S dlouholetým českým diplomatem Martinem Dvořákem o tom, jaký je kvůli Zemanovi s Babišem český obraz ve světě, jak se mění česká zahraniční politika a jak by se ji jako možný kandidát na ministra zahraničí pokusil změnit.

Je to doslova pár dní, co dlouholetý český diplomat Martin Dvořák dobrovolně skončil ve službě státu. Mohlo by se ovšem stát i to, že se do Černínského paláce po podzimních volbách vrátí – jako nový ministr zahraničí (rozhovor s Martinem Dvořákem jsme čtenářům nabídli minulý týden v prvním vydání tištěného Týdeníku Forum, níže rozhovor doplňujeme o pasáže, které se do tisku již nevešly, pozn. red.).

Jak se v České republice končí v diplomacii? Prostě přijde důchodový věk a vy v Černínském paláci oznámíte, že jdete na odpočinek?

Nejsem asi úplně typickou ukázkou. Myslím, že většina mých kolegů se snaží udržet co nejdéle a nebývá zvykem, že by to někdo krátce po dovršení důchodového věku ukončil jako já. Ale já už ten okamžik intenzivně vyhlížel. Teď už mohu otevřeně říct, že práce pro vládu, které si nevážím, mne deprimovala. Čím dál víc jsem se styděl za to, co naši vrcholní představitelé pouštějí do světa. I já se občas trochu skrz prsty koukal na kolegu maďarského diplomata s pocitem, že on je přece ten Orbánův člověk a uvědomil jsem si, že i na mne se mohou dívat tak, že já jsem Zemanův a Babišův člověk. Mojí profesionální povinností diplomata ale bylo postoje našich představitelů vysvětlovat a obhajovat a už mi to nedělalo dobře…

Co například to bylo?

Dobrým příkladem je spolupráce Visegrádské čtyřky. Ještě než jsem Kuvajt opustil, dělali jsme spolu s kolegou z Polska, Slovenska a Maďarska takovou připomínku třiceti let V4 a já nemohl z pódia přiznat, že si teď už spíše škodíme a že by bylo lepší si najít jiné kamarády. Tak jsem odvyprávěl tu mantru, jak bylo skvělé, že to prezident Havel vymyslel a že teď hledáme ta nová témata. Kruciální záležitost je pak konflikt zájmů pana premiéra. Celý svět to vidí a ví, ale naši státní úřednicí se tváří, že hájí zájmy České republiky, i když ve skutečnosti hájí zájmy Agrofertu a pana premiéra. Českou republiku to stojí peníze a prestiž. O panu prezidentovi ani nemluvě.

Z politiky do diplomacie a zpět

Teď už je slyšet, že mluvíte jako politik. Vy jste se rozhodl kandidovat v podzimních volbách do Poslanecké sněmovny za koalici STAN a Pirátů… I když jste byl člověk politický dlouho před tím, než jste vstoupil do diplomacie, po roce 1989 jste byl řadu let primátor Hradce Králové…

Já byl člověk politický ještě před rokem 1989, účastnil jsem se od roku 1988 akcí proti tehdejšímu režimu.

Věděl jste už delší dobu, že po diplomacii zkusíte opět politiku?

Teď je tu oblíbené vykládat pohádky ve stylu, že já jsem to vlastně dělat nechtěl, to maminka mne přesvědčila… Takže chápu, že říkat, že jsem do toho jít původně nechtěl, může působit nevěrohodně. Má se to ale tak, že mne v Kuvajtu navštívil Vít Rakušan, s nímž se roky přátelím, a už vloni mne přesvědčoval, abych za STAN kandidoval do Senátu. Z toho nakonec sešlo, ale podobně mne začal přesvědčovat i teď, před volbami do sněmovny. A seběhlo se to tak, že jsem v Královéhradeckém kraji číslem pět na společné kandidátce, což – přiznejme si – není úplně volitelné místo. Ale uvidíme.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

I za situace, že nebudete zvolen, se ale může stát, že se do nejvyšší politiky dostanete. Protože jste za vaši koalici potenciálním kandidátem na ministra zahraničí. Jak by Černínský palác, který je znám tím, jak je protkán různými spřátelenými a znepřátelenými sítěmi, vaši případnou nominaci podle vás přijal?

To je docela žertovné. Po návratu z Kuvajtu jsem musel vyplňovat různé papíry, i v souvislosti s mým odchodem, takže jsem Černínským palácem několikrát proběhl. A stalo se mi, že jsem šel po chodbě a i někteří lidé, které jsem nikdy neviděl, mi říkali, jak mi fandí a že se těší, až tu budu. Já jsem naštěstí vůči podobným projevům přízně k potenciálně stoupajícím hvězdám imunní, ale o něčem to vypovídá. Na ministerstvu jsou různé skupiny: někteří by mne vítali, jiní by to možná chápali jako degradaci řemesla, jiní jako ohrožení svých pozic.

Přemýšlel jste aspoň v rámci mentálního cvičení, co by bylo dobré na ministerstvu zahraničí změnit, a nemyslím jen v byrokratickém aparátu, ale celkově ve směřování?

