První svaté přijímání Pátera Lízny zahájilo jeho cestu až do farnosti ve Vyšehorkách v Olomouckém kraji; trvala několik dekád. Zde se kněz nesmazatelně vryl do paměti i srdcí místních lidí. Stejně tak dlouho se vlekly i jeho potíže s komunistickým režimem.

Josefa Bilíková (* 1937), které nikdo neřekne jinak než „Josefka“, se s Františkem Líznou (1941–2021) poprvé setkala na Velehradě, kde jako mladá dívka pomáhala s péčí o těžce postižené lidi.

Lízna dával svůj nesouhlas s komunistickým režimem veřejně najevo, a byl proto několikrát zatčen. Kvůli tomu ji vyslýchala Státní bezpečnost.

„František se u nás na Velehradě hodně zdržoval, dokud ho nezavřeli. Oni ho zavírali pořád. Když byl u nás, opatroval nemocné. Jak měl službu, koupal je, na záchod je dával, krásně se o ně staral,“ vzpomíná.

Josefa Bilíková, 2022. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa

„Antikomunistou jsem byl od dvanácti let, kdy jsme s tátou poslouchali politický proces s Rudolfem Slánským.“
Takto Lízna popsal dokumentaristům Paměti národa svůj vztah k režimu a zároveň druhým dechem dodal, že proti komunismu byl „už snad v lůně své matky“.

Část přesvědčení nejspíš František zdědil po svém otci, který kvůli odmítnutí přihlášky do strany skončil po roce 1948 na nucených pracech. Rodině tehdy vzali auto a donutili je k přestěhování do Velké Routky, kde jim přidělili vilu Sibiř – dům dělal svému jménu čest, a to hlavně v zimních měsících.

Kriminálníkem a bez studií

Mladík Lízna studoval jedenáctiletku a po maturitě zatoužil po studiu práv: „Chtěl jsem hájit lidi, měl jsem velkou úctu především k politickým vězňům. Ale ředitel mou přihlášku teatrálně roztrhal a řekl mi, že se budu hlásit na učňovskou školu.“

A stalo se. František Lízna nastoupil jako tiskařský učeň v Moravské Třebové, odkud ho po roce vyhodili.

Osmnáctiletý František Lízna, maturitní foto, Jevíčko. Zdroj: archiv Františka Lízny, se souhlasem Paměť národa

„Později jsem se zamiloval do jedné dívky a chtěl jsem ji na prvního máje políbit. Když jsem k nim ale přišel, všichni plakali. Ptal jsem se, co se stalo, a řekla mi, že jejího otce zavřeli jako kulaka. Tak strašně mě to rozčílilo, že jsem cestou domů strhnul rudou vlajku na náměstí a v polích ji rozcupoval na cáry.“

„O den později přijela policie a zatkla mě.“

V květnu 1960 Františka Líznu odsoudili k sedmi měsícům v jáchymovských dolech. Propuštěním z jáchymovského pekla však jeho problémy neskončily.

Zatčen a uvězněn byl v roce 1964 za neúspěšný pokus o emigraci, na konci 70. let a počátkem let osmdesátých pak za šíření samizdatu. Naposledy se za Františkem zavřel katr v roce 1988 – za tisk letáků o politických vězních.

V roce 1968 nastoupil jako pomocný ošetřovatel na Velehradě, kde ho poprvé zastihlo silné nutkání vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité jej přijali a František vystudoval teologii v Litoměřicích. Státní souhlas k výkonu kněžského povolání po svém vysvěcení v roce 1974 ovšem nedostal.

Nedělej to, Vašku

Tři roky na to podepsal Chartu 77. Během svého posledního uvěznění se za mřížemi setkal s Václavem Havlem, jemuž tehdy StB přislíbila možnost propuštění: „Nemám odvahu ti říct tak, nebo tak, sedíš už dlouho. Ale, Václave, víš co, nedělej to. Tebe prostě musí pustit. Když to podepíšeš a zažádáš o milost, bude to, jako kdybys něco provedl.“ Václav Havel nepodepsal.

Litoměřice 1979, před kněžským svěcením. František Lízna se spolužáky. Zdroj: archiv Františka Lízny, se souhlasem Paměť národa

Líznův život by se dal stručně vyjádřit titulem jeho cestovního deníku z pouti do Santiaga de Compostela, kterou pěšky a sám absolvoval po šedesátém roce svého věku: Šel jsem však vytrvale.

František Lízna. Zdroj: Výstava: My jsme to nevzdali (2009), se souhlasem Paměť národa

Autor textu František Vrba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.