REPORTÁŽ. Odpoledne se setkáváme se skupinou lidí, kteří se chystají na svou cestu do Evropy. K našemu překvapení na nás čekají jen ženy a děti. „V první vlně odešli muži a teď se za nimi chystají ženy a děti,“ vysvětluje Ibrahim. Jenže cesta je teď mnohem komplikovanější. Turecko totiž zcela uzavřelo hranici a na Rojavu uvalilo embargo. Hranice je obehnána vysokým plotem a střelecké posty jsou rozestavěny po 400 metrech.

„Střílí po lidech, přechod je extrémně nebezpečný. Mnoho lidí už zaplatilo životem. Turci je prostě zastřelili. To se v podstatě děje každý den,“ říká Ibrahim. Jenže každý je úplatný, zvláště turečtí pohraničníci. A právě toho pašeráci využívají. „Podplácejí stráže, které je pak nechají projít. Chodí se zásadně v noci, jenže když se stráže střídají, máte smůlu,“ vysvětluje muž, který je do obchodu zapleten, ale nechce být jmenován.

V současné vlně do Evropy míří hlavně ženy s dětmi. Jejich muži už v Evropě jsou. „V typické skupině je teď tak 15 žen, dva muži a 20 dětí,“ popisuje Ibrahim. Za přechod do Turecka platí lidé 800-1000 dolarů. Peníze ale pašerákům předají, jen pokud se akce povede. Celá cesta do Evropy stojí kolem 85 000 Kč na dospělého. Děti jsou za polovic.

Reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová se po půl roce vrátily do míst zasažených tvrdými boji s Islámským státem na severu Sýrie a ve městě Kobaní. Z únorové cesty napsaly pokračování své úspěšné prvotiny „Islámskému státu na dostřel II.“ Kniha líčí dramatické zážitky i život obyčejných lidí na dosah fronty. Autorky také založily veřejnou sbírku SOS Kobaní na pomoc lidem ve válkou rozvráceném kurdském městě.

S jejich svolením publikujeme vybrané pasáže knihy. 

Až zavolá mafie

Arín má na sobě pohodlnou teplákovou soupravu, pod ní vykukuje fialové tričko. Na to, že je venku tak deset stupňů, to není moc. Má hnědé, dozrzava obarvené vlasy a velké hnědé oči, nad nimiž se klene výrazná linka obočí. Je jí 27 let, má dvě děti. Na univerzitě v Homsu studovala francouzštinu. Jenže to bylo před válkou. Pak musela univerzitu opustit a neměla kde pokračovat.

V Rojavě univerzity nejsou. Její manžel už z Rojavy odešel, útočiště našel tak jako statisíce ostatních v Německu. Před válkou se měli dobře, Arínin manžel pracoval, měli stálý příjem. Ale válka všechno změnila. “Manžel přišel kvůli válce o práci, neměli jsme peníze. Proto se rozhodl odejít. Před půlrokem se mu podařilo přejít hranice a dostal se do Evropy. Nemohli jsme jít všichni společně, na to jsme neměli peníze. Navíc on chtěl cestu nejdříve vyzkoušet,” říká Arín.

Práci prý nesežene – ani tady v Rojavě, ani v Turecku. Navíc – kdo by se staral o děti? Evropa je pro ně jediná šance, hlavně kvůli dětem chce Sýrii opustit. Aby byly v bezpečí. Aby měly šanci vystudovat. Jednou už zkusila hranici přejít. Nepovedlo se to. “Na hranicích jsme neviděli žádné vojáky a náš převaděč nám řekl, že můžeme hranici překročit, že je to bezpečné. Zhruba po jedenácti kilometrech chůze se objevila turecká armáda a začala po nás střílet. Naštěstí tam byl železniční násep, kam jsme se schovali. Pak jsme se museli vrátit,” líčí dramatický pokus dostat se za hranici.

Člověk si to dokáže jen stěží představit. Matka s jedním dítětem za ruku, s druhým v náručí, jen s malou taškou přes rameno, jak klopýtá tmou a snaží se přežít střelbu pohraničníků. “Strašně jsem se bála,” řekne jen prostě. Ve skupině jich bylo dvaadvacet, většinou ženy a děti. Jenom do Turecka si mafie řekla o 800 dolarů a další den dokonce o tisíc. Za manželem do Německa musí ilegálně, on ještě nedostal povolení k pobytu. Skypují si, když to jde. V Německu je prý šťastný, jediné, co mu chybí, je rodina.

“Teď jsme připraveni každou noc, až zavolá mafie. Nesmíme si s sebou nic vzít. Jen doklady. Musíme být totiž připraveni utíkat. Prostě vezmu děti za ruce a půjdeme.”

Jen vzít děti za ruku

Naďa je jen o rok starší a na klíně chová svou čtyřletou dceru, krásné černovlasé děvčátko s obrovskýma černýma očima. Před válkou studovala na univerzitě v Damašku anglickou literaturu. Její manžel vystudoval geologii. Na časy před válkou vzpomíná s nostalgií v hlase. Měli všechno – dům, práci. Válka jim všechno vzala, zničila. V Rojavě už ani jeden z nich nesehnal práci.

Nadin manžel opustil hranice Sýrie před deseti měsíci. Své ženě líčí Německo v těch nejlepších barvách a chce, aby se pokusila přejít hranici a i s dcerou se dostat za ním. “Nemá v Německu žádnou práci, má status uprchlíka, ale nemá povolení k pobytu. Nemá ani žádné peníze, které by mi poslal. On totiž kouří a to v Evropě stojí hodně. Chystáme se se sestrou prodat dům, abychom měly na cestu. Má čtyři děti. Půjdeme spolu,” plánuje a při tom si rukou uhlazuje výrazný tmavě hnědý hidžáb, který skrývá vlasy.

Nemá prý na výběr, co se má stát, stane se. O sebe se nebojí, jen o svou dceru. “Jenže jaký je to tady život? Bojíme se. Každá noc a každá chvíle je naplněna strachem. Všude kolem je hrozné nebezpečí. Není tady žádná naděje, tu jsme za těch pět let už ztratili,” dodává mladá žena a choulí se do světle růžového svetru s kapucí. Když se situace v Sýrii zlepší, chce se vrátit. Ale prozatím plánuje, že až se dostane za manželem, naučí se německy. Najde si práci a bude žít prostě jako normální člověk.

“Slyšela jsem o tom, že se lidé v Evropě bojí islámu. To mi ale nevadí. Jsem člověk jako každý Evropan, jediné, co nás navenek nějak odlišuje, je to, že nosíme hidžáb. Jsem schopná pracovat, jsem schopná učit se. Jsem sice muslimka, ale nejsem jako členové IS. Jsem velmi otevřená novým věcem, zvyklostem, kultuře. Že bych třeba v Evropě odložila hidžáb? Klidně, to pro mě není žádný problém,” s lehkostí v hlase končí rozhovor mladá žena.

Ozve se dnes v noci telefon a hlas v něm oznámí: Jdeme? Arín i Naďa jsou připravené. Jen vzít děti za ruku.