Facebook: Kamil Procházka foto, zdroj

Zemanova kauza Olovo, díl třetí: Cesta přes most

Napsal/a Zdeněk Šarapatka 24. ledna 2018

Hanopis nazvaný Olovo vznikl na konci 90. let mezi poradci tehdejšího premiéra Miloše Zemana. Jeho účelem bylo zdiskreditovat tehdejší významnou představitelku ČSSD Petru Buzkovou (chemická značka olova Pb se shoduje s iniciály jmenované). Plán nevyšel díky svědectví jednoho z tehdejších poradců – Zdeňka Šarapatky. Ten po téměř 20 letech od vypuknutí aféry Olovo píše knihu o zákulisí kauzy včetně řady dosud nepublikovaných informací a podrobností. HlídacíPes.org exkluzivně zveřejňuje ukázky z jeho textu.

Díl třetí: CESTA PŘES MOST

Autor: Zdeněk Šarapatka

Ráno bylo azurové. Nebeská radost, která konečně vystřídala týdny aprílových dešťů, zvolnila krok kolemjdoucích. Jaro mělo náladu. Cestu na úřad vlády jsem přesto nevnímal. Během upocené noci mě dokola probouzely obrazy vlastní smrti na dně lesní jámy. A vítězný smích nade mnou. Olovo mi změnilo život. Jindy svižnou chůzi teď vystřídaly neochotné kroky, včerejší bojovnost byla ta tam. Vůbec jsem nevěděl, jak dál.

V černých myšlenkách jsem prošel vládní recepcí kolem služby policistů a těžce vyšlápl schody s rudým tébichem. Předsíňka byla dokořán, když se Šíma objevil ve dveřích kanceláře. Nervózně bubnoval prsty. Vteřinu si mě mlčky měřil silnými dioptriemi. Mlčel. „Ahoj, jsi tu nějak brzo…“ polkl jsem. Sám sobě jsem zněl divně. A na chvilku mě ovládl strach z opomenutého důkazu o invazi do sousedova počítače. „To víš, někdo tu pracovat musí…když si někdo chrní kdoví dokdy!“ Neprostupný výraz se teď roztáhl do úšklebku. Šíma žertoval!

Zemanova Mařenka

„Něco nového po ránu?“ Spadl mi kámen ze srdce, už zase jsme seděli na svých židlích. „Nic extra, premiér tam má zase Benešovou. Říkal mi to Mirek Šlouf. Jo, a kdybys ho hledal, tak tam je s nima,“ zahalekal Šíma na dálku. Nejvyšší státní zástupkyně byla Zemanova „Mařenka“. Premiér korpulentní prokurátorku doslova zbožňoval. Obtěžkána tlustou kabelou, až po okraj nacpanou slídovými složkami a stohy papírů, trávila za dveřmi premiérské pracovny pravidelně celé hodiny.


V rámci této série textů na HlídacíPes.org vyšlo: Díl první: LOUTKOVODIČ, Díl druhý: PAST NA VLKA


Akce Čisté ruce, kterou Zeman kdekomu vyhrožoval před volbami, stále neulovila jedinou velkou rybu. Až na pokladníka ČSSD Ivo Svobodu. Ministr financí s družkou měli vytunelovat kočárkárnu Liberta. Benešová, premiér a jeho poradce s vazbami na kmotra podsvětí Františka Mrázka se teď radili, koho a jak dostat do tepláků. „Řeší zas ty ruce“ prozradila mi jednou Zemanova sekretářka. Byla sdílné děvče.

