Řekli nám: „Kulaci, měli jste se nažrat dřív!“ Tehdy je máma proklela
Rodina Jany Karpíškové po čtyři staletí hospodařila na statku na Hané. Kolektivizace ve spojení se sousedskou závistí prosperující hospodářství zničila během několika let. Rodina skončila v domě, kterému Jana Karpíšková dodnes neřekne jinak než „hnusná kůča“.
Na první poválečné léto roku 1945 Jana Karpíšková vzpomíná jako na dobu plnou oslav, sokolských slavností a především šťastných shledání.
Její otec Josef Nepustil se vrátil z koncentračního tábora, kde byl za války vězněn za zakázaný poslech zahraničního rozhlasu a znovu začal hospodařit na statku. Ona sama nastoupila v září téhož roku do místní malotřídky a prožívala nejkrásnější období svého dětství.
Jana roku 1941. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Rodině se dařilo. Jejich statek o rozloze třiceti hektarů s dvanácti kravami a dvěma koňmi patřil v Odrlicích u Litovle k těm největším. Josef Nepustil, politickým přesvědčením národní socialista, ochotně pomáhal místním malorolníkům, bavil se s nimi v hospodě, jenže v očích některých z nich mu to jen přitěžovalo.
Bohatý šatník jeho ženy Zdeňky, vyjížďky bryčkou nebo výlety automobilem do divadla, to všechno bylo některým trnem v oku. Všímala si toho i malá Jana:
„Byli tam komunisti a ti prostě záviděli. Za války ne, to drželi hubu, vždycky k nám lezli, když něco potřebovali.“
Statek rodiny Nepustilových v Odrlicích. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Na jaře vás vyženou
V únoru 1948 rodiče s obavami sledovali komunistický převrat, ale zatím nepředpokládali, že by se jich politická situace mohla nějak osobně dotknout. Josef Nepustil si dokonce pořídil nový traktor John Deere.
Tlak komunistů byl ale stále silnější, velkým statkářům předepisovali stále vyšší povinné odvody, které nebylo možno splnit. Nepustilovým postupně zabavovali zemědělskou techniku a současně jim ukládali pokuty za nesplnění dodávek. Statek se propadal do dluhů.
„Sebrali auto, sebrali traktor, tátu pořád tahali po soudech. Když už jsme neměli nic, v listopadu ho zavřeli.“
Jana v den prvního svatého přijímání. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
„Toho dne přišli estébáci a kopli do dveří, až se vysypala skleněná výplň,“ popisuje Jana Karpíšková dramatickou scénu otcova zatčení. Josef Nepustil v tu dobu nebyl doma, pracoval na poli, a estébáci se rozhodli, že na něj počkají doma. „Mně bylo třináct. Bába brečela… Máma byla taky někde na poli.“
V Litovli se konal inscenovaný proces, v němž kromě Josefa Nepustila odsoudili i několik dalších místních sedláků. Věznili ho nejprve ve Vysokém Mýtě, kde pracoval v tamní Karose, poté ho převezli do lágru na Jáchymovsku.
Janina matka musela převzít vedení hospodářství stejně jako za války, když byl otec v koncentračním táboře. Ale situace byla tentokrát o mnoho horší, zaměstnanci se jí ve strachu rozutekli a doléhaly k ní zvěsti, že bude ještě hůř:
„Už se o tom mluví i v Litovli, že na jaře vás vyženou,“ říkaly jí sousedky.
„Hnusná kůča“ v Českých Kopistech
Na Velikonoční pondělí 1952 rodina dostala příkaz k vystěhování. Státní bezpečnost přijela o dva dny později:
„Řekli nám, že jsme napsaní do Kopist. Prý dvě pracovní síly – brácha a máma. A jeden nezletilec, to jsem byla já.“
S sebou si směli vzít jen nejzákladnější vybavení bytu: stůl, židle, postele, kola pro děti. Ze zvířectva si mohli odvézt jen pět slepic, všechna ostatní zvířata musela zůstat na statku včetně Janina milovaného jezevčíka Žoliny.
Nábytek vezli v nákladním autě, Jana s matkou a bratrem jeli v tatraplánu se dvěma příslušníky StB. Během přestávky ve Vysokém Mýtě jeden z nich matku oslovil s bizarní nabídkou: „Dejte mi tu holku, vy ji neuživíte.“ Zdenka Nepustilová ho však rázně odbyla.
Dům v Kopistech přezdívaný „hnusná kůča“. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Druhý den dorazili do cíle třísetkilometrové cesty: do Českých Kopist u Terezína, kde Nepustilovi měli pracovat na státním statku.
Bydlet měli v domě, který Jana Karpíšková nenazve jinak než „hnusná kůča“ – byla to zdevastovaná přízemní budova dříve obývaná deputátníky, zaměstnanci vyplácenými v naturálních dávkách.
Z dopisů kamarádky Žofie Čankové se Jana dozvídala, jak pokračuje život doma v Odrlicích: „Denně mi psala, co tam komunisti vyvádějí, jak nechtějí dělat. Seděli v našich křeslech a hádali se, co bude kdo dělat.“
„Kuřata nechali pochcípat, prasata nechtěli krmit, mysleli, že se to bude dělat samo.“
O život bohužel přišel i Janin psík Žolina, kterého noví páni zabili, aby mu nemuseli dávat nažrat.
Součástí „trestu“ Nepustilových byl i zákaz rodné Odrlice navštěvovat. Když Zdena Nepustilová přesto přijela, aby upravila rodinné hroby na hřbitově, po celou dobu ji sledoval příslušník StB. Ale dospívající Jana na zákaz nedbala a každé prázdniny jezdila za kamarádkou Žofií.
„Měli jste se nažrat dřív, kulaci!“
Jana během dospívání v Kopistech. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Jana nastoupila do základní školy v Terezíně, její bratr Josef nesměl pokračovat ve studiu a musel spolu s matkou pracovat na statku.
Zdena Nepustilová pracovala jako dojička, a každé ráno tak mohla ukrást pro děti trochu mléka. Tím a také drobnými krádežemi plodin na poli rodinu zachraňovala před hladověním.
Zlomyslnost, která na bývalé „kulaky“ dopadala na každém kroku, se totiž projevovala i v tom, že vedení státního statku Nepustilovým nedávalo žádné potravinové lístky, na které jako zaměstnanci měli nárok. Místní funkcionáři si je rozdělovali mezi sebou.
„A my jsme měli chcípnout hlady,“ konstatuje Jana Karpíšková. Připomíná si jednu z nejtěžších chvil, kdy její matka doma vykrmila prase, ale těsně před zabijačkou jí ho zabavili. „Prý: Jste kulaci, měli jste se nažrat dřív,“ vzpomíná Jana Karpíšková a pokračuje:
„Tehdy máma poprvé brečela a všechny je proklela. A všichni dopadli špatně.“
Jídlo nebylo to jediné, čeho se jim nedostávalo. Neměli ani „uhlenky“, tedy poukázky na uhlí, a „šatenky“, za něž se nakupoval textil. V Kopistech musela Jana snášet i posměch a urážky od dětí místních komunistů. Po vzoru své matky si ale uměla zjednat respekt: „Jak jsem jim dala přes držku, byl klid.“
V roce 1953 se situace Nepustilových mírně zlepšila. „Chcípnul Stalin a Gottwald. Museli jsme stát tryznu, ale já jsem se v duchu smála: konečně na vás došlo, vy chcípáci!“ říká Jana Karpíšková se zadostiučiněním. Zlepšení jejich situace přineslo zrušení přídělového systému, spojené s měnovou reformou roku 1953.
Ta připravila většinu lidí o úspory, Nepustilovým už ale nebylo co vzít: „Nás okradli předloni a na vás došlo letos,“ říkala Zdena Nepustilová lidem v Kopistech, kteří nadávali na „měnu“. Státní statek, na němž se synem pracovala, postupně skomíral a nakonec ho přidružili k místnímu JZD, které fungovalo o něco lépe, takže i když rodina stále žila v chudobě, už jí nehrozilo hladovění.
Josef Nepustil se vrátil z jáchymovského lágru v roce 1956, když Janě bylo sedmnáct. „Táta přišel jako zlomený člověk. Nemluvil, byl celý špatný, úplně vyřízený. Už jsem si na něj nezvykla,“ říká Jana Karpíšková. Její rodiče si „hnusnou kůču“ v Kopistem odkoupili, pracovali v místním JZD a žili tam až do své smrti.
Do Odrlic se už nikdy nevrátila
Jana od dětství pracovala v Červeném kříži, přála si studovat střední zdravotnickou školu, ale podle představ funkcionářů z Kopist musela hned po ukončení základní školy nastoupit na práci do zemědělství.
