Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
FearfulStills on Foter.com, MissingPieces

Vzpomínka na totalitní paragrafy: Jak veksláci lovili prasata sovětským šampaňským

TŘICET LET SVOBODY. Vzpomínky na totalitu blednou závratnou rychlostí. Nedávný průzkum pro společnost Post Bellum ukázal, že plná polovina lidí starších 40 let se středním nebo nižším vzděláním věří, že za komunismu bylo líp. Čtyři z deseti lidí si nedovedou vybavit žádný ze zločinů komunismu. I proto je třeba vzpomínky stále osvěžovat.

Komunistický režim držel v rukou celou škálu nástrojů, jak prostý lid udržovat ve strachu. Badatel Radek Schovánek to pojmenoval jako život v trvalém podmínečném propuštění.

K nejúčinnějším přirozeně patřily nástroje trestního práva, tedy možnost, že vás za protistátní činnost, ať už domnělou nebo skutečnou, jednoduše zavřou. Trestní zákoník k tomu nabízel řadu prostředků, ať už paragrafy přímo „politické“, nebo ty, které se daly snadno zneužít. Mezi nimi třeba výtržnictví. 

Na to, jak to v praxi fungovalo a jak málo stačilo, aby se člověk ocitl ve vězení, pro HlídacíPes.org zavzpomínal tehdejší advokát z pražské Advokátní kanceláře č. 2, dnešní místopředseda České advokátní komory Tomáš Sokol.

Kreativitě se meze nekladou

Především nutno poznamenat, že kreativita některých policejních vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců byla za bolševika až skoro obdivuhodná, pokud jde o to, jaké skutky dokázali úspěšně „nacpat“ pod jednotlivé skutkové podstaty trestných činů. A to i v případech, kdy formální popis skutku, který byl trestným činem, je užit i v dnešním trestním zákoníku.

K tomu pak ještě přistupovaly speciality, typické jen pro komunistickou totalitu. Některé z těchto skutkových podstat byly doslova „šité na míru“ i jen sebemenšímu nesouhlasu s komunistickým režimem nebo jeho představiteli.

Do této skupiny patřily především tzv. prvohlavové delikty, (hlava první zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona). Odtud byly obvykle vybírány skutkové podstaty, „přidělované“ disidentům. Šlo o podvracení republiky, pobuřování, hanobení republiky, poškozování zájmů republiky v cizině apod. Když to ale nešlo jinak, tak si bolševik vystačil i s jednoduššími instrumenty. Jako například trestným činem výtržnictví.

Těžko říct, která norma byla nejabsurdnější. Ony tak, jak byly naskládány v trestním zákoníku, až tak zle nevypadaly. To teprve zmíněná kreativita jejich „obsluhy“ vytvářela absurdní aplikace. Pár jich zmíním a vyberte si.

Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky…

Byla skutková podstata, za kterou ještě před rokem 1968 byl odsouzen spisovatel Škutina, který nejdříve neřekl, ale poté řekl, že prezident Novotný je vůl. I to stačilo k nepodmíněnému trestu. Podobně stačilo se kriticky vyjádřit na adresu státu světové socialistické soustavy nebo jeho představitele a již byla naplněna skutková podstata trestného činu hanobení dle § 104 trestního zákoníku.

V Advokátní poradně č. 2 jsme byli ustanovováni obhájci ex offo obviněným stíhaným pro opuštění republiky, tedy pro trestný čin dle § 109 trestního zákona, jehož se dopustil ten, kdo bez povolení opustil území republiky, případně kdo bez povolení zůstal v cizině.

Pro později narozené připomínám, že ČSSR měla celé hranice s kapitalistickými státy zadrátované ostnatým drátem, před kterým hlídkovali pohraničníci s ostře nabitými samopaly a příkazem střílet po všem, co se hnulo, a nebyl to jiný pohraničník anebo pohraničnický pes. Ti psi, jak asi známo, měli speciální výcvik zaměřený na zardoušení toho, koho netrefil pohraničník.

Přesto každoročně prostřednictvím turistických zájezdů či podobných akcí uprchlo relativně dost spoluobčanů, a ti pak byli trestně stíháni. Ne však vždy okamžitě, protože spolu s trestem za opuštění republiky, v zásadě vždy nepodmíněným, byl ukládán trest propadnutí majetku. V pozdějších letech si komunistický režim trpělivě vyčkával; tam, kde to vypadalo nadějně, až emigrantovi zemře rodič či někdo jiný, po kterém bude uprchlík dědit. A pak teprve bylo zahájeno trestní stíhání, respektive v něm bylo pokračováno, bídák emigrant byl odsouzen a propadl mu veškerý majetek, včetně zmíněného dědictví.

