Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Desert Storm / Foto: AirmanMagazine on Foter.com
Foto: AirmanMagazine on Foter.com,

Veterán vzpomíná na operaci Pouštní bouře: Hořící ropné vrty, minová pole a Maxipes Fík

ROZHOVOR. Scott Evan Andrews vzpomíná na válku v Perském zálivu – jejíž začátek zažil v první linii. Rozhovor přinášíme u příležitosti 30. výročí zahájení pozemní části operace – americká armáda překročila iráckou hranici 24. února 1991.

Scott Evan Andrews přijel do Česka v polovině 90. let, v první porevoluční vlně rodilých mluvčích, kteří tehdy jezdili do Česka buď za dobrodružstvím, učit angličtinu, nebo obojí. Scott už tehdy česky uměl – jazyk se naučil v armádě, kde jim jako výuková videa na výuku češtiny pouštěli Maxipsa Fíka. „Původně mě školili pro výzvědnou činnost, Československo bylo tehdy náš nepřítel,“ usmívá se Scott. „Jenže pak přišla revoluce, po ní válka v Iráku a z nepřátel se stali bratři ve zbrani.“

Scott je můj kamarád od poloviny 90. let, kdy jsme se setkali při práci na Festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Zažili jsme spolu spoustu věcí, z nichž drtivá většina se vůbec nedá publikovat, protože by nás nejspíš zavřeli oba dva. O svém angažmá ve válce v Zálivu nechtěl nikdy moc mluvit – a názor změnil až letos, s třicetiletým výročím zahájení pozemní části operace Pouštní bouře.

Ten den si pamatuje do naprostých detailů: „Vstávali jsme normálně při východu slunce. Bylo slunečno, nádherný den a náš patnáctikilometrový konvoj se pohnul směrem k irácké hranici. Tu tvořil obří pískový val, ve kterém naši pyrotechnici odpálili díru a vytvořili koridor. My jsme se tehdy rozloučili s kamarády a prostě jeli – a najednou jsme byli v Iráku. Na pohled ta země vypadala kouzelně – rostla tam úplně jemná sytě zelená tráva, vypadalo to jako v pohádce.“

  • Na co jsi myslel? Bylo to nadšení, adrenalin, euforie, strach?

Trčeli jsme tam už skoro půl roku, byli jsme na útok dobře připraveni. 17. ledna začala válka a prvních 40 dní jsme v jednom kuse bombardovali irácké pozice. O útoku jsme se dozvěděli dva dny předem, a neřekl bych, že jsme byli nadšení – ty pocity by se daly popsat spíše jako jdeme do toho, na zteč, hotovo – tak nějak by přece měli vojáci při takové akci uvažovat. V autě řvalo na střídačku Mötley Crüe a Iron Maiden, pamatuju si dodneška, že jsme pořád dokola hráli Run to the hills… a adrenalin? Jo, to jo. Až moc. Ale postupně opadal, protože jsme nepřítele neměli před sebou – vpadli jsme do Iráku na jiném místě, než nás Saddám čekal. Pořád jsme jeli, jeli, jeli… prvního cizího vojáka jsme uviděli za dva dny.

  • Kouzelné scenérie, nikde nikdo… to zní jako výlet spíš než jako válka.

Tak jednoduché to samozřejmě nebylo. Naše auta měla malá světla, abychom se mohli vidět přes infračervené noční vidění. Dostali jsme se do nádherného kaňonu – v noci to vypadalo jako na Marsu nebo na Měsící, a byl tam neuvěřitelně jemný písek. Naše auto tam zapadlo a nemohli jsme se dostat ven. Zkoušeli jsme ho tlačit, nakonec jsme ho dostali na cestu, ale ostatní nám mezitím ujeli. Chtěli jsme sledovat stopy, ale vedly doleva, doprava i doprostřed. Trvalo to celé asi dvě minuty, ale nakonec jsme je našli, měli jsme opravdu extra štěstí.

  • Co jste měli za úkol?

