ROZHOVOR. Téměř dva roky od vpádu ruské armády na Ukrajinu v České republice neutuchá pomoc válečným uprchlíkům. I když nápor v počtu lidí není dávno takový jako v prvních měsících agrese, dobrovolníci a organizace, které s nimi od prvních dní pracují, teď pomáhají řešit jejich každodenní život.

I proto se v prvních cenách zmocněnkyně pro lidská práva Kláry Šimáčkové Laurenčíkové objevují jména lidí, kteří od prvního dne války Ukrajincům pomáhají. Laureáti, o kterých rozhodovala odborná porota, převezmou ocenění v pondělí.

Hned dvě ceny zmocněnkyně pro lidská práva zamíří do Ústí nad Labem. Odborná porota se rozhodla udělit cenu za dobrovolnictví dlouholeté ředitelce Dobrovolnického centra, předsedkyni Národní asociace dobrovolnictví a člence Rady vlády pro nestátní neziskové organizace Lence Vonce Černé, která se dobrovolnictví věnuje už 27 let. I pro dobrovolníky, kteří mají zkušenosti z povodní nebo covidu, byla pomoc válečným uprchlíkům novou zkušeností. A i přes negativní postoje části veřejnosti vůči lidem z Ukrajiny je přesvědčená, že Česko je na tom s hodnotami a pomocí dobře.

Anna Jelačičová na výletě se svými klienty. Foto: archiv Anny Jelačičové (se souhlasem)

„Ten řev hlavně na sociálních sítích, kdy je snadné produkovat povrchní, frustrační, emočně podbarvené příspěvky, to je strašně snadné psát. A proto je tím prostor zaplavený. Ale v realitě, kterou já vidím a kde se potkávám díky mojí profesi s obrovským množstvím lidí, to tak není. Takže já jsem hrdá a vedeme si dobře,“ říká Lenka Vonka Černá.

V kategorii Mimořádná výzva cenu získá Anna Jelačičová. Dobrovolnice, které Putinova agrese změnila život a ze dne na den si ke své práci přidala ve volném čase pomoc válečným uprchlíkům. Pomáhat začala téměř přes noc, doteď díky ní začal nový život stovce lidí. „Byla to pro mě mimořádná výzva a byla to pro mě úplně mimořádná situace, protože jsem se nikdy s ničím takovým nesetkala,“ říká o začátku cesty v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

• Jak se člověk naučí takovou formu pomoci. Za pochodu?

Za pochodu. První rodinu jsem ubytovala 6. března 2022. Za pochodu jsem se všechno učila a zdokonalovala se. Takže když přijeli, měla jsem už připravenou tašku se základním nákupem, už jsem věděla, co je potřeba. Do současné doby jsem ubytovala 96 lidí.

• Jak jste se k pomoci dostala?

Úplnou náhodou, když jsme se rozhodli, že pomůžeme jedné rodině. Sehnali jsme v Ústí nad Labem byt, který bylo potřeba během 24 hodin vybavit nábytkem. Pak přijely dvě maminky a čtyři děti s malým psem. V tom malém autě jely strašně dlouho. Sedm let neřídily, ale díky adrenalinu, který v sobě měly, dokázaly sem dojet autem z Ukrajiny, což už mi přišlo neuvěřitelné.

• Jak vypadá takový den pomoci válečným uprchlíkům v praxi?

Po první rodině už se to nabalovalo, jedna z těch prvních maminek měla kamarádku, další pak sestru. Pak přijeli jejich přátelé, od toho se to odvíjelo. Jak se potkávali, tak si předávali můj kontakt. Často jsem s lidmi komunikovala, když už byli na cestě z Ukrajiny, přijeli sem vlaky, autobusy. Ale už věděli, za kým jedou. Už jsem pro ně měla připravené ubytování, vybavené byty a základní potraviny. Vyzvedávala jsem je na nádraží a druhý den jsme společně jeli do KACPU (Krajské asistenční centrum pomoci Ukrajině – pozn. red.)

• To byla ta první vlna. Jak se ta situace vyvíjí dál? Cítíte, že se potřeby po téměř dvou letech mění?

Určitě. Minulý rok byl hlavně o ubytovávání těch lidí a shánění vybavení. Což ale sháním dál, protože letos se ti lidé zase snaží osamostatnit. Ti, co bydlí na ubytovnách, se chtějí přestěhovat do nového bydlení. Vlastně je k tomu i nutí finanční situace, protože ubytovny už teď nedostávají dávky.

• Takže je k tomu nutí diskutovaná změna zákonů, konkrétně Lex Ukrajina 5?

Nutí je to a vlastně je pro ně teď levnější najít si byt než platit za ubytovnu, kde po nich chce majitel nehorázné peníze za jeden pokoj. Mohla bych teď stěhovat každý den, protože se pořád ozývají noví a noví lidé, kterým se snažím pomoct. Takže pořád sháním nábytek a poptávám se.

• Co podle vás bude dál? Jak dlouho to může ještě trvat?

Netuším. A vůbec to nedokážu odhadnout.

• Jak vnímáte to ocenění? Je to pro vás osobní radost a satisfakce, nebo to berete jako ocenění i pro další lidi kolem sebe?

Já mám z toho ocenění velkou radost. A hlavně si hrozně vážím těch lidí, kteří mi dovolili, abych jim pomohla. Jsou to oni, kteří si mě našli. Oni mi důvěřovali. Není přeci úplně jednoduché jet z Ukrajiny do úplně cizí země a věřit, že tam na ně čeká nějaká paní, která jim po messengeru říká, přijeďte, mám tady pro vás byt. Takže to bylo vystavené hlavně na důvěře a toho si strašně moc vážím.

(Rozhovor s Lenkou Vonkou Černou přineseme v následujících dnech.)