Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
U mlátičky na rodinném hospodářství Lakvových v Bohuňovicích. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

„Otec se strašně bál. Už to nebylo jako před kriminálem,“ popisuje syn rozkulačeného sedláka

Když se Vladimír Lakva po sedmi letech vrátil z Jáchymova, o tom, co prožil ve vězení a na nucené práci, skoro nemluvil. Vlastně příliš nemluvil o ničem. „A měl pořád strach, dům zamykal už v pět hodin odpoledne,“ vzpomíná Vladimír Lakva mladší, potomek sedláků z Bohuňovic na Hané. Lakvovi jsou jedna ze zhruba čtyř tisíc rodin, které se staly obětí takzvaného rozkulačování během nucené kolektivizace v Československu v 50. letech.

Vladimír Lakva mladší se narodil 20. června 1942 v Bohuňovicích jako první a jediné dítě Vladimíra a Marie Lakvových. V té době jeho otec převzal rodinné hospodářství,asi dvanáct hektarů polností a zchátralou usedlost.

Dům měl doškovou střechu, dovnitř zatékalo, v roce 1949 se tedy Vladimír Lakva starší pustil do rozsáhlé přestavby. Značně se při tom zadlužil, navíc se musel starat o matku Aloisii a slepého bratra (v roce 1945 mu vypálil oči výbuch, neobratně zacházel s municí, která se v kraji povalovala po válce). Vladimír mladší si pamatuje, že rodiče museli od rána do večera dřít, aby dokázali umořovat dluhy. Hospodařili postaru, neměli traktor, ale koně, mlátičku si museli půjčovat.

„Pro potřeby lidu“

Svatební fotografie rodičů Vladimíra a Marie Lakvových. Foto: se souhlasem Post Bellum

V Československu už rok vládla KSČ a podle vzoru sovětských kolchozů byla v zemi zakládána jednotná zemědělská družstva (JZD), v nichž měli skončit všichni sedláci. Tak jako v jiných vsích i v Bohuňovicích obcházeli místní partajní funkcionáři soukromé hospodáře a přesvědčovali je o výhodách kolektivního vlastnictví.

Téměř nikdo se svých polností a zvířat nechtěl dobrovolně vzdát, Vladimírův otec se s agitátory několikrát dostal do sporu. Komunistický aparát zareagoval na nechuť sedláků tím, že soukromníkům nadiktoval vysoké povinné odvody všeho, co z jejich statků vzešlo.

Pro rodinu Vladimíra Lakvy, který musel kromě toho odvádět splátky za opravu domu, to znamenalo téměř likvidaci. K dodávkám se přidala i šikana a krádeže: V roce 1952 se v domě Lakvových objevilo několik mužů v doprovodu příslušníka Sboru národní bezpečnosti a „pro potřeby lidu“ si odvezli samovaz, snad jediný stroj, který na statku byl a nahrazoval práci několika lidí.

V březnu téhož roku se v nádražní restauraci, zřejmě v nedalekém Šternberku, setkal Vladimír Lakva starší s jistým Josefem Jakešem, který mu tvrdil, že velí protikomunistické odbojové skupině na Českomoravské vrchovině.

Jednou či dvakrát se pak ještě sešli, nadávali na režim, podle vzpomínek Vladimíra mladšího se Jakeš k Lakvovým přišel najíst a vypůjčil si peníze na vlak. Podle archivních dokumentů spolupracoval už dřív se Státní bezpečností, která s ním přerušila kontakty kvůli jeho kriminálním deliktům.

Přesto byl na základě provokace a smyšleného „svědectví“ Josefa Jakeše vykonstruován soudní proces, v němž byl Vladimír Lakva starší obviněn z kontaktů s odbojovou organizací Bílá legie. Smysl a výsledek procesu byl jasný: zbavit se nepohodlného hospodáře a vystrašit ostatní sedláky v Bohuňovicích.

19 let pro chudého „boháče“

Otec Vladimír Lakva po návratu z vězení. Foto: se souhlasem Post Bellum

Pro Vladimíra Lakvu si přijeli muži od Státní bezpečnosti na jeho statek. „Šel se rozloučit s koňmi a kravami a pak ho odvezli. Neřekli nám proč a kam,“ vypráví jeho syn: „Byli jsme dost chudí a advokát tehdy matce doporučil, aby si obstarala ve vsi potvrzení, že otec není venkovský boháč. Obcházela různé výbory a místní organizace, ale nikdo s tím nechtěl nic mít, každý ji odkazoval na někoho jiného. Nakonec nesehnala nic.“

Krajský soud v Olomouci pak 8. května 1953 poslal „venkovského boháče“ Vladimíra Lakvu na 18 let do vězení za údajnou velezradu. Když se odvolal, soud v Praze rozsudek zvýšil na 19 let.

Odvezli ho do nápravně pracovních táborů na Jáchymovsku, kde ho také navštívila manželka s malým Vladimírem. Říká, že tehdy otce nemohli poznat, vypadal zničeně, po „výsleších“ měl vymlácené zuby:

„Byla to taková návštěvní místnost, mezi otcem a námi pletivo, z jedné strany esenbák, z druhé strany esenbák. Rodiče si ani nemohli dát pusu. Trvalo to deset minut. Pak se dohodli, že otce už nebudeme navštěvovat. Bylo to příliš srdcervoucí.“

Rodinu zničit a vystěhovat

Opravy rodinného hospodářství Lakvových poté, co ho JZD vrátilo rodině. Foto: se souhlasem Post Bellum

Rozsudek doživotně zakazoval Vladimíru Lakvovi staršímu pobyt ve šternberském okrese a nařizoval také konfiskaci veškerého majetku. Půlka hospodářství však patřila jeho ženě. Okresní národní výbor ve Šternberku vydal 19. června 1953 výměr, v němž určil, že bude i s jedenáctiletým synem vystěhována ze vsi.

V dokumentu stojí: „Aby pobytem Marie Lakvové v Bohuňovicích nebylo dále narušováno budovatelské úsilí pracujícího lidu a rozvoje socializace vesnice, vyslovuje ONV ve Šternberku podle výše cit. zákonného ustanovení v zájmu zachování veřejného klidu a pořádku zákaz pobytu.“

Za několik dní nechali místní komunisté přistavit k hospodářství dvě nákladní auta, která matku a syna s několika kusy nábytku a topivem celý den a noc vezla do 300 kilometrů vzdálené Lindavy v pohraniční oblasti Liberecka.

„Přijeli jsme tam v noci. Rozbitý barák, okna vytřískaná, jedna jediná místnost, uprostřed chodba a nalevo krávy. Ráno jsme zjistili, že nám v noci ukradli dříví. Ale hned přišel vedoucí a řekl mámě, že musí jít do práce, tak hlídala krávy na pastvě,“ líčí Vladimír Lakva mladší.

Matka mu prý později přiznala, že krátce po vystěhování uvažovala o sebevraždě, ale život si nevzala, aby syn nezůstal sám.

Z hospodářství v Bohuňovicích mezitím „budovatelé zářných zítřků“ vystěhovali i slepého Vladimírova strýce a babičku Aloisii, kterou poslali do ústavu. Po odsouzení Vladimíra Lakvy staršího a vyhnání celé jeho rodiny se v Bohuňovicích zlomil odpor místních hospodářů, kteří ze strachu před podobným příkořím vstoupili do JZD.

Družstvo mělo kanceláře právě v domě Lakvových. Marie mezitím posílala z Lindavy dopisy na všemožné úřady, prosila, aby jí dovolili vrátit se z pohraničí alespoň do Lašťan, kde měla rodiče a chtěla o ně pečovat. Kupodivu jí úřady nakonec vyhověly, se synem se znovu stěhovala v roce 1954.