Hlavní prokurátorka se předsedovi vlády uměla zavděčit i jinak. Z kauzy Olovo byl o rok později stažen nekompromisní státní zástupce Kára. A vyměněn za vlažného prokurátora Omelku. Ten po návštěvě Benešové na podřízeném pražském státním zastupitelství sice označil Šímu jako pachatele skutku, který ale „není společensky nebezpečný“. Zlé úklady, hrozba zničené kariéry a ztráta rodiny i svobody byly podle tohohle ramene spravedlnosti zjevně společensky v pohodě…

Šíma v týlu nepřítele

Šíma se odmlčel. Uklidnil jsem se. Zdálo se, že vzduch je čistý. „Na čem dneska makáš?“ opřel jsem se ledabyle o futra jeho dveří. Hlas našel správnou polohu. „Nezajdeme dolů na snídani?“ Nemohl se odtrhnout od monitoru. „Po cestě jsem měl rohlík. Nestíhám, do tří musím mít hotový nějaký věci.“ Vstával v pět a připravenou snídani konzumoval po cestě do práce prakticky kdekoliv. Někdy ale udělal výjimku a zkusil vládní kantýnu.


AFÉRA OLOVO je politický skandál, který vypukl v květnu 2000 během vlády Miloše Zemana. Stejnojmenný spis, který měl zdiskreditovat populární političku ČSSD Petru Buzkovou, mimo jiné obsahoval smyšlené pomluvy o tom, že se Buzková živila prostitucí, týrala svou malou dceru nebo že spolupracovala s StB. Vedení ČSSD nejdřív odmítlo, že má se spisem cokoli společného, stejně se vyjádřil i šéf Zemanových poradců Miroslav Šlouf. Zlom nastal v srpnu 2000, kdy jiný Zemanův poradce, Zdeněk Šarapatka, na policii vypověděl, že autorem Olova je další z premiérových poradců Vratislav Šíma. Policie nakonec kauzu Olovo uzavřela s tím, že autorem spisu je poradce Šíma; pražské státní zastupitelství jej ovšem nakonec neposlalo před soud s odůvodněním, že skutek sice spáchal, ale čin nebyl společensky nebezpečný. Po obvinění policií Vratislav Šíma dále pracoval pro Úřad vlády. Zdeněk Šarapatka odešel ze Zemanových služeb na vlastní žádost s odůvodněním pochybností o premiérově mravním kreditu.


„Pořád řešíš tu Buzkovou?“ zívl jsem. Přestal psát a sáhl po nabízené cigaretě. „Víš kde jsem byl večer?“ Zjevně pookřál. „Na pivu, kde asi,“ zatvářil jsem se neutrálně. „Houby s octem! Prozkoumat terén! Kolem sedmý jsem zašel do Kaprovky. K Buzkový. Do toho baráku, kde má poslaneckou kancelář s těma jejíma šmejdama!“

Musel zešílet! Kaprova ulice byla od Strakovy akademie sice coby kamenem dohodil. Že tam má politička s asistenty kancelář, se také vědělo. Ale z jakého důvodu se tam vypravil právě Šloufův nohsled, který ji chce tajně zničit? To nemělo vůbec logiku. „A proč jsi tam šel? Co kdyby tě poznala?“ Byl jsem z toho vážně vedle. Šíma byl na sebe ale očividně hrdý.

„V týlu nepřítele, rozumíš?“ Zářil. „A nepoznala by mě. Nikdy mě neviděla. A pro všechny případy jsem se převlík´. Tady do toho. I s přepravkou, hned dole je Zelenina!,“ celý se teď natřásal přidušeným smíchem. Z igelitky vytáhl sepraný pracovní plášť, ve kterém šmíroval místopředsedkyni poslanecké sněmovny! Zíral jsem na něj už v němém úžasu. O mé noční exkurzi neměl naštěstí nejmenší tušení. Oddychl jsem si. Na oběd jsem nešel. Se záminkou schůzky mimo úřad jsem za sebou nechal vládní budovu a brzy přecházel nedaleký most do centra města.

Olovu tváří v tvář

Výraz Petry Buzkové nevěstil nic dobrého. Zemanův poradce byl pro ni hotovým ztělesněním zla. A Šloufova rudého pekla. Pohodlně teď seděla v měkké kůži luxusní kancelářské židle a vyfoukla proužek modrého dýmu. Kouřila málo, ale teď spíš z nervozity. „Co mi nesete, pane Šarapatko?“ ironicky zaráčkovala a pokynula mým směrem. Znali jsme se jen od vidění. Z poslanecké sněmovny. A z Lidového domu.

