Výtvarnice a básnířka Zora Růžová reaguje na vzpomínky Jaroslava Hutky na události srpna 1968: Musím s tebou souhlasit, že v tvé paměti zůstalo pár událostí té noci krapet jinak než v mojí. Tedy hlavně první hodiny po půlnoci: já si například velice zřetelně pamatuji, jak mne iritovalo neustálé temné hučení přicházející otevřeným oknem do ticha noci. Dávno už víme, že to byl rusácký vojenský letecký most na Ruzyňské letiště…

(Mimochodem: hluk vojenských letadel, přelétávajících nízko nad střechami domů, se mi vryl do paměti tak hluboko, že mi i v Paříži při vojenských přehlídkách 14. července naskakovala husí kůže, když letadla přelétávala nad naším domem.)

Hvězdoň k nám vlítnul až později, někdy před třetí hodinou, protože než jsme vypadli z domu, chytili taxíka a dojeli k Prašné bráně, začalo svítat. Ten malý tančík byl zaparkovaný v průjezdu pod Prašnou branou, Rusáci byli zalezlí, jen z věže nad krátkou hlavní vyčuhovala palice v baretu.

Moje vlastní malinovka

Možná ten obrněnec právě dojel, těžko říct, já si pamatuju jen tu v šeru schovanou mlčící železnou obludku. Když jsme vystoupili z taxíku, šli jsme pěšky Revoluční ulicí k tehdejšímu ÚV KSČ, cestou se přidávali další zmatení vyjevení lidé, ale ještě jich davy nebyly, to až když jsme dorazili na náměstíčko s paragány obšancovaným vchodem do budovy.

Moskva posílá tanky je sborník textů, který vydal Člověk v tísni (s jehož souhlasem vybrané texty publikujeme).

Publikace vyšla v rámci projektu Příběhy bezpráví. Ty přibližují mladým lidem moderní československé dějiny, zejména pak období komunistické totality. Prostřednictvím filmových projekcí, diskusí s pamětníky, historiky či filmaři, studentských týmových projektů, výstav a dalších aktivit umožňují žákům a studentům českých škol dovědět se více o naší historii.

Kniha obsahuje vzpomínky třiadvaceti lidí z různých míst a různých profesí, pro které sovětská okupace představovala zásadní zážitek, zlomovou zkušenost.

Ve druhé řadě vedle obrněných transportérů stál malý náklaďák, na něm pár kluků s vlajkou, a to všechno už neprodyšně obklopené lidmi. Všichni řvali, nadávali, pak nějakému Rusákovi ruplo v kouli a začal střílet; myslím, že zranil jednoho kluka na korbě náklaďáku, ale jistá si tím už nejsem, dostala jsem v tu chvíli hysterák. Ten „amík“, co fotil, stál opravdu hned vedle nás a v té chvíli vytrhl film z foťáku.

Ještě si zřetelně pamatuju, že jsem se rozbulela a začala jsem tě prosit a táhnout za paži, ať jdeme pryč. Z toho záchvatu a rozčilení se mi spustila krev z nosu, ale nevnímala jsem ji. Došlo mi to až cestou zpátky domů, když na mě, ubrečenou holku, čuměli lidé, kteří nás míjeli, protože jsem měla světle modrou džínovou bundičku od krve, od své vlastní malinovky z nosu pocákanou.

Domů jsme dorazili asi po šesté hodině a na pavlači potkali Helenu, která si to vesele vykračovala na svoji první chmelovou brigádu. Večer se vrátila z prázdnin s rodiči na Šumavě, šla brzy spát, a nevěděla, co se děje. Málem jsme se na té pavlači popraly, protože jsem jí z pozice starší sestry nastrkala zpátky domů a byt jsem zamkla. Teprve když si poslechla rádio, uvěřila, že jsem se nezbláznila.

Hajzl a modrá vrata

Celý ten první den pak byl plný zmatku, já jsem zůstala doma, abych Helenu ohlídala, a také jsem dozajista měla docela obyčejný lidský strach z toho, co se v ulicích stane. Tys občas někam ven odcházel a vracel se zase zpátky, telefonovali jsme na všechny strany kamarádům a poslouchali zprávy z rádia. Pamatuji si ale dobře z toho dne tyhle střípky událostí:

Jak jsme se dívali z okna dolů na roh ulice nad tunelem od Hlavního nádraží, kde mladí kluci zapalovali nádrže vzadu na tanku, jak jim házeli cosi do pásů a pak se ten tank motal na místě dokolečka… Jak jsme se dívali na to „obsazování“ rozhlasu via Sběrné suroviny (to byl první dvorek z Rubešovy), přes sklad Ovoce a zeleniny až po „rozhlasový“ dvorek.