„Ta má přípis na pole, s tím nemůžeme nic dělat,“ řekli matce ve škole. Nakonec se jí podařilo dosáhnout alespoň toho, že mohla nastoupit jako prodavačka kuchyňského zboží v Litoměřicích.
Svatební foto Jany a Oldřicha Karpíškových. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Roku 1958 se provdala za Oldřicha Karpíška, jehož rodinu potkal podobný osud jako tu její: otec jako majitel likérky a sodovkárny Okar totiž po roce 1948 také skončil ve vězení a rodina na mizině. Po svatbě se Jana přestěhovala za manželem do jeho rodné obce Mšené-lázně.
Pracovala jako kuchařka v jídelně místního učiliště, kde sama také získala výuční list. Díky zdravotnickým kurzům mohla s učni jezdit jako zdravotnice na lyžařské zájezdy, branné kurzy a podobně.
Rodina intenzivně prožívala politické uvolnění šedesátých let. Rodiče Nepustilovi začínali věřit, že se domohou vrácení svého statku:
„Vždycky na Vánoce jsem dělala v těch hnusných Kopistech stromeček a máma říkala: ,Neboj, za rok už budeme zpátky na Moravě.‘ Ale já jsem věděla, že nebudeme.“
Odrlický statek rodiny Nepustilových roku 1990, po osmatřiceti letech chátrání ve správě JZD. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa
Rodina Nepustilových dostala zpět půdu v Odrlicích až během restitucí po roce 1989. Rodinná pole na Hané patří Janě Karpíškové dodnes:
„Pole se neprodávají,“ konstatuje. Ona sama je ovšem rozhodnuta, že do Odrlic, kde se její rodina nikdy nedočkala žádné omluvy, už nikdy nepojede.
„Jak ta vesnice dopadla, to je hnus. Všechno vybydlené, zpustlé, šeredné. A byla to taková krásná vesnice.“
Vystěhování sedláků podle ní pro venkov znamenalo katastrofu: „Společenský život na vsi skončil s tou komunistickou závistí.“
Autorka textu Barbora Šťastná ůsobí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Zamilovali se do sebe na válečné frontě. To nejhorší je ale čekalo doma
„Kdo je ten chlap v oranžové teplákovce?“ Na Letné mluvil hned po Havlovi
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
38 komentářů
Amen.
Upřímně, člověk si leckteré detaily doupraví, obzváště uplyne-li 70 let, ale základní premisa je nezpochybnitelná – lidská závist lůzy a všech těch nemakačenků a „labubu“ napáchala v naší zemi nezměrné škody! Stačilo? Stačilo. Už nikdy víc!
Připomíná mi to osud Pánkových z Příštpa, kde měli grunt. Marie Pánková byla sestra mé babičky. Její otec, můj pradědeček, si prý tehdy vzal život …
Měla bych o tom také někdy napsat, možná jsem poslední kdo o tom ví.
To nebyli sami a představte si že měli sedm dětí
Komunizmus v reálu, podobně si to taky pamatuji.
Takových případů se udály stovky,snad tisíce a je dobré je připomínat,ať lidé nezapomenou,co jsou komunisti zač-jen zlo,zmar a zničené osudy.Nechápu,že se pořád po tom všem,co se ve jménu této zrůdné ideologie napáchalo,najdou jedinci,kteří s nimi sympatizují.
JZD bylo to nejlepší co nás potkalo. Můj děda byl soukromí statkář. Po 48 ho nechali bydlet na statku a šel pracovat do JZD. Byl spokojen. Na statku choval vše co zvládnul. Počínaje prasaty , slepic atd.
Tak statkář? A opravdu „soukromí“? Tuším, že realita byla skromnější, asi jako když Burian ve “ Funebrákovi“ povídal, že jeho otec byl fořt.
Souhlas s vámi a pak nastoupili tkz. kozíčkáři a dělali politiku jak zrušit co bylo dobrým. Dnes po tkz. plyšáku dělají už 35. let to samé „demokraté“ a ničí a ničí jen pro svůj osobní osoh.
A JZD bylo dobré? To jako vážně?
Velmi výstižně popsáno. Já jako předseda Konfederace politických vězňů v Přerově tyto a podobné případy příkoří znám. Já ve své odbojové – protikomunistické činnosti jsem používal i zbraně a výbušniny v rámci sebeobrany a někdy mi je toto jednání vytýkáno s tím, že jsem byl příliš radikální. Při některých odbojových akcích jsem měl štěstí. Jinak bych dnes byl nejméně 2 x po kremaci.
Vladimír Hučín – válečný veterán 3.odboje. http://www.vladimirhucin.cz
Jo… takoví jsou komunisti…byli jsou a budou
V roce 1953 se situace Nepustilových mírně zlepšila. „Chcípnul Stalin a Gottwald. Museli jsme stát tryznu, ale já jsem se v duchu smála: konečně na vás došlo, vy chcípáci!“
.
tohle si tehdy rikalo spousta lidi
.
a nejvic ti, ktery komunisti zavreli do komunistickych koncentraku, po vzoru ruskych gulagu urcenych k likvidaci
vcetne tech z me rodiny
.
nekteri jejich kamaradi se propusteni z komunistickych koncentraku bohuzel nedozili nebo na nasledky teroru od komunistu zemreli kratce po propusteni se znicenym zdravim
Kolektivizace zemědělství v provedení komunistů u nás byla mnohdy nesmyslně brutální.
Ale jinde, třeba v USA, to bylo také brutální i když na jiný způsob – uměle se snížily výkupní ceny obilí, přišel krach a „farmu nám v dražbě prodali a já tuhle práci vzal“, jak se zpívá. Také se o tom píše v Hroznech hněvu.
Zceleni ploch byl neodvratný proces, míval brutální průběh.
V hroznech hněvu se popisuje jiná situace. Když po krachu a Černém pátku neměli farmáři na splácení hypoték a úvěrů.
Hlavně aby se nevrátili komančové. Nerozumím lidem, kteří je volí. Vždyť napáchali na národu, lidech, zemi tolik špatného a zlého! Proč si to lidé nepamatují!? Proč je volí? A oni, chtějí znovu ke korytu a znovu realizovat tu devastaci národa a země. Za jejích vlády nastal tak hluboký úpadek ve všech vrstvách společnosti, zemědělství, průmyslu, kultury atd. Lidé, buďte rozumní a otevřete oči! Myslete na budoucnost a vzpomeňte na minulost! Poučte se!
Ukřivděných, líných hlupáků je na světě spousta. Vždy může někdo za to, že se mají špatně a hledají spasitele.
Komunisti jsou ten nejhorší mor na světě, nic není horšího.
Dnešní tkz. demokraté jsou snad lepšími ?
Jo a co Vám ti demokrati ukradli, vyvlastnili nebo vůbec ukradli? Za co Vás zavřeli nebo vyhodili z práce nebo školy? Povídejte, přehánějte,
😊Tak😊 co nám má daný článek vlastně říct, koneckonců jej čtu už podruhé v období několika měsíců 😊 tak máme rok 2025, několik pravicových vlád za sebou 😊 a blahobyt slibovaný 35-let nikde 🤔 kde jen udělali soudruzi ehm páni politici chybu 😊
Tak jestli je u Vás Babiš a socani s podporou komunistů pravicová vláda. Máte představu co je pravice a levice?
Já jsem těch pravicových vlád moc nenapočítal a myslím, že ani jednou nebyly po sobě. Ani ta současná končící vláda pravicová skoro není. Za to jaký má (nebo nemá) kdo blahobyt si může zpravidla každý sám a nikoliv vláda (jedno jestli levicová nebo pravicová). Jestli jste člověče čekal 35 let až vám nějaká vláda zařídí blahobyt, tak jste promarnil velký kus života.
A co vám dnes chybí? Pokud umíte pracovat,máte se velmi dobře,ať už jako zaměstnanec nebo OSVČ.Pokud si myslíte,že vám budou někde létat pečená kuřata rovnou do huby,jste na omylu.Dnes se máme nejlíp,jak kdy jsme se měli,tak,až půjdete k volbám,uvědomte si jaké svině jsou komousi ,stbaci a policisté,tak přeji šťastnou volbu! Pokud máte děti,vnoučata,zařizujeme život hlavně pro ně!!!
Co se změnilo ? Po tkz. sametce89 „demokraté“ řekli pracujícím to samé a udělali si pro sebe nové znárodnění, které si honosně nazvali Privatizace. Která byla daleko horším, než v padesátkách. Pouze Ježek (otec privatizace) před svou smrtí přiznal pravdu o tomto zločinu bílých límečků na st. majetek i erár.
A proč jste něco neprivatizoval? Každý měl možnost i když pravda, někdo větší, někdo menší. Nebo jste mohl začít podnikat a nebo se stát živnostníkem.
