FearfulStills on Foter.com, MissingPieces

Vzpomínka na totalitní paragrafy: Jak veksláci lovili prasata sovětským šampaňským

Napsal/a Tomáš Sokol 1. listopadu 2019

TŘICET LET SVOBODY. Vzpomínky na totalitu blednou závratnou rychlostí. Nedávný průzkum pro společnost Post Bellum ukázal, že plná polovina lidí starších 40 let se středním nebo nižším vzděláním věří, že za komunismu bylo líp. Čtyři z deseti lidí si nedovedou vybavit žádný ze zločinů komunismu. I proto je třeba vzpomínky stále osvěžovat.

Komunistický režim držel v rukou celou škálu nástrojů, jak prostý lid udržovat ve strachu. Badatel Radek Schovánek to pojmenoval jako život v trvalém podmínečném propuštění.

K nejúčinnějším přirozeně patřily nástroje trestního práva, tedy možnost, že vás za protistátní činnost, ať už domnělou nebo skutečnou, jednoduše zavřou. Trestní zákoník k tomu nabízel řadu prostředků, ať už paragrafy přímo „politické“, nebo ty, které se daly snadno zneužít. Mezi nimi třeba výtržnictví. 

Na to, jak to v praxi fungovalo a jak málo stačilo, aby se člověk ocitl ve vězení, pro HlídacíPes.org zavzpomínal tehdejší advokát z pražské Advokátní kanceláře č. 2, dnešní místopředseda České advokátní komory Tomáš Sokol.

Kreativitě se meze nekladou

Především nutno poznamenat, že kreativita některých policejních vyšetřovatelů, prokurátorů a soudců byla za bolševika až skoro obdivuhodná, pokud jde o to, jaké skutky dokázali úspěšně „nacpat“ pod jednotlivé skutkové podstaty trestných činů. A to i v případech, kdy formální popis skutku, který byl trestným činem, je užit i v dnešním trestním zákoníku.

K tomu pak ještě přistupovaly speciality, typické jen pro komunistickou totalitu. Některé z těchto skutkových podstat byly doslova „šité na míru“ i jen sebemenšímu nesouhlasu s komunistickým režimem nebo jeho představiteli.

Do této skupiny patřily především tzv. prvohlavové delikty, (hlava první zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona). Odtud byly obvykle vybírány skutkové podstaty, „přidělované“ disidentům. Šlo o podvracení republiky, pobuřování, hanobení republiky, poškozování zájmů republiky v cizině apod. Když to ale nešlo jinak, tak si bolševik vystačil i s jednoduššími instrumenty. Jako například trestným činem výtržnictví.

Těžko říct, která norma byla nejabsurdnější. Ony tak, jak byly naskládány v trestním zákoníku, až tak zle nevypadaly. To teprve zmíněná kreativita jejich „obsluhy“ vytvářela absurdní aplikace. Pár jich zmíním a vyberte si.

Kdo snižuje vážnost prezidenta republiky…

Byla skutková podstata, za kterou ještě před rokem 1968 byl odsouzen spisovatel Škutina, který nejdříve neřekl, ale poté řekl, že prezident Novotný je vůl. I to stačilo k nepodmíněnému trestu. Podobně stačilo se kriticky vyjádřit na adresu státu světové socialistické soustavy nebo jeho představitele a již byla naplněna skutková podstata trestného činu hanobení dle § 104 trestního zákoníku.

V Advokátní poradně č. 2 jsme byli ustanovováni obhájci ex offo obviněným stíhaným pro opuštění republiky, tedy pro trestný čin dle § 109 trestního zákona, jehož se dopustil ten, kdo bez povolení opustil území republiky, případně kdo bez povolení zůstal v cizině.

Pro později narozené připomínám, že ČSSR měla celé hranice s kapitalistickými státy zadrátované ostnatým drátem, před kterým hlídkovali pohraničníci s ostře nabitými samopaly a příkazem střílet po všem, co se hnulo, a nebyl to jiný pohraničník anebo pohraničnický pes. Ti psi, jak asi známo, měli speciální výcvik zaměřený na zardoušení toho, koho netrefil pohraničník.