Bylo to docela humorné, jak se ti blbouni pachtili s kulometem či co to bylo přes hadry kosti kůže a pak i dřevěné bedničky od zeleniny, které se jim hroutily pod bagančaty, asi jsme se jim i posmívali. Ale jen do chvíle, než některý z těch Rusáků vystřelil dávku ze samopalu, pod oknem se rozprskla omítka a tys naštěstí z okna zalítnul na podlahu. A pamatuju si i toho zrádcovského hajzla, co jim pak otevřel modrá vrata.

A potom podvečer, kdy přišla hláška, aby lidé odvezli zaparkovaná auta, protože do Rubešovy ulice míří v dvoustupu kolona tanků. Rodiče se chvatně vrátili z dovolené a otec si náramně liboval, kolik má místa k parkování. Nakonec jsme ho přesvědčili, aby auto zavezl na dvůr domu – a sotva jsme se vrátili nahoru do bytu, už byla ulice neprodyšně zatarasená tanky odshora až dolů.

Moje praktická matka, pamětnice německé okupace, začala balit tašky s první pomocí, jídlem a kávou v termosce, až se budeme muset jít schovat do sklepa… A pak večer a noc, kdy začali Rusáci z Václaváku střílet na Rusáky u rozhlasu. Což jsme sice v tu chvíli nevěděli, že se bratři navzájem vyhecovali, ale před tou šílenou smrští svítících střel jsme se skryli za ledničku v naivní představě, že nás ten plech ochrání.

Okna v prosklené pavlači se vysypala, takže jsme ráno posbírali náboje a zametli střepy z okenních tabulí. Zbytek traumatu těch dvou nocí a jednoho dne mám v blahé mlze zapomnění. Neboť paměť toho následujícího euforického týdne, kdy se zdálo, že všichni táhnou za jeden provaz, zastřel odporný podraz navrátivší se vlády a tzv. zvací dopis hrstky komoušských vlastizrádců.

Takže asi tak. Co jsi ty první den v ulicích zažil, to já ze svých vzpomínek neupřesním, nejspíš jsi mi to tehdy říkal mezi těmi odchody a návraty do bytu rodičů, ale buď jsem to zapomněla, anebo se mi to časem slilo dohromady se všemi dokumentárními filmy, které po roce 1989 začaly vycházet na světlo boží.

Dodatek Jaroslava Hutky

Takže několik věcí se nám se Zorkou kryje, několik ne. O tom odchodu davu z Václaváku k ÚV KSČ jsem přesvědčen, a ne, že jsme tam šli sami od sebe z Příkopů, ale jistota paměti nikdy není jistota… Kalandra ani Hvězdoň už nežijí, abychom to dali nějak dohromady.

Ten motající se tank na Vinohradské ulici si také vybavuju, nějaký kluk s brejličkama mu do pásů strčil hák z převráceného jeřábového auta, a vím, že Rus vyskočil, vyndal ten hák, hodil ho na zem, zase zalezl – a ten hoch to tam strčil ještě jednou. Pak se všichni rozprchli, asi ten Rusák vystřelil do vzduchu.

Na střelbu k nám do okna si pamatuju také, ale nepsal jsem o ní, protože se mi to zdálo už tak romantické, že jsem měl obavy, že jsem si to vymyslel. Asi jsme na ty Rusáky řvali a jeden po nás střelil. Možná by bylo zajímavé dát ty dvě vzpomínky vedle sebe…

Zora Růžová se narodila v září 1949 v Praze, kde také v letech 1965–1969 vystudovala Střední umělecko průmyslovou školu, obor hračka. V šedesátých letech publikovala své první básně a navrhovala plakáty, napsala také texty k písním, které hráli Jaroslav Hutka (Cizinci, Tango o Praze), Vladimír Veit, Petr Lutka a později skupina Marsyas. V letech 1969–1974 byla Zora Růžová manželkou Jaroslava Hutky, navrhla mimo jiné grafickou úpravu jeho LP desek, vydaných ještě v Československu, a rovněž je ilustrovala. Roku 1976 se kvůli normalizačnímu režimu a sílící nesvobodě vystěhovala se synem Vavřincem do Francie, kde spolupracovala jako návrhářka s různými hračkářskými firmami. Dnes žije střídavě ve Francii a v Praze. Její básnickou tvorbu z let 1965–2000 vydalo nakladatelství Torst (Praha, 2004) pod názvem Schody od muzea.