Robert Břešťan: Že se nemá politika tahat do sportu? Dávno tam je, byla a bude
KOMENTÁŘ. Bouři kolem toho, zda Rusové a Bělorusové mají či nemají startovat příští rok v létě na olympiádě v Paříži, provází ze strany apologetů i výzva: Netahejte politiku do sportu. Řekněme rovnou, že národ, který vede a podporuje agresivní válku proti svému sousedovi, na „mírových hrách“ nemá co dělat. Navíc sport je, byl a bude vždy s politikou spojen.
„Ach, ne, co to děláte, politika přeci se sportem vůbec nesouvisí!“ mohli v roce 1950 křičet českoslovenští hokejisté Bubník, Modrý, Konopásek, Roziňák a další. A co myslíte? Bylo by jim to houby platné.
Estébáci je sebrali poté, co v hospodě U Herclíků reprezentanti zapíjeli žal a vztek z toho, že je komunisté nepustili na mistrovství světa do Británie, a nahlas říkali, co si o tom myslí. Augustin Bubník dostal za vyfabulovanou špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení 14 let, Bóža Modrý ještě o rok více a odsouzeno bylo i devět dalších hokejistů.
To je jen malý a zdaleka nikoli osamocený příklad toho, jak se spolu historicky snoubí sport a politika…
Sport politiku nutně potřebuje, stačí se podívat na seznam neziskových organizací nejštědřeji dotovaných státem: stovky milionů inkasuje fotbalový svaz, hokejový svaz, basketbalisté, volejbalisté i lyžaři…
Ideální záminka k normalizaci
Co jiného byly olympijské hry v Berlíně v roce 1936, než politické představení, které posloužilo k sebeprezentaci Adolfa Hitlera a jeho diktátorského režimu. V podobném duchu podpory režimu jsme zažili i ne tak vzdálené olympiády v Pekingu 2008 (a pak i zimní v roce 2022) a ruském Soči 2014. Jen co hry skončily, zelení mužíčci vyrazili na Krym.
Nebo třeba teroristický útok na olympijských hrách v Mnichově v září 1972: únos a následné zavraždění jedenácti izraelských sportovců palestinskou skupinou Černé září.
Olympijských her v Londýně v roce 1948 se – tři roky po konci války – nemohli účastnit sportovci Německa a Japonska. Sovětský svaz tehdy hry označil za „nástroj imperialismu“ a do Londýna neodjel.
Nebo rok 1968, respektive rok následující, kdy v březnu 1969 československá hokejová reprezentace slavně ve finále porazila Sověty na mistrovství světa ve Stockholmu. Lidé v Praze odbojně slavili („Vy nám tanky, my vám branky.“), na Václavák jich přišlo na 150 tisíc a co čert nechtěl, hned u výlohy sovětského Aeroflotu se krátce před tím objevila hromada složených dlažebních kostek.
Rázem byla z oslav vítězství v hokeji kontrarevoluční snaha a ideální záminka k rozjezdu takzvané normalizace.
Ne nadarmo pojem „chléb a hry“ vznikl už ve starém Římě, v jeho úpadkovém období. Zábava byla jedním ze způsobů, jak ovládat prostý lid, přesměrovat pozornost a v důsledku získávat podporu pro panující režim.
Štědře dotovaný sport
Nikoli náhodou platí, a je to potvrzeno i sociologickými výzkumy, že názorově, sociálně, vzdělanostně a všelijak jinak rozštěpená česká společnost se dokáže stmelit v zásadě ve dvou případech: u velkých krizí, jako jsou třeba rozsáhlé povodně, a také u velkých sportovních vítězství národní reprezentace. Pamětníci si jistě vybaví celonárodní euforii v době hokejového Nagana.
Fotka s tvářemi zabitých ukrajinských sportovců. Foto: se svolením MOČR
Divák se rád ztotožní s vítězem a zažije radostný pocit spoluúčasti na úspěchu. Ačkoli je to obvykle tak, že když se prohrává, jsou čeští reprezentanti „oni“, když vyhrávají, jsme to „my“, sport je zkrátka ideální cesta k odvedení pozornosti od trablů každodenního života i společenských problémů.
I jen v tuzemsku se stačí podívat na seznam neziskových organizací nejštědřeji dotovaných státem: stovky milionů inkasuje fotbalový svaz, hokejový svaz, basketbalisté, volejbalisté i lyžaři… Řada klubů a tréninkových kapacit tradičně patří (pochopitelně nejen v Česku) armádě.
