Při výslechu vyrazili estébáci knězi Bulovi všechny přední zuby
Několik stovek lidí se v sobotu 10. září zúčastnilo v Lukově u Moravských Budějovic otevření pamětní síně, která připomíná krátký život zdejšího rodáka, kněze Jana Bulu, popraveného v roce 1952 komunisty v souvislosti s takzvaným babickým případem. Mši svatou za oběti komunistického režimu sloužil generální vikář brněnské diecéze Jiří Mikulášek. Pamětní síň vznikla v opravené budově fary v Lukově.
Jan Bula se narodil 24. června 1920. Zatčen byl v době, kdy byl farářem v Rokytnici nad Rokytnou. Na popravišti v Jihlavě byl oběšen v nedožitých dvaatřiceti letech 20. května 1952.
Mezi popravenými v babické kauze byl rovněž babický farář Václav Drbola. Brněnské biskupství usiluje o blahořečení obou duchovních.
V pamětní síni je nyní instalovaná výstava, věnovaná knězi Bulovi s názvem Věřím, že můj krátký život nebyl nadarmo. Na osmi panelech ji doplňuje expozice Vyhnanci, která je věnovaná sedlákům násilně vystěhovaným v 50. letech minulého století z Lukova a sousedních Vícenic.
A přece budu blízko
Sobotní slavnosti v Lukově se rovněž zúčastnili Luděk Navara a Miroslav Kasáček, autoři knihy A přece budu blízko s podtitulem Život a mučednická smrt kněží Jana Buly a Václava Drboly od Babic. Oba jmenovaní publicisté založili před osmi lety občanské sdružení Paměť. Jsou mj. rovněž autory společně napsané knihy Mlynáři od Babic.
©©
„Po vydání knihy Mlynáři od Babic se téma samo nabízelo. Příběhem procházely osudy popravených. Rozhodli jsme se proto blíže podívat na jejich osudy,“ říká jeden z autorů, Luděk Navara. Zmiňuje přitom také aktivity sdružení Paměť, k nimž patří i občasné besedy na základních a středních školách.
Na dvou fotografiích Jana Buly, které jsou v knize A přece budu blízko, dokumentuje Navara, jakému mučení byl kněz po svém zatčení vystaven. První snímek zachycuje kněze ještě na svobodě, na druhém je již ztrápený vězeň po brutálních výsleších.
Ze svědectví jeho maminky a sestry, které zatčeného směly navštívit brzy po jeho převozu z vazební cely do budovy věznice, vyplývá, v jakém byl Jan stavu. Obě ženy mu dovezly řízky. Bula je poprosil, aby mu řízky nakrájely, protože nemá vepředu jediný zub.
S tragickým případem zavražděného Jana Buly je dobře seznámen dlouholetý lidovecký politik a pozdější diplomat Jiří Karas, který rovněž pochází z Třebíčska. „Jsem velmi šťasten, že jsem se dožil doby, kdy Jan Bula má naději na svatořečení.“
Dodal, že za totality pracoval v Římově, kde popraveného kněze lidé měli rádi, vážili si ho. Starší generace na Třebíčsku o Bulovi podle jeho slov dodnes mluví velmi pozitivně.
Soudruh prezident Gottwald neměl čas
Po vynesení rozsudku smrti požádalo o milost prezidenta republiky Klementa Gottwalda několik osob. Kromě příbuzných duchovního to byla Libuše Jabůrková z Markvartic u Třebíče.
Luděk Navara zdůrazňuje, že jmenovaná pracovala v té době jako dělnice, a jela o milost prosit prvního „dělnického prezidenta“. Jabůrková chtěla týden po vynesení absolutního trestu Gottwaldovi osobně vysvětlit, že Jan Bula je oblíbený právě také mezi dělníky. Je jí rovněž líto Bulovy staré matky, o kterou se kněz staral.