Přesto každoročně prostřednictvím turistických zájezdů či podobných akcí uprchlo relativně dost spoluobčanů, a ti pak byli trestně stíháni. Ne však vždy okamžitě, protože spolu s trestem za opuštění republiky, v zásadě vždy nepodmíněným, byl ukládán trest propadnutí majetku. V pozdějších letech si komunistický režim trpělivě vyčkával; tam, kde to vypadalo nadějně, až emigrantovi zemře rodič či někdo jiný, po kterém bude uprchlík dědit. A pak teprve bylo zahájeno trestní stíhání, respektive v něm bylo pokračováno, bídák emigrant byl odsouzen a propadl mu veškerý majetek, včetně zmíněného dědictví.

Spekulace ve velkém

Hojně trestní stíhání souviselo s nedovolenými ekonomickými aktivitami, ke kterým se uchylovali jedinci neschopní docenit výhody socialismu a současně neschopní zbavit se buržoazního a kapitalistického myšlenkového dědictví. Takže, kdo si například opatřil nebo přechovával předměty potřeby ve větším rozsahu nebo předmět větší hodnoty – v úmyslu je se ziskem prodat nebo směnit nebo získat jinou výhodu, naplnil skutkovou podstatu trestného činu spekulace podle § 117 tr. zákona. Zhruba v roce 1974 judikoval tehdejší soud, že i když někdo dostane darem auto, může se dopustit tohoto trestného činu, pokud dar přijal v úmyslu darované vozidlo prodat se ziskem.

Spekulace ve velkém byly typické pro zhruba posledních deset let „bolševika“. To už se hranice poněkud otevřely, takže se hojně pašovalo ze zahraničí. Ovšem už ne v kufrech nebo ve skrýších v automobilech. Když se urodilo, šlo o celé náklaďáky magnetofonových kazet, videorekordérů nebo kosmetiky. Občasně byli do obchodů zapleteni i policisté, kteří to celé kryli, neboť už šlo o dost velké peníze.

Typickým produktem socialismu pak byli obchodníci s cizími valutami. Ti se dělili na skupkaře, kteří nakupovali od zahraničních turistů valuty v lepším kurzu, než nabízela banka, a pak prodávali valuty těm, kteří je proměnili tuzexové poukázky (bony). Ty prodávali občanům lačným produktů, které nabízel Tuzex. Ovšem jen za zmíněné bony.

To byli tzv. veksláci, dnes spatřitelní například ve filmu Bony a klid. Protože jedině v Tuzexu, původně určeném jako obchod pro zahraniční diplomaty a horních několik tisíc, se dalo koupit to, co dnes prodávají běžné obchody. Zájemců o bony bylo stále dost.

A řeč paragrafů? Zmíněná devizová transakce skupkařů byla kvalifikovatelná jako trestný čin ohrožování devizového hospodářství dle § 146 tr. zákona. A v případě veksláků jako již zmíněná spekulace. Skupkaři si v rámci rozpadajícího se státního systému vytvořili systém, kdy prakticky veřejně nastoupili na hranicích či jiném příhodném místě do autobusu – například západoněmeckých turistů, řečených vepříků, a než dojeli do Prahy, všem provedli výměnu marek za koruny.

Jak veksláci lovili prasata

Veksláci, alespoň v Praze, se záhy vypracovali na specifickou profesní skupinu. Něco jako světští. Byli oblíbení u pinglů a nenáviděni pracujícím lidem. Neboť kouřili marlbora a pili skotskou, řečenou, bůhví proč, žito. Občasně uspořádali excesivní akci, jako když si v Žitné ulici pronajali hospodu, kam dopravili živé prase, na které pak uspořádali hon a trefovali nebohé zvíře špunty vystřelovanými z lahví šampaňského. Pochopitelně sovětského. Prase kvičelo a kličkovalo mezi stoly, zatímco veksláci se radovali.