Chránili jsme 101st Airborne division, což je lehká pěchota. Dostali jsme se až 30 km západně od Basry, a tam už začala situace houstnout. V noci nám nad hlavami létaly naše bombardéry B52 a shazovaly nálože, které vybuchovaly těsně vedle nás – bylo to divné, protože irácká poušť je obrovská, větší než Texas. Střety jsme čekali, ale bomby od našich vlastních moc ne.


Autor textu Zdeněk Strnad je novinář a publicista. Článek vyšel na serveru Flowee, přinášíme ho se souhlasem redakce. Podcastovou verzi rozhovoru si můžete poslechnout například zde. Dozvíte se, o si Scott myslí o rasismu, čím se v Česku živí, zda trpí veterání ze Zálivu PTSD, co si myslí o ženách v armádě nebo zda by do toho šel znovu.


  • No a jak k tomu došlo? Špatný intel?

To už dnes nikdo neřekne. Ale popíšu ti situaci z posledního dne: Narazili jsme na irácké republikánské milice a začaly šarvátky. Já jsem jednou lovil vysílání v éteru, což byla moje práce – a na jedné z amerických frekvencí jsem zjistil, že se bude bombardovat fronta v oblasti třiadevadesátého kilometru. Ale tam jsme byli my! Měli jsme původně zůstat na 91. km, popojeli jsme ale o kus dál. Snažili jsme se poslat jim zprávu: Bacha, nestřílejte – haló, jsou tady lidi! Ale nakonec jsme se museli stáhnout. Skočili jsme do auta – a nic, nechytlo to. Spolu s Brucem a Doughem, mými spolubojovníky, jsme se na sebe dívali a uvědomovali si otřesnou věc – že jsme zůstali v místech, na které budou za chvíli dopadat bomby. Ne šest kilometrů od nás, na to už jsme byli zvyklí – ale přímo tam, kde jsme stáli. Všude kolem hořely ropné vrty, které zapálili Saddámovi vojáci.

Nebo jednou jsem jel vrátit do týlu jedno z našich poškozených aut. Když jsem se pak s kamarádem vracel zpátky, zabloudili jsme. Narazili jsme na křižovatku, vydali se po špatné cestě, a zjistili jsme, že naši nejsou v dohledu. Takže jsme se ocitli uprostřed toho madmaxovského světa, nevěděli jsme, jestli můžeme pokračovat dál, jestli tam nejsou někde miny, a ke všemu přestalo fungovat rádio. Nemohli jsme volat, neměli jsme kontakt, byli jsme sami uprostřed pouště a uprostřed války. Naštěstí za půl hodiny začala vysílačka fungovat, takže náš rotný vystřelil světlici – byli na obzoru, asi deset kilometrů od nás. Ale jak se k nim dostat když nevíte, jestli nestojíte uprostřed minového pole? Zkusili jsme sledovat cestu, a nakonec se schovali v lomu. Druhý den ráno pak podepsali příměří a válka skončila. Tu nejhorší noc jsme si tedy nechali úplně nakonec, ale přežili jsme to.

Tehdy – a dnes. Foto: archiv Scotta Evana Andrewse, koláž Flowee

  • Scotte, považuješ se za hrdinu?

Ne, vůbec. Hrdinové jsou možná ti, co v Iráku padli. My jsme byli prostě vojáci, byla to naše práce – podepsali jsme dohodu, že půjdeme, kam nás pošlou. Já jsem velký patriot, a na vojnu jsem chtěl. Když jsem rukoval, samozřejmě jsem nevěděl, že budu v opravdové válce. Rusko tehdy pomalu končilo, vládl Gorbačov, mluvilo se o glasnosti a perestrojce… pak ale přišel Kuvajt a sebral nám šest měsíců života.

  • Proč si vlastně vstoupil do armády?