Její cesta do Prahy za soudruhem dělnickým prezidentem byla marná. „Pan prezident republiky vás nemůže osobně přijmout,“ zněla odpověď úředníka prezidentské kanceláře. Soudruh Gottwald neměl přece čas řešit případ kněze nepřátelsky zaměřeného vůči socialismu…
Jan Bula a Babice
Počátkem padesátých let vznikaly odbojové skupiny, které mj. bojovaly proti kolektivizaci zemědělství. Večer 25. února 1951 navštívil Jana Bulu na faře bývalý spolužák z gymnázia Ladislav Malý, který se vydával za agenta západní tajné služby. Knězi vyprávěl smyšlenou historku o únosu pražského arcibiskupa Josefa Berana, kterého měl vysvobodit z internace a převést přes hranice.
Po určitém váhání Jan Bula spolužáka Malého vybídl, aby opustil kraj, a odmítl s ním spolupracovat. StB již delší dobu sledovala Třebíčsko a po jedné z ozbrojených akcí Ladislava Malého zahájila zatýkání. Tak byl 30. dubna 1951 zatčen i Jan Bula a ihned byly zahájeny tvrdé výslechy.
Když 2. července 1951 došlo v nedalekých Babicích k vraždě tří funkcionářů MNV, bylo nutno rychle označit pachatele vraždy a exemplárně potrestat osoby, které jsou režimu nepohodlné.
Politický sekretariát ÚV KSČ pak rozhodl, kdo bude odsouzen k smrti. Proces se „skupinou Bula a spol.“ proběhl ve dnech 13. až 15. listopadu v Třebíči. Jan Bula vypovídal převážně podle naučeného scénáře o své „protistátní činnosti“ a byl odsouzen pro zločin velezrady k trestu smrti.
Podle dobové právní kvalifikace odsouzen pro velezradu, § 78 zákona číslo 86/1950 Sb. (trestní zákon). Podle publicisty Luďka Navary však kněz ve své výpovědi nikoho „neshodil“.
20. května 1952 brzy ráno byl Jan Bula popraven oběšením. Jeho tělo bylo spáleno a urna uložena na neznámém místě. Hlavním provinění mladého kněze spočívalo tedy kromě jeho mimořádné oblíbenosti v tom, že se znal s dobrodruhem a psychopatem Ladislavem Malým. V době vraždy funkcionářů v Babicích byl již Bula dva měsíce ve vazbě.
Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Tajemné město Michengrads. Po stopách otce, který uprchl z transportu smrti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 komentářů
Snad jim Bůh odpustí jejich podílnictví na vraždách v Babicích.
Aniž bych chtěl narušovat pietu za zde uvedené duchovní.
Právě i tento případ je důkazem toho, jak se media i verbální bojovnící za svobodu postupují čistě subjektivně a výběrově. Jaroslav Malý, jak uvedeno v závěru, člen odbojové skupiny, nesvědomitý dobrodruh a vraždící psychopat? Jistě že. Mimochodem o jeho údajné spolupráci s STB se nikdy nenalezly žádné důkazy. Skutečně, psychopatická osoba, domnívající se, že má morální právo v rámci politického boje vraždit (Asi tak jako Breivik před pár lety).
Jenže, co potom jsou Mašínové, vydávání právě médii i politiky za hrdiny národa hodné následování? Nezbyla by potom, po jejich vzoru nějaká medaile i pro Malého??
