Z „pachatelů sudetského odsunu“ byli náhle hrdinové. Jak Rakušané v roce 1968 změnili názor na Čechy a Slováky
Okupace Československa v srpnu 1968 znamenala pro desítky tisíc lidí i rozhodnutí o okamžité emigraci. Jedním z prvních přirozených cílů bylo sousední Rakousko. I když v té době ještě silně dozníval odsun sudetských Němců, Rakušané se k prchajícím sousedům zachovali více než velkoryse. Rakouský vyslanec v Praze se kvůli tomu osobně vzepřel i ministrovi zahraničí a uděloval jedno vízum za druhým.
Část ulice Viktora Huga na pražském Smíchově byla před padesáti lety plná lidí. K budově rakouského vyslanectví se tehdy táhla dlouhá fronta. I několik tisíc lidí denně pak ze dveří vycházelo se vstupenkou na Západ – s rakouským vízem.
„Vyslanec Rudolf Kirchschläger (Rakousko tehdy kvůli sporům o odškodnění odsunutých sudetských Němců nemělo ještě v Praze plné velvyslanectví, jen zastoupení na úrovni vyslance, pozn. red.) se postavil proti přímému nařízení tehdejšího ministra zahraničí Kurta Waldheima a udělil tisíce výjezdních víz. Teprve když mu Waldheim pohrozil odvoláním, byl donucen s tím přestat,“ popisuje pro HlídacíPes.org rakouský historik David Schriffl.
- Budova rakouského vyslanectví v roce 1968 (Foto: Österreichische Botschaft Prag)
- Velvyslanectví dnes (Foto: Vojtěch Berger)
Po Praze navíc podle něj také v těch dnech jezdilo auto rakouské ambasády a cíleně vyzvedávalo osoby, které mohly být po sovětské okupaci ohrožené zatčením. Schriffl celé téma zpracoval i do nové Česko-rakouské knihy o dějinách, která má vyjít na podzim.
Čechoslováci místo Maďarů
Když v noci na 21. srpna 1968 překročily jednotky armád Varšavské smlouvy československé hranice, okupační letadla při tom mnohokrát narušila i rakouský vzdušný prostor.
Rakousko bylo sice neutrální zemí, panovaly ale obavy, aby napříště místo pražské Ruzyně sovětské letouny nepřistály na vídeňském letišti Schwechat. Rakušané měli ještě v živé paměti sovětskou invazi do Maďarska z roku 1956, po které se Rakousko stalo také cílem desítek tisíc uprchlíků.
„Lidovecká vláda kancléře Klause byla oproti roku 1956 vojensky výrazně opatrnější. Rakouská armáda dostala příkaz držet se 30 kilometrů daleko od československých hranic, aby nedošlo k ozbrojeným střetům. Lidé v pohraničí se tak ale cítili bezbranní a důvěra ve vládu klesla,“ říká historik Schrill.
Mezitím se směrem do Rakouska vydávali Češi a Slováci s uděleným vízem a jejich počet rychle rostl. Podle rakouského ministerstva vnitra mezi 21. srpnem a říjnem roku 1968 přijalo Rakousko 96 tisíc československých občanů, do konce roku pak až dvojnásobek.
Necelých dvě stě tisíc lidí znamenalo humanitární i logistickou výzvu.
HlídacíPes.org chystá další exkluzivní publikaci, po Babišovi a Zemanovi je na řadě
TOMIO OKAMURA – nekorunovaný král českých populistů. Podpořte nás!
„Ve Vídni vznikaly stanové tábory pro uprchlíky a k jejich ubytování sloužila třeba i městská hala. Zatímco do té doby převládal u Rakušanů o československých sousedech spíš negativní obraz, byli najednou teď přijímáni jako hrdinští bojovníci, kteří se bránili přesile,“ dodává David Schrill.
Připomíná také ale, že – stejně jako to bylo s Maďary o 12 let dříve – většina Čechoslováků zůstala v Rakousku jen na přechodnou dobu. V říjnu 1968 už zůstávalo v Rakousku jen zhruba sedm tisíc uprchlíků z Československa.
Vysílání z Vídně
Rakousko sehrálo roli také v šíření zpráv o okupaci Československa dál do světa. Právě rakouská televize ORF tehdy odvysílala záběry z první fáze invaze, které do Rakouska propašoval režisér Jan Němec.
Ředitelem televize ORF byl tehdy Helmut Zilk, který později čelil aféře kvůli své údajné spolupráci s československou Státní bezpečností.
Jak Rudolf Kirchschläger, který byl v době okupace vyslancem v Praze, tak jeho tehdejší nadřízený Kurt Waldheim, se později stali rakouskými prezidenty.
