Když se Vladimír Lakva po sedmi letech vrátil z Jáchymova, o tom, co prožil ve vězení a na nucené práci, skoro nemluvil. Vlastně příliš nemluvil o ničem. „A měl pořád strach, dům zamykal už v pět hodin odpoledne,“ vzpomíná Vladimír Lakva mladší, potomek sedláků z Bohuňovic na Hané. Lakvovi jsou jedna ze zhruba čtyř tisíc rodin, které se staly obětí takzvaného rozkulačování během nucené kolektivizace v Československu v 50. letech.

Vladimír Lakva mladší se narodil 20. června 1942 v Bohuňovicích jako první a jediné dítě Vladimíra a Marie Lakvových. V té době jeho otec převzal rodinné hospodářství,asi dvanáct hektarů polností a zchátralou usedlost.

Dům měl doškovou střechu, dovnitř zatékalo, v roce 1949 se tedy Vladimír Lakva starší pustil do rozsáhlé přestavby. Značně se při tom zadlužil, navíc se musel starat o matku Aloisii a slepého bratra (v roce 1945 mu vypálil oči výbuch, neobratně zacházel s municí, která se v kraji povalovala po válce). Vladimír mladší si pamatuje, že rodiče museli od rána do večera dřít, aby dokázali umořovat dluhy. Hospodařili postaru, neměli traktor, ale koně, mlátičku si museli půjčovat.

„Pro potřeby lidu“

Svatební fotografie rodičů Vladimíra a Marie Lakvových. Foto: se souhlasem Post Bellum

V Československu už rok vládla KSČ a podle vzoru sovětských kolchozů byla v zemi zakládána jednotná zemědělská družstva (JZD), v nichž měli skončit všichni sedláci. Tak jako v jiných vsích i v Bohuňovicích obcházeli místní partajní funkcionáři soukromé hospodáře a přesvědčovali je o výhodách kolektivního vlastnictví.

Téměř nikdo se svých polností a zvířat nechtěl dobrovolně vzdát, Vladimírův otec se s agitátory několikrát dostal do sporu. Komunistický aparát zareagoval na nechuť sedláků tím, že soukromníkům nadiktoval vysoké povinné odvody všeho, co z jejich statků vzešlo.

Pro rodinu Vladimíra Lakvy, který musel kromě toho odvádět splátky za opravu domu, to znamenalo téměř likvidaci. K dodávkám se přidala i šikana a krádeže: V roce 1952 se v domě Lakvových objevilo několik mužů v doprovodu příslušníka Sboru národní bezpečnosti a „pro potřeby lidu“ si odvezli samovaz, snad jediný stroj, který na statku byl a nahrazoval práci několika lidí.

V březnu téhož roku se v nádražní restauraci, zřejmě v nedalekém Šternberku, setkal Vladimír Lakva starší s jistým Josefem Jakešem, který mu tvrdil, že velí protikomunistické odbojové skupině na Českomoravské vrchovině.

Jednou či dvakrát se pak ještě sešli, nadávali na režim, podle vzpomínek Vladimíra mladšího se Jakeš k Lakvovým přišel najíst a vypůjčil si peníze na vlak. Podle archivních dokumentů spolupracoval už dřív se Státní bezpečností, která s ním přerušila kontakty kvůli jeho kriminálním deliktům.

Přesto byl na základě provokace a smyšleného „svědectví“ Josefa Jakeše vykonstruován soudní proces, v němž byl Vladimír Lakva starší obviněn z kontaktů s odbojovou organizací Bílá legie. Smysl a výsledek procesu byl jasný: zbavit se nepohodlného hospodáře a vystrašit ostatní sedláky v Bohuňovicích.

19 let pro chudého „boháče“

Otec Vladimír Lakva po návratu z vězení. Foto: se souhlasem Post Bellum

Pro Vladimíra Lakvu si přijeli muži od Státní bezpečnosti na jeho statek. „Šel se rozloučit s koňmi a kravami a pak ho odvezli. Neřekli nám proč a kam,“ vypráví jeho syn: „Byli jsme dost chudí a advokát tehdy matce doporučil, aby si obstarala ve vsi potvrzení, že otec není venkovský boháč. Obcházela různé výbory a místní organizace, ale nikdo s tím nechtěl nic mít, každý ji odkazoval na někoho jiného. Nakonec nesehnala nic.“

Krajský soud v Olomouci pak 8. května 1953 poslal „venkovského boháče“ Vladimíra Lakvu na 18 let do vězení za údajnou velezradu. Když se odvolal, soud v Praze rozsudek zvýšil na 19 let.