Vzhledem k tomu, že v socialismu platilo, že kdo nekrade, okrádá rodinu, což se ale týkalo prakticky výhradně státního či družstevního majetku, hojně byl aplikován § 132 tr. zákona. Ten postihoval rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Socialistické vlastnictví bylo prakticky úplně všechno s výjimkou osobního vlastnictví, tedy nejen majetek státních podniků, ale i družstev, především zemědělských, ale i výrobních atd. A nutno říct, že těchto trestných činů bylo skutečně velmi hojně, protože jak řečeno, kradl kdekdo. I jinak zcela slušní lidé, kteří by soukromníkovi nevzali ani desetník, byli upřímně hrdí na to, co dokázali odnést z fabriky. Vzpomínám si na památný výrok jednoho soudruha od StB, tuším z roku 1987, jenž moudře děl, že republiku nám mohou možná rozkrást, ale ne rozvrátit.

Zmíněnou justiční kreativitu podněcovala skutková podstata trestného činu výtržnictví, kterého se dopustil ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Nutno podotknout, že proti obvinění z výtržnictví s poukazem na to, že inkriminované jednání nebylo hrubou neslušností či výtržností, nebylo věcné obrany. Například námitkou, že tvrzené jednání nemohlo nikoho pohoršit. Vše, co se nějakému místnímu satrapovi znelíbilo, klidně bylo výtržnictví.

Oblíbenou zábavou té doby, spolehlivě naplňující skutkovou podstatu tohoto trestného činu, bylo strhávání rudých vlajek, které byly povinně vyvěšovány na domy při kdejaké příležitosti. Dokonce bych řekl, že komu v té době, tedy do roku 1989, bylo minimálně 17 let a vracel se někdy domů z hospody, aniž by strhl alespoň jednu vlajku, jakoby nikdy nežil.

Tresty za strhávání byly obvykle spojené s podmíněným odkladem, i když jsem zažil případ svého kamaráda, kterému Obvodní soud pro Prahu 2 za poměrně slušnou hromadu rudých vlajek, které natrhal, ovšem s tvrzením, že jen nacvičoval basketbalové výskoky na koš, uložil trest natvrdo. Teprve odvolací soud to změnil. Spolu s tímto pachatelem byla polapen i další kámoš, který mu při tréninku asistoval. Měl ale smůlu, protože když ho zadrželi, našli u něj studentskou tramvajenku, v té době tuším za 30,- Kč měsíčně. Leč dotyčný již byl v té době absolvent VŠ, a tedy se vozil neoprávněně v pražské dopravě se slevou dotovanou dělnickou třídou. Tím naplnil skutkovou podstatu přečinu podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o přečinech, což byl zákon, který vhodně doplňoval zákon trestní. Umožňoval postihovat, co by dnes byl s bídou přestupek – leč socialistický stát byl ve svém hněvu velmi důsledný.

Máš razítko v občance?

Po výtržnictví v trestním zákoně následuje trestný čin příživnictví (§ 203), jehož se dopustil ten, kdo se soustavně vyhýbal poctivé práci a dával se někým vydržovat, nebo si prostředky k obživě opatřoval jiným nekalým způsobem.

Na tzv. příživu stačilo prostě nepracovat a pak už bylo jedno, jestli se dotyčný nechal živit manželkou (obráceně o příživu nešlo, žena byla prostě v domácnosti), žebral, nechal se živit kamarády, dojídal zbytky v podnicích veřejného stravování, využíval štědrosti podnapilých hostů anebo „vnucoval nahodile služby občanům při jinak zahálčivém způsobu života“, jak vybírám z hojné judikatury k tomuto ustanovení vydané.

S příživou byla spojena řada humorných situací, neboť příživnícemi byly prostitutky, jichž nebylo málo, ovšem ty v řadě případů skryly své vyhýbání se poctivé práci za sňatek a následné vedení domácnosti. Ale také veksláci či jiní podobní živlové. Řada z nich čelila hrozbě odhalení, obvykle spočívající ve zjištění, že dotyčný nemá v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, což jinak musel mít každý; prostě si nějaké jednoduché zaměstnání obstarali. A pak si platili někoho, kdo je za ně fakticky vykonával. Typicky nastoupili u bytového podniku, který v Praze spravoval veškerý bytový fond, vesměs po roce 1948 ukradený původním vlastníkům, do pracovního poměru jako uklízeči. V pracovní náplni měli mytí schodů a chodeb v činžácích. Tuhle práci ale za ně dělaly najaté síly, a tak docházelo k situacím, kdy si pro výplatu jezdili veksláci v mercedesech a inkasované peníze pak za rohem předávali svým „zaměstnancům“.

