Před osmdesáti lety, 1. prosince 1944, vyšel Stalinovou rukou výnos Lidového komisariátu obrany č. 7054 „O skutečnostech nezákonného využívání trofejního majetku“. Strojopis obsahuje četné diktátorovy úpravy a doplňky a je jím osobně podepsán. Poznámky jsou provedeny třemi různými tužkami, což svědčí o tom, za jak důležitý Stalin tento dokument považoval.

Je pravděpodobné, že se sovětský vůdce k tomuto dokumentu vracel vícekrát, čímž si nechával čas na rozmyšlenou a možná i na diskusi s vykonavateli vlastních příkazů. Byl to také Stalin, kdo posílil název dekretu tím, že místo původního slova „nepovolený“ vložil přídavné jméno „nezákonný“.

Už začátek textu nevěstil nic dobrého: „Lidovým komisariátem státní kontroly SSSR byla v říjnu až listopadu tohoto roku provedena kontrola ústředního skladu materiálu Hlavního intendančního ředitelství Rudé armády a skladů potravin a průmyslového zboží Oddělení pro využití vnitřních zdrojů Rumunska při Vojenské radě 2. ukrajinského frontu.“

Stalinův výnos o nezákonném využívání válečné kořisti

A podobně výnos i pokračoval:

Při inspekci bylo zjištěno, že:

a) V červenci až říjnu tohoto roku bylo z Rumunska do ústředního materiálového skladu Hlavního intendančního ředitelství Rudé armády přivezeno až 300 vagonů nábytku, hudebních nástrojů a dalších předmětů. Odvoz uvedeného majetku neoprávněně, aniž by k tomu měl povolení, nařídil náčelník týlu Rudé armády soudruh Chruljov;

b) místo toho, aby se postarali o zajištění nábytku pro důstojníky a generály v nouzi a organizovaně jim tento nábytek z trofejního majetku rozdělili, začali náčelník týlu soudruh Chruljov a náčelník Hlavního intendančního ředitelství soudruh Dračev, rozdávali ho svévolně, formou almužen, a dokonce jej prodávali za nadsazené a neschválené ceny.

Takový nesprávný postup při zásobování velitelského sboru je v rozporu s požadavky vlády, směřujícími k tomu, aby se Hlavní intendanční ředitelství včas postaralo o zařízení bytů pro velitelský sbor Rudé armády a vybavilo byty potřebným nábytkem a dalšími předměty denní potřeby bezplatně.

Další slova – „nebo za minimální ceny“ – Stalin škrtl, pravděpodobně aby předešel zbytečným manažerským a ekonomickým krokům.

Andrej Chruljov sloužil v armádě i dál, v letech 1946-1951 zastával funkci náčelníka týlu ozbrojených sil, přičemž byl zároveň náměstkem ministra ozbrojených sil. Vojenská akademie logistiky sídlící v Petrohradě dodnes nese jeho jméno, a tak není divu, že ruští vojáci na Ukrajině nyní s sebou berou vše, co není přišroubované.

„Soudruh Petrov to nemohl nevědět“

Vraťme se ale ke Stalinovu výnosu z 1. prosince 1944, který nedovolené nakládání s válečnou kořistí ostře kritizoval:

„c) náčelník Hlavního intendančního oddělení Rudé armády souhdruh Dračev nakládal se záležitostí špatně, nezajistil evidenci a uložení trofejního nábytku a dalšího majetku v centrálním materiálním skladu;

d) ve skladech potravin a průmyslového zboží Ředitelství pro využití vnitřních zdrojů Rumunska byl chaotický stav evidence a skladování trofejí. Nábytek, průmyslové zboží a potraviny přijaté do skladů nebyly evidovány a byly vydávány svévolně a nezákonně. Plukovník Sidorov a plukovník Almazov, vedoucí funkcionáři uvedeného oddělení, využívajíce nekontrolovanosti a protekce Vojenské rady 2. ukrajinského frontu, zneužívajíce svého služebního postavení, neoprávněně rozdělovali materiál různým osobám.

Výbor pro obranu státu má k dispozici také materiály svědčící o tom, že k nezákonnému využívání trofejního majetku docházelo i na jiných frontách. Tak například velitel 4. ukrajinského frontu armádní generál soudruh Petrov poslal z fronty do týlu bez vědomí vlády jeden vůz nábytku pro svou osobní potřebu, jednoho koně pro soudruha Vorošilova (slavného kavaleristu, pozn. aut.), 4 radiopřijímače pro sekretariát soudruha Vorošilova a 6 radiopřijímačů pro štáb Generálního štábu Rudé armády. Vorošilova a 6 radiopřijímačů pro štáb Generálního štábu Rudé armády“

Pak Stalin šedou tužkou napsal větu: „Soudruh Petrov nemohl nevědět, že předávání radiopřijímačů bez vědomí a povolení vlády je zákonem zakázáno.“ Vůdce se tím staral nejen o centralizované rozdělování kořisti, ale také o to, aby velitelé neposlouchali škodlivé vysílání z „tábora kapitalismu“.

Při rozvozu kořisti hrálo roli i letectvo: „Kromě toho se vyskytly případy, kdy vojáci odváželi z front trofejní nábytek, rádia, hudební nástroje a další věci pro osobní účely, a to i letadly, bez vědomí a povolení vlády.“

Rozkrádání jako součást kariéry

V souvislosti s odhalenými přešlapy přijala armáda opatření proti vysoce postaveným důstojníkům:

„1. Vyhlásit důtku náčelníkovi týlu Rudé armády soudruhu Chruljovovi za neoprávněné povolení vývozu 300 vagonů nábytku, hudebních nástrojů a dalších předmětů z Rumunska.

2. Vyhlásit přísnou důtku vrchnímu intendantovi Rudé armády soudruhu Dračevovi za nepovolené rozdělování a prodej trofejního nábytku vojákům a také za nepřijetí opatření k evidenci a uložení trofejního majetku ve skladech.

3. Dát na vědomí členovi Vojenské rady 2. ukrajinského frontu soudruhu Sušajkovovi špatné řízení činnosti Ředitelství pro využití rumunských zdrojů.

(…) 5. Upozornit velitele 4. ukrajinského frontu soudruha Petrova na nezákonné odesílání trofejního majetku z frontu.“

Dne 29. května 1945 byl Ivanu Petrovovi udělen titul Hrdina Sovětského svazu a později velel Turkestánskému vojenskému okruhu. Ivan Sušajkov se po válce stal zástupcem v politické části vrchního velitele Jižní skupiny vojsk nacházející se v Rumunsku a Bulharsku a místopředsedou Spojenecké kontrolní komise v Rumunsku.

Sušajkov v letech 1948-1949 čerpal cenné zkušenosti z druhé světové války a působil jako zástupce náčelníka týlu sovětských ozbrojených sil.

Pavel Dračev v roce 1945 plnil úkol materiálního zabezpečení vojsk Rudé armády při přípravě a vedení agrese proti Japonsku a poté pokračoval ve své bývalé funkci hlavního intendanta Sovětské armády až do ledna 1952.

Nejtěžší tresty, jak je uvedeno v dekretu z 1. prosince 1944, pak postihly zloděje nižších hodností:

„4. Odvolat z funkcí a degradovat plukovníka I. S. Sidorova, náčelníka oddělení pro využívání vnitřních zdrojů Rumunska, a plukovníka A. D. Almazova, náčelníka oddělení téhož oddělení, za neoprávněné rozdělování trofejního nábytku, průmyslového zboží a potravin a za využívání služebního postavení k osobním účelům“.

Po požadavku zastavit plýtvání kořistí byl stanoven řád dalšího postupu: „7. Stanovit, že trofejní majetek se přebírá pod ochranu vojenských rad frontů a armád a jeho využití a odeslání do týlu země se provádí na základě rozhodnutí Rady lidových komisařů SSSR.

Generálové bez obav

Původně měla ukořistěný majetek střežit vojska, ale Stalin provedl významnou změnu a pověřil vojenské rady ochranou již ukořistěných věcí a cenností. Frontoví vojáci tak neměli být rozptylováni od dobývání nových zemí věcmi a cennostmi.

Další opatření proti případným kořistníkům už tak drakonická nebyla – o trestu smrti se ani nemluvilo, viz například pokyn „upozornit, že viníci porušení stanoveného řádu používání ukořistěného majetku budou odstraněni ze svých funkcí, degradováni ve vojenské hodnosti a postaveni před vojenský tribunál“.