Tvář pohledné političky byla teď napjatá a úzkostně stažená do ustarané grimasy. Návštěvu Zemanova spolupracovníka si neuměla předem vysvětlit. Přestože jsem jí zatelefonoval před slabou půlhodinkou, prosbu o přijetí neodmítla. Mobilu jsem pro jistotu důvod vůbec nesvěřil. Po jejím levém boku seděla mladá asistentka. Dětská postava ve strohém triku a s výraznými proporcemi nesla vztyčenou hlavu s čelním dredem a mocně šlukovala tabák. Marie Richterová se nepředstavila, po vzoru své šéfky teď sehrála výhrůžnou figuru a nedůvěřivě si mě měřila.

V rozlehlé místnosti s manažerským nábytkem seděl ale ještě někdo. Na samém kraji stolního oblouku mě pozoroval tělnatý pětatřicátník. Martin Profant byl obávaným politickým a mediálním stratégem Petry Buzkové. I místopředsedkyně parlamentu měla loutkovodiče. A Profant jím bezesporu byl, kdykoliv při vyslovení jeho jména se Šlouf přestal ovládat. Konkurence byla veliká. A celá plejáda sprostoty pak nebrala konce.

Ocitl jsem se v nepřátelském prostředí. Varovat populární političku a miláčka médií, rozmazleného pozitivní publicitou, před totální likvidací ausgerechnet pod taktovkou úřadu vlády, byl krok do neznáma. Se dvěma možnými výsledky. Buď mi uvěří… nebo mě zradí. A za svoji naivitu pak půjdu rovnou sedět nebo možná umřu za volantem. Jako oběť „nešťastné náhody“. Druhá možnost se mi teď zaryla pod kůži. Měl jsem chuť utéct.

Proč? Protože je to svinstvo

Rozpačité mlčení nebralo konce. Buzková nervózně odklepávala popel ze štíhlé cigarety a očividně ztrácela trpělivost. Tušila špatné zprávy. A na ty nebyla zvyklá. Rozhodl jsem se jít k věci bez příkras. Řekl jsem jí všechno. U bodu, kde Olovo plánovalo skandál kolem týrání její dcery jsem jí zranil duši. Modré oči se zaleskly slzami. Po pěti minutách monologu ovládl místnost citelný chlad…. a nekonečné ticho. Politička se teď znatelně třásla.

„Máte..ehm, máte to sebou?“, odkašlal si nakonec Profant. „Nemám. Vlastně mám jen jeden výtisk…“ . Uvědomil jsem si, jak zním nevěrohodně. „Pochopte mě, nechtěl jsem to stahovat na disketu. Neměl bych to ani kde vytisknout! A neměl jsem tolik času…“ Nechtěl jsem do toho ještě zaplétat objev složky na kardinála Vlka. Navíc, před osmnácti lety se na ulicích netisklo a disketa s Šímovým Olovem v cizím počítači a odtud v tiskárně by byla hotovou sebevraždou.

„Ale…ale můžu vám to přinést. Do sněmovny. Třeba hned pozítří. Mám tam jít za premiéra. Na schůzi vašeho klubu…,“ vyhrkl jsem na první dobrou. Tolik jsem si přál, aby mi věřili. Marně. Naopak. Nedůvěra se tu dala krájet. „Proč….proč to děláte?“ Byla to vůbec první otázka, kterou mi Petra Buzková po mém monologu položila. Nerozuměl jsem jí. Prostě mi to přišlo správné.

„Proč jste s tím za mnou šel?“ zopakovala už se znatelnou zlobou. „Přece proto, že je to svinstvo! Že vám chtějí vzít dceru! A chtějí vás zničit… Manžela…dítě..vás. Co je na tom tak divnýho?“ Ledy se přeci jen pohnuly. O milimetr. „Ve čtvrtek to vezměte sebou. Na poslanecký klub…“ Direktivní věta političky, kterou jsem se rozhodl zachránit, vlažně ukončila audienci. Vstal jsem a zamířil k východu. V hlavě jsem měl najednou prázdno. A pocítil jsem úlevu. Ostatní seděli. Nikdo z nich neřekl…. díky.

Čtěte též

Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno