Zdeněk Šarapatka: 17. listopad Miloše Zemana
O tom, zda byl Miloš Zeman 17. listopadu 1989 u masakru na Národní třídě, se vedou vášnivé diskuse. Zatímco se prezident chlubí osobní účastí na demonstraci, která vedla k pádu komunistického režimu, četní historici, členové vyšetřovací komise 17. listopadu i přímí účastníci policejního zásahu na Národní třídě viní Zemana ze lži. Nikdo jej tam neviděl a navzdory faktům popírá, že by na místě došlo k násilí a brutalitě.
Před 30. výročím sametové revoluce vydává k celé události zlomové svědectví někdejší Zemanův poradce a publicista Zdeněk Šarapatka. Následující text je ukázkou z jeho připravované knihy „Nejvyšší místa“, kterou zveřejňujeme se souhlasem autora. Šarapatka v textu vzpomíná na poradu, na které se probíralo, jak se má tehdejší premiér Miloš Zeman postavit k uctění 10. výročí 17. listopadu 1989. Řeč přišla i na to, kde se onen den Zeman pohyboval…
Byly teprve čtyři odpoledne a v pracovně předsedy vlády se už svítilo. „Hnusnej listopad“, kývl na šedočernou za okny Zemanův šéfporadce Šlouf a bez vyzvání se rozvalil v pohodlném křesle hned vedle premiéra. U vedlejšího stolu s elegantním dekorem, který tu zbyl ještě po Štrougalovi, neseděl touhle dobou už nikdo.
Zato upatlaným sklenicím včetně erárních talířů se zbytky klobás vedle polomrtvých okurek, jež zabíraly stůl skoro do poloviny, sloužil dokonale. Mladičká sekretářka, kterou sem Miloš Zeman přivedl z Lidového domu, vůbec nestíhala; degustace šéfa vlády byly takřka nepřetržité a se štamgasty se tu netrhly dveře.
Samet se svíčkovou
Konferenční stolek pod plátnem s depresívním výjevem mořské bouře odněkud z Národní galerie, kolem kterého se právě usazovali vybraní Zemanovi rádci, se z kuřácké mlhy vynořil při každém pohybu dveří a s přílivem čerstvého vzduchu.
„Tak jsme všichni? Markétko, nalej nám, jo?!“ zavelel Miloš Zeman směrem do předpokoje. Šlouf se zatetelil radostí, Miloš měl svoji obvyklou hladinu a porada půjde jako po másle. Stihne i Mrázka v šest. „Jsme komplet, Miloši…teda až na Karla Březinu“.
Premiér mlčel. „Měl by ještě dorazit. Je na Hradě kvůli společný poradě na tu Havlovu šaškárnu sedmnáctýho a ty jeho metály pro Gorbačova, Bushe a Kohla ve Vladislavským sále. A pro Walesu, Thatcherovou a tu vdovu po Mitterrandovi, co jsi mu podepsal“.
Šestice bývalých světových státníků měla k desátému výročí sametové revoluce dostat od Václava Havla Řády Bílého lva. Ambiciózního šéfa úřadu vlády Šlouf už nějaký čas nemusel. Zemanův oblíbenec Březina mu přerostl přes hlavu a vlivnou funkci získal místo Šloufa. Šéfporadce žárlil. „Dobře, tak mu tady s Karlem Heřmanem pak všechno řeknete. A ještě jednou si to projdeme den před tím, šestnáctýho, jo?“, otáčel teď Zeman hlavu ke svému tajemníkovi a na konci pomalého půloblouku mu vyfoukl do tváře obsah plic.