Spekulace ve velkém

Hojně trestní stíhání souviselo s nedovolenými ekonomickými aktivitami, ke kterým se uchylovali jedinci neschopní docenit výhody socialismu a současně neschopní zbavit se buržoazního a kapitalistického myšlenkového dědictví. Takže, kdo si například opatřil nebo přechovával předměty potřeby ve větším rozsahu nebo předmět větší hodnoty – v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit nebo získat jinou výhodu, naplnil skutkovou podstatu trestného činu spekulace podle § 117 tr. zákona. Zhruba v roce 1974 judikoval tehdejší soud, že i když někdo dostane darem auto, může se dopustit tohoto trestného činu, pokud dar přijal v úmyslu darované vozidlo prodat se ziskem.

Spekulace ve velkém byly typické pro zhruba posledních deset let „bolševika“. To už se hranice poněkud otevřely, takže se hojně pašovalo ze zahraničí. Ovšem už ne v kufrech nebo ve skrýších v automobilech. Když se urodilo, šlo o celé náklaďáky magnetofonových kazet, videorekordérů nebo kosmetiky. Občasně byli do obchodů zapleteni i policisté, kteří to celé kryli, neboť už šlo o dost velké peníze.

Typickým produktem socialismu pak byli obchodníci s cizími valutami. Ti se dělili na skupkaře, kteří nakupovali od zahraničních turistů valuty v lepším kurzu, než nabízela banka, a pak prodávali valuty těm, kteří je proměnili tuzexové poukázky (bony). Ty prodávali občanům lačným produktů, které nabízel Tuzex. Ovšem jen za zmíněné bony.

To byli tzv. veksláci, dnes spatřitelní například ve filmu Bony a klid. Protože jedině v Tuzexu, původně určeném jako obchod pro zahraniční diplomaty a horních několik tisíc, se dalo koupit to, co dnes prodávají běžné obchody. Zájemců o bony bylo stále dost.

A řeč paragrafů? Zmíněná devizová transakce skupkařů byla kvalifikovatelná jako trestný čin ohrožování devizového hospodářství dle § 146 tr. zákona. A v případě veksláků jako již zmíněná spekulace. Skupkaři si v rámci rozpadajícího se státního systému vytvořili systém, kdy prakticky veřejně nastoupili na hranicích či jiném příhodném místě do autobusu – například západoněmeckých turistů, řečených vepříků, a než dojeli do Prahy, všem provedli výměnu marek za koruny.

Jak veksláci lovili prasata

Veksláci, alespoň v Praze, se záhy vypracovali na specifickou profesní skupinu. Něco jako světští. Byli oblíbení u pinglů a nenáviděni pracujícím lidem. Neboť kouřili marlbora a pili skotskou, řečenou, bůhví proč, žito. Občasně uspořádali excesivní akci, jako když si v Žitné ulici pronajali hospodu, kam dopravili živé prase, na které pak uspořádali hon a trefovali nebohé zvíře špunty vystřelovanými z lahví šampaňského. Pochopitelně sovětského. Prase kvičelo a kličkovalo mezi stoly, zatímco veksláci se radovali.

Vzhledem k tomu, že v socialismu platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu, což se ale týkalo prakticky výhradně státního či družstevního majetku, hojně byl aplikován § 132 tr. zákona. Ten postihoval rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Socialistické vlastnictví bylo prakticky úplně všechno s výjimkou osobního vlastnictví, tedy nejen majetek státních podniků, ale i družstev, především zemědělských, ale i výrobních atd. A nutno říct, že těchto trestných činů bylo skutečně velmi hojně, protože jak řečeno, kradl kdekdo. I jinak zcela slušní lidé, kteří by soukromníkovi nevzali ani desetník, byli upřímně hrdí na to, co dokázali odnést z fabriky. Vzpomínám si na památný výrok jednoho soudruha od StB, tuším z roku 1987, jenž moudře děl, že republiku nám mohou možná rozkrást, ale ne rozvrátit.

Zmíněnou justiční kreativitu podněcovala skutková podstata trestného činu výtržnictví, kterého se dopustil ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Nutno podotknout, že proti obvinění z výtržnictví s poukazem na to, že inkriminované jednání nebylo hrubou neslušností či výtržností, nebylo věcné obrany. Například námitkou, že tvrzené jednání nemohlo nikoho pohoršit. Vše, co se nějakému místnímu satrapovi znelíbilo, klidně bylo výtržnictví.

Oblíbenou zábavou té doby, spolehlivě naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bylo strhávání rudých vlajek, které byly povinně vyvěšovány na domy při kdejaké příležitosti. Dokonce bych řekl, že komu v té době, tedy do roku 1989, bylo minimálně 17 let a vracel se někdy domů z hospody, aniž by strhl alespoň jednu vlajku, jakoby nikdy nežil.