Kromě nedovolených opuštění republiky jsem v Advokátní poradně 2 v Ječné ulici byl ustanovován spolu s kolegy obhájcem ex offo ve věcech vojenských, což také skýtalo mnohá povyražení.

Jedním z poměrně silně zastoupených vojenských trestných činů byla šikana, tehdy kvalifikovaná jako urážka mezi vojáky. S ní tak trochu souviselo svémocné odloučení. To když šikanovaný voják už nevydržel věčné fackování, případně jen salutování vypínači, minimaxu, nebo už se mu nechtělo běhat před oknem přízemní ubikace, za kterým seděli mazáci, a dotyčný musel utíkat se stromem neustále do kolečka tak, aby to vytvářelo iluzi že za oknem se pohybuje krajina. Čímž si mazáci hráli na cestu vlakem domů.

Ve věci vojenské kázně si armáda potrpěla na občasná monstrózní představení, takže si například pamatuji na obhajobu při hlavním líčení konaném v divadle, tuším v Litoměřicích či někde poblíž. Na jevišti seděl senát Vojenského obvodového soudu, jenž podle jedné z interních verzí musel rozhodnout dříve, než se brigadýrka jeho předsedy přestane houpat na věšáku. Po pravici senátu úřadoval, stále ještě na jevišti, vojenský obvodový prokurátor. Původně svémocně odloučení, nyní již polapení vojáci seděli i se svými obhájci v parteru, aby na ně bylo dobře vidět. Kulisu pak tvořilo několik desítek záklaďáků, kteří tam byli nahnáni pro výstrahu.

Některé, zejména nejkřiklavější paragrafy byly po revoluci změněny, nebo zcela vypuštěny. Text zákonů, a tedy i jeho polistopadové úpravy byly v kompetenci Federálního shromáždění, kde si s tím nějak poradili a postupně byl trestní zákoník znovelizován do alespoň trochu přijatelné podoby. Jak ale patrno, v některých případech stačila jen změna výkladu. Například od listopadu 1989 už strhávání rudých, případně sovětských vlajek nebylo považováno za výtržnictví, veksláci vyhynuli uvolněním soukromého podnikání a kvůli příživě už také nikoho nestíhali.


Tématu zneužívání paragrafů před Listopadem 1989 se věnuje i reportáž Roberta Maleckého „Do vězení za koláž husy s Husákem“, která vyšla v říjnovém vydání magazínu Reportér. Ukázku najdete zde.

 

 

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

Reklama

26 komentářů

  1. Boris Klepal napsal:

    S příživou to bylo trošku komplikovanější – když člověk nepracoval (neměl razítko v občance), tak byl automaticky podezřelý, ale stačilo mít potvrzení o příjmu alespoň ve výši životního minima, což bylo v 80. letech, tuším, 850 Kčs měsíčně. Mohly to být stvrzenky od odevzdaného sběru, prodaných klenotů či jiných věcí. Občas si tito „příživníci“ vzájemně pomáhali tak, že se člověk ohrožený příživou domluvil se spolehlivým kamarádem, že mu v minulosti půjčil peníze a on mu je teď postupně vrací – třeba zrovna to minimum každý měsíc. Stačilo se domluvit na 10 000 Kčs, což byla ještě uvěřitelná částka, a na rok byl od policie pokoj. Byl to samozřejmě prostředek státní šikany a buzerace, ale to razítko v občance nutné nebylo a do práce se taky chodit nemuselo.

    • Sovák napsal:

      Ti co nemuseli pracovat, protože se živili zlodějnou a nebo vekslováním to měli zařízené tak, že měli smlouvu že někde uklízí a místo sebe tam posílali staré babky a peníze za to jim vpláceli sami. Po roce 1989 plynule přešli na rozkádání státního majetku, fabrik, hotelů, zkrátka všeho.

