ROZHOVOR. I když obranná politika zůstává v Evropské unii převážně národní záležitostí, od roku 2022 – po ruské invazi na Ukrajinu – se spolupráce na úrovni EU, zejména v průmyslu a celkové snaze o vojenskou připravenost, prohlubuje. Jak přesně to tedy je s obrannou politikou v rámci EU?

I když se přístup postupně mění, pro mnoho bank v EU je slovo zbraně stále „zakázané“, což dopadá hlavně na menší a střední podniky v oboru obranného průmyslu. „Dalším obrovským faktorem je Green Deal, regulace, cla a ceny energií. Bez oceli, hliníku, čipů a plynu nic nevyrobíme… Geopolitika se dnes ovšem mění mnohem rychleji, než ochota EU měnit svá vnitřní pravidla,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Rozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.

Jak je nyní v rámci EU upravena společná obranná politika?

Jde o relativně nové předpisy, o kterých se dosud příliš nemluvilo. Vedle starších principů zakotvených v základních smlouvách o EU vznikla v posledních třech letech v reakci na válku na Ukrajině nová válečná a průmyslová legislativa. Mezi tři hlavní pilíře patří nařízení EDIP (European Defence Industry Programme), které nahradilo dřívější akty a věnuje se především společným nákupům zbraní. Pak je to akt ASAP (Act in Support of Ammunition Production), což je právní rámec umožňující rychlé navýšení výroby munice v rámci EU a nařízení EDIRPA, které tvoří finanční rámec pro posílení evropského obranného průmyslu, mimo jiné skrze společné zadávání zakázek.

Když se NATO stává nepředvídatelným, například kvůli výrokům Donalda Trumpa nebo potenciálním sporům mezi členskými státy – historicky jde například o Řecko a Turecko – měla by se Evropa postarat o vlastní mechanismy.

Běžně se ale má za to, že ozbrojené síly, jejich nasazení i rozpočty jsou výsostnou věcí národních států. Není tedy tato společná evropská legislativa v rozporu s národní suverenitou?

Rozhodně to není rozpor, spíše nezbytné doplnění. A je otázka, zda toto doplnění není stále příliš malé. Evropský rozměr je klíčový pro efektivitu a rychlost aplikace obranných opatření. Smlouvy o EU sice zaručují, že národní bezpečnost zůstává výlučnou odpovědností každého členského státu, a Unie musí respektovat jejich celistvost (podle principu subsidiarity), ale zároveň je společná bezpečnostní a obranná politika nedílnou součástí celkové zahraniční politiky EU. Musíme si přiznat, že existují situace – například vojenské mise v Africe – které jednotlivé státy samy zvládnou jen obtížně a kde se zájmy EU mohou lišit od zájmů USA.

Jakou roli hraje v těchto úvahách NATO?

NATO je v této diskusi, jak se říká, „slon v místnosti“. Všechny evropské povinnosti musí být v souladu se závazky v rámci NATO, které má reálné mechanismy a páky na zajištění společné obrany. Jenže integrace v rámci NATO je dnes zpochybňována z mnoha stran a pro obranu je nejdůležitější předvídatelnost a spolehlivost. Když se NATO stává nepředvídatelným, například kvůli výrokům Donalda Trumpa nebo potenciálním sporům mezi členskými státy – historicky jde například o Řecko a Turecko – měla by se Evropa postarat o vlastní mechanismy.

Zatím to vypadá, že jde hlavně o ekonomiku, respektive sdílení výrobních kapacit…

Ano, i proto, že vývoj moderních zbraňových systémů je nesmírně nákladný. Důvodem, proč má Evropa v porovnání s USA v oboru málo velkých globálních hráčů, je omezený odbyt – národní firmy často dodávají jen své armádě a občas vyvezou pár kusů jinam, jako například švédské Gripeny. Pokud ale i v obranném průmyslu vytvoříme větší společný trh, dosáhneme úspor z rozsahu a můžeme vytvořit mnohem lepší produkt. V krizi se navíc ukazuje, že národní kapacity pro výrobu munice nebo obrněnců prostě nestačí. A může to být i výhoda pro země s vyspělou průmyslovou základnou, jako je Česká republika, které mohou tyto věci dělat rychleji a lépe pro více spojenců najednou.

Pokud by se EU měla stát konkrétní silou schopnou reagovat na konflikt místo národních států, vyžadovalo by to zásadní a jednomyslnou změnu základních smluv. Takový proces konzultací mezi parlamenty trvá obvykle tři až čtyři roky.

Ve Smlouvě o EU ale už dlouho existuje i klauzule o povinnosti vzájemné vojenské pomoci (konkrétně jde o článek 42, odstavec 7). Řekl bych, že se o ní, na rozdíl od často zmiňovaného článku 5 severoatlantické smlouvy, moc neví.