V levém koutku mu zase uvízla slina. „Jistě, předsedo“, kvikl skoro neznatelně Heřman a jen tak tak potlačil kašel. Při vyslovení jména Gorbačov sebou viditelně trhl. Vyhublá a věčně popelavá tvář bez výrazu, završená přepečlivě sčesanou, šedivou kšticí nad zlatými obroučkami brýlí a konfekční figurou v unylém obleku, byla už roky Zemanovým osobním inventářem. Heřmanova jmenovka s doktorátem z vysoké školy politické ÚV KSČ ještě z časů, kdy byl tajemníkem okresního komunistického výboru se teď, v nových poměrech, pyšně skvěla na dveřích hned vedle předsedy vlády. A ve Strakově akademii budila tichý rozruch a strach. Od revoluce uběhlo teprve deset let.
Líbí se vám článek? Podpořte nás!
Jak ponížit Havla
„….Takže jsem to probral s lidma od Klause a potvrdili mi, že jejich velký guru je pro. Víš přece, jak je škodolibej!“, rozesmál se teď Šlouf na celé kolo. „ A sedmnáctýho byste přijeli spolu na Národní třídu. V patnáct třicet. Jednou limuzínou. Jasně že tvojí. S ochrankou už je to taky předjednaný a organizačně v tom neviděj žádnej problém. Pokud ale budeš souhlasit. A teď to hlavní: přesně v tuhle dobu tam dorazí s věncema Havel!“.
Šéfporadce už triumfoval. Zatímco si otíral slzy od smíchu, ostatní čekali na reakci. „Výbornej nápad, Mirku!“ rozzářil se Zeman. Prezidenta nesnášel a při každé možné příležitosti ho ponižoval. Havlova kritika opoziční smlouvy mu lezla krkem. „Já toho Václava úplně chápu, za ten Vaškův překvapenej a ustrašenej výraz by to určitě stálo“. Popelník už zase přetékal nedopalky a zažloutlé prsty přitom sahaly po další cigaretě.
Skrz pootevřené dveře sem z předpokoje doléhal tlumený hovor a za chvíli nám za zády cinkalo sklo. Číšník vezl další pití. Premiér a šéfporadce byli jako obvykle od rána při chuti, zatímco ostatní usrkávali minerálku nebo džus. „ Už vidím ty novinářské idioty! …“, rozhostil se na tváři premiéra blažený úsměv a s novým nasátím nikotinu se spokojeně zaklonil v křesle. „Slonková s Kubíkem se z toho úplně po***ou!“, přisadil si pohotově Šlouf a předseda vlády ukázal prstem přes stolek.
„A co si o tom myslíš ty, Libore?“. Mluvčí vlády idiot nebyl. Libor Rouček, někdejší emigrant s vídeňským doktorátem a roky v aparátu rakouské SPÖ, v královském mezinárodním institutu v Londýně a nakonec v Hlasu Ameriky, měl Havla rád. Teď byla řada na něm. „Promiň, Miloši, ale mně se to zdá jako zbytečná provokace. Dráždit lidi.. teď.. v téhle atmosféře a k takovému výročí “, začal nervózně a opatrně. V místnosti okamžitě zavládlo ticho.
Chystá se petice, Miloši
„Já bych to prostě nepodceňoval. Aby se o tobě po Národní psalo bez emocí, bylo by podle mně lepší jet tam sám a individuálně. Prostě to absolvovat nějak skromně, civilně. A sám za sebe. A za vládu, samozřejmě. Chystá se prý dokonce nějaká protivládní petice, říkal mi ….“
„Jaká petice?,“ přerušil ho vztekle Zeman. Mluvčí mu kazil náladu a Šlouf zvážněl. „Hlavně klid, Liborku, klid… O nic vážnýho tu opravdu nejde, Miloši. Porybný (šéfredaktor a majitel deníku Právo – poznámka redakce) mi taky hned volal, že mu jeho redaktoři donesli informaci o nějaký výzvě bejvalejch studentskejch vůdců k tomu desátýmu výročí. Má to být něco proti naší smlouvě s modrejma. Vlastně… Nejlíp by to mohl ověřit Karel Březina u Bubeníka, když jsou to takoví kamarádi. Ten je přece jedním z nich… z vůdců“, ušklíbl se Šlouf.
