladí novináři rychle pročítali jeho stránky.

V jejich výrazech šlo i přes jistou žurnalistickou otrlost přečíst zhnusení s radostí nad úlovkem dohromady. Po půlhodině jsme se rozloučili. Ještě předtím mě museli znovu ujistit, že text uveřejní jen s anonymním zdrojem. Vypadali přesvědčivě.

Stav ohrožení

O dva dny později vyšel na titulní straně první palcový titulek s fotografiemi hanopisu na nejpopulárnější političku v zemi. Zatím beze jmen. Olovo otřáslo českou politikou a v Lidovém domě začaly manévry. Šlouf byl bez sebe vzteky.

Předseda vlády nařídil Březinovi podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Za nabourání do počítače úřadu vlády! Tím existenci Olova paradoxně potvrdil. Strakova akademie odrážela ze všech stran otázky médií. Křik začal i v regionálních organizacích ČSSD. Zaznělo i volání po krvi a hlavě Šloufa.

To nejhorší ale mělo přijít až o pár měsíců později. Ještě pořád nebyla uváděna žádná jména. Jen text hanopisu. Šlouf svolal mimořádnou poradu. Šíma na ní nebyl. Šéfporadce byl pod obraz. Špatné zprávy se hned po ránu zhostil tentokráte něčím tvrdším.

Po krátké informaci o Olovu a s novinami v ruce třískl do stolu a rozkřičel se. „Ta svině, která tohle uveřejnila, půjde do tepláků. To vás tady na čestný slovo ujišťuju. Poradci ani nedutali. Šel z něj opravdu strach, věděl jsem, že mé prozrazení je nanejvýš záležitostí týdnů. „A protože sedí někde tady, asi mezi náma, vyřídím si to s ním osobně!“

Už neřídil, rovnou vyhrožoval. „Miloš se na vás spoléhá. Vyhlašuju něco jako stav ohrožení. A teď do práce!“ Porada skončila dřív než začala. Karel Březina se nechal odvézt do nemocnice s žaludkem a nebral telefon. Šíma v kanceláři nebyl, dveře zůstaly zamknuté. Jejich náhradní klíč jsem naštěstí vrátil na své místo už dříve, zase v pauze na oběd. Dosedl jsem do neobvyklého ticha samoty. Petra Buzková byla zachráněna.

Zeman kalí Olovo

Pracovna premiéra v poslanecké sněmovně byla novinka. Na rozdíl od všech předchůdců odmítal Zeman trávit zdejší schůze mezi „nulami“ v poslaneckém klubu a zarytě trval na samostatné kanceláři včetně okázalého servisu. Rychlé improvizace tu proto nebraly konce.

Teď konečně seděl za vlastním stolem v nevelké místnosti rovnou nad sněmovním atriem. Malý prostor se dusil obligátním, cigaretovým dýmem a pracovní deska před premiérem byla poseta prázdnými sklenicemi. Jednu držel premiér v ruce a usrkával z ní lepkavé campari.

„Nech nás, Karle!“ pokynul tajemníkovi Heřmanovi. Úlisná figura v okamžiku zmizela. Do místnosti ale suverénně nakráčela zrzka ve středních letech, Zemanova novopečená poradkyně Navarová. Šloufův sbor poradců teď čím dál víc připomínal útulek pro pohaslé hvězdy ČSSD. Vyzývavý dekolt nové rádkyně odpovídal spíš jejímu zduřelému sebevědomí, než reálnému věku. „Můžu, Miloši?“ snažila se být za diblíka. „Nemůžeš. Až potom,“ ukázal na mě Zeman. Navarová nasupěně odešla. Něco tu nehrálo.

Jindy blahosklonný výraz Zemanovy tváře ztuhl a oči se vyhýbaly přímému pohledu. „Karel Březina mi říkal, že to spěchá. Tak za prvé, co spěchá, Zdeňku?“ pořád ještě neodlepil zrak od stolu. Čekal, až začnu.

„Pane premiére, já vím, že se vám to bude asi zdát nepravděpodobné, ale musím vás teď po té aféře informovat o tom, co jsem zjistil. Olovo napsal kolega Šíma, sám mi ho ukázal.“ Cítil jsem, že právě dělám osudovou chybu. Čas se ale nedal vrátit.

Kruhová obrana

V krátké době jsem už popáté opakoval celou anabázi kolem Olova. Když jsem se dostal ke Šloufově poradě a poznámce o „plánu bé“, naklonil předseda vlády těžkou hlavu až k samému rameni a upřel na mně zkoumavý pohled: „A proč by to, proboha, dělali?“

Dvakrát jsem polkl, důvody z hanopisu jsem přece zmínil hned na začátku! A sklenic na stole teď nebylo o moc víc, než jindy. Naštěstí jsem v pudu sebezáchovy a ve všech případech – s výjimkou Buzkové – nikomu neřekl, že Olovo pochází rovnou ze Šímova počítače. A už vůbec ne, že s ním disponuji. Stačila verze, že mi ho dal sám přečíst před naší kanceláří.

„Kvůli vám, pane premiére. Oni to dělají… zkrátka pro vás. Petra Buzková vás podle nich ohrožuje a chce vás sesadit z funkce.“ Pod zádech mi stékal pot. Zeman se teď teatrálně zaklonil a začal se nahlas a nepřirozeně smát. V té chvíli jsem pochopil, že je dávno v obraze. Premiér se teď zvrátil zpátky nad stůl a zapíchl do mě chladný pohled.

„Mám pro tebe špatnou zprávu. Olovo jsi podle mých informací napsal… ty!“ Zůstal jsem na něj civět. Už nebylo pochyb, že někdo mluvil. A že mě teď zlikvidují. Mohl jsem to čekat.

„Promiňte, pane premiére, ale jak to myslíte? To přece není vůbec žádná pravda! To vám tady klidně odpřísáhnu na zdraví svých nejbližších!“ Mluvil pomalu dál. „My víme, že jsi to napsal. A nabízel jsi to dokonce Právu.“ Zeman triumfoval. Bylo jasné, že si s vedením spřízněných novin domluvili kruhovou obranu a Olovo chtějí veřejně hodit na mě. Místo Šímy půjdu na pranýř a exemplárně za katr.

Šéfredaktor Práva Porybný a Šlouf byli předlistopadovými elitními komunisty a dávnými přáteli. Kdokoliv by nabízel hanopis Olovo zrovna Právu, které Porybný řídil, by proto byl hotový sebevrah. Šlouf by se to od Porybného dozvěděl nejdéle za pět minut. „Je mi líto, ale vy víte, že lžete, pane premiére!“ Už jsem si nebral servítky a zvedl jsem hlas. Překvapivě se neohradil. Na tváři se mu rozhostil vítězoslavný úsměv.

Nechtěl jsem v té místnosti setrvat už ani minutu. Zvedl jsem se a bez pozdravu ho nechal za zády. „Tak už tam konečně můžu?“ zeptala se ironicky Navarová, když jsem opouštěl Zemana. Dveře premiérské pracovny za mnou zůstaly otevřené. Zrzka si honem upravila dekolt a nedočkavě vplula dovnitř. Zeman byl podle hlasu spokojený. „Tak pojď, Světlanko. Nalij mi skleničku.“

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno