Šéf KSČM Filip vidí v Česku fašismus. Kdysi se ale komunisté nacistů a konfidentů gestapa neštítili

Místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda KSČM Vojtěch Filip je nejen komunista, ale také dlouholetý ideologický spolupracovník StB s krycím jménem Falmer. Byla to však právě komunistická StB, kdo v minulosti rekrutoval do řad svých agentů a spolupracovníků nejen mladé soudruhy a prověřené kádry, ale také konfidenty gestapa i nacistické válečné zločince.

Šéf tuzemských komunistů Vojtěch Filip se v poslední době docela odvázal. Nejprve v souvislosti s odstraněním sochy Koněva mluvil o nárůstu fašistických tendencí v Česku, o neonacistické politice, a starostovi Prahy 6 Kolářovi vyčetl neexistujícího předka – nacistu. Jsou to přitom právě komunisté, kdo mají ve vztahu k představitelům nacismu máslo na hlavě.

S ohledem na nedávné Filipovy výroky na téma fašismus a nacismus je na místě tuhle tvář komunismu opět připomenout.

Msta za domnělé hříchy

Filipa, podobě jako další straníky, v poslední době aktivizoval zejména spor kolem odstranění sochy maršála Koněva z náměstí Interbrigády na Praze 6.

Podle Filipa by měl rezignovat ministr zahraničí Tomáš Petříček, protože nese odpovědnost za „nárůst fašistických tendencí“ v České republice.

„V naší společnosti v posledních letech došlo k evidentnímu nárůstu fašistických tendencí, které v některých případech zůstávají bez trestu,“ řekl Filip pro ruský armádní časopis Krasnaja Zvezda. Někteří lidé podle něj záměrně podporují neonacismus a oslavují banderovce a vlasovce.

V přímém televizním přenosu pak také zopakoval již vyvrácené dezinformace o údajném nacistickém předkovi starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře (TOP 09) Otto Kolarovi.

I kdyby to náhodou byla pravda, což prokazatelně není, dokonale to potvrzuje zažranost komunistického přesvědčení o dědičné vině, jejímž důsledkem byla msta na dětech za domnělé hříchy matek či otců.

Historici mimochodem naznačují, že z archivů o tomto Otto Kolarovi zmizela v dobách komunismu řada dokumentů, až to nahrává domněnce, že se stal po válce spolupracovníkem StB. Což by nebylo vůbec nic výjimečného.

Jakkoli se komunisté tradičně zaštiťují odporem k fašismu a nacismu, spolupráce i s těmi nejodpornějšími zločinci z druhé světové války se vůbec nebránili. Komunistický režim běžně do služeb StB verboval konfidenty gestapa, nacisty a válečné zločince.

A to dokonce i ty, kteří se aktivně podíleli třeba na vyvraždění Lidic, strašlivé události, jejíž připomínky komunisté vždy pojímali ve velkém jako celonárodní manifestaci odporu k fašismu.

Vrazi z Lidic ve službách StB

Spolupracovníkem StB byl Max Heinrich Rostock, důstojník Sicherheitsdienst (SD) – zpravodajské služby nacistické strany, velitel služebny SD na Kladně, kde organizoval a řídil udavačskou činnost, sám udával a osobní podíl nesl i na lidickém masakru.

„Účastnil se rabování fary a kostela, sám zbil lidického faráře Štemberka a přihlížel vraždám lidických mužů,“ popsal už dříve historik a autor studie o Maxi Rostockovi Jiří Plachý.

Rostock po válce patřil mezi padesát Československem nejhledanějších válečných zločinců. Když se jej podařilo dopadnout a v roce 1950 dopravit do Československa, dostal ve společném procesu s dalšími čtyřmi nacisty trest smrti. Politický sekretariát ÚV KSČ ale v roce 1953 rozhodl o změně trestu na doživotí, podepsán byl prezident Antonín Zápotocký.

V roce 1953 mimochodem Zápotocký udělil pouze osm milostí z trestu smrti, v polovině případů šlo o nacistické válečné zločince. V té době bylo za devět měsíců jeho vlády z politických důvodů popraveno asi padesát československých občanů.

Spolupráci se Státní bezpečností nabízel sám Rostock poprvé krátce po vynesení rozsudku smrti. Tehdy byl ještě odmítnut. V roce 1959 byl už zájem oboustranný a StB začala budoucího agenta připravovat.

Na svobodu se Max Rostock, nyní již jako agent Fritz, dostal 4. února roku 1960. Jako špion se ale neosvědčil. Vysazen byl sice v západním Německu, ale svou spolupráci s československou tajnou službou takřka ihned dekonspiroval.

Rostock zemřel v roce 1986 ve svých 84 letech ve Spolkové republice Německo. Nebyl ale zdaleka jediným nacistou ve službách komunistické Státní bezpečnosti.

Dalším byl například byl SS-oberscharführer Kurt Werner Tutter, známý svými nelidskými metodami na Slovensku i na území Moravy, kde byl spoluodpovědný za masakr v osadě Ploština na Zlínsku.

Spolupracovníkem rozvědky, 1. správy StB, byl i Ernest Hitzegrad, gruppenführer SS a velitel okupačních policejních sil na území Čech a Moravy, pravá ruka K.H. Franka, a řada dalších.

Komunismus soudruha Filipa

Do zpravodajské sítě StB byli tedy s vědomím a souhlasem nejvyššího vedení KSČ verbováni nejen čeští práskači, snadno vydíratelní někdejší konfidenti gestapa, ale i nacističtí vrazi a usvědčení váleční zločinci.

V první polovině 50. let provedla StB i operaci s krycím názvem Rekonstrukce. Cílem bylo vytipovat osoby podezřelé z válečné spolupráce s gestapem nebo zpravodajskou službou SD (Sicherheitsdienst) a ty pak vydíráním přimět ke spolupráci.

Historik Dalibor Státník už dříve popsal praktiky ve sborníku Archivu Ministerstva vnitra, v textu Agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu ve službách StB.

Rekonstrukci „starých sítí Gestapa a SD“ podle něj prováděla neblaze proslulá „náchodská komise“, která stála u počátků velkých stranických čistek, politických procesů s představiteli KSČ.

Na začátku padesátých let podle sovětského vzoru strana hledá v řadách vedení strany zrádce a výslechy nacistických prominentů směřovaly právě i ke kompromitaci komunistů z dob okupace.

Prostřednictvím nacistů tak komunisté likvidovali své vlastní soudruhy. I tohle je ten komunismus, po němž se Filipovi a spol tak stýská.