Tresty za strhávání byly obvykle spojené s podmíněným odkladem, i když jsem zažil případ svého kamaráda, kterému Obvodní soud pro Prahu 2 za poměrně slušnou hromadu rudých vlajek, které natrhal, ovšem s tvrzením, že jen nacvičoval basketbalové výskoky na koš, uložil trest natvrdo. Teprve odvolací soud to změnil. Spolu s tímto pachatelem byla polapen i další kámoš, který mu při tréninku asistoval. Měl ale smůlu, protože když ho zadrželi, našli u něj studentskou tramvajenku, v té době tuším za 30,- Kč měsíčně. Leč dotyčný již byl v té době absolvent VŠ, a tedy se vozil neoprávněně v pražské dopravě se slevou dotovanou dělnickou třídou. Tím naplnil skutkovou podstatu přečinu podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o přečinech, což byl zákon, který vhodně doplňoval zákon trestní. Umožňoval postihovat, co by dnes byl s bídou přestupek – leč socialistický stát byl ve svém hněvu velmi důsledný.

Máš razítko v občance?

Po výtržnictví v trestním zákoně následuje trestný čin příživnictví (§ 203), jehož se dopustil ten, kdo se soustavně vyhýbal poctivé práci a dával se někým vydržovat, nebo si prostředky k obživě opatřoval jiným nekalým způsobem.

Na tzv. příživu stačilo prostě nepracovat a pak už bylo jedno, jestli se dotyčný nechal živit manželkou (obráceně o příživu nešlo, žena byla prostě v domácnosti), žebral, nechal se živit kamarády, dojídal zbytky v podnicích veřejného stravování, využíval štědrosti podnapilých hostů anebo „vnucoval nahodile služby občanům při jinak zahálčivém způsobu života“, jak vybírám z hojné judikatury k tomuto ustanovení vydané.

S příživou byla spojena řada humorných situací, neboť příživnícemi byly prostitutky, jichž nebylo málo, ovšem ty v řadě případů skryly své vyhýbání se poctivé práci za sňatek a následné vedení domácnosti. Ale také veksláci či jiní podobní živlové. Řada z nich čelila hrozbě odhalení, obvykle spočívající ve zjištění, že dotyčný nemá v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, což jinak musel mít každý; prostě si nějaké jednoduché zaměstnání obstarali. A pak si platili někoho, kdo je za ně fakticky vykonával. Typicky nastoupili u bytového podniku, který v Praze spravoval veškerý bytový fond, vesměs po roce 1948 ukradený původním vlastníkům, do pracovního poměru jako uklízeči. V pracovní náplni měli mytí schodů a chodeb v činžácích. Tuhle práci ale za ně dělaly najaté síly, a tak docházelo k situacím, kdy si pro výplatu jezdili veksláci v mercedesech a inkasované peníze pak za rohem předávali svým „zaměstnancům“.

Kromě nedovolených opuštění republiky jsem v Advokátní poradně 2 v Ječné ulici byl ustanovován spolu s kolegy obhájcem ex offo ve věcech vojenských, což také skýtalo mnohá povyražení.

Jedním z poměrně silně zastoupených vojenských trestných činů byla šikana, tehdy kvalifikovaná jako urážka mezi vojáky. S ní tak trochu souviselo svémocné odloučení. To když šikanovaný voják už nevydržel věčné fackování, případně jen salutování vypínači, minimaxu, nebo už se mu nechtělo běhat před oknem přízemní ubikace, za kterým seděli mazáci, a dotyčný musel utíkat se stromem neustále do kolečka tak, aby to vytvářelo iluzi že za oknem se pohybuje krajina. Čímž si mazáci hráli na cestu vlakem domů.

Ve věci vojenské kázně si armáda potrpěla na občasná monstrózní představení, takže si například pamatuji na obhajobu při hlavním líčení konaném v divadle, tuším v Litoměřicích či někde poblíž. Na jevišti seděl senát Vojenského obvodového soudu, jenž podle jedné z interních verzí musel rozhodnout dříve, než se brigadýrka jeho předsedy přestane houpat na věšáku. Po pravici senátu úřadoval, stále ještě na jevišti, vojenský obvodový prokurátor. Původně svémocně odloučení, nyní již polapení vojáci seděli i se svými obhájci v parteru, aby na ně bylo dobře vidět. Kulisu pak tvořilo několik desítek záklaďáků, kteří tam byli nahnáni pro výstrahu.

Některé, zejména nejkřiklavější paragrafy byly po revoluci změněny, nebo zcela vypuštěny. Text zákonů, a tedy i jeho polistopadové úpravy byly v kompetenci Federálního shromáždění, kde si s tím nějak poradili a postupně byl trestní zákoník znovelizován do alespoň trochu přijatelné podoby. Jak ale patrno, v některých případech stačila jen změna výkladu. Například od listopadu 1989 už strhávání rudých, případně sovětských vlajek nebylo považováno za výtržnictví, veksláci vyhynuli uvolněním soukromého podnikání a kvůli příživě už také nikoho nestíhali.


Tématu zneužívání paragrafů před Listopadem 1989 se věnuje i reportáž Roberta Maleckého „Do vězení za koláž husy s Husákem“, která vyšla v říjnovém vydání magazínu Reportér. Ukázku najdete zde.

 

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře