Pokud by si čtenáři v Česku mohli stěžovat „Radě pro tištěná a online média“ v podstatě na jakýkoli post na sociálních sítích od konkrétního novináře či média, který se jim znelíbí, byla by pravděpodobně činnost takové rady rychle paralyzována. Přesto hned ve 32 evropských zemích takové mediální rady fungují a i podobné stížnosti s vydavateli či konkrétními novináři řeší.

Česká republika na rozdíl od většiny zemí v Evropě žádnou mediální radu pro tištěná a online média nemá. Tam, kde existují, ale nejsou zřízeny zákonem, jako třeba tuzemské rady veřejnoprávní televize, rozhlasu a ČTK, ale vznikají zezdola – z vůle vydavatelů, médií a novinářů. V Česku po takovém samoregulačním orgánu ale zatím žádná poptávka není.

„Pokud bych měl zmínit jednu konkrétní zemi jako příklad dobré praxe, navrhl bych podívat se na norský model, kde vytvořili novináři, editoři a vydavatelé společně bez jakékoli formální legislativy instituci starající se o tiskovou radu. Jsou efektivní, transparentní a nebojí se být aktivní a hlasití, což je důležité pro jejich důvěryhodnost. To je klíčem k úspěšné samoregulaci,“ říká prezident Evropské federace novinářů Mogens Blicher Bjerregård, bývalý dlouholetý prezident Dánské unie novinářů.

Pusťte nás k informacím

Funkční mediální rady ale nemají fungovat jako bič na novináře, ale jako garant svobodné a nezávislé žurnalistiky a přístupu k informacím.

Zatímco v Česku během pandemie úřady a vláda omezovaly přístup novinářů na tiskové konference jen na některá vybraná média, byly to právě tiskové rady, kdo se v řadě zemí snažily o to, aby stát a instituce poskytovaly všem médiím dostatek informací. „Je to součást kompetencí rady a přístup k informacím je podle finské ústavy zásadní součástí svobody projevu,“ shrnuje Eero Hyvonen, předseda tiskové rady ve Finsku.

Výzvu k tomu, aby vláda umožnila novinářům v době pandemie řádně vykonávat svou práci a nijak je neomezovala, v Česku ale zveřejnila tuzemská pobočka Mezinárodního tiskového institutu CZ IPI a přidal se i Syndikát novinářů.

Například v Dánsku jsou média k účasti v mediálních radách motivována finančně: na státní kompenzaci ztrát během koronakrize dosáhla pouze ta média, která se v nich angažují.

„To vedlo k navýšení počtu online médií, která zažádala o přistoupení k tiskové radě. V Dánsku je povinné, aby byla součástí rady tištěná a audiovizuální média, pro online média je to dobrovolné,“ vysvětluje prezident Evropské federace novinářů Mogens Blicher Bjerregård. Podle něj je součástí tiskové rady většina novinářských webů v zemi.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Tiskové rady se zabývají mimo jiné i dalším nešvarem současné žurnalistiky: stíráním rozdílu mezi redakčním textem a reklamou. „Jedním z příkladů byl rozhovor o prodeji nosního spreje s výzkumníkem, který lék prodával. Dotyčný expert v rozhovoru vysvětloval, že používání spreje je skvělý způsob, jak posílit imunitu, a že může pomoci v boji proti koronaviru,“ popisuje třeba studie severomakedonské Rady pro mediální etiku.

Co země, to jiný model

Jak mediální rady v různých evropských zemích fungují a jaký je jejich smysl z hlediska služby veřejnosti, zmapoval vloni Raymond Harder z Antverpské univerzity. Upozornil například na to, že prakticky ve všech 32 zkoumaných zemích je možné stěžovat si na to, co konkrétní média publikují na sociálních sítích.

Pokud je ale autorem konkrétní novinář, případná stížnost je téma už jen pro mediální rady ve 13 zemích (Rakousko, Belgie, Kypr, Estonsko, Francie, Německo, Maďarsko, Lucembursko, Holandsko, Norsko, Švýcarsko, Turecko, Velká Británie).

Rakousko, Belgie, Lucembursko, Holandsko, Německo, Maďarsko, Norsko a Turecko uznávají jako předmět stížnosti dokonce i příspěvky v moderovaných diskuzích na webech i sociálních sítích.

Celkem v 16 zemích je pak dána lhůta, za jak dlouho musí médium u sebe zveřejnit rozhodnutí rady v případě, že je stížnost uznána jako oprávněná. Například v Norsku jsou to tři týdny, v Rakousku 14 dní, v Maďarsku sedm dní, v Dánsku „co nejdříve“, ve Finsku „neprodleně“.

Podle Mogense Blicher Bjerregårda je rozmanitost podmínek v pořádku. „V Evropě máme různé koncepty a kulturu týkající se tiskových rad, etiky a regulace. Podle mého názoru nejlepší mediální rady jsou ty, ve kterých jsou zastoupeni novináři i vydavatelé. Důležitá je nezávislost rady,“ zdůrazňuje.

K nejstarším mediálním radám v Evropě patří ta norská, Pressens Faglige Utvalg, založena byla už v roce 1910. O stížnostech rozhoduje komise ve složení: dva novináři, dva vydavatelé a tři zástupci veřejnosti. Rada má pět zaměstnanců. Novináři jsou nominování novinářskou organizací, vydavatelé asociací vydavatelů. Zástupci veřejnosti jsou navrhování čtyřčlennou skupinou složenou z výkonného tajemníka rady, jednoho z bývalých členů rady a dvou osob vybraných komisí.

Norská mediální rada obdržela v roce 2018 celkem 493 stížností, z toho 335 vyhodnotila jako přípustných, 69 z nich jako oprávněných.

Nebýt „mediální policií“

„Mnoho mediálních rad, konkrétně 11 z 28, kterými se zabývá studie, nedovoluje stížnosti na články, které se osobně netýkají stěžovatele – článek musí být o vás, vaší organizaci, vaší etnická skupině atd.,“ upozornil finský univerzitní pedagog Lauri Haapanen ve své vloni publikované studii . V letech 2017-2019 byl sám členem finské mediální rady.

Je podle něj chyba nechávat odpovědnost jen na čtenářích. Samy tiskové rady by se měly snažit zlepšovat kvalitu žurnalistiky a poukazovat na novinářské chyby.

„Téměř všechny mediální rady mají možnost aktivně zvedat témata dle vlastní úvahy a přispívat tím k veřejné diskuzi o etice médií. Většina z nich ale tuto možnost využívá jen zřídka, pokud vůbec. Na druhé straně by ale neměly fungovat jako ‚mediální policie‘,“ říká Haapanen.