ROZHOVOR. Dobrovolnictví se věnuje přes čtvrt století. Lenka Vonka Černá vede Dobrovolnické centrum v Ústí nad Labem, je předsedkyní Národní asociace dobrovolnictví, je členkou Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Je také jednou z laureátek ceny zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové. Dobrovolníci pod jejím vedením pomáhají ve všech krizích – během povodní či covidu. Zatěžkávací zkouškou pro ně byl příliv válečných uprchlíků z Ukrajiny.

Cenu zmocněnkyně pro lidská práva dostane Lenka Vonka Černá právě za dobrovolnictví. V rozhovoru pro HlídacíPes.org mluví o tom, že dobrovolníky díky vůbec prvnímu oficiálnímu sčítání čeká nový milník. Ukáže se, kolik jich doopravdy je, i to, jak velkou hodnotu mají pro českou ekonomiku. Kdo ji na cenu nominoval, sama netuší. Odborná porota vybírala ze stovky jmen. Ocenění v Praze si Lenka Vonka Černá převezme v pondělí v Praze.

Berete to jako ocenění práce, o které se pořád ještě tolik nemluví a mnoho lidí neví, co dobrovolnictví znamená?

Vinu na tom trochu má to, že Česká republika dosud od revoluce neměla řádné sčítání dobrovolnictví, které probíhá poprvé letos teď na podzim. Díky tomu se ať už naše odborná obec nebo mediální obec a všechna ministerstva, univerzity vlastně dozví nějaké detaily od Českého statistického úřadu. Na to se moc těším, protože ta obrovská práce, která se odehrávala přes 30 let a po revoluci v rámci demokratického procesu, tak poprvé uvidíme její obrázek. Dozvíme se něco o tom, kdo jsou naši dobrovolníci, z jakých regionů se nejvíce rekrutují, jakou profesi vykonávají, kolik jim je let, jaké koníčky mají. A proto si té ceně ceny vážím právě teď, protože je to zhodnocení té práce, které jsem 27 let věnovala.

Máte odhad, kolik vás dobrovolníků v Česku může být?

Mluví se o 800 tisících až milionu lidí, kteří jsou aktivně činní, což je docela velká porce. Mluví se také o jednom až dvou procentech HDP různě v Evropské unii, takže jsem zvědavá, jak dopadneme my. Vliv dobrovolnictví na ekonomiku je měřitelný a konečně bude i u nás, což je asi to hlavní.

K čemu jsou ta data tak důležitá?

Mluvila jsem s leckterými poradci ministrů a všichni říkají – jo jo, dobrovolnictví, to je skvělé, ale kde jsou data, kde jsou čísla? Ve chvíli, kdy mají připravit ministrovi, prezidentovi nebo komukoli jinému nějaké podklady, aby se dobrovolnictví mohlo posouvat a více akcentovat, tak ta data prostě chyběla. Teď si od toho hodně slibujeme a věřím, že máme před sebou skvělou budoucnost.

 Zásah dobrovolníků je obrovský, věnují se mnoha oblastem. Ale to, co se začalo odehrávat loni na konci února, kdy ruská armáda vpadla na Ukrajinu, a do pohybu se daly miliony válečných uprchlíků, bylo asi úplně nové. Byla to největší výzva, se kterou jste se museli popasovat?

Jsem krizový manažer, takže já jsem byla ve svém živlu. Jsem typ, který se snaží motivovat další lidi v týmu, další dobrovolníky. Výzva to samozřejmě byla, protože jsme se museli v rámci krajského asistenčního centra pomoci tady v Ústí nad Labem popasovat. Nakonec to byla práce se 400 dobrovolníky. První měsíce to byla práce 24/7, i moji zaměstnanci dělali noční směny. Byla to fantastická práce. Říkala jsem lidem – tohle možná už nikdy nezažijete, teď je příležitost pomáhat. Snažili jsme se motivovat veřejnost, aby koupili nějaký drobný nákup, upekli bábovku, dort. Aby se přišli do té tělocvičny podívat a viděli, co to znamená utíkat před válkou, aby nežili jenom v mediálním prostoru nebo na sociálních sítích. Aby viděli autenticky 80 dětí čekajících v tělocvičně na to, než jejich maminky budou odbavené.

Díky čemu se to v Ústí nad Labem povedlo zvládat?

Povedlo se to díky souhře více věcí. Myslím si, že byl výborně zvolený objekt pro příjezd docela velkého množství lidí, autobusů, aut, který nerušil běžný život v Ústí nad Labem. Jsem hrdá i na ten vzdálenější region, často ne vysoko hodnocený region, na všechny složky od policie, hasičů, dobrovolníků, jak krásná práce se odvedla. Myslím si, že způsob koordinace, který jsme zvolili, ta asistenční centra, jsou budoucnost při dalších krizových situacích. Je prostě dobré být připraven a mít připravené dobrovolníky, kteří to už znají.

Pracujete s válečnými uprchlíky i dál?

My máme v Dobrovolnickém centru stále zaměstnaných sedm ukrajinských kolegyň. Snažíme se být inkluzivní. To je moje přání. Aby se firmy, organizace nebo úřady snažily být proinkluzivní. Upřímně řečeno „trénujeme“ všichni na té nejsnazší skupině, což jsou maminky s dětmi. Je tam nulová kriminalita, velká snaha přizpůsobit se a velká vděčnost České republice. Teď jsem přednášela ve Varšavě o pomoci dobrovolníků a nejvíc otázek bylo k tomu, jaký máme systém, proč to u nás takhle fungovalo. Ne ve všech zemích mají takové systematické výsledky. Je to i o tom, že tady třeba máme panel humanitárních organizací, které se v době klidu a míru prostě setkávají, víme o sobě.

Dá se práce na tak náročných krizích nějak natrénovat?

Hodně nás naučily povodně. Nejsme region netknutý nějakými mimořádnými událostmi. Pamatuji si mrazy pět šest let zpátky, kdy se pomáhalo bezdomovcům. Řada lidí tady žije v nějakých chatkách, kde běžně zimu zvládnou, ale když bylo mínus 20, tak už bylo potřeba, aby městská policie v součinnosti s dalšími složkami byla aktivní. Na tom jsme také něco natrénovali. A samozřejmě v době covidu. A trénujeme dál. Myslím si, že Rusko nám neodpustí a je potřeba být připraven. To je téma do příštího roku.

Hned po začátku války se v Česku vzedmula vlna solidarity s uprchlíky, postupem času se i vlivem dezinformací velká část veřejnosti vůči Ukrajincům vymezuje. Překvapuje vás ten obrat?

Já si to úplně nemyslím. Řev na sociálních sítích, povrchní, frustrační, emočně podbarvené příspěvky, to je prostě strašně snadné psát. A proto je tím prostor zaplavený. Ale v realitě, alespoň té, kterou vidím já, a díky své profesi se potkávám s obrovským množstvím lidí, to tak úplně není. Já jsem na nás hrdá a vedeme si dobře. Vůči Ukrajincům i celkově mezi zeměmi Evropské unie. Samozřejmě nás čekají volby. Teď jsem přijela z Polska, kde to dopadlo relativně úspěšně. A zaplať pánbůh za ten vzor, že to jde.