Trh s mimoškolním vzděláváním v Číně v posledních letech rostl obrovskou rychlostí a dosáhl hodnoty více než 100 miliard dolarů. A právě proti organizacím, které poskytují mimoškolní doučování a další aktivity, teď míří nové předpisy čínské komunistické strany. Oficiálně proto, že studenti jsou přetížení. Při bližším pohledu je však zřejmé, že Peking znovu omezuje působení zahraničních firem v zemi a chce mít kontrolu nad tím, jaké informace k žákům proudí.

Nově je například zakázáno, aby se reklamy poskytovatelů doučování objevovaly v mainstreamových i nových médiích, na veřejných místech, na billboardech v obytných čtvrtích či na internetových platformách.

Na středních, základních ani v mateřských školách se nesmí dělat propagační akce těchto organizací, není také možné inzerovat jejich služby v učebních materiálech, cvičebnicích, na papírenském zboží, na školních uniformách či na školních autobusech.

Uvedená omezení jsou součástí červencového stanoviska vydaného Hlavní kanceláří ústředního výboru čínské komunistické strany.

„Je třeba přísně zakročit proti organizacím, které mají problém s nedostatečnou kvalifikací, jsou chaoticky řízeny, využívají příležitosti k vlastnímu obohacení, používají klamavou reklamu a mají tajné dohody se školami, z nichž profitují,“ píše se v dokumentu s tím, že je třeba omezit příliš vysoké poplatky a „honbu za penězi“.

China Digital Times citují povzdech zaměstnance jedné z těchto firem: „Myslel jsem si, že prostě chodím do práce. Nikdy by mě nenapadlo, že jsem se přidal k zločineckému gangu.“

Usnadnit školákům učení?

Dokument tvrdí, že všechny zmíněné zákazy a omezení se nařizují v zájmu „dvojího ulehčení“ přetíženým žákům. Ti se v kompetitivním prostředí čínského školství hroutí pod obrovským množstvím domácích úkolů a mimoškolního doučování.

V tomto duchu pak komunistická strana například omezuje čas, který mohou studenti strávit vypracováváním úkolů, zakazuje organizacím nabízejícím soukromé vyučování organizovat lekce o víkendech, státních svátcích a prázdninách, nařizuje jim, aby poslední lekce končila nejpozději v devět hodin večer a zcela zakazuje doučování pro děti do šesti let.

Kromě těchto „ulehčení“ se však ve stanovisku objevují další výrazná omezení. Zakazuje se například, aby online doučování a mimoškolní aktivity vedli lektoři žijící v zahraničí. Zahraniční firmy nesmí vlastnit (byť jen podílově) organizace nabízející doučování školních předmětů, obsah a metody kurzů těchto organizací mají podléhat přísné kontrole a v komerčních organizacích nesmí být nabízena výuka školních předmětů. Zdá se tedy, že strana v tomto případě sleduje i jiné cíle, než proklamuje název dokumentu.

Pozor na odlišné myšlenky

Trh s mimoškolním vzděláváním v Číně v posledních letech rostl obrovskou rychlostí a dosáhl hodnoty více než 100 miliard dolarů. Jedna z největších společností v této oblasti – firma VIPKid, nabízející čínským dětem výuku angličtiny rodilými mluvčími – uvádí, že zaměstnávala přes 70 tisíc učitelů z Kanady a USA, než byla její činnost výrazně omezena uvedenými restrikcemi.

Zásah proti těmto firmám se zdá být součástí rozsáhlejších opatření proti soukromému sektoru, ke kterým vloni strana přistoupila. Strana se nad sektorem snaží upevnit svou moc a zajistit si loajalitu těchto firem. Zároveň se také snaží zabránit tomu, aby zahraniční aktéři měli možnost ovlivňovat výuku čínských studentů. Proti tomu zakročila zákazem užívání zahraničních učebnic. Jak píše James Palmer pro Foreign Policy:

Z pohledu Pekingu by zákaz zahraničního kurikula a učitelů měl odradit čínské studenty od studia na zahraničních univerzitách a zabránit myšlenkovému vlivu z ciziny.