No já jsem po střední škole nevěděl, co dělat. Nejstarší brácha byl u mariňáků, druhý byl pilot, takže jsem to od nich odkoukal… navíc armáda v USA nabízí po ukončení služby peníze na studium vysoké školy, a mě to přišlo jako dobrý plán. Byl jsem kluk z Pennsylvánie, který měl odjet studovat do kalifornského Defense Language Institute – na střední jsem totiž studoval němčinu, takže bylo jasné, že budu i v armádě mít něco společného s jazyky. Když mi ale přidělili jazykový kód CX, mysleli jsme, že to je čínština – což byla dost děsná představa, protože čínština je asi nejtěžší jazyk. Nakonec jsme ale zjistili, že je to čeština, takže jsem tam rok sledoval Maxipsa Fíka… kromě jiného, samozřejmě.

  • Takže už tuším, jak ses ocitl v Česku… proč ale proboha zrovna Zlín?

V Kalifornii mě učila paní Graubnerová ze Zlína a dost jsme se spřátelili. Když jsem skončil v armádě, chtěl jsem do Evropy – slyšel jsem nádherné příběhy o Praze, Zlíně nebo Olomouci, tak jsem si řekl, že se pojedu zdokonalovat v češtině. Volal jsem tedy paní Graubnerovou, která mi dala kontakt na synovce Tomáše. Napsal jsem mu – ale tak strašnou češtinu ještě neviděl, to se ani jako čeština nedá popsat. Ještě ten dopis máme, ale je to fakt humus. Ten mi pomohl najít práci ve Zlíně, kde jsem učil angličtinu na podnikatelské škole. Měl jsem tam zůstat tři měsíce, dokonce jsem měl i zpáteční letenku, ale v Česku byla tehdy tak fantastická komunita a atmosféra, že se mi nechtělo domů. No a pak jsem si tam našel holku, vzali jsme se, a dodnes jsme spolu – už dvacet let. Pochopitelně se mi stýská po Americe, jezdím každý rok za mámou a tátou. Ale moje žena chce zůstat v Česku, a její slovo je zákon.

  • Dali ti někdy lidé najevo nevoli díky tomu, že si jako patriot bojoval za Spojené státy ve válce?

V Americe jsme všichni patrioti, bez ohledu na politiku. A pochopitelně se to v Česku spoustě lidem nelíbí, a dávají mi to někdy dost otevřeně najevo. Ale pak je spousta ostatních, kteří mě podporují, a říkají: je dobře, že jste tlačili demokracii, protože kdybyste to nedělali, tak jsme tady neseděli. A já osobně si myslím, že na demokracii nic špatného není, a když někde lidé touží po svobodě, měli bychom to všichni podporovat. V Evropské unii, Americe, Austrálii – všichni. Když to nefunguje, tak každé čtyři roky máme volby, můžeme vyčistit stůl a začít znovu a znovu a znovu. A tak to momentálně je v Americe.

  • Ne všichni jsou ale z toho přístupu nadšení…

Amerika není bez chyby a Američan, který nepřipustí, že děláme chyby, není vlastenec. Jasně, ne každý naši zemi miluje – ale na to my říkáme: Like it or leave it. Děláme chyby a snažíme se při nových volbách se z těch chyb poučit. Ale ten, kdo nedokáže Ameriku kritizovat a zároveň ji milovat, asi nemá přehled.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

17 komentářů

  1. josef napsal:

    No chlapec je typický americký idealista ( a to zejména z té poslední věty). Byli-li tito chlapci v Iráku již v roce 1991 ( a to byli !), ale povědomost občanů USA o Iráku byla tehdy takřka nulová, tak mezi tímto obdobím a březnem 2003, se vůbec nezlepšila (šlo-li tedy třeba ve školství, ale i v obecné publicitě USA, něco zlepšit, aby se vědělo kde se třeba Irák nachází…), pak by mohli vědět, že v tomto mezidobí byla tzv.bezletová zóna, které mj.zapřičinila, že do Iráku se nemohlo dovážet mnoho věcí (a to ani třeba monočlánky- prý z důvodu možného dvojího použití) a právě „díky“ této blokádě zemřelo mnoho tisíc lidí včetně malých dětí (třeba také z důvodů používání bomb s ochuzeným uranem…). No „naší“ Madeleine toto nevadilo…

    • virus napsal:

      Je to zase jen tendenční článek , který má dělat z amerických vrahů hrdiny ! Agresí do Iráku začala muslimská invaze do EU a vznikl IS .

