Obchod Steinerových ve Zlatých Moravcích
Post Bellum,

Slovenští sedláci zachránili za války 14 Židů. „Vzpomínám každý den,“ říká dnešní košický rabín

Ve sklepě domu Jána a Evy Mozolákových ve vesnici Krajné na západním Slovensku byl v letech 1944-1945 sklepní úkryt. Za falešnou zdí, v prostoru jeden a půl krát pět metrů, přebývalo devět židovských uprchlíků včetně rodiny Steinerovy, další se ukryli opodál. Nynějšímu košickému rabínovi Jossimu Steinerovi (někdy bývá jeho jméno psáno Yossi) bylo tehdy devět let.

Jossi přežil holocaust díky rodičům a díky odvaze a obětavosti manželů Mozolákových a jejich dcery Anny. Nikdy na ně nepřestal myslet: „Skoro každý den vzpomínám na Jána Mozoláka. Jsem vděčný, že mu Bůh dal takovou sílu.“

Jossi Steiner v roce 2010 (foto: Post Bellum)

Jossi Steiner, celým jménem Josef Mordechai Ben Abraham Azriel, se narodil v roce 1936 ve Zlatých Moravcích, asi 30 kilometrů od Nitry. Místní mu tehdy říkali „Janko“. Podle soupisu Židů z roku 1942 bydlelo v tehdejším okresním městě Zlaté Moravce 4358 lidí, z toho 529 Židů (dnes tam podle všeho nežije žádný).

Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu dopadala na židovské rodiny antisemitská opatření, až byl nakonec Jossiho otec Viliam Béla Steiner přinucen vzdát se své dílny a dědečkovi arizovali obchod s textilem. V roce 1942 začaly deportace slovenských Židů do vyhlazovacích táborů.

Viliam Steiner se od známého, člena Hlinkovy gardy, dozvěděl, že má být s celou rodinou deportován, že je „na seznamu“. Tehdy pohotově zareagoval: sebral ženu a děti (Jossiho a jeho mladšího bratra Robina), nechal se taxíkem odvézt k hranicím a podobně jako tisíce dalších slovenských Židů tajně přešel do Maďarska, kde zatím nebyla perzekuce tak drastická. Od té chvíle musel Jossi Steiner předstírat, že je němý. Bylo mu totiž teprve šest let a uměl jen slovensky.

S průkazem mrtvého

V Maďarsku Viliam Steiner nejdřív přežíval s padělanými doklady na jméno zemřelého Mate Eleméra – získal je s pomocí křesťanské organizace, která pomáhala židovskému odporu. Pracoval jako údržbář v obuvnické dílně, zatímco se Jossi s bratrem a dalšími členy rodiny skrývali. Policie však podvod zanedlouho odhalila a pro Viliama Steinera si přišli do práce maďarští „tajní“. Zatčení unikl, protože neztratil duchapřítomnost: když ho policisté oslovili, řekl, že si musí dojít pro dokumenty a uprchl oknem.

Steinerovi pak žili pod dalšími falešnými identitami, stěhovali se z místa na místo a překonávali mnohé kritické situace. V Maďarsku vydrželi až do března 1944. Tehdy zemi obsadila německá armáda, začaly pravidelné protižidovské razie a Adolf Eichmann přijel osobně organizovat deportace. Steinerovi se dokázali vyhnout sepisování Židů – Jossi vzpomíná, že se kvůli tomu s bratrem jednou celý den schovávali v dřevěném záchodě – a rozhodli se k návratu na Slovensko.

Soupis Židů ve Zlatých Moravcích (foto: Post Bellum)

Zpět přes hranice šla jako první Jossiho šestnáctiletá sestřenice Regina. Zmizela, už ji nikdy nikdo neviděl. Ostatní přešli úspěšně a na Slovensku přežívali až do národního povstání, kdy se museli znovu vydat na útěk. Spali nejprve v lese, venkovan, který jim pomáhal, se je bál schovat ve svém domě. Cestou se ke Steinerovým připojily další dvě židovské rodiny. Ve vesničce Krajné pak Viliam Steiner přesvědčil hospodáře Jána Mozoláka, aby ve sklepě svého domu vybudoval úkryt, do něhož se vměstnalo devět lidí; zbývajících pět se skrylo na jiném nedalekém místě.