O týden později vydali bývalí studenti výzvu „Děkujeme, odejděte“, která vinila vládnoucí establishment opoziční smlouvy z politického a morálního marasmu v zemi a požadovala jeho demisi. Výzvu zakrátko podepsalo na 200 tisíc občanů a získala podporu Václava Havla i řady politiků. Později sehrála významnou roli i v tzv. televizní krizi. Jejími zarytými kritiky byli ale právě Zeman a Klaus.
„Ale žádný jobovky se nekonají, Miloši. To vyšumí, lidi maj úplně jiný starosti. A s klukama to máme pod kontrolou…“. Zeman natáhl ruku po sklenici. Nálada se mu pomalu vracela a Šloufovi věřil každé slovo. Zbývalo ještě vyrovnat účet. „Tak si připijme na provokaci, přátelé…a ty si zopakuj, která je levá a která pravá, Libore…“.
Březina vs. Šlouf
„Máme ti k Národní připravit pár slov, Miloši?,“ nabízel se Šlouf. „Tady kolega Šarapatka ti udělá pár bodů o studentech a tak, jestli nechceš improvizovat“, ukázal do strany palcem, aniž by mi věnoval jediný pohled. Školství bývala moje starost a s předlistopadovým aparátčíkem SSM v čele Zemanových poradců nám to od začátku neklapalo. Nebyl jsem z jeho líhně.
„Pozor, bude ale strašně málo času, Mirku,“ rozhlédl se po ostatních Karel Březina. Dorazil před pár minutami a ještě ke všemu na otočku. Zeman přesto pookřál. Jeho „ztracený syn“ sršel energií, schopnostmi a generační dravostí. Žárlivost matadora Šloufa na vlivného juniora v roli vedoucího úřadu vlády premiéra tiše bavila. „A nezapomeňte, že po pietě má Miloš v programu společné kafe s prezidentem Havlem a s Klausem. A s Libuší Benešovou. Za senát. Sice vedle, ve Slávii, ale jestli budou chtít na Národní mluvit všichni, tak bys, Miloši, musel mít ty hned první slovo po Havlovi. A pozor, po kafi bude taky málo času, už hodinu na to bude to vyznamenávání na Hradě.“
Březina típl cigaretu a nervózně se zahryzl do nehtu. Očividně spěchal. „Musím běžet, omlouvám se, Miloši, ale jak jsem ti volal už ráno, v Liďáku zasedá krajský výbor a s Petrem Hulinským nám tam jde o všechno“. „Běž běž, Mirek s Karlem tě budou informovat,“ sledoval Zeman po očku brunátného Šloufa. Šéfporadce se neovládal, tvářil se kysele a zvedl obočí.
„Ale loni jsem tam položil jenom kytici a bylo to taky bez proslovu…“ rozpomněl se premiér. „ A kdyby přece, tak to vysekneš rovnou z patra! Jako vždycky,“ šel raději už na jistotu mluvčí Rouček. „A pak by možná bylo docela fajn říct krátce něco osobnějšího.. Z té doby, z ulic…Třeba něco o disentu..“.
„Jestli na mě nebudou řvát a pískat, pitomci!“ ulevil si Zeman. Tak těsná setkání s Pražany nesla pokaždé riziko přímé konfrontace; na otřepaných dolních deset miliónů mu v metropoli dvakrát neskákali a opoziční smlouvu s ODS tu měli rovnou za podvod. Zeman pražskou ulici z duše nesnášel.
„Ochranka a místní policajti to jistí… A k pomníku s tebou půjdou tvůj Šiman a Gregor, předsedo…. A já,“ pípl tajemník Heřman a učísl si vlasy. Premiér se ušklíbl, na své osobní strážce si zvykl, ale přítomnost téhle šedivé myši s doktorátem z bolševické Sorbonny ausgerechnet u pomníku antibolševické revoluce, o jejíž minulosti neměla veřejnost ani tušení, byla jeho tichou pomstou nenáviděné pravdě a lásce.