Waldheimovu prezidentskou éru zastínila debata o jeho někdejším působení ve Wehrmachtu a možné účasti na válečných zločinech nacistů. V širším smyslu pak „Waldheimova aféra“ znamenala opožděné vyrovnání Rakouska s nacistickou minulostí.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Když Krkonoše připomínaly polomrtvou ještěrku bez ocásku a přežily svou smrt
„Underground pro mě znamená žít mimo struktury,“ říká fotograf Jan Ságl
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
5 komentářů
Sledoval jsem už tehdy rakouskou televizi, mimo záběrů z Prahy mi utkvělo v paměti, jak se Rakušané o uprchlíky pečlivě starali. Byly to záběry hlavně z klášterů, kde byla lehátka po chodbách. Protože prchali převážně mladí lidé, Rakušané si spočítali, že to nejsou lupiči z roku 1945, ale spíš také jejich oběti.
Ono by taky bylo zcestné aby Rakušáci zrovna emigranty z roku 1968 považovali za lupiče z roku 1945. Tohle už totiž byla druhá emigrační vlna od nás, ta první přišla v padesátých letech, tam snad byla nějaká šance že se do toho přimícha nějaký revoluční aktivista z roku 1945
Věc druhá, jak bylo i zmíněno, tak „..panovaly ale (v Rakousku) obavy, aby sovětské letouny nepřistály na vídeňském letišti. Nikoliv „napříště“, leč „jedním vrzem“. Takže nebylo tehdy příliš v zájmu rakouského landsmanšaftu halasně připomínat svou existenci….
Dodal bych ale, že 13 let předtím, v roce 1955, se Rusové (stejně jako Američané, Britové a Francouzi) z Rakouska vojensky stáhli na základě dohody o jeho neutralizaci. Tak nevím… Brežněv se každopádně snažil udržet status quo toho sovětského bloku, zakonzervovat tu sovětskou říši s jejími vazaly a sférou vlivu, ale zase, že by to byl šílenec, který by riskoval útokem do neutralizovaného evropského státu…? To už bych odhadoval, že reálně ohroženější bylo spíš třeba Finsko než Rakousko. Tak jistě, Afghánistán 1979 a nebo i šířeji angažmá v tzv. třetím světě, tam, kde vycítil, že toho tolik neriskuje (podobně jako u nás v roce 1968), to bylo něco jiného… Ale myslím, že v případě Rakouska by střet se západními velmocemi byl na spadnutí… Zdůrazňuji, myslím, hypotéza…
Jistě, jsou také známy plány vojenského postupu Varšavské smlouvy do západní Evropy z této doby, tak jako ostatně existovaly plány z opačné strany (vždyť i naši komunisté zveřejňovali ty plány atomových úderů na jednotlivá města v SSSR nebo útok USA na SSSR přes oblast Severního polárního kruhu, se kterým se v USA eventuálně opravdu počítalo)… Ale to všechno zůstalo jen u naprostých teorií…
Prostě bych považoval za hrozně důležité, že Rakousko zůstalo mimo vojensko-politické bloky (ale svou celkovou orientací jistě tíhlo více ke státům NATO než Varšavské smlouvy) primárně ani ne tak z vlastní vůle, ale proto, že to tak bylo dojednáno všemi čtyřmi vítěznými velmocemi z druhé světové války. Samozřejmě, KDYBY se mohou nabízet různá… (???)
Že jsem nad tím přemýšlel, tak bych ještě dodal něco k tomu, co jsem tu napsal někdy v noci a co ještě nevylezlo… Právě to, když píšete „jedním vrzem“ a o tom landsmanšaftu… Tak už z článku je jasné, že ta rakouská otázka byla celkově vnímána jaksi v kontextu širší německé otázky… A je známo, jak poměrně konfrontační politiku vůči Východu, právě vzhledem k těm obecným následkům druhé světové války pro Německo, vedlo v desetiletích po druhé světové válce Západní Německo (NSR či SRN), tj. ekonomicky a vojensky také jedna z předních sil NATO, jakkoliv samozřejmě samo vojensko-politicky pod kuratelou hlavně USA, a na které bylo Rakousko dost vázáno. Patřilo k tomu třeba i západoněmecké neuznávání nové polsko-německé hranice na Odře a Nise (i když se to v praxi týkalo komunistické NDR, kterou ovšem samotnou také až do 70.let neuznávalo), apod.
Takže i tohle je v celkovém kontextu otázky asi třeba vzít v potaz. Sovětská invaze do Rakouska „jedním vrzem“ s ČSSR v srpnu 1968, a jen tak, z ničeho nic, by byla asi velmi riziková akce z širšího pohledu. Ale tak zase plně chápu, že by se takové obavy tehdy v Rakousku vyskytnout mohly…
Jen drobnou poznámku k tomu Kurtu Waldheimovi – on mezi tím vším stačil být také ještě generálním tajemníkem OSN…