GLOSA. „Vybraní redaktoři budou proškoleni, aby se něco podobného neopakovalo.“ Když tuhle větu generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral řekl, netušil, co tím rozpoutá. Návrat cenzury, normalizace, anticharta… 

Reakce na postup ředitele v kauze příspěvků investigativce Janka Kroupy o Agrofertu nebyly zrovna dobré. Ani pro Zavorala, ani pro médium, které vede. I proto je dobré nechat vychladnout hlavy a podívat se na to, co novináře v rozhlase reálně čeká.

Na to, že brzy půjdou na nějaké školení, se redaktoři zpravodajství Českého rozhlasu mohou už pár let spoléhat tak pevně, jako že zítra v 6.00 Radiožurnál odvysílá zprávy. Autor tohoto textu podobná školení zažil za svých 12 let v ČRo mnohokrát.

Jako každý rok

Nejméně dvakrát ročně se redaktoři zpravodajství scházejí s vedením i s odborníky z různých oblastí. Bývá to povinné, někdy dost dlouhé a občas i užitečné.

Probírá se tam vysílání od A po Z. Počínaje kodexem Českého rozhlasu a zákonem o Českém rozhlase, přes pravidla správné stavby rozhlasových zpráv nebo dalších formátů až po zásady předvolebního vysílání, pokud se blíží třeba parlamentní nebo jiné volby.

Žádná indoktrinace, ale provozní věci.

Součástí další série těchto školení bude podle informací HlídacíPes.org i něco z obsahu analýz, které si Český rozhlas objednal kvůli kauze reportáží Janka Kroupy.

Na základě dosavadní praxe školení v ČRo ale není mnoho důvodů obávat se, že půjde o nějaké šikanózní mytí hlav „zlobivých redaktorů“, aby byli napříště povolnější.

Realita školení v rozhlase je tedy o dost méně senzační, než jak to z titulků posledních dní vypadá.

Veřejný zájem nebo senzace?

Důkazem, v jaké kondici současná diskusní kultura v ČRo vlastně je, bylo tento týden setkání ředitele Zavorala se zaměstnanci. Šéf rozhlasu tam čelil přímým otázkám a hodinu na ně odpovídal.

Ptali se ho zkušení moderátoři i reportéři. Dělali totéž, co dělají denně za mikrofonem, ředitele nijak nešetřili. Ani taková setkání vedení se všemi zaměstnanci totiž v rozhlase nejsou výjimkou; pravidelně se opakují, byť většinou v méně vyhrocených dobách.

Rozhlas celkem pochopitelně akci pojal jako interní záležitost a nepozval na ni média. Nešlo koneckonců o tiskovku, ale o setkání lidí, kteří pracují často velkou část svého života ve stejné firmě, ve stejné budově, mají k obojímu vztah, a pro to se hejno kamer úplně nehodí.

Půl hodiny po skončení akce přesto vycházely na zpravodajských serverech první články s citacemi a detailním popisem dění.

Právě tady se ukázalo, že ostatní média dění v rozhlase vnímají jak skrze veřejný zájem (rozhlas je veřejnoprávní médium financované koncesionáři), tak i jako téma, na které si lidé rádi kliknou.

Ostřelovat ty správné cíle

Tento text nemá obhajovat kroky generálního ředitele Zavorala nejen v kauze „Kroupa“. Není to ale zdaleka ono tolik skloňované „školení“, které by mělo vadit nejvíce.

Kritika na Zavorala míří právem i zevnitř rozhlasu kvůli jeho účasti na udílení Krameriových cen spojených s dezinformačními a proruskými weby.

Zaměstnanci v diskusi ostatně Zavoralovi vyčetli i to, jaký prostor dává rozhlas lidem jako je přispěvatel Parlamentních listů Petr Žantovský. Kvalita jeho příspěvků pro rozhlas je pochybná, bez ohledu na to, že si vydobyl prezidentský metál; Žantovský je i spoluzakladatelem právě zmíněných Krameriových cen.

Ten stejný rozhlas má ale na české – i na středoevropské poměry – například nebývale širokou a dobře obsazenou síť zahraničních zpravodajů a kvalitní zpravodajství obecně, a v jeho řadách pracuje řada výborných novinářů.

Rozhlasu celý rozruch paradoxně nakonec posloužil, veřejnost se zase po letech začala opravdu zajímat o to, co se v jednom z nejdůležitějších médií v zemi děje.

Při ostřelování Českého rozhlasu (byť mediální projektily míří hlavně na generálního ředitele) by však nemělo zapadnout to nejdůležitější – že rozhlas zatím není firma, která přišla o svobodu, ale firma, která o ni přijít nesmí.