Zeman a 17. 11. 1989
„Jo a o disentu bych tam určitě nemluvil, Libore, to by byla úplná pitomost! Přece víš, že s tím nemám nic společnýho!“ Na odpor mluvčího ještě pořád nezapomněl a od disentu se vždycky distancoval. „A co tedy eventuálně něco o sobě a Národní třídě? Myslím tenkrát…“ nevzdával to Rouček.
„Ale tys v devětaosmdesátým přece nebyl na Národní třídě, že ne, Miloši?!“ užasl Šlouf.
RSDr. Heřman se tiše uchichtl do dlaně. „Petr Kučera mi sice vyprávěl, jak tě zatáhnul ze Svobodnýho slova na demonstraci, ale osmadvacátýho října! A že vás někde honili kluci z milicí a ty sis při tom demonstrování dal někde v restauraci guláš!“ rozesmál se nad touhle bizarní představou šéfporadce.
„Já vím určitě o Vyšehradu, ale o Národní slyším vážně poprvý, Bimbo!“
„Tak za prvé, Mirku. Nebyl to guláš…Ale svíčková, jo? A za druhý, sedmnáctýho jsem byl na demonstraci na Vyšehradským hřbitově, ale policajti to u Botanický zahrady celý zablokovali. Tak jsme s lidma došli Plaveckou na nábřeží. A pak se zase rozneslo, že je to všude kolem Národní uzavřený. Policajtama. Někdo tam šel a my jsme zůstali u Palackýho, jít dál nedávalo žádnej smysl. No… a potom jsem šel domů. Na Výtoň… A tys byl tenkrát kde?“ rýpl si dotčeně Zeman a dal Šloufovi jasně najevo, že tentokrát přešlápl. „Však víš, Miloši,“ nasadil šéfporadce smířlivý úsměv a debata rychle skončila.
Co vážně nepočká…
„Ještě něco k tomu sedmnáctýmu, než si projdem program vlády?“ Zase trvalo celou věčnost, než se premiér rozhlédl po všech kolem. Nikdo už nepromluvil. Jen mluvčí Rouček. ,„Ještě promiň, Miloši, já jen že připomenu protokolu zase kytici pro Nedbálkovi!“ „Výborně, Libore, málem bych zapomněl…“
U Nedbálků na pražské Národní 30 byla obnovena sociální demokracie. „Tak to vezmeme z jedný vody načisto, jo? A pojedeš s náma, Libore!“ rozhodl předseda vlády a zahleděl se ke dveřím. Za sekretářkou zrovna přiváželi stříbrný poklop se slibným obsahem a další číšník před sebou tlačil další lahve s pivem a příbory.
„Od Fencla, Markétko?“ mlasknul rozkošnicky Zeman. „Ovar, pane premiére.“ Odpověď vykouzlila nad všemi bradami blažený úsměv. „Takže pauza, pánové! Tohle vážně nepočká…“
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Petr Pithart: Jak dva slovenští komunisti – Husák a Čalfa – umetli Havlovi cestu na Hrad
Ve stínu Ježkovy smrti. Milovaní komici v Americe
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
10 komentářů
„u masakru na Národní třídě“
Pane šarapatko, jako pamětník se ptám, kde jsou ti mrtví z toho masakru.
Pod pojmem masakr si představuji potoky krve, klouzání po vystřílených nábojnicích, tanky do davu a následně stohy naplněných rakví.
Kde to máte? Kroťte se trochu. Jediný mrtvý – nemrtvý byl na Národní třídě stdent – nestudent STB agent Zifčák.
Tomu by se měl na Národní třídě nebo na Náměstí V. Havla postavit pomník, protože jeho zásluha o aktivizaci veřejnosti byla nenahraditelná.
Přečtěte si poslední vydání Reportéru. Zraněno bylo minimálně 568 lidí… Jak se dočtete zde: https://reportermagazin.cz/a/pvq67/rana-do-hlavy-a-pak-dalsi
Pane Neumanne, kontrolní otázka:
Jsou zásahy francouzské policie proti hnutí žlutých vest „masakr“?