Ne nadarmo pojem „chléb a hry“ vznikl už ve starém Římě, v jeho úpadkovém období. Zábava byla jedním ze způsobů, jak ovládat prostý lid, přesměrovat pozornost a v důsledku získávat podporu pro panující režim.
I Putin by chtěl Rusům zprostředkovat hry, na nichž budou i ruští sportovci, s nimiž se národ může ztotožnit. Tu radost je nutné Kremlu odepřít. Už proto, že přes dvě stovky ukrajinských reprezentantů se o start v Paříži ani nemohou pokusit: padli při obraně své země proti ruským agresorům. I kdyby neplatilo tisíc jiných důvodů, tak tento sám o sobě stačí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Orbánovy politické neziskovky v Česku. Kontakty loví v Babišově koalici i u Klause
Budoucí náměstek Vích: prodloužená ruka SPD a Ruska na ministerstvu obrany
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
12 komentářů
Český olympijský výbor je v politickém kontextu plně zodpovědný občanům ČR a státní administrativě, neboť je financován ze státního rozpočtu. ČOV se tudíž nemůže chovat jako nezávislý suverén, jenž „Dá sportovcům svobodu volby“. Natožpak, pokud ti sportovci jsou dokonce příslušníky Armády ČR.
S notnou dávkou jistoty se dá odhadnout, že většina české společnosti nepotřebuje ke svému životu ani olympioniky ani jiné tzv. vrcholové, výkonnostní, profesionální atd. sportovce. To samé se týká financování všemožných svazových funkcionářských struktur, které za miliardy korun, jež čerpají ze státního rozpočtu, produkují ve řadě případů jen společenský marast, často za hranicí kriminality. Zde jsou nešvary z komunistických časů (klientelismus, arogance, bezohledný egoismus atp.) zakořeněny tak hluboce, že i víc než 30 let po změně režimu stále devastují morálku v České republice.
A zde je také skutečný prapůvod neakceptovatelné benevolence českých olympijských i svazových struktur vůči kruciálním manýrám představitelů současného ruského impéria v čele s V. V. Putinem. Už v časech SSSR a ČSSR byl totiž sport nejvíce zneužívaných nástrojem komunistické politické propagandy v obou těchto zemích. Sportovní elitě to přinášelo luxusní zaopatření a, jak známo, zvyk je železná košile. Tuzemští sportovní manažeři všech úrovní mají naši vrávorající demokracii pořád za bezmocnou děvečku: Vysát z ní finance a poté zahodit. To je evidentně odporná „cesta na Olymp“, kterou by politicky kompetentní vláda České republiky rozhodně neměla dopustit.
https://neovlivni.cz/mluvci-cov-davame-sportovcum-svobodu-volby/
Když Vy máte v určitém smyslu pravdu. Jenomže, ono je to Buď a NEBO.
Takže, buď ten Český olympijský výbor, jako ž i ty všechny další státem dotované sportovní instituce existují – a ty miliardy ze státního rozpočtu čerpají. Tak potom tedy, jak píšete „ČOV j je plně zodpovědný občanům ČR – pokud by tedy dal zákaz (nedoporučení) našim sportovcům jet na OH do Paříže, pokad tam budou Rusové, P
Ale doufám že chápete pojen slova „.. plně zodpovědný “ – protože i ta neúčast naše sportovce notně poškodí (pro většinu z nich jsou OH vrcholem kariery, atd..atd). A naší republiku taky, snad chápete, že úspěchy sportovců na OH jsou pozitivní referencí pro celý stát, určitě mnohem větším než projevy Fialy v Bruseli.
A nebo se tedy řekne že stát žádné peníze, žádné miliardy na sport dávat nebude. Nějakej Výbor pro olympiádu taky asi nepotřebujeme. No ale pak taky nebude moci stát kecat sportovcům do toho, jestli si pojedou na nějakou olympiádu, když si třeba i tu cestou zaplatěj ze svýho, je to tak?
Btw, že o tom mluvíme, pokud by stát zrušil ty miliardy pro sport. tak z jakýho účtu by armáda platila ty svoje armádní sportovce?? Možná se pletu, ale profesionální voják má být ve službě a ne se flákat někde na hřišti. Na to by určitě armáda peníze nedostávala, nebo ano?
Co si vzpomínám tak v listopadu 89 lidé na manifestacích volali „Nejsme jako oni“, což značilo že nebudeme (jako stát) používat stejné metody jako komunisté.
O co totiž jde, nejsme a nebudeme my, jako stát, ani naše vládní orgány, ba dokonce ani naše sportovní orgány, kdo bude rozhodovat o tom zda se ruští sportovci zúčastní OH ve Francii.
