Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Naložit a jedeme. FOTO: Štěpán Hon
,

Štěpán Hon: Evropský deník, závan cestování z časů před covidem

Naházet do trochu upravené dodávky tři děti, nějaké propriety a vyrazit na měsíc třeba do Albánie? Zdá se to nepravděpodobné, nebezpečné, bláhové? Ani náhodou. Je to krásné, lehce vzrušující, neuvěřitelně obohacující, ale pozor, u mnoha dobrodružnějších povah silně návykové… Jasně, musíte se rozloučit s teplou sprchou, pohodlným záchodem, pravidelným denním režimem, snášet trochu nepohodlí a častý dotek blízké osoby, ale ty otevřené obzory za to stojí.

V době předcovidové to naše rodina dělala sedm let. A protože jsem především fotograf, dokumentarista, s fotoaparátem jako integrální součástí mého já, tak zcela přirozeně po celou dobu vznikal autentický záznam těchto cest. Pro mě to nejsou fotografie z dovolené, jsou to okna do našeho příběhu, do naší roadmovie.


Štěpán Hon je fotograf. Jeho autorský text přibližuje novou fotograficko-deníkovou knihu Náš evropský deník, která rozhodně není standardním průvodcem, je ale inspirací. První díl zahrnuje Rumunsko, Albánii a Portugalsko. 


Prohlédněte si fotogalerii s výběrem fotografií i ukázek z knihy (publikováno se svolením Štěpána Hona) 

První díl evropského deníku má tři kapitoly: rumunskou, albánskou a portugalskou. Je plný nejen fotografií, které vás vezmou na cestu s námi, usadí v našem autě a propustí až na konci každé kapitoly, ale také textů, ze kterých se dozvíte soustu zajímavých informací, a výklopných výpravných kreslených map, které vás s nadhledem uvedou do reálií každé země a můžete na nich sledovat trasu naší cesty.

A mezi řádky prozradíme naše know how, jak se dá tímto způsobem cestovat. Šetrně a přesto naplno.

Poprvé, na přelomu června a července 2014, jsme vyrazili do Norska na bláznivou jízdu za půlnočním sluncem. Dohnali jsme ho až daleko za polárním kruhem. A během téhle jízdy dobyli osloská muzea, nalodili se na mnoho trajektů, na třpytku ve vodách fjordu chytali jednu makrelu za druhou, potkali souputníky i domorodce a koupali se ve slaném golfském proudu i sladkých vodopádech. A návyk se dostavil hned po první cestě.

Na začátku nás vezla jen velká modrá plechovka, dodávka Nissan Interstar s dvěma řadami sedaček a za nimi patrem na spaní o ploše cca 175×175 cm. Pod patrem byla naházená spousta věcí a dřevotřísková bedna se zásobami potravin. Nic víc, nic míň.

Mařence, nejmladší z nás, byly čtyři roky. Když jsme byli unavení, zaparkovali jsme někde ve volné přírodě, pěkně na rovince, aby se nám dobře spalo, a když Andělku chytil zub, tak jsme našli zubaře. Postupně jsme zjistili, že nic není problémem, v obchodech platí karty stejně jako u nás a u doktora kartička pojištěnce. Když něco dojde, musí se to koupit, když zapadnete s autem, musíte najít někoho s větším autem, aby vás vytáhl.

Po Norsku jsme obohatili interiér auta o důmyslné úložní prostory, skříňky a poličky. Přikoupili nafukovací loď, další baterii pod sedadlo řidiče a měnič na 220 voltů. Následovalo Rumunsko, Velká Británie, Albánie, Portugalsko, Pobaltí a Slovensko.

S každou další cestou jsme o trošku vylepšili interiér vozu a o něco víc si zjistili o zemi, do které se vydáváme. A stejně jako na počátku jsme si dávali nějaké konkrétní cíle: prozkoumat deltu Dunaje, přeplout Lochneské jezero, dobýt nejzápadnější výspu pevninské Evropy. Ale byly to cíle povrchní, vybírané dosti nahodile spíš jen proto, abychom mohli prstem píchnout do mapy, kam zhruba máme namířeno.