Kdyby jeden z nás kýchl

„V úkrytu byly dva kýble, jeden na vodu, druhý na potřebu. Spali jsme na slámě, na takové palandě, kde nahoře leželi muži a dole děti, moje maminka a teta,“ vzpomíná Jossi Steiner: „Když Mozolákovi třikrát bouchli do stěny, znamenalo to nebezpečí, když bouchli jednou, signalizovali tím konec ‚poplachu‘.“

Jossi Steiner před domem Mozolákových v roce 2010 (foto z filmu Celý svět je úzký most) (foto: Post Bellum)

Do vesnice chodili němečtí vojáci, dělali domovní prohlídky: „Kdyby v takovou chvíli jeden z nás kýchl, už bychom nebyli naživu… Já si to osobně nepamatuju, ale jeden z mých spolutrpitelů vyprávěl, že jsme jednou dostali signál, že přišli Němci, můj bratr plakal, a matka mu zacpala pusu. Ten člověk jí řekl: ‚Co to děláš, vždyť ho udusíš!‘ A matka odpověděla: ‚Mám ještě druhého syna, a ten chce také žít!‘ Díky Bohu, přežili jsme v tom úkrytu všichni.“

Steinerovi se dočkali osvobození. Teprve tehdy se dozvěděli, že nedaleko jejich dvou úkrytů byl ještě další s několika lidmi. Všichni Jossiho příbuzní však takové štěstí neměli. Jeho prarodiče, kteři se po přechodu hranic z Maďarska na Slovensko odddělili od rodiny, protože už neměli sílu utíkat, zastřelili příslušníci SS a pohotovostních oddílů Hlinkovy gardy spolu s dalšími více než sedmi sty lidmi na podzim 1944 při masakrech v Kremničce.

Čtrnáct zachráněných děkuje

O Jánu Mozolákovi, který Steinerovým pomáhal s nasazením vlastního života, mluví Jossi s hlubokou úctou: „Je pochován na evangelickém hřbitově v Krajném. Na jeho hrob chodí mé děti i děti mého bratra, kterým jsme řekli, že kdyby tohoto laskavého a statečného muže nebylo, nenarodily by se.“

Steinerovi nechali vyrobit náhrobní kámen, na němž stojí: „Zde leží dobří lidé, kteří pomáhali jiným lidem ve velkém nebezpečí. Vám a Vaší dceři Anně děkujeme za záchranu. Čtrnáct zachráněných Židů.“ Po zachránci a jeho ženě Evě nezůstala jediná fotografie, dům však dosud stojí. Příběh zpracoval režisér Dušan Hudec v dokumentárním filmu Celý svět je úzký most.

Nedlouho po válce odjel Jossi Steiner spolu s bratrem do Palestiny, a když se o pár let později zrodil židovský stát Izrael, oba už v něm zůstali. Jossi se vrátil teprve po zhroucení komunismu. V roce 2001 se stal rabínem košické židovské náboženské obce. Zasloužil se o to, že členové rodiny Mozolákovy získali in memoriam titul Spravedlivý mezi národy.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

3 komentáře

  1. dobrý skutek napsal:

    Moje mama s tátou přes válku měla dvě židovské děti z rodiny Vítkovcov z Predmiera doma. Nevím jak dlouho , po válce Tibor k nám chodil
    Jeho sestra se odstěhovala ( vdala) do Maďarska. Já jsem se narodil v roce 1938.
    Mama o tom moc nechtěla ani po válce mluvit. Rodiče si dobrý skutek odnesli do věčnosti.
    JM

  2. Oskar (hanák z Hané) napsal:

    Zahránili 14 lidských životů a medaili nedostali, aspoň že Post Bellum 19. prosince 2020 na ně upomněl. Budíž jim za jejich lidství a odvahu vděk a budíž i dík autorovi za to že jejich čin uvedl ve známost..

Přidávání komentářů není povoleno