Já sice nevím, zda ty zásahy policie proti pitomcům od „žlutých vest“ byly nebo nebyly masakrem, ale vím, že bych jim minimálně takový zásah, jaký se odehrál proti studentům 17. listopadu na Národní třídě, ze srdce přál. Jistě by stačil pouze jeden takový zásah a přešlo by je rozbíjení výloh, zapalování aut a malování po zdech a po Vítězném oblouku.
Masakr – Význam: hromadné krveprolití.
Nesnažte se zlehčovat věci podle definic, které neznáte dokonale. Výše uvedená definice je DOSTAČUJÍCÍ, i když existují i ty extenzívnější se zmínkou o hromadných obětech, a tam není „o mrtvích“ ani zmínka.
Příště musíte nejen radostněji, ale především lépe. Mnohem lépe.
Byl tam jeden mrtvý, jak nám tehdy sdělila rozhlasová stanice Svobodná Evropa, který se ukázal jednak jako nemrtvý a jednak se zjistilo, že ho sehrál agent StB Ludvík Zifčák, který studenty sledoval od počátku průvodu na Albertově a během zásahu na Národní třídě simuloval, že omdlel. Bližší viz, citováno z Wikipedie : „Drahomíra Dražská, rozená Habancová (*1966) byla v listopadu 1989 vrátnou na studentských kolejích v Praze-Tróji. 17. listopadu se zúčastnila studentské demonstrace a následného pochodu na Národní třídu. Zde byla při zásahu lehce zraněna a při čekání na ošetření v nemocnici Na Karlově náměstí si ze vzteku vymyslela fámu, že při policejním zásahu byl zabit student Matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd.
Odpoledne 18. listopadu se Drahomíra Dražská setkala s manželkou novináře Petra Uhla. Ten předal zprávu o mrtvém studentovi zahraniční rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která ji večer odvysílala.
Československá televize odvysílala už dva dny po zásahu rozhovor s oběma studenty toho jména, kteří MFF navštěvovali. Záznam však byl nevalné kvality, připomínající domácí video. Snad také proto tomuto dementování zprávy o mrtvém studentovi nikdo nevěřil.
Tato fáma zmobilizovala obyvatelstvo Československa, v následujících dnech se konaly statisícové demonstrace. Studenti vysokých škol a divadelní herci vyhlásili týdenní stávku a na pondělí 27. listopadu byla vyhlášena dvouhodinová výstražná generální stávka. Tyto kroky později vedly k odstoupení komunistické vlády známé pod názvem Sametová revoluce.
Drahomíra Dražská žije v ústraní a o jejím soukromí není nic známo.“
Máte naprostou pravdu, pane „ADMIRÁLE“ (raději píšu verzálkami, když jste dr. Šarapatkovi upřel velké Š), nešlo o masakr, ale dýchánek. Nebyla ani použita žádná zbraň hromadného ničení (nukleární, ani nervový plyn atd.), takže by se nemělo přehánět. Jen normální reakce normálního režimu, který by někteří tolik chtěli zpět… Kam se hrabeme na Čínu, kam se někteří soudruzi dodnes jezdí učit.
Vzhledem k tomu, jak se „náš“ Prezident Republiky Miloš Zeman v součastnosti chová, bych tipoval, že byl s mlátičkou Ondráčkem na druhé straně barikády. A určitě tam taky pobíhal v civilu i „náš“ pán Premiér Andrej Babiš a hlásil svým STB kolegům do vysílačky, kde se co šustlo.
Proto se snad, místu na Národní obloučkem vyhýbají? ✌️☺️✌️
Dobrý den Dušane.
Výborné! Skvěle jste to vystihnul. DOPLŇOVAT není zapotřebí ANI PÍSMENKO.
Zdravím a hezký den přeju J.
Babiš byl v té době v Tunisu. Ale pak rychle iniciativně zahodil legitimaci KSČ a stal se „podnikatelem“… patří tedy mezi PŘEKABÁTĚNÉ KOMUNISTY!