      • martin napsal:

        muslimska invaze zacala napadenim afganistanu ruskem na vanoce 1979 a 9 letym vyvrazdovanim a vyhanenim afgancu.
        rusti komunisti tim vse odstartovali

        • josef napsal:

          Rusko tam jít nemohlo, to nebyl soused, to mohl být Tádžikistán, Uzbekistán nebo Kyrgyzstán. Také to mohla být Ukrajina, protože Brežněv byl odtud. Ale byl tam jenom jeden stát, to nyní už skoro 20 let, tam bylo svého času až 60 států, které také Afghanistán ohrožoval, že ? Ohrožuje i nás také, protože blonďatá Černochová v parlamentu to říká a až ta bude ministryně obrany, tak modžahedíni utečou do hor a tam je budeme srdnatě pronásledovat a až je chytneme, tak půjdou na Guantanámo na jeho využití, protože zarůstá plevelem…

          • Kolder napsal:

            Samozřejmě, že to Rusko nemohlo být, neboť to byl Svaz sovětských socialistických republik, kam patřily i Vámi jmenované kolonie vělikoj Rasiji. A Svaz sovětských socialistických republik MUSEL bránit pokrokové síly Afganistánu, to tehdá nechápali a dodnes nechápou jen ti, kterým štvavé vysílačky vymyli mozky.

          • Pavel napsal:

            Umíš vůbec číst josef? O čem píše předřečeník? O tom, že to bylo russovětsko kdo vtrhlo do Afghánistánu a rozpoutali tam chaos, který trval celá desetiletí a byl do jisté míry utlumen až díky americké přítomnosti. Čím „nás“ v roce 1979 Afghánistán ohrožoval?

        • josef napsal:

          Rusko v r.1979 nemohlo napadnout Afghanistán, protože s ním nesousedilo, sousedil s ním SSSR a ten tam na konci r.1979 vojensky vstoupil – to je eufemismus, který pochopitelně může být vykladán jako plus/minus. Pokud ale si vzpomenu na opětně níže uváděnou blondýnu Černochovou, která je tč.stále šéfovou parlamentního výboru pro bezpečnost a obranu ( a já k tomu dodávám pro komplexnost další širší název :pro útok a protiútok – protože po každé obraně následuje útok a to i v tom Afghanistánu..), tak po jedné z mnoha jejích návštěv tam uvedla, trochu smutně, že „místní domorodci“ jí tam řekli, že za toho „Ruska“ to tam bylo lepší než teď za už mnohaletého budování demokracie… To je pochopitelně také eufemismus, ale něco to vypovídá. My máme „smlouvu“ na „pobyt“ tam asi do r.2023, to už tam možná nebudou ani hlavní (celosvětoví) „dodavatelé demokracií“, ale byla by to pro nás chyba, abychom naše dobyté pozice předčasně opouštěli, když na těch námi strážených táborech míru a demokracie jsou takové nápisy jako : Resolute Support, Enduring Freedom, atd., atd (do kamene tesané). Tehdy -po r.1979 hlásila RFE, že proti vojákům SSSR tam působí modžahedíni, resp. bojovníci za svobodu – dnes to jsou teroristi, povstalci ( a my tam musíme nás bránit proti vývozu terorismu…). Tehdy tam byl jediný SSSR a proti „celý demokratický svět“, dnes je tam jeden Tálibán (to jsou ti teroristi) a proti němu spousta zemí (svého času to bylo až 60 zemí) a trvá to už 20 let, ale může za to stále SSSR, který už skoro 30 let není. V  takovémto výkladu něco nesedí, ale je třeba si to stále zdůvodňovat vousatou minulostí… Rádi bychom „vycouvali“, aby to vypadalo jako vítězství…

      • Pavel napsal:

        Máš tam, chybu vire/baciel. „Muslimská invaze“ začala když masový vrah asad začal ve spolupráci s rusáky vyvražďovat vlastní obyvatelstvo.