Přes kontroverzi, kterou vyvolávají osudy některých třeba nevinných jedinců, bylo by jistě nespravedlivé a neobjektivní označovat bratry Mašíny a snad i některé jiné antikomunistické odbojáře za jen tak obyčejné „zločince“. Situace od roku 1948 tomu přece zcela nahrávala (mimochodem, svým způsobem to nejzásadnější, v čem se lišila od dob nacistického Protektorátu, bylo to, že tehdy bylo Československo podle mezinárodního práva protiprávně okupovaným a de facto zcela zlikvidovaným státem, a exilové Československo se ocitlo ve válečném stavu s Německem, kdežto nyní tady vládla domácí tyranie, tyranie bez nadsázky). – Ostatně, obdobné postupy se v takových situacích objevují zcela běžné i jinde. Ve stejné době, ještě léta po druhé světové válce, probíhal partyzánský boj proti sovětské moci v Pobaltí (i když tady se vlastně jednalo také o okupované či anektované státy; a také je fakt, že ti odbojáři neměli vždy dobrou morální minulost). Ale nemusíme zůstat jen u komunistických režimů. Např. naopak i do frankistického Španělska pronikaly po druhé světové válce z Francie ozbrojené levicové skupiny, příslušníci republikánského exilu, aby tam škodily režimu.
Ještě bych měl přesto dodat, kdyby se objevila nějaká výtka z právního hlediska, je fakt, že se, třeba v zahraničí, nekonstituovalo něco jako československá protikomunistická vláda. To by takovému odboji mohlo dodat punc legitimity.
Z toho prvního souvětí prvního komentáře bych vyškrtl asi ta slůvko „třeba“ a pak jistě to „snad“. Ale to by bylo na podrobnějším prostudování toho a toho konkrétního případu, případně na subjektivním posouzení.
Na tom je smutné, že čím se dostaváme hlouběji do definic politických termínů, tím se nám rozplývají. Jak prosím přesně popíšete pojem „boj“, válku?
Protože, tady bych předpokládal že jde o otevřený vojenský střet, když se obě strany jako nepřátelské plně identifikují. (což by snad pokrylo i ty partyzány)
Nejsem si jist zda lze pod tuto definici přijmout v podstatě teroristické akce, kdy jedinci vužívající svou anonymitu přepadnou a povraždí bezbranné civilní pracovníky státu.
Skutečně je nutné si po pravdě říct, že proti komunistům v 50.letech bojovalo otevřeně strašně málo lidi Ten režim měl hlavně nevinné oběti své řízené masové perzekuce.
Ano, s tím pojmem „válka“ je to trochu složité. Tedy v mezinárodní rovině, mezi dvěma státy, ani ne (na druhou stranu ale, dva státy můžou být oficiálně, řekněme v diplomatické rovině, ve válečném stavu, aniž by mezi nimi došlo k faktické vojenské konfrontaci). Komplikovanější je to právě ve vnitřní rovině- když proti sobě bojují třeba dvě vlády uvnitř jednoho státu, je to typicky občanská válka… Také dosti zásadní roli v téhle otázce hraje třeba jen uznání nějaké bojující skupiny prostě za „povstalce“. Ale ani to není úplné (co třeba právě boj s terorismem anebo s nějakou formou organizovaného zločinu, který může nabrat podobu de facto ozbrojeného konfliktu – piráti, banditismus, narkokartely?). To bych teď musel najít a prolistovat nějaké speciální publikace, abych věděl, jak to definovat po právní stránce. – – -Ale když jsme u bratrů Mašínů a vůbec protikomunistického odboje u nás po r. 1948, tak jistě jejich činy nebyly akty občanské nebo partyzánské války (i když ono to, čemu se říká „partyzánská válka“, v praxi může dost s terorismem splývat). Ale boj to určitě byl – ano, jak píšete, v podstatě teroristické akce (na druhou stranu, nebylo to samozřejmě rozhodně nic, co by se dalo označit třeba za „normální kriminalitu“), jenže to taky odpovídalo možnostem a okolnostem. Samozřejmě, že se tady nezformovaly žádné ozbrojené povstalecké a partyzánské oddíly. Zůstalo prostě jen u tohoto v podstatě individuálního ozbrojeného odboje. To že by to bylo možno nazvat terorismem, tak samozřejmě i teroristé nebo ti, co používají jejich metody, jsou běžně vnímáni za hrdiny. O etickém dopadu těchto akcí, např. zavraždění vlastně zajatých příslušnících SNB atd., teď nehovořím. Ono kdybychom to chtěli srovnat s válkou, tak v té se ostatně, přes stálé tendence ji právně jaksi „humanizovat“, vždy, a celkem logicky, dějí odporné věci.
Víte, pokud jde o tu definici války, šlo mi právě o tu oboustrannou identifikaci válčících stran. K čemuž tedy dochází i v případě občanské války. A hlavně, tyto válečné strany se ke svým vojenským akcím otevřeně hlásí. Což dělá třeba i dnes ISIS po teoriristických akcích v Evropě.
Jenomže v případě izolovaných útočníků jako byli Mašínové to bylo jinak, ti zcela anonymně prováděli své občasné přepadové akce, a pak zase splynuli v komunistické společnosti, „čest práci – v šest v práci“, jak se tehdy říkávalo.
Ono to má i právní dopady. Pro zajaté příslušníky identifikovaných válčících stran platí jedny podmínky (stanovené ženevskými konvencemi), pro chycené teroristy jiné. Oboje mají své výhody i nevýhody. Dejme tomu – takový vojenský zajatec sice nesmí být za své vojenské akce souzen – ale taky se nemůže odvolávat na svou nevinu a požadovat okamžité propuštění – zůstane zcela legitimně v zajetí, dokud válečný konflikt neskončí. U souzených teroristů je tomu naopak…
Velmi smutné čtení, Kristiáne.
H.
Každý nepřítel českého národa /příznivci Zeman a bolševiků / si musí uvědomit, že svoboda je jen jedna a nejsou jen lidé jako kněz Bula, kterého mohli komunisti zmlátit a pověsit. Ale dovedou se najít i lidé jako Mašínové .
Myslíte „ty Mašíny“, kteří, sice napřed přepadli ze zálohy a zabili několik bezbranných lidí, ale potom, když zjistili že jim přišla STB na stopu, tak z téhle republiky utekli na Západ? Tak to Vás snad mohlo napadnout že tímhle způsobem se svoboda republiky vybojovat nedá.
Ale je zde jiná otázka, zda si lze onu svobodu v demokracii udržet. Ta možnost tu byla a je. Jak v roce 1938, tak v letech 1945-1948, tak doufejme i nyní..Ale halt postupy jsou jiné, a musí se vědět proti čemu tvrdě protestovat. V tom případě je zajímavé, že se spousta lidí vymezuje proti výrokům (a pouze výrokům) Zemana (které ale nemají žádné přímé dopady), ale nevystoupí otevřeně (třeba stávkou) proti tomu když si Chovanec předělává policii na soukromé gestapo.. Ani když si Babiš buduje na MF své vlastní…Asi si snad představují že to nic není, protože přece Chovanec (ani Babiš) nejsou komunisté…
Je zcela běžné, že v organizované skupině může být jeden ve vazbě a další komplic na svobodě a páchat trestnou činnost.
Ale nikolvěk – Tohle byla součást tehdejší masové perzekuace od komunistů. Že zavírali a soudili naprosto nevinné lidi jen za to že se setkali s někým kdo páchal protikomunistickou činnost. Součásí toho byly i provokace,. že je někdo oslovil, představil se jako „bojovník za svobodu“,.. a za rohem už čekali na toho osloveného stbáci, domů už se vrátil, když měl štěstí tak za deset let z Jáchoymova..
Jak to bylo skutečně s Malým se už asi nikdy nedozvíme. O tom že by byl registrovaným spolupracovníkem STB který udával lidi které potkal se žádné záznamy nenašly. Ani ty druhé, o tom že by byl sem vyslaným agentem CIA (jak se pokoušeli tvrdit komunisté). Ani „varianta brod“, že by snad pracoval jako dvojitý agent pro obě strany…A kupodivu, ti kteří snad věděli, o tom spolehlivě mlčí…I když jinak – a zcela obecně se toho o zločinech komunismu (bez konkrétních jmen) píše poměrně dost..