    • petrph napsal:

      Jestli bych to mohl doplnit (i z  příkladů mých známých). Ono totiž ve většině případů vůbec neplatilo, že pokud policajti zjistili že někdo nepracuje, tak ho za to hned zavřeli. Ten paragraf sloužil apriori tomu, že ho mohli začít buzerovat a hrabat se mu v jeho věcech. On jim potom musel dokládat z čeho žije, což bylo někdy dost potupné. Jak píšete, ti chytřejší veksláci v tom chodit uměli, takže si popsaným způsobem ten štempl v občance sehnali. (Mimochodem, třeba lehké holky si nosily u sebe místo občanky pas – a z toho se to poznat nedalo .))
      No, a pokud by někdo – opravdu hloupej a to potvrzení neměl. Tak si ho pozvali na úřad a tam mu (pod hrozbou toho trestu) „domluvili a „nějakou “ práci mu nabídli a sehnali. Třeba v dolech, nebo na stavbách socialismu, tam potřebovali lidí pořád… :))))

  2. Franta Kovář napsal:

    K vekslákům bych doplnil: „Západní“ turisté si po přejezdu hranic museli povinně vyměnit předepsané množství československých korun v kurzu tuším kolem 3 – 5 korun za západoněmeckou marku. Množství peněz bylo dánou délkou pobytového víza turisty. Výměnu prováděla monopolně československá státní banka (název si nepamatuju). Tyto peníze nebylo možné legálně vyměnit zpět, nesmělo se je vyvážet ani mimo Československo. Nevím, jaký kurs turistům nabídli veksláci, ale v té době už turista měl nějaké peníze z povinné výměny. Na černém trhu veksáci stejnou marku prodali za kolem 18 korun, zhruba za stejnou cenu to státní banka prodávala turistům, kteří odjížděli do kapitalistické ciziny na tzv. devizový příslib.

  3. hokin napsal:

    Veksláci byli většinou lepšolidi z Prahy.Měl jsem vstup do hraničního pásma a jezdil na hranice pro sportovce aby je v Praze u Lorety neobtěžovali taxikáři s vekslákama.

  4. gargamel napsal:

    Tak ono je důležité vědět,co byli ti prokurátoři a soudci za komunismu.Jistě to nebyli svobodně rozhodující bytosti,ale rohožky komunistických tajemníků.Takže psát o nich,že mohou za zločiny a trestné činy je fakt divné.To že ty skutky disidentů dát museli do trestných činů a neměli jinou možnost,je z toho zcela jasné.Předpokládám,že ty činy tam byly dány pouze a jenom na příkaz tajemníka KSČ.O svobodné vůli nelze vůbec mluvit

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Nepředpokládejte. Mnozí soudí a „prokurátorují“, co by státní zástupci dones s výjimkou těch, co jsou už přestárlými důchodci. Ostatní jsou pak slušně situovanými advokáty.

  5. Dušan napsal:

    Soudruzi ve své době si trestní pargafy vykládali po svém. A když se do nich „diverzant“ nevlezl, tak ho zmlátili (mučili) tak dlouho, pokud to přežil, že to nakonec rád podepsal. Josef Toufar, Milada Horáková, Helidor Pika, letci RAF a všechny další vytvořené nevinné oběti.
    Dnes komunisté by měli držet drž..(pusu), protože pach z jejich úst se fakt nedá. A nezpraví to ani ústní hygiena.
    V dnešní době, když se vyjádří soudruh, tak se ohání svobodou slova. No není to absurdní?

    • Sovák napsal:

      Za těch 40 let jejich vlád byly nějaké rozhodnutí určitě i cinknuté. Ale určitě jich nebylo tolik jako dnes a také vzniklé škody byly velmi malé. Nekradly se fabriku ale jenom to co mohli lidé ve fabrice strčit do kapsy, ale i pak to byla velmi okrajová záležitost. Lidé si z fabriky ukradli nějaké tužky papíry do psacího stroje a tak. Nyní ty zlodějny dovedli k dokonalosti, jako například stavba bytů v Praze kdy ukradli najednou všechny ty vklady na byt, lidé nic nevysoudili nazpět a tak si část lidí nějaké byty postavili sami a stálo je to další peníze na byt. Soudy nyní rozhodly, že to nejsou jejich byty, ale mohou si ji koupit. Takže jeden stejný byt museli zaplatit 3x . Veksláci z minulého režimu musí jenom kulit oči a závidět, jak jednoduše se dá občan nyní okrást o miliony a byly to tisíce občanů.