Byl bych hrozně rád, kdyby se podařilo přerušit tu spirálu vendet, která tam panuje už po několik generací ministrů. A nemusí jít jen o střídání mezi TOP 09 a ČSSD, jako v minulosti, ale i střídání v rámci křídel ČSSD, jak jsme viděli v brutální podobě docela nedávno. Když někdo přijde a vyhází dvacet, třicet lidí na významných postech včetně stahování velvyslanců z postů, jak to je teď, tak nutně ti, co nově přijdou příště, budou chtít vyhnat „ty parchanty“, co je tam nasadili ti před nimi.

Člověk by čekal, že tohle eliminoval zákon o státní službě.

Tak ten to rozhodně neeliminoval a už jsem zaznamenal i výkřiky o tom, jak je třeba ten zákon předělat, aby si ministr mohl přivést, koho chce. Celkově se ten zákon vykastroval už na začátku a ještě se různými kličkami obchází. Ale jde mi spíše o toho ducha – přijde nové panstvo a okamžitě si začne ten pašalík obsazovat svými kamarády. Rád bych to nastavil do nějakého přirozenějšího módu i s respektem k zmíněnému služebnímu zákonu.

A co se týče zahraniční politiky Česka?

I když jsem před chvíli říkal, že mi bylo občas za těžko respektovat a obhajovat kroky vlády, tak musím říct, že na ministerstvu zahraničí se to kormidlo nijak zásadně neotočilo. Ty hlavní postuláty jako NATO, Evropa, Západ, Východní partnerství, západní Balkán a tak dále vlastně nikdo nikdy nezpochybnil, i když jsem z toho měl obavu. Bylo tam zakolísání, když tehdy se Zaorálkem přišel jako náměstek Petr Drulák a začal převracet havlovskou doktrínu lidských práv, ale i Zaorálek včas pochopil, že tudy cesta nevede.

Orientace na Rusko a Čínu

Jak to ale je s tím, „havlovským pojetím lidských práv“ v české zahraniční politice? Nemám pocit, že by to dneska ještě někdo v praktické politice zmiňoval, nebo je to schováno někde pod povrchem, třeba aby se tolik neprovokoval Hrad?

A to je zrovna zajímavé: zaznamenal jste někdy jediný výrok, kdy by se prezident Zeman nějak strefoval do Václava Havla? Já ne. Myslím, že pro Zemana je tohle možná nějaká červená linie, protože nepochybně by získal pár hlasů navíc, kdyby si o Havla otřel boty, jako to dělával Klaus. Ale prostě to neudělal a ze strany Hradu, pro někoho překvapivě, nebyl nikdy tlak na to, abychom tomuhle řekli dost. I to mi pomáhalo v diplomacii ještě v posledních letech setrvat. Ale pokud jde o nějaký možný malér, který bude nutné po volbách řešit, je to české předsednictví Evropské unii v příštím roce. To je fakt velký průšvih, o němž se nemluví a hrozí z toho přinejmenším promarnění šance předvést se v dobrém světle.

Myslíte, že liknavá příprava předsednictví je způsobena volbami? Tedy, že Babišovi se nechce chystat něco, kde by potenciální smetanu mohl slíznout někdo jiný?

To si nemyslím. Pan Babiš nepočítá s tím, že by po těchto volbách nebyl premiérem, nepochybně počítá s tím, že i předsednictví bude dělat on a jeho vláda. Staví se k tomu tak laxně proto, že v tom nevidí prioritu, jde to mimo zájem jeho voličů a on veškerou svou politiku zaměřuje na své voliče. On dobře ví, že je nezajímá Brusel či nějaká mezinárodní ostuda a naopak se jim líbí jeho výroky o tom, že se při předsednictví jen pojídají chlebíčky a jinak je to k ničemu. To je ten dlouho pěstovaný přístup započatý už Klausem, že Brusel je něco proti nám a s čím my musíme bojovat. To funguje právě na tu jeho část elektorátu. Bylo by přitom fajn v naší zahraniční politice přiznávat, že Evropa jsme my, že tam máme svoje místo u stolu a sami se od něj vyháníme našimi pokusy o rebelie, plus tou obrovskou hroudou másla na premiérově hlavě.

Donedávna byla zjevná silná orientace Hradu na Rusko a na Čínu. V poslední době se to přeci jen vlivem okolností změnilo, ale odrážela se ta orientace i v nějakém tlaku na vás, české velvyslance?

Ty proruské a pročínské záležitosti na mou práci nikdy vliv neměly. Ale to asi i proto, že v diplomacii jsem celý život trávil v USA a na Blízkém východě, takže to šlo trochu mimo mě. Lépe by vám to řekli asi diplomati v Moskvě a Pekingu, kde víme, že snaha Hradu posouvat tam svoje lidi byla intenzivní i úspěšná. Fakt je, že i mne to nutí přemýšlet o tom, proč jak Klaus, tak Zeman dávají tak nepokrytě na odiv svůj proruský pohled na svět. Kdyby byli agenti, budou to přece podsouvat mnohem nenápadněji. Oni to ale dělají otevřeně a nikdy jsem pořádně nepochopil proč. Jestli je to nějaký sentiment z minulosti, nebo snaha jít proti doktríně…

Přinejmenším u Miloše Zemana se za tím dá asi hledat jeho blízké okolí, které jej do značné míry ovládá.

Zeman býval nesmírně silná osobnost a bylo těžké vnuknout mu nějakou myšlenku. Teď jsme asi někde jinde, ale stejně mě zaráží, jak přímočaře jde po té proruské a pročínské linii. Na druhé straně i přes ten protivítr z Hradu si ministerstvo zahraničí dokázalo udržet jakousi autonomii a linii. Ale i u diplomatů funguje jistá autocenzura – jsou to státní zaměstnanci, nechtějí mít problémy, potřebují podpis prezidenta, takže tančí mezi vejci. Nicméně myslím, že nad rámec pocitu, že není dobré prezidenta naštvat, jim žádné „vlastizrádné příkazy“ shora určitě nechodily.

Jak se díváte vy, a obecně kariérní diplomaté, na to, když se velvyslanci stávají z vysloužilých ministrů či vysokých úředníků? Teď například čeká výjezd ministra Vojtěcha na post do Finska, šéfka Úřadu vlády Tünde Bartha má být velvyslankyní v Maďarsku…

V tom nejsme výjimkou. Celosvětově se rozlišují kariérní diplomati a politické nominace. Jiná věc je, jestli ti političtí nominanti jsou dostatečně kvalifikovaní jenom tím, že byli chvíli ministrem. Způsobuje to samozřejmě nemalé pnutí, protože když je těch politických nominací na diplomatické posty tolik, že ten kariérní diplomat ani nemá šanci, způsobuje to frustrace a deziluze. Diplomatická akademie ministerstva zahraničí každý rok produkuje docela slušné, talentované, pracovité a šikovné lidi, ale na velvyslanecký post dosáhne jen minium z nich. Myslím, že míra politických nominací je u nás příliš vysoká a diplomatické posty získávají i ti, kteří na to svým kariérním životopisem nemají ten předpoklad.

Vaše poslední diplomatická štace byla v Kuvajtu. Popsal jste na sociálních sítích, že jedna z posledních věcí, kterou jste řešil, bylo setkání s tamním velvyslancem Bhútánu, který směřoval jako velvyslanec do Bruselu, tedy i pro ČR, volal vám a naléhavě prosil o pomoc s vakcínami pro Bhútán. Později vám řekl, že už podepisují smlouvy s Bulhary a Rumuny, ale z ČR stále žádná odezva… Je lhostejnost či sobeckost podle vás rys současné české zahraniční politiky, nebo to je prostě jen jeden příklad, který nejde zobecnit?

Bohužel to je jedna z těch věcí, co mi vadila. To odmítání solidarity, vědomí, že je správné pomáhat slabším, dělat i něco, co se nevyplácí, pokud to považuji za správné. Je to zvláštní. Tornádo na Hodonínsku znova ukázalo, že Češi v sobě tu solidaritu mají, jenže stejně tak v sobě mají ten přístup, že sice nepotřebují prase, ale chtějí, aby sousedovi chcíplo. Tu závist a malost. Ten souboj je asi v každém z nás a je zodpovědností každého politika, na kterou strunu zahraje, zda na tu světlou, humánní a solidární, nebo na tu temnou ve stylu nikomu nic, ať se každý stará o sebe. Naše vláda bohužel na jedné straně natahuje ruku, na straně druhé jede ve stylu sám mám málo. Jak se ukázalo znova i u vakcín. Mně to uráží. Stejně tak jako ve vztahu k EU – neštítíme si brát peníze, ale nerespektujeme pravidla, podle nichž se rozdělují. A tím jsme zase u Babiše. Trend sobectví, nezájmu o věci kolem a hrabání pod sebe a smrádek, ale teploučko, to tu teď máme a i takový je náš obraz ve světě.

Martin Dvořák (64)

– diplomat, ekonom a politik

– od roku 1988 se účastnil akcí vystupujících proti komunistickému režimu, v listopadu 1989 s přáteli stál u zrodu královéhradeckého Občanského fóra, v letech 1990 – 1998 byl primátorem města Hradce Králové

– působil v administrativní misi OSN v Kosovu jako administrátor měst Istok a Djakovica a jako expert Přechodné koaliční správy v irácké Basře, posléze v týmu Rady pro mezinárodní koordinaci v Bagdádu

– od 1. dubna 2004 zaměstnanec Ministerstva zahraničí ČR. Působil na zastupitelském úřadě ČR ve Washingtonu, byl generálním konzulem v New Yorku a od roku 2017 do července 2021 byl velvyslancem ČR v Kuvajtu.

– kandiduje do Poslanecké sněmovny za koalici STAN – Piráti, je potenciálním kandidátem na ministra zahraničí