Odvezli ho do nápravně pracovních táborů na Jáchymovsku, kde ho také navštívila manželka s malým Vladimírem. Říká, že tehdy otce nemohli poznat, vypadal zničeně, po „výsleších“ měl vymlácené zuby:

„Byla to taková návštěvní místnost, mezi otcem a námi pletivo, z jedné strany esenbák, z druhé strany esenbák. Rodiče si ani nemohli dát pusu. Trvalo to deset minut. Pak se dohodli, že otce už nebudeme navštěvovat. Bylo to příliš srdcervoucí.“

Rodinu zničit a vystěhovat

Opravy rodinného hospodářství Lakvových poté, co ho JZD vrátilo rodině. Foto: se souhlasem Post Bellum

Rozsudek doživotně zakazoval Vladimíru Lakvovi staršímu pobyt ve šternberském okrese a nařizoval také konfiskaci veškerého majetku. Půlka hospodářství však patřila jeho ženě. Okresní národní výbor ve Šternberku vydal 19. června 1953 výměr, v němž určil, že bude i s jedenáctiletým synem vystěhována ze vsi.

V dokumentu stojí: „Aby pobytem Marie Lakvové v Bohuňovicích nebylo dále narušováno budovatelské úsilí pracujícího lidu a rozvoje socializace vesnice, vyslovuje ONV ve Šternberku podle výše cit. zákonného ustanovení v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku zákaz pobytu.“

Za několik dní nechali místní komunisté přistavit k hospodářství dvě nákladní auta, která matku a syna s několika kusy nábytku a topivem celý den a noc vezla do 300 kilometrů vzdálené Lindavy v pohraniční oblasti Liberecka.

„Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno jsme zjistili, že nám v noci ukradli dříví. Ale hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí jít do práce, tak hlídala krávy na pastvě,“ líčí Vladimír Lakva mladší.

Matka mu prý později přiznala, že krátce po vystěhování uvažovala o sebevraždě, ale život si nevzala, aby syn nezůstal sám.

Z hospodářství v Bohuňovicích mezitím „budovatelé zářných zítřků“ vystěhovali i slepého Vladimírova strýce a babičku Aloisii, kterou poslali do ústavu. Po odsouzení Vladimíra Lakvy staršího a vyhnání celé jeho rodiny se v Bohuňovicích zlomil odpor místních hospodářů, kteří ze strachu před podobným příkořím vstoupili do JZD.

Družstvo mělo kanceláře právě v domě Lakvových. Marie mezitím posílala z Lindavy dopisy na všemožné úřady, prosila, aby jí dovolili vrátit se z pohraničí alespoň do Lašťan, kde měla rodiče a chtěla o ně pečovat. Kupodivu jí úřady nakonec vyhověly, se synem se znovu stěhovala v roce 1954.

Vladimír chtěl později studovat zemědělskou školu, dobře se učil, ale jako syn kulaka neměl na studium nárok. Stal se strojním zámečníkem, večerně si udělal průmyslovku. V roce 1961 narukoval na vojnu a jako „politicky nespolehlivý“ byl zařazen do stavebního útvaru, obdoby Pomocného technického praporu (PTP).

Už to nebylo jako před kriminálem…

V květnu 1960 propustili Vladimíra Lakvu staršího z vězení na amnestii a s podmínkou. Musel nastoupit jako dělník v kamenolomu v Bělkovicích. „Jak jsem říkal, otec se strašně bál. Už to nebylo jako před kriminálem.“

Roku 1965 se Lakvovi po více než deseti letech vrátili domů, protože JZD Bohuňovice nutně potřebovalo zaměstnance, především ke kravám. Těžkou a špatně placenou práci lidé nechtěli dělat, Marie s Vladimírem starším se k ní museli zavázat, Vladimír mladší nastoupil v družstevních dílnách.

Vladimír Lakva v roce 2020. Foto: se souhlasem Post Bellum

Ve svém domě dostali k dispozici jednu místnost, protože další využívalo družstvo jako sklad olejů a ubytovnu pro brigádníky. Za dvanáct let „jezeďáci“ hospodářství zplundrovali – a v roce 1966 si Vladimír Lakva mladší směl polovinu rodového statku odkoupit (druhá právně stále patřila jeho matce).

Marie Lakvová se dožila pádu komunismu a manželovy rehabilitace, Vladimír starší zemřel v srpnu roku 1981. Syn s pomocí rodiny statek opravil, k sedlačení už se však Lakvovi nevrátili.

Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.