Protože však nikdo z lupičů uvedených v rozkazu nešel před soud, generálové si uvědomovali, že jejich životy nejsou v ohrožení, tím spíše, že i ve stalinském systému mohl tribunál stanovit poměrně mírný trest, případně obžalovaného zcela zprostit viny.

Aby Stalin zabránil dalším machinacím s ukradenými cennostmi, přeškrtl následující odstavce výnosu:

„b) veškerý trofejní nábytek a další majetek vydaný důstojníkům a generálům považovat za majetek patřící Lidovému komisariátu obrany.

(…) 14. Nařídit soudruhu Bulganinovi vyslat na 2. ukrajinský front komisi, aby prověřila činnost Ředitelství pro využití rumunských zdrojů a na místě přijala nezbytná opatření k obnovení pořádku v práci tohoto ředitelství“.

Nebylo těžké předpokládat, že kdyby se důstojníci a generálové dozvěděli, že budou okradeni o věci, které dostali, ztratili by zájem o své frontové úkoly a spěchali by ukrýt kořist a zamést stopy.

Naopak, kořist měla sloužit k posílení bojového ducha Rudé armády, na těchto hmatatelných důkazech vítězství se měly vychovávat nové generace vojáků a velitelů:

„9. Vítězství je pro nás velkou výzvou. Pověřit Hlavní politické oddělení Rudé armády, aby ukořistěný kulturní a vzdělávací majetek použilo k doplnění a zásobování politických a vzdělávacích institucí Rudé armády, a to podle stanovených tabulek a norem pro zásobování kulturním a vzdělávacím majetkem.

10. Uložit náčelníkům hlavních a ústředních oddělení Lidového komisariátu obrany zajistit, aby radiostanice vydané vojákům oddělení byly do deseti dnů zaevidovány v Lidovém komisariátu spojů SSSR v souladu s postupem stanoveným zákonem“.

Dobývejte a drancujte

Nejpozoruhodnější byl však jedenáctý odstavec dokumentu, který byl výzvou pro okamžité rabování:

„11. Vydávání radiostanic. Povolit od 1. ledna 1945 vyznamenaným a dobře službu vykonávajícím vojákům Rudé armády, osobám četařského a důstojnického stavu, jakož i generálům, zasílání osobních zásilek do jejich domovů. Stanovit, že balíčky mohou být zasílány nejvýše jednou měsíčně v následujícím množství: 5 kilogramů pro vojíny a poddůstojníky, 10 kilogramů pro důstojníky a 16 kilogramů pro generály. Zasílání balíků vojáky, rotmistry a důstojníky Rudé armády může být v každém případě prováděno se souhlasem velitelů příslušných jednotek, útvarů a vedoucích příslušných vojenských zařízení.

Uložit soudruhům Bulganinovi, Kaganovičovi, Sergejčukovi, Peresypkinovi a Chruljovovi vypracovat návrh výnosu Státního výboru obrany o postupu při odesílání osobních zásilek z frontů a jejich doručování na místo určení“.

Bylo jasné, že pokud se balíčky mohly posílat až za měsíc, nezůstanou vojáci a důstojníci až do Nového roku jen tak asketicky sedět na místě. Vždyť do 1. ledna bylo nutné tyto věci odněkud získat.

Závěrečný odstavec dokumentu dal na vědomí celé armádě: „13. Všichni, kdo se chtějí stát vojáky, se mohou stát vojáky. Toto nařízení je třeba zaslat vojenským radám frontů a armád, jakož i náčelníkům hlavních a ústředních oddělení Lidového komisariátu obrany. Vojenské rady armád aby s tímto výnosem seznámily velitele sborů a divizí“.

Poslední větou chtěl Stalin motivovat důstojníky a vojáky, aby v očekávání akvizic přešli do útoku. A Evropu od Baltského moře po Jadran zaplavila vlna drancování.

Autor je spisovatel a historik, působí na Svobodné univerzitě v Berlíně. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje na sovětské dějiny Stalinova období, především na vše, co nějak souvisí s Velkou vlasteneckou válkou a s konfrontací mezi Hitlerem a Stalinem.

Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.

Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.