No jaksi zapomínáte, že se po 89tém spousta majetku v rámci restitucí vracelo. Jinak v mnoha případech těch velkých privatizací to byli právě zase komunisti, kteří měli peníze, kontakty a díky nim informace a uměli se v nově vytvořeném prostředí zorientovat. Běžný občan operoval jen s kuponovou knížkou.
Není se ani čemu divit. Zloději, kteří mají tyto nepravosti na svědomí, vymřeli a jejich následníci nevědí co to svědomí je. Dokládá to neuvěřitelný počet voličů ANO, SPD a Stačilo! .
Tragické období gigantických proporcí. Dotklo se to všech lidí co v tom žili.
Bydlím v sousední vesnici Seničce a musím potvrdit výpověď paní Karpíškové až na tvrzení, že Odrlice jsou zpustlá vesnice. Komunisty zabrané grunty Staroštíkův, Knajblův a Doleželův byly po restitucích restituenty zvelebeny, zatímco grunt Nepustilův dopadl tak, že z něho je jen hromada sutin. Samozřejmě, v padesátých letech se konala zvěrstva vůči velký sedlákům, ale většina dostalá po roce 1989 svoje majetky zpět a kdo měl snahu, ten byl odškodněn. Dnes jsou Odrlice součástí Senice na Hané a vesnice žije pestrým společenským životem a komunistická historie je upozaděna.
Víte, někdo už v pokročilém věku nemá energii znovu začínat. Zejména když už se jednou v 68, spálili. A ejhle různí bolševici pod vlajkou Stačilo, ANO a pod se zase cpou k moci. Češi jsou nepoučitelní.
Osudy obětí komunismu by se měly už konečně začít soustavně vyučovat ve školách, aby lidi už nikdy nevolili jejich návrat. Momentální volební preference vypadají katastroficky, jako by se život v komunistickém Československu pro většinu lidí úplně vytratil z osobní i historické paměti a přáli si jeho návrat pod vládou slovenského estébáka Bábiše!
Nesvoboda začíná vyvlastňováním. Nedotknutelnost soukromého majetku zaručuje Ústava, dnešní zlodějské mafiánské gangy rozhodují o tom, kdo bude opět okraden.
Naši předci byli v padesátých letech vystěhování jako kulaci ze svého statku. Po komunistickém převratu jsme s manželem požádali o zemědělské restituce. Dodnes nám však některé pozemky nebyly vráceny a nebo ve zničené stavu, přesto z nich musíme platit daň z nemovitosti. Dokonce jejich zcizování pokračuje. Jedna instituce nebo ministerstva hází vinu na druhé, na policii ČR a soudy není spolehnutí. Tomuto stavu se i dnes říká demokracie.
Jako by jste psali o mojim dědovi a rodině Mastných z Uboče na Domažlicku. Skoro vše jak přes kopírák.
Myslím, že je potřeba takových článku, a mluvit o tom, připomínat to, všechny ty křivdy co byli schopni udělat a udělali.
Dnešní mladí vůbec nevědí, že se takovéto věci udály, a když jim pak občas někdo řekne že za komousu nebylo zas tak spatne jde na nich vidět, že nevědí co si mají myslet.
A to by chtěli komunisti dělat znovu, kdyby se dostali k moci.
Otřesné poválečné svědectví o vládě komunistů. Dnes a denně připomínat, aby nebylo pozdě. Závisti a zloby je mezi lidmi tolik, že bychom s ní mohli dláždit.
Je to hrozné si to vůbec představit,můj děda taky musel vstoupit do JZD,ale aspoń zůstal bydlet ve svém a se svými końmi,tedy jezedáckými,jezdil do důchodu.Aspoń zůstal u toho.co v životě miloval,svoje kobylky a já tu lásku převzal.Pracuji na své farmě a pomyšlení,že bych přišel o vše,co jsme za 30 let vybudovali mě děsí.Nikdy o tom nemluvil,ani si neztěžoval,Byli to úžasně silní lidé.Klobou dolů.
Pocházíme ze strany mé matky z rodu Jansů a Karpíšků. lze to najít i na heritage.com. Karpíškové přišli z moravy do severních čech v době po roce 1945. ve středních Čechách Kladensko a Jižní čechy….Problém rodových statků nikdy po roce 1989 nebyl dořešen. Spíše půda….ovšem lidem, kteří již dávno nebyli ze „selského“.Navíc dnes hospodařit je spíše dřina za málo peněz. ivan stránský