      • Dušan napsal:

        Poděkuje panu Václavu Klausovi, bývalým a současným Komunistům a vekslákům:
        1. Velká kuponová privatizace
        2. Prezidentská amnestie Václava Klause (na konci 2. Prez. období)

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Kolik ji ch bylo za těch 41 let (Josefů Toufarů, Milad Horákových, Helidorů Piků, letců RAF a všech dalších vytvořených nevinných oběti)?

      • Dušan napsal:

        Oběti komunistického režimu 1948-1989:
        205 486 odsouzeno k nepodmíněnému trestu odnětí svobody
        248 popraveno
        4500 zemřelo ve věznicích
        282 zahynulo o pokus překročení st. hranic
        584 zahynuli vojáci pohraničí stráže
        21 440 tábory nucených prací
        22 000 Pomocné technické tábory
        170 938 uprchlo do zahraničí
        Informace z webových stránek Policie České republiky.
        K dnešní době? Máme SVOBODU. Právo se svobodně rozhodnout! Bohužel se všema soudruhy v zádech. Kdo byl jednou komunista, je jim navždy!
        Vše ostatní jsem už sdělil výše.

    • petrph napsal:

      Jenom taková technická poznámka. Ono jde taky o to co míníte pod tím pojmem „Soudruzi ve své době „, protože všechny ty Vaše jmenované případy jsou z období počátku 50.let, skutečně doby největšího teroru. Ale nejen že se pak situace zlepšila (tresty smrti za politické zločiny skončily..), ale hlavně, komunisté se sami těch nejhorších prokurátorů zbavili..
      On i ten komunismus se zkrátka vyvíjel a měnil. Ostatně, i z toho výčtu zločinů v článku je vidět, že v letech normalizace (70-80 léta) komunismus lidi hlavně buzeroval a držel při zemi než aby je likvidoval,,

      • Dušan napsal:

        Československá Komunistická strana cíleně likvidovala ve své době tj. 1948-1989, své Vlastní spoluobčany! A je jedno jestli na začátku, nebo na konci režimu! Ještě 17.11.1989 Komunistický režim masakroval studenty na Národní třídě!
        Tak se nesnažte Petře PH to zlehčovat!!!

  6. Antonín Švihnos napsal:

    Třeba dnes by se paragraf za příživnictví velmi hodil.An

  7. bombero napsal:

    Autore. Víte,proč se šampanskému říká šampanské?Asi ne,protože pak by jste nemohl napsat takovou kravinu,jako“ sovětské šampanské“. Nemůže být ruské,sovětské,české,německé,ale ve většině případů ani francouzské.Pouze a jedině z kraje Champagne. Vše ostatní je sekt…

    • Mr.G napsal:

      1. nedělej machra, to ví každej
      2. zeptej se doma rodičů, jestli se říkalo šampaňské i lahvim Igristoje

      1+2= příště radši nemel, když o té době víš houby…

  8. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    „Měl ale smůlu, protože když ho zadrželi, našli u něj studentskou tramvajenku, v té době tuším za 30,- Kč měsíčně. Leč dotyčný již byl v té době absolvent VŠ, a tedy se vozil neoprávněně v pražské dopravě se slevou dotovanou dělnickou třídou. Tím naplnil skutkovou podstatu přečinu podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o přečinech, což byl zákon, který vhodně doplňoval zákon trestní“. Jako právník by měl Tomáš Sokol vědět, že ten jeho přítel byl podvodník a to i ve všech „vyspělých západních demokraciích“, prostě v každém režimu. Dnes by mu napařili mimo jiné úhradu zisku, ušlého Dopravnímu podniku hlavního města Prahy.

  9. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Ještě bych chtěl panu advokátovi poděkovat, za popis šikany na vojně, který skutečně sedí. Tu ovšem neprováděli komunisté, ale z 99,99 % dnešní demokraté. Komunistů mezi mazáky bylo jen velmi málo, byli hodnostně preferováni a chovali se mnohem lépe než řadoví mazáci. Byl jsem na vojně občas postihovaný tehdy maximálními kázeňskými tresty, většinou za provokativní drzost na nadřízené důstojníky, přetažení vycházky či jiné vědomé porušení předpisů. Prokurátora jsem nikdy nedostal přesto, že jsem se netajil tím, že považuji povinnou prezenční službu za zbytečnou ztrátu času a podle toho k ní přistupoval.
    Pro informaci : Za ministra JUDr. Čepičky bylo maximálně20 dní vazby prosté – celodenní strava a vyvádění na práce, většinou úklid v prostoru kasáren, nebo 10 dní vazby zpřísněné – kontakt jen se strážnými, celodenní pobyt v cele, jeden den plná strava, ale ke zdi zamčená pryčna a celodenní stání nebo sezení na zemi, druhý den pak jen černá žitná káva a tvrdé suchary (zvané protitankové), ale za to pryčna sklopená a celý den bylo možné na ní sedět či ležet. Pak už byl jenom t.zv. prokurátor, což znamenalo Vojenský soud.