O tom budou rozhodovat jiné a vyšší sportovní i politické tentonoc,
Zatímco u nás se už teď rozhoduje (jenom) o to, zda člověk může veřejně projevit svůj osobní názor, zda by tam ti ruští sportovci jet měli. A i za to je kádrován a kádrově trestán, za radostného hýkání médií. A to už je větší problém. Protože ty hry skončí (s ruskými sportovci nebo nebo ne), ale kádrování za nesprávné názory u
nás zůstane
Správně, místo Štrougala spartu a rozhodčí dotuje Křetínský
Pí MO Černochová se předvedla v besedě u dr Moravce jako dévéták se šnúrama, mistrovala i exministra Metnara o svých pravomocech. Nadp. Svoboda, řekl jen svůj názor na účast ruských a běloruských sportovců na OH v Paříži a byla mu udělena důtka jeho nadřízeným,když pí Černochová zaúřadovala.Byl použit a vytažen těžký a hrubý kalibr ,že už zahynulo přes tři sta sportovců Ukrajiny.To je povolal prez,Zelenský, Prez.Putin umožňuje věznúm bojovat,to dělal už bátuška Stalin blahé paměti.Každá válečná situace je svinstvo nejvyššího řádu.Určitou naději dává čínský návrh na mírová jednání mezi Ruskem a Ukrajinou.
Že se nemá vraždit? Přece se vraždilo odedávna!
Pokud by národ, který vede agresivní útočnou válku měl zakázáno své sportovce posílat na OH a jiné sportovní mítinky, tak v prvé řadě by tam nesměli být sportovci zemí NATO!!!!! NATO vede útočné agresivní války celá desetiletí, tak nepranýřujte Rusko a Bělorusko, chytněte se za čumák.
Kdyby se Ukrajinci jen trochu snažili, dávno by s množstvím zbraní a západní podpory válku vyhráli. Ale oni se nesnaží, dodané zbraně dál přeprodávají a proto Zelenskyj v jednom kuse kvičí a žebrá o nové zbraně.
Naprosto přesně řečeno, resp. napsáno. Zcela souhlasím.
Tvrzení, že „sport je, byl a bude vždy s politikou spojen“, v současném Česku zásluhou pětikoalice plně platí. Navíc platí, že k účasti na olympijských hrách se politicky kádruje a podporuje se preference a účast sportovců „správných“ válčících a diktátorských a autoritativních režimů, tedy například Spojených států a Saúdské Arábie a Turecka, a vede se kampaň za zákaz účasti sportovců „nesprávných“, tedy dneska Rusku a Běloruska. Eticky jde o politickou špinavost a kupčení s olympijským ideálem mírového soupeření a účasti sportovců všech zemí bez ohledu na rasu, národ, režim a víru.
Sport je a vždy bylo politikum par excelance. Sportovní kluby se při svých rozhodnutích vědomě, nebo nevědomě ohlížejí na „politické“ dopady, mívají různé přestupové politiky , mnoho klubů projevuje svoji místní identitu a jsou s velkou „politikou“ tak či onak spojeni (např. Bilbao, Barcelona, Celtic, Rangers, atd…) Je to něco, co je do sportu zakódováno od samotného počátku a sport bez „politiky“ je úplný nonsens. Můžeme se bavit o tom, zda jsou více zkomercionalizované dlouhodobé soutěže, nebo monstr akce typu OH, nicméně OH si narozdíl od pouhého sportovního zápolení branek bodů a sekunddala do vlastní charty také hodnoty, které sport přesahují. Z toho důvodu musí být nároky na účast reprezentací tvrdší a musí se přihlížet k širšímu kontextu. Jinými slovy, Rusko a Bělorusko by nemělo mít svoje sportovce na příštích OH.
Politizaci sportu prováděly a provádějí v podstatě totalitní režimy. Demokratické se vždy snaží a snažily o nějakou benevolenci a toleranci. To, co předvádějí „naši představitelé“, si za poslední meziválečné olympiády netroufl ani Hitler (např. že by zamezil účast sportovcům, kteří byli z hlediska nacistické ideologie „podlidé“).
MMCH, na olympiádách před první světovou válkou vystupovali naši sportovci se lvíčky na dresech a bylo jim to tolerováno, přestože jsme formálně patřili pod Rakousko – Uhersko. Prostě tolerance byla daleko vyšší. A spíš je třeba se vrátit k tomuto stavu, než dávat volné ruce kreaturám z řad politiků a sledovat, jak dělají z původní myšlenky barona Coubertina totální sajrajt.
Politika je ve všem a ve sportu obzvlášť. A ty kecy o sportu bez politiky, to je jenom politika.