To, co je na každé naší cestě tím nejdůležitějším, je pak nakonec vždy cesta samotná a s ní spojená nečekaná setkání s lidmi, krajinou i zvířaty. Pokaždé se pokoušíme proniknout k tomu podstatnému, zachytit tvář a nahlédnout ducha kraje, do kterého míříme. Zatím jsme dobyli sedm evropských zemí, na cestách strávili více než pět měsíců a ujeli na 40 tisíc kilometrů.

A letos, uvězněni lockdownem bez možnosti pracovat i cestovat, jsme se rozhodli uspořádat naše dobrodružství do napínavého vyprávění, které vám prostřednictvím textů, fotografií a kreseb přinese nejen autentický záznam našeho dobrodružství, ale i spoustu informací o krajích, které jsme navštívili. Můžete to brát jako způsob, jak si zkrátit čekání na znovuotevření hranic a načerpat trochu inspirace. 

A co až se hranice otevřou? Nejdůležitější je se nebát a vyrazit. A když už vyrazíte, chovejte se k hostitelské zemi a její krajině s pokorou, nenechávejte po sobě nikde nic ležet a na velkou do lesa choďte s lopatkou (to je vzkaz od mojí ženy Kláry). Chovejte se tak, aby ti, co přijdou po vás, nenalezli žádné vaše stopy, ať mají všichni pocit, že objevují a nerecyklují… Šťastnou cestu v lepších časech.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

3 komentáře

  1. Tondach napsal:

    Palec nahoru!
    Tiše závidím, pokoušel jsem se kdysi o něco podobného se starou dvanáctsetrojkou, bohužel tehdy jen na Slovensku! Spousty diapozitivů mi dosud leží ve skříni ….
    Pro pozdějí narozené:
    dvanáctsettrojka byla dodávka
    diapozitiv byl barevná fotografie přímo na filmu
    Slovensko nebyla cizina

    • Jan napsal:

      Jsi směšný.

    • ČERT napsal:

      No, „pro později narozené“…, „Slovensko nebyla cizina“…
      Víte, tady existují lidé, které i v těsném kontextu s tím tzv. eurohujerstvím bychom mohli nazvat prostě eurofrajery (a může jít o lidi, bych řekl, často spíše mladší či už střední generace). Jde o lidi, kteří třeba za nic moc dělání pobírají slušné prachy, a takoví si pak mohou vyrazit, opravdu jen tak na výlet, někam prostě lelkovat nebo vychutnávat nějakou exotiku nebo co, prakticky kam se jim zrovna zamane. Např. během jediného půlroku si mohou udělat 3 různé, jinak úplně normální výlety na 3 pro nás tak geograficky vzdálená místa, jako 1) Srí Lanka, 2) Kalifornie/USA, 3) středoamerická Kostarika…
      Pcha, pro takové (a tady právě tkví to eurofrajerství) není vlastně ani žádná cizina třeba ani takové Portugalsko nebo Finsko. Tedy ne, že by museli být nějací znalci hlubších reálií těchto zemí (a celkově o nějaké extra vzdělance obvykle nepůjde, a pokud jde o jazykovou výbavu, vystačí si třeba jen s angličtinou)… Jenže, tak stejně jako v případě ČR jde přece také o země EU, a když jedou lelkovat nebo si něco vychutnávat tam, tak jim stačí občanka, ani nemusí cestovní pas (a nemluvě o některých jiných faktorech, jako, že ve srovnání např. s výše zmíněnými destinacemi přece jen nejde o země ještě tak vzdálené, a oni nemusí machrovat třeba tím, kolik až tak moc hodin museli strávit nepříjemným sezením v letadle)….

Přidávání komentářů není povoleno