Český prezident Petr Pavel a slovenská prezidentka Zuzana Čaputová na své poslední zahraniční návštěvě ve funkci. Foto: TASR / Profimedia

Petr Pithart: Končí další sen o spolupráci se Slováky

Napsal/a Petr Pithart 26. června 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Náš společný stát se Slováky skončil 31. prosince 1992. Stále ale žil sen o spolupráci demokratických garnitur Čechů a Slováků ve společné Evropě. Ten sen skončil. Symbolicky v okamžiku, kdy se v Praze v půlce června na slavnostním obědě na Pražském hradě slovenská prezidentka Zuzana Čaputová rozloučila s prezidentem Petrem Pavlem a s několika desítkami českých hostů. Měl jsem čest být jedním z nich.

Obhlížel jsem sál a říkal si, že s většinou přítomných Slováků se už do konce života asi neuvidím. Vídal jsem je přitom – některé z nich – dlouhých pětatřicet let. Paní Magdu, Fera Miklošku, Martina Bútoru a jeho ženu Zoru, Ladislava Snopka, László Szigetiho, Petera Weisse…

Příští slovenští státníci jako hosté Pražského hradu si už s sebou přivezou jinou garnituru, úplně jiné lidi.

Občas to i drhlo

Na konci oběda přišli doprostřed sálu krojovaní moravští hudci a zahráli a zazpívali slovenské a moravské lidové písně. Všichni stáli kolem nich a přidávali se. Ono někdy nelze rozeznat, zda ta písnička je moravská nebo slovenská.

Kolem společných hranic, o které jsme naštěstí nikdy nevedli větší spor, Moravští Slováci přecházejí na svazích Kopanic v Záhoráky, anebo, chcete-li, obráceně.

Rozhlížel jsem se kolem, díval se přítomným do tváře a viděl jsem i neskrývané dojetí. Teď, teď se to stalo. Ten konec. Konec toho dalšího snu.

Vždyť kde v Evropě jsou vedle sebe dva národy, které si rozumějí jazykem a nikdy si nic zlého neprovedli?

Jaký to byl sen, kde a kdy se začal snít? Před první světovou válkou se několik let na Slovácké búdě na stráni nad Luhačovicemi scházejí desítky umělců, hudebníků, spisovatelů, lékařů a vedou řeči o prospěšnosti vzájemnosti: o lepší znalosti jednoho národa o druhém, o znalosti a překládání literatur, koexistenci kultur obou národů.

Netuší nic o budoucím státu (již brzy, za deset let!), ale chtějí povzbudit vzájemné poznávání. Vždyť ty dva národy o sobě tehdy nevěděly zhola nic, žily v jiných říších, v habsburské a uherské! Nenavštěvovaly se, až na vzácné výjimky. A přitom si rozuměly jazykem, mentalitou a v neposlední řadě těmi lidovými písničkami.

Prý právě tam poprvé padlo slovo, které mělo v sobě oba národy: určitě ne „čechoslovakismus“, který konstruoval jeden národ, ale něco jako českoslovenství, prostě vzájemnost, její potřebu, užitečnost, přinejmenším pro kulturu.

Vždyť kde v Evropě jsou vedle sebe dva národy, které si rozumějí jazykem a nikdy si nic zlého neprovedly? Vedle sebe jsou, byli dříve či později v jednom státě jazykově si blízcí – jen Rusové a Ukrajinci a Srbové a Chorvaté. Ti se ale spíše nenáviděli a nenávidí.

Takže poslední nadějí, že evidentně odlišné a velikostí srovnatelné národy mohou žít ve společném státě, jsme byli my, Češi (myslím tím samozřejmě i Moravany a Slezany) a Slováci.

Zkusili jsme to, jinakost obohacovala, neslo to mnohé užitky, ale také to drhlo. Avšak společný stát se rozpadl. Bylo nás mnoho, kteří jsme toho litovali, ale asi nás nebylo dost, tedy dost voličů na obou stranách těch idylických pokojných hranic.

Ale pořád tu byl ten sen, že ve společném Evropě budeme držet spolu, a tak se vlastně znovu, uprostřed širšího svazku, setkáme.

Slovenské povzbuzení pro Česko

Hudci uprostřed Rudolfova sálu se uklonili, my tleskali, dívali se kolem, kdo všechno neskrývá dojetí, a rozloučili jsme se se slovenským prezidentským párem. A šlo se domů. Mně se rozběhly myšlenky, které teď zkouším zachytit…

Slováci nás od rozpadu státu několikrát předběhli v tom, jak vážně to myslí se svobodou a demokracií: vzpomeňme na nečekanou porážku Ficova předchůdce Mečiara v roce 1998 a na krkolomné, riskantní vytvoření osmičlenné většinové koalice talentovaného Mikuláše Dzurindy!

Vládla osm let a zmohla se na reformy, na které my jsme tehdy neměli. Na zvolení slušného pana Andreje Kisky prezidentem, kdy my jsme tu měli dvacet let pár, jak se teď ukazuje i těm, kteří tehdy byli slepí, parádně proputinovský!

Vzpomeňme na úžasnou odpověď slovenské veřejnosti na náměstích celého Slovenska na zavraždění investigativního novináře a jeho snoubenky, Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, v roce 2018!

Ta rozzlobená a vytrvalá náměstí vyhnala Fica z premiérské funkce. Kde jinde se to stalo? Pak zvolení pevné, a přitom tak jemné, decentní paní Zuzany Čaputové prezidentkou. A masový odpor proti vraždě dvou „jiných“ před klubem Tepláreň.

A pak čestný a pro budoucnost nadějný výsledek poraženého opozičního Progresivního Slovenska vedeného mladým Šimečkou, vnukem Milana Šimečky, legendy slovenských chartistů.

A ještě, úplně naposledy, nedávné vítězství této opoziční formace v eurovolbách. Pro mě, a snad nejen pro mne, to byl nejlepší volební výsledek v celé Evropě…

Jak to vidím já, nyní končí i ten druhý sen o česko-slovenském společném usilování, tentokrát ve větším, evropském rozměru.

Tyto úspěchy svobodomyslného Slovenska i nás v České republice povzbuzovaly a inspirovaly. Nikdy jsme nebyly, oba národy, na stejné špatné vlně. Možná k ní ale směřujeme – uvidíme za rok a půl po našich parlamentních volbách.

Prezident Petr Pavel sice může zorganizovat další slavnostní oběd až přijede na oficiální návštěvu čerstvě nový slovenský prezident a pozvat i nás, demokratické politiky. To už ale budeme stolovat se Slováky, s nimiž si nebudeme rozumět.

Už tam všude budou sedět slovenští nacionalističtí, proruští politici. Pokud mně přijde pozvání, nejspíše se slušně omluvím.

Čtenář jistě chápe, že zde vůbec nejde o mě. A už vůbec ne o nějaké slavnostní obědy a večeře. Ty jen symbolizují úplně novou situaci, jak ji vidím já, ten, kdo u toho všeho byl od začátku a rozpad státu si tehdy nepřál.

Stalo se, ale byla tu stále naděje, že demokratičtí Češi a demokratičtí Slováci v Evropě potáhnou spolu, proevropsky. Jak to vidím já, nyní končí i ten druhý sen o česko-slovenském společném usilování, tentokrát ve větším, evropském rozměru. Snad jen prozatím.

Pop-up mobil Mobile (207451)
ReklamaSMR mobil článek Mobile (207411)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
ReklamaSMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
ReklamaSMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

ReklamaSkyscraper 2 Desktop (211796-4)