Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Andrej Babiš a rakouský kancléř Sebastian Kurz. Foto: Profimedia
,

Volba v Orbánově stylu. Výběr šéfa rakouských veřejnoprávních médií je i varováním pro Česko

Obavy o nezávislost veřejnoprávních médií nejsou ve střední Evropě slyšet zdaleka jen v Česku. Veřejnoprávní rakouská televize a rozhlas ORF dostane po patnácti letech nového generálního ředitele. Vítěz výběrového řízení byl favoritem premiéra Sebastiana Kurze, který se už dlouho snaží ovlivnit mediální obraz v zemi ve svůj prospěch. Součástí toho je i finanční tlak na média, jimž vláda může zadávat či naopak škrtat štědře placenou státní inzerci.

O Rakousku se v souvislosti s ohrožením svobody tisku příliš nemluví. Zemi patří na žebříčku Reportérů bez hranic 17. místo, Česko je pro srovnání až na 40. příčce. Volba nového šéfa rakouské veřejnoprávní televize s rozhlasem ORF z minulého týdne ale u řady lidí rozblikala všechny varovné kontrolky.

S přebarvením po volbách se počítá

Televizní centrum ORF sídlí na výšině Küniglberg nad Vídní, rozhlas až do loňska vysílal z historické budovy v centru metropole, tím ale podobnost s pražskými Kavčími horami a Vinohradskou 12 v Česku – coby základnami veřejnoprávních médiívíceméně končí.

ORF má sice podobně jako Český rozhlas a Česká televize v Rakousku výsadní postavení, nejčtenější zpravodajský web a po světě víc než dvacítku zahraničních zpravodajů, ale soužití veřejnoprávních médií s politikou v Rakousku funguje na jiných principech než v Česku. Minimálně poslední volba jejich generálního ředitele ale stojí za podrobnější pohled – a může být i inspirací.

V nejbližších týdnech bude Rada Českého rozhlasu volit nového generálního ředitele; v Radě ČT se zase už měsíce debatuje o tom, jak blízko má k odvolání současný šéf televize Petr Dvořák. Tomu odpovídá i zvýšený zájem veřejnosti o dění v radách. U jižních sousedů však šli ještě mnohem dál.

Kandidáti na generálního ředitele ORF v týdnech před volbou prošli grilováním v komerčních médiích, dávali rozhovory a zúčastnili se i hromadné diskuse, která připomínala finální debatu politických lídrů před parlamentními volbami. Celkově volba generálního ředitele byla pod takovým drobnohledem, jako nikdy dřív.

Původní šéf, Alexander Wrabetz, stál v čele ORF od roku 2007, příští rok ale po patnácti letech skončí. I když chtěl být generálním ředitelem dál, ve výběrovém řízení jej nakonec jasně porazil Roland Weißmann. Českým uším neznámá jména nejsou tak podstatná jako proces, který stál v pozadí této rošády, nikoli nepodobný tomu, co se právě odehrává v Radě České televize a Českého rozhlasu.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Podobně jako mediální rady v Česku volí i v Rakousku generálního ředitele ORF „rada“, (tzv. Stiftungsrat, její postavení se často přirovnává k dozorčí radě v obchodní společnosti, pozn. red.), 35členný orgán, jehož členové však na rozdíl od českých protějšků nedostávají za své členství v radě žádnou odměnu.

Složení rady je v Rakousku navýsost politické a po volbách se do velké míry počítá s tím, že dojde k „přebarvení“ radních podle aktuální parlamentní většiny. Devět členů totiž jmenuje přímo vláda, dalších šest parlamentní strany a dalších devět jednotlivé rakouské spolkové země. Zbytek radních vysílají do rady další orgány ORF, divácká rada a zástupci zaměstnanců ORF.

Když má premiér favorita

Nejde tedy o formální hru na nezávislost radních jako v Česku, kdy kandidáty do rad ČT a ČRo sice nominují navenek apolitické spolky a organizace, ale konečné slovo mají stejně poslanci a politické strany ve sněmovně.

V Rakousku se až na výjimky radním dají přiřadit jejich politické sympatie a v radě vznikají i hlasovací frakce, takzvané „okruhy přátel“.

Při současném složení rakouského parlamentu to znamená hlasovací většinu pro lidovou stranu ÖVP kancléře Sebastiana Kurze. To se také potvrdilo minulý týden, kdy Kurzem prosazovaný kandidát na generálního ředitele Roland Weißmann získal při volbě 24 z 35 hlasů.

To, že šlo právě především o hlasy lidoveckých nebo straně blízkých radních, je jasné už proto, že volba nebyla tajná, ale veřejná. Šéf sociálně demokratického klubu v radě ORF Heinz Lederer výsledek označil za znepokojivý: „Už se nedodržují brzdy a protiváhy,“ řekl.

Znalci poměrů uvnitř ORF přitom na politizaci veřejnoprávní televize upozorňují dlouhodobě. Ostatně rozdělování významných veřejných postů podle stranického klíče mezi lidovce a sociální demokraty, respektive stranu Svobodných patřilo po desítky let k rakouské politické tradici.

Politici se do toho míchají vždy, protože mají pocit, že je důležité, kdo ORF vede,“ řekl německému rozhlasu Deutschlandfunk šéf rady redaktorů ORF Dieter Bornemann. Podle něj v posledních desetiletích neměla ORF ani jednoho politicky „netknutého“ ředitele.

Vydírání státní inzercí, jako u Orbána

V čem je tedy poslední volba jiná a proč vyvolala kritické reakce rakouské opozice i obavy novinářů v samotné veřejnoprávní televizi a rozhlase?

Roland Weißmann jako zástupce finančního ředitele ORF dobře zná firmu zevnitř a jeho hlavním cílem je připravit televizi s rozhlasem na digitální výzvy příštích let, kromě toho chce veřejnoprávní médium „omladit“ a udělat ho „různorodějším“.

Krátce před volbou však rakouská média informovala o jarních schůzkách Weißmanna a radních ORF blízkých Lidové straně kancléře Sebastiana Kurze, kterých se zúčastnil i kancléřův mediální pověřenec Gerald Fleischmann. Sám Weißmann přesto odmítá, že by ho ve funkci generálního ředitele veřejnoprávních médií někdo z politiků řídil z pozadí.

Rakouská vláda pod Kurzovým vedením sází už čtyři roky na pečlivou „message control“, pevně řízený mediální obraz svých vlastních kroků. Využívá k tomu i nátlak prostřednictvím inzerce – rakouské státní úřady či ministerstva ročně vydají až 200 milionů eur na inzeráty v médiích, nadprůměrnou část z této sumy si přitom ukrojí bulvár, který nepíše texty kritické ke kabinetu.

Množí se svědectví o tom, jak Kurzova vláda tímto způsobem na redakce tlačí: „Jasně se ukazuje, že inzerují tam, kde mohou naopak očekávat pozitivní zpravodajství,“ řekl pro Deutschlandfunk šéfredaktor investigativního magazínu Falter Florian Klenk. Jeho časopis po nástupu Kurze o peníze z inzerátů přišel, podle Klenka peníze naopak častěji směřují do zemědělských či církevních tiskovin – znovu blízkých lidovcům.

Stejnou taktiku mimochodem používá už dlouho maďarský premiér Viktor Orbán, který státní inzerci nasměroval prakticky výhradně do médií blízkých vládě.

Tady kancléř. Ten článek není dobrý…

Bývalý novinář mocného rakouského bulvárního deníku Kronen Zeitung (v osmiapůlmilionovém Rakousku má náklad 700 tisíc výtisků) Thomas Schrems letos veřejně obvinil Sebastiana Kurze, že jeho zmiňovaný mediální pověřenec Fleischmann „dodává redakcím exkluzivní témata pro masové publikum a následně za ně požaduje protislužbu“.

Bývalý šéfredaktor deníku Kurier Helmut Brandstätter zase popsal, jak na něj kancléř tlačil přes telefonáty jeho nadřízeným: „Volal pravidelně, říkal, co zase bylo špatně, že není dobrá fotka a tak dál.“

Způsob, jakým Kurzova vláda prosadila do čela ORF svého favorita, proto vyvolává obavy, že podobné „usměrňující“ telefonáty budou časem mířit i na vídeňské „Kavčí hory“. A že nezávislost rakouských veřejnoprávních médií, jež je přitom garantovaná ústavním zákonem, zůstane jen prázdným pojmem.


Sérii textů Mediální rady – věc veřejná podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.


Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

3 komentáře

  1. Vlado1 napsal:

    Opravdu někdo soudný může věřit na „svobodná“, či „nezávislá“ média? Média takto označená si pouze nepřejí zveřejnit, čí agendu prosazují. Pokud si zájmy veřejnosti či státu budou „veřejnoprávní“ média vykládat svévolně – vymykají se demokratické kontrole. Něco podobného jsme ostatně viděli také u tajných služeb (kde to je ještě více na pováženou) – v reakci na „větičku“ Matěje Stropnického. Veřejnost se po právu ptá, zda vskutku tyto instituce placené z daní či příspěvků občanů skutečně prosazují jejich zájmy, nebo zájmy kohosi zcela jiného. Jakékoli netransparentní prostředí podrývá důvěru (která je klíčová pro funkci médií) – proto má např. Lipovská pravdu, když tlačí na zveřejnění platových poměrů vrcholných představitelů ČT a mechanismu tvorby diskursu veřejnoprávních médií.

    • A. S. Pergill napsal:

      Dost souhlas.
      Raději budu vědět na rovinu, za koho dotyčné médium kope (abych si udělal odhad, které jeho zprávy jsou spolehlivé a které ne), než abych to musel složitě a nespolehlivě luštit u údajně „nestranného“ média.

  2. P. Radosta napsal:

    Putinizace Rakouska? VELICE příjemné překvapení!

    Samozřejmě – putinizace je v Rakousku na samém počátku; ani zdaleka nedosahuje šíře a hloubky babišizace resp. orbánizace. Ale každá cesta má svůj počátek, i kýžená – z naší strany – cesta Rakouska do naší rodné Západní Asie.
    Jaká to nádherná představa: My Češi budeme jezdit do Rakouska radit s přechodem od kapitalismu a demokracie k řízené demokracii!
    Ano, právě my Češi, před staletími Rakušáky brutálně zavlečení do Evropy, možná budeme pomáhat dnešním Rakušákům s cestou z Evropy do Velikého Ruska …

    Prostě: Nesmrtelný Lenin má jako vždy pravdu – kyvadlo dějin se vrací zpět, a nemilosrdně drtí jakýkoli odpor.
    Jednoho krásného dne budou státy Západoasijského svazu (Česko, Maďarsko, Polsko, Rakousko) tvořit most, po němž neporazitelná Armáda Ruské federace v pohodě přejde do Evropy.
    Ach, to bude TAK krásné!

    „Z východu světlo, z Východu svoboda!“

    P. Radosta

Přidávání komentářů není povoleno