Postupem času se z babických a jiných událostí vytratil důvod, proč ke konfliktu mezi vesnickým obyvatelstvem a komunistickou státní mocí docházelo. Událost v Babicích bylo vrcholem zastrašovacích akcí, po ní se skutečně podařilo založit velké množství JZD, i když jen dočasně. Podle zákona z 13. 3. 1949 měli rolníci dobrovolně vstupovat do JZD, to je, měli se dobrovolně vzdát majetku, který našetřilo několik generací, a stát se poslušnými čeledíny ovládanými dělnickou třídou. Stovky rolníků byly z malicherných důvodů zatčeny a zahnány do pracovních táborů, především do uranových a jiných dolů. Možná polovinu jednotek PTP tvořili synové rolníků. Bylo zřejmé, že komunistický režim jako první vyhlásil venkovu jednostranný třídní boj na život a na smrt. Rolníkům s výměrami pozemků víc než 20 ha byly zdvojnásobeny daně a stanoveny nesplnitelné kontingenty zemědělské produkce. Za nesplnění dodávek byly vyměřovány vysoké pokuty. Pokuty vyměřovat mohli a do vězení posílat rolníky přímo referenti Okresních národních výborů – většinou dělničtí kádři. Za 1000 korun dluhu byl 1 měsíc vězení. A venkov nebyl schopen se bránit.
Babice samozřejmě nebyly první obcí, kde byly oběti provokací StB. Například už rok před Babicemi se v Koubalově Lhotě pravděpodobně odehrála zkouška na velký babický proces:
http://rozhledy2010.blogspot.cz/2012/12/odsouzeni-bez-dukazu-poprava-rolniku-z.html
Ke komentáři od petrph ze dne 19.9.2016: V tom bych se vůbec nepřel. Ale Mašínové se nedostali do takové situace a rozpoložení (nevytvořili relativně početnou a vyzbrojenou skupinu), aby mohli na území ČSR otevřeně prohlašovat: „my jsme ozbrojená opozice, povstalci proti Gottwaldovu režimu“. V jejich situaci by šlo asi o dost zoufalou představu, aby např. pravidelně sváděli přestřelky s příslušníky armády, SNB, Lidových milic, a pak unikali do lesů a hor; a ani nebyla situace a prostředky, aby založili organizaci na způsob těch, jaké z druhé poloviny uplynulého století známe ze západní části Evropy (IRA, ETA, RAF atd.). Zkrátka bych to hodnotil jako individuální odboj v rámci možností.
Ještě dodávám, když už jsme tu tak dlouze řešili ten případ Mašínů (a chápu vámi podsouvaný kontroverzní charakter jejich činnosti), je také dost důležité, že oni spoléhali, že se zde zvedá/zvedne širší, snad i organizovaný protikomunistický odboj. Jenže jak jste sám napsal, strašně málo lidí otevřeně bojovalo v 50.letech proti komunistům. – — – Ono se to období stalinismu u nás běžně srovnává s dobou nacistické okupace – a možná je zbytečné se příliš rozepisovat o tehdejší atmosféře. Ten režim od r. 1948 (na rozdíl od nálad většiny českého obyvatelstva za Protektorátu) měl zpočátku masovou a upřímnou podporu… Ale, bylo tu ovzduší studené války. USA (a vlastně oficiálně OSN) vedly v l. 1950/53 dost velkou válku s komunismem v Koreji – a snad se dalo i čekat, že se to rozšíří do Evropy a, tak jako v r. 1945, zase se všechno změní. Přece i komunisté v těch procesech (jako s M. Horákovou aj.) označovali obžalované jako „válečné štváče“. Do jaké míry tady kdo skutečně spoléhal na eventualitu výše nastíněné změny, by asi bylo na podrobnějším výzkumu, ale… Zkrátka i v takovém kontextu je asi třeba vidět činy Mašínů či dalších.