Na zahraniční učitele, kteří žijí v Číně a bylo jim dovoleno pokračovat ve výuce, mohou úřady díky opatření snáze vyvíjet tlak, ať už hrozbou zamítnutí víz, nebo v podobě kontrol politické nezávadnosti výuky, do kterých jsou často zapojeni i samotní studenti. Dokument však zdůrazňuje, že i tito učitelé se musí „řídit pravidly stanovenými státem“. Úplné omezení se pak vztahuje na učitele žijící v zahraničí, kteří v Číně učí pouze prostřednictvím online platforem a které je tedy složitější ovlivnit. Ti tak mohou do výuky vnášet témata, která jsou pro čínskou vládu citlivá, jako to dělali například někteří učitelé platformy VIPKid.

Strana se těmito kroky snaží zcela monopolizovat vzdělávací systém a zamezit tomu, aby studenti měli možnost získávat vzdělání a informace, které nejsou schválené stranou. Veškeré vzdělávání studentů se snaží přesunout zpět do státních škol, které jsou v posledních letech pod stále větší ideologickou kontrolou a v nichž má být například již brzy zavedena povinná výuka Si Ťin-pchingových myšlenek.

Zmiňovaný dokument vybízí k tomu, aby školy začaly samy aktivně nabízet atraktivní zájmové kroužky a finančně ocenily učitele, kteří je povedou. Zároveň také školy nabádá, aby zefektivnily svoji výuku, a studenti tak nemuseli docházet na doučování.

Straně tedy očividně nejde jen o to, aby ulehčila dětem čelícím obrovskému tlaku, který v některých případech vede až k sebevraždám. Chce mít především větší kontrolu nad tím, jak žáci tráví čas po škole a jaké informace se k nim dostávají. Bod č. 8 uvedeného dokumentu vybízí studenty, aby „racionálně“ využili volný čas po návratu ze školy a předkládá jim harmonogram odpoledních činností: „vypracovat domácí úkol, připravit se na hodiny, pomoci s domácími pracemi, poté odpovídající fyzická aktivita, čtení či umělecká činnost, jít včas spát“.

Méně výdajů, více dětí

Politická analytička a specialistka na Čínu Hannah Feldshuh v článku pro China Business Review uvádí další možný důvod tvrdého zásahu proti uvedeným společnostem. Tím je snaha podpořit porodnost, se kterou se stárnoucí země v poslední době potýká. Vychovat dítě, natož více dětí, je v Číně v současnosti velmi nákladná záležitost.

Může za to právě i nutnost platit dětem od raného dětství doučování. Nová opatření se tak snaží rodičům finančně ulevit a od placených mimoškolních aktivit je přesměrovat například na bezplatné internetové zdroje. Kromě toho se snaží šetřit rodiče i v jiných oblastech a „přísně zakazuje zadávat domácí úkoly rodičům“.

Uvedené kroky se však s velkou pravděpodobností minou účinkem. Helen Davidson v článku pro Guardian cituje socioložku Liou Jie:

„Nemá cenu se izolovaně zabývat soukromým vyučováním, je nutné se podívat na celý problém nerovného přístupu ke vzdělání v Číně. Zátah nebyl doprovázen dalšími návrhy, které by snížily nerovné rozdělení vzdělání, zdrojů a příležitostí.“

Rozdíly v úrovni městských a venkovských škol jsou v Číně obrovské. Venkovské školy jsou podfinancované a chybí jim materiální zázemí i kvalitní pedagogové. Kvůli systému registrace domácností (chu-kchou), který neumožňuje dětem navštěvovat jinou školu než tu v místě bydliště, nemá tak mnoho venkovských dětí přístup k solidnímu vzdělání. Aby nezůstaly zcela pozadu v soutěživém prostředí čínského školství, jsou jim rodiče nuceni platit doučování. Pro ně zůstanou tyto služby nezbytné a jak tvrdí Adam Minter ve svém článku pro Bloomberg, „zákaz pravděpodobně donutí soukromé firmy pracovat načerno“.

Regulace doučování a mimoškolních aktivit se tak v Číně pravděpodobně zařadí po bok politiky třetího dítěte: coby spíše povrchní snaha o povzbuzení porodnosti, která však zdaleka neřeší hlubší problémy.