Evropská klauzule podobně říká, že pokud se členský stát stane obětí ozbrojeného útoku, ostatní mají povinnost mu pomoci „všemi prostředky, které mají k dispozici“. Problém je v tom, že Evropa zůstala u tohoto textu, ale nemá k němu vybudované mechanismy ani velení. V praxi tedy nevíme, co by se stalo – zda by někdo poslal armádu nebo třeba jen sto hasičů, či odsuzující nótu. Existuje i článek 222 o solidaritě v případě teroristických útoků, ten aktivovala Francie v roce 2015. Tehdy ale Francie především potřebovala, aby spojenci převzali její mise v Mali a severní Africe, aby si uvolnila kapacity.

Dá se čekat, že se v EU reálně posuneme až ke společné evropské armádě?

Řekl bych, že spíše ne. Koordinovaná cvičení probíhají, ale většinou je to stejně pod hlavičkou NATO. EU jako organismus postrádá velitelskou a právní strukturu, která by umožnila někomu „písknout“ a poslat vojáky do akce. Strategický kompas z roku 2022 sice zmiňuje vizi sil rychlého nasazení do pěti tisíc vojáků do roku 2030, ale to je zatím pořád jen plán. Klíčové bude procedurálně definovat, co přesně klauzule aktivuje – zda je to přelet dronu, nebo třeba až tanky na hranicích – a jaká forma pomoci, vojenská, logistická či finanční musí následovat, aby to nebylo závislé jen na aktuální vnitropolitické situaci a náladě v jednotlivých zemích.

Jsou v tomto procesu brzdou neutrální státy jako Rakousko či Irsko, nebo Dánsko se svou výjimkou?

Pro to, co EU dělá dnes, to překážka není. Pokud by se ale EU měla stát konkrétní silou schopnou reagovat na konflikt místo národních států, vyžadovalo by to zásadní a jednomyslnou změnu základních smluv. Takový proces konzultací mezi parlamenty trvá obvykle tři až čtyři roky. Teoreticky by mohla Evropská rada, tedy premiéři a prezidenti, rozhodnout o urychlení, ale institucionálně je to nesmírně složitý proces.

Důležitým detailem je také výjimka z fiskálních pravidel – obranné výdaje se díky ní nepočítají do limitů dluhové brzdy podle maastrichtských kritérií.

Roli ale asi hraje i to, že Evropa má geograficky rozdílné priority. Lze sjednotit pohled pobaltských zemí, které přirozeně jako hlavní hrozbu berou Rusko, s pohledem jižních zemí řešících migraci ve Středozemí nebo Řecka, které řeší Turecko?

To prostě vyplývá z národních pohledů na rizika. Polsko a Pobaltí řeší Rusko, zatímco Řecko se desítky let připravuje na možný konflikt s Tureckem a udržuje kvůli tomu nejsilnější armádu z členských zemí EU. Na evropské úrovni by se priority musely určovat strategicky – například konstatováním, že riziko na východním křídle je v příštích dvou letech vysoké a je třeba tam napřít zdroje. Vede se o tom diskuse u Evropského obranného fondu, kde je 1,5 miliardy eur – to je sice pro domácí rozpočet hodně, ale v měřítku obrany je to jen kapka v moři.

Ovšem plán Rearm Europe mluví o sumě až 800 miliard eur. Co je to za balík peněz?

Nejde o jeden přímý rozpočet EU, ale o kombinaci národních výdajů, evropských fondů a soukromých investic. Cílem je dát soukromým investorům jistotu, že státy budou zbraně skutečně odebírat. Důležitým detailem je také výjimka z fiskálních pravidel – obranné výdaje se díky ní nepočítají do limitů dluhové brzdy podle maastrichtských kritérií. Pak je tu pomoc Ukrajině, například půjčka 90 miliard eur do roku 2026. Ačkoliv jde o financování chodu ukrajinského státu, nepřímo to podporuje i naši obranu, protože Ukrajina za tyto prostředky odebírá zboží a zbraně právě ze států EU.

Co kromě peněz brzdí rozjezd evropského zbrojního průmyslu?

Je to především bankovní financování. Pro mnoho bank je slovo zbraně stále špinavé, což dopadá hlavně na menší a střední podniky. Velcí hráči jako česká CSG nebo německý Rheinmetall financování zajištěno mají, ale menší dodavatelé mnohdy narážejí na odpor lokálních bank. Dalším obrovským faktorem je Green Deal, regulace, cla a ceny energií. Také bez oceli, hliníku, čipů a plynu nic nevyrobíme. Potřebujeme komplexní strategii pro dodavatelské řetězce a kritické suroviny. A nesmíme zapomínat na infrastrukturu – například aby se tunely a silnice stavěly tak, aby jimi projely i tanky. Geopolitika se dnes ovšem mění mnohem rychleji, než ochota EU měnit svá vnitřní pravidla.