  10. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Dodávám, že mi tresty byly vždy po čase vymazány díky tomu, že jsem jako výtvarník amatér občas vyrobil nějakou názornou učební pomůcku (třeba řez sondou rádiometru, interaktivní mapa vojenských paktů a další „blbosti“, takže jsem ty tresty nemusel nadsluhovat, jak bylo tehdy předepsáno.

    • Tomáš napsal:

      Dušane děkuji za váš boj, ale s některými zde, třeba Oskarem, je to opravdu zbytečné a marné. Jinak s Vámi Dušane sympatizuji.

      • Dušan napsal:

        Děkuji Tomáši. Kdo se vzdává nevítězí a kdo vítězí se nevzdává Napoleon Hill.
        Stáří umírají a mladí se rodí. Je důležité vést děti ke vzdělání. Jsou naši budoucí nadějí. ✌️

  11. gustl napsal:

    Člověk žil nejen z bonů,ale i z jiných atributů jako třeba nafta.což jsme ji měli dost a z ertáků mega sudů ve sklepě,u šd 11 či šl11 už to tak nešlo.To byla výměna za něco co není či je toho málo tak zvané pod pultovky jako kolo Favorit a su d nafty fuč,cizí hračka malá „desítka“ kanystr fuč či máti něco na parádu a „dvacítka“ plus lístky na naftu fuč….musely sa hrkat trhačky a ne long zájezdy z bodu A do bodu B….A ještě s naftou topili.

  12. petrph napsal:

    Já děkuji za tuto, spíše nostalgickou vzpomínku. Ovšem je nutné si říct, že tyto příběhy vůbec nejsou příkladem a důkazem komunistické totality a brutality, protože s podobnými jevy se potýká každý, naprosto každý právní systém, včetně toho našeho, polistopadového. Který vlastně většinu těchto represí nezrušil, ale pouze po svojom pozměnil.. Sice by na to byla vhodńá tabulka, leč, jen pár příkladů (omlouvám se za případné nepřesnosti)
    Zmíněný par 104 „.. hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“ byl sice zrušen, ale naopak byl potichu zaveden, jiný „..znevážení postavení úřední osoby při výkonu její pravomoci“ (kdyby to snad právníci hledali, je to přestupek dle 251/2016 Sb.. Pak tu máme v tr.zákoníku „trestné činy proti výkonu pravomoci orgánu veřejné moci a úřední osoby – zde ovšem musí, rovněž kreativně vyšetřovatelé a žaloba zaměnit hanobení za vyhrožování. Což zase dejme tomu, při vytěžování informací z internetových diskuzí nebo odposlechů není takový problém.
    Plus si připomeňme nyní módně využívaný „§ 355 Hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob“ – pod který lze – při vhodně formulovaném udání, rovněž schovat mnohé.
    Nebo že sice teoreticky „pracovat nemusíte – “ leč se musíte připravit na to, že podat si Vás může finančák – aby jste jemu doložil z jakých to zdaněných přjjmů to vlastně žijete :)) A tady připomeňme dokonce Zákon č. 321/2016 Sb o prokazováním původu majetku, ze kterého vyplývá, že stát dokonce může nedoložený majetek občanovi sebrat.
    No a o tom, že někdejší veksláci byli jen drobným odvarem řady dnešních
    spekulativních „podnikatelů asi ani není třeba mluvit.. Ostatně, jestli se snad stal jeden takový dokonce předsedou vlády, tak je snad jasné. že náš demo režim nemá – v tomto gardu komunistům co vyčítat.

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


Reklama