Vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová

Policie má aktivněji vyhledávat trestnou činnost na internetu. „Není to alternativní svět,“ říká Lenka Bradáčová

Napsal/a Petr Ludwig 3. září 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Propaganda nikdy nebyla snazší a účinnější než dnes, říká vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Díky sociálním sítím a možností každého být „novinářem“ se podle ní liberální demokratické instituce nikdy v historii tolik nechvěly o svou samou podstatu jako právě teď.

Rozhovor s Lenkou Bradáčovou pro svůj podcast Deep Talks vedl v polovině srpna Petr Ludwig. Se svolením autora vybíráme pasáž týkající se především médií, jejich zodpovědnosti i postihu činů a výroků v prostředí internetu. Celý rozhovor můžete zhlédnout na videu níže.

„Podstata je kritické myšlení, vědět, proč se na někoho útočí nebo neútočí, proč se někdo chválí nebo nechválí. Pokud podlehneme propagandě, bude velmi snadné demokratické instituce ohrozit,“ říká Lenka Bradáčová.

Je vůbec možné v liberální demokracii postihovat fake news, vědomé šíření dezinformací?

Svoboda slova a svoboda projevu je na jedné straně základním právem, na straně druhé toto právo není absolutní. Jeho hranice končí tam, kde začínají hranice jiného práva. Musíme se ptát po proporcionalitě. Jedno právo nesmí zatlačit či zcela zamezit fungování toho druhého. Pokud by svoboda projevu znamenala, že by došlo k závažnému ohrožení veřejného zdraví, pořádku či bezpečnosti, pak takové typy projevů dovoleny nejsou. S tím souvisí fake news, které už hraničí, či dokonce naplňují skutkové podstaty trestných činů jako jsou poplašné zprávy, či různé výroky, které podněcují ve společnosti nenávist, strach.

Napadá mne u toho šíření poplašné zprávy: když budu někde říkat, že hoří, a přitom hořet nebude, je, či není to stejné, jako když budu říkat, že nehoří, když hoří? Tedy zda zpochybňování toho, že něco existuje není vlastně totéž…

Důležité je, jestli je daná zpráva způsobilá vyvolat vážné znepokojení u části obyvatelstva. To si musí autor vždy rozmyslet, protože za výrok nese osobní odpovědnost. Na druhé straně všichni adresáti by vždy o takových výrocích měli přemýšlet.

Dokáže to současný systém podle vás postihovat dostatečně, nebo potřebujeme nějaký upgrade stávajících zákonů, aby stačil i na dnešní dobu sociálních sítí?

Ryze formalisticky umím najít výklad, který řekne, že současná úprava nestačí. Na druhé straně řada současných norem civilního i trestního práva řešení těchto situací zná. Záleží na tom, kdo to právo v té chvíli aplikuje. Myslím tedy, že trestní postih řady situací, které se objevují ve světě internetu, je dnes možný. Velká část kriminality je ale latentní a policie teprve hledá metody, jak zajišťovat důkazy, jak je interpretovat; stejně je to v justici.

Řada jednání, která by měla být postižena, postižena není, právě z důvodu, že se nevyhledává v prostoru internetu a spíše se reaguje na kriminalitu, kterou někdo ohlásí. Nedělají se preventivní aktivity, ani vyhledávání tohoto druhu trestné činnosti. Podstatné je: nedívejme se do prostoru internetu jako na něco, co je mimo naši realitu. Ten prostor je pouze odrazem našeho chování a naší reality. Pravidla, která platí v reálném světě, musí beze zbytku platit i ve světě internetu. Jinak lidská společnost – dovoluji si tvrdit – bude mít problém.

Není ale problém v průkaznosti jednání? Často je třeba těžké prokázat jen to, že reálná osoba a osoba s daným profilem je stejný člověk…

Množství trestných činů na internetu je pácháno právě proto, že si pachatelé myslí, že jsou anonymní. Ta zdánlivá anonymita jim dodává odvahu, aby spáchali čin, který by v reálném světě nikdy nespáchali, Postavte se před milion lidí a prohlaste tam nějaký výrok směřující proti jakékoli sociální skupině… Ta odvaha bude úplně jiná, než když je tam falešná představa anonymního prostředí vlastního obývacího pokoje. A jsme opět u té interpretace důkazů a zajišťování důkazů. Stát na to musí reagovat, skutečně tady zatím to vakuum je.

Třeba ve Spojených státech se zjišťuje, co předcházelo různým střelbám, masovým vraždám ve školách či na veřejnosti, a často se ukazuje, že to byla právě radikalizace v internetových skupinách. Nakolik ale něco takového potírat už v zárodku, kdy ještě nikdo nespáchá trestný čin a jen se radikalizuje?

To je otázka nastavení pravidel fungování sociálních sítí – anonymity profilů, způsobu komunikace a také odpovědnosti provozovatelů těchto sítí za obsah. Vezměte si srovnání tištěných a elektronických médií. Tiskové zákony a odpovědnost redakcí za obsah se vyvíjely desítky, stovky let. Pravidla v prostoru internetu jsou odlišná. Odpovědnost konkrétního subjektu chybí. Pokud se na internetu seznámím s informací, která je vydávána za informaci veřejného sdělovacího prostředku, pak bych ráda věděla, kdo za tu informaci zodpovídá a kdo je autorem, abych se mohla domáhat nápravy jako u tištěných médií. Myslím, že tomu se do budoucna nevyhneme.

A pak máme opačný extrém, jak vidíme teď na zásadním omezování svobody slova v Hongkongu. Kdybychom po všech protestujících chtěli, aby měli na sociálních sítích ověřené profily, je to snadno zneužitelné z té druhé strany.

Určitě. Ale platí stále to, o čem jsme mluvili. Jedna věc je, pokud informaci přinášíte jako veřejný sdělovací prostředek, pak musíte nést zodpovědnost. Druhá věc je, když informujete jako soukromá osoba. Pak nechť je tak i prezentovaná. Nemá budit dojem zdánlivé redakční odpovědnosti, redakční politiky, kdy čtenář může být spleten tím, že se domnívá, že za danou informací stojí sofistikovaná práce, redakční politika, odpovědná žurnalistika. Toto by mělo být rozlišeno. O to více je to zneužitelné v postkomunistických státech, kde hlavně starší generace stále důvěřují informacím, o nichž se domnívají, že nimi stojí odpovědná žurnalistika.

Faktem je, že řada dezinformačních portálů budí dojem, že jde o seriózní média, a člověk to bez hlubší analýzy nedokáže rozpoznat. Co ale řetězové e-maily? Jak se bránit tomu, když je tam ta anonymita ještě větší?

Je to sice podobné, v tomto případě jde ale o komunitní šíření. Informaci pošle někdo, koho více či méně znáte, ale je to jednotlivec. To bych tedy odlišila právě od té představy veřejného portálu, za nímž stojí veřejný sdělovací prostředek. Opakuji se, ale tuhle definici veřejného sdělovacího prostředku a jeho odpovědnosti versus soukromého sdělení si pořád neumíme udělat.


Petr Ludwig je publicista, podnikatel a spisovatel, autor knihy Konec prokrastinace

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)