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Skutečně, americký chlapec, co se tady oženil, není hrdina. Okupanti prostě hrdiny nebývají.

    • Ladislav napsal:

      USA se nemají čím chlubit. Kolik válek vedli bez mandátu OSN a dali tím najevo, že jim nikdo nezbrání dělat si co chtějí, kdekoli na světě.

      • martin napsal:

        rusaci v novodobych dejinach zacali napadenim polska v 1939, pak finska (za coz byli vyhozeni ze spolecnosti narodu) a posledni rusky zarezy jsou okupace moldavska, okupacer gruzie, okupace ukrajiny, okupace syrie, okupace lybie. nejspis toho bude vic.
        jeste ze jsme je po 1989 vykopali, ale meli jsme je vykopat i s mistnima komousema

      • Pavel napsal:

        Ano, dělat četníka bránit svět před masovými vrahy typu saddám, kaddáfího, asadovic famílie, atd. atp. je nevděčná práce. Zvlášť, když je OSN prolezlá poskoky ruska a číny zcela zdegenerovala.

        • josef napsal:

          … a kdo jim řekl, že musí dělat četníka. Když druhý prezident Indonésie (po Suhartovi ) Abdurrahmán Wahid se ptal „co dělal svět, když za Suhartovo vládnutí eufemisticky nějak zmizelo více jak 3 miliony lidí“, nebo když po udělení samostatnosti Vých.Timoru od Portugalska, tak tam také „vlítla Indonésie a výsledkem bylo, že z cca necelých 800 tis.obyvatel bylo více než 200 tis. obyvatel pozabíjeno indonéskou armádou, které velel gen. Suharto. Co tehdy na to v USA, když kolem měly a ještě mají spoustu svých základen ?. No z USA nepřišlo ani pokárání, protože Suharto byl „jejich lump“, a USA si své lumpy hýčkají (viz třeba Saudská Arábie, že…

          • Pavel napsal:

            A ty hausnumera sis vycucal z kterýho prstu, josef. USA nemá na všechno kapacity. Musely (a musí) řešit devastaci např. jižní Ameriky způsobenou levičáckými teroristy podporovanými z russovětska. Takže vlítnout tam mohla komunistická čína, která východotimorské separatisty léta podporovala. A každopádně to měla blíž než USA. O tom, že si dělá nároky Jihočínské moře, keteré je blíž k Indonézii než Číně nemluvě. A co udělali na podporu svých soudruhů? Udělali kulové.

          • josef napsal:

            Ty „hausnumera“ řekl sám prezident Wahid, ti „separatisti“ z Vých.Timoru je také obludný omyl, protože tu samostatnost Vých.Timoru dal samotný kolonizátor tj.Portugalsko, ale hned poté tam vpadla Indonésie, která byla a je na západní části ostrova. Za Vých.Timor byli tehdy známí Ramos Horta a Xanana Gusmao, ale za ně Václav Havel nebojoval (jako třeba za Su Ťij) . A USA měly a mají základny např.na Filipínách (a další další stovky základen po celém světě), mají tam velitelství pro vých. Asii na Guamu – čili “ materiálu“ pro obranu demokracie (někde) až až. No a Jižní Amerika, tak tam diktátoři jako Pinochet, Videla, Stroessner apod., měly a mají stále podporu trvalou. Mj. teď EU už (v tichosti) odpískala podporu Juanu Guaidovi a v podstatě je ticho po pěšině…

    • Pavel napsal:

      A proč tedy ty rusácké okupanty tak miluješ, oskare?

  3. ČERT napsal:

    „…bylo to divné, protože irácká poušť je obrovská, větší než Texas…“ Tak v tomhle konkrétním bodě se veterán poněkud mýlí nebo prostě přehání, nadsazuje, protože ani celý Irák není tak velký jako Texas (mimochodem, z jisté části vlastně taky poušť nebo polopoušť)… Ale jasně, že v té oblasti nedaleko Basry ta irácká poušť navíc prostě už navazuje na poušť v nepříliš rozlehlém Kuvajtu a v Saúdské Arábii…

Přidávání komentářů není povoleno