Vladimír chtěl později studovat zemědělskou školu, dobře se učil, ale jako syn kulaka neměl na studium nárok. Stal se strojním zámečníkem, večerně si udělal průmyslovku. V roce 1961 narukoval na vojnu a jako „politicky nespolehlivý“ byl zařazen do stavebního útvaru, obdoby Pomocného technického praporu (PTP).

Už to nebylo jako před kriminálem…

V květnu 1960 propustili Vladimíra Lakvu staršího z vězení na amnestii a s podmínkou. Musel nastoupit jako dělník v kamenolomu v Bělkovicích. „Jak jsem říkal, otec se strašně bál. Už to nebylo jako před kriminálem.“

Roku 1965 se Lakvovi po více než deseti letech vrátili domů, protože JZD Bohuňovice nutně potřebovalo zaměstnance, především ke kravám. Těžkou a špatně placenou práci lidé nechtěli dělat, Marie s Vladimírem starším se k ní museli zavázat, Vladimír mladší nastoupil v družstevních dílnách.

Vladimír Lakva v roce 2020. Foto: se souhlasem Post Bellum

Ve svém domě dostali k dispozici jednu místnost, protože další využívalo družstvo jako sklad olejů a ubytovnu pro brigádníky. Za dvanáct let „jezeďáci“ hospodářství zplundrovali – a v roce 1966 si Vladimír Lakva mladší směl polovinu rodového statku odkoupit (druhá právně stále patřila jeho matce).

Marie Lakvová se dožila pádu komunismu a manželovy rehabilitace, Vladimír starší zemřel v srpnu roku 1981. Syn s pomocí rodiny statek opravil, k sedlačení už se však Lakvovi nevrátili.


Autoři textu Adam Drda a Vít Lucuk působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

 

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

12 komentářů

  1. Novotná Jiřina napsal:

    ANO, je mi 74 let, zažila jsem totéž, vše co pan Lakva popisuje, včetně Jáchymova.
    S tím, že jsme nebyli vystěhováni, maminka prodelala 2 mozkové příhody, jedno v soudní síni.
    Měli jsme 2x tolik ha, se studiem to bylo podobné, nemám mateřskou školku jinak jsem zvládla přeto všechny stupně vzdělávání.
    Těžko se mi vstupovalo do budovy posledního zaměstnání, okresního úřadu, pracovala jsem jako referent od r. 1992 do 2007, ale práci jsem potřebovala, nakonec jsem práci měla ráda až na tajemníka.

    • Sámo napsal:

      Můj případ byl podobný s malými odchylkami. Naše rodina žila v podhorské vesnici v Hostýnských horách. Rodiče měli rodinný domek s hospodářským přístavkem pro domácí zvířectvo a stodolou na uložení píce a slámy na zimu. Hospodařili na pozemku 2ha a aby otec uživil rodinu, začal podnikat ve zpracování dřeva. Postavil pilu a udělal vodní náhon na vodní kolo, které bylo napojené na malou vodní elektrárnu. A protože záhy obsadilo Německo české země, tak došlo k tomu, že byl za Protektorátu 2x zavřený, protože údajně odmítl Němcům prodat řezivo. Vždy byl zavřený přibližně na 2 měsíce a pak jej propustili, protože zjistili, že zprostředkovatel, který dostal od Němců peníze na řezivo, použil tyto finance na něco jiného a tak bylo logické, že mu otec nechtěl řezivo prodat. Válka skončila a otec investoval do pily- koupil nový katr, ale než stačil vydělat na nové investice, tak došlo ke znárodnění i těch nejmenších podniků, jako byla pila s jedním stálým zaměstnancem. V roce 1952 přijela bolševická úderka, celou pilu rozebrali a co nemohli odvézt tak zničili tím že to rozbili. Nikoho v té době nezajímalo, jak se uživí dva dospělí se 4 malými dětmi. Postupem času se otcovi podařilo získat místo na poště, kde pracoval v režimu týdne – pondělí-16 hodin, úterý volno, středa 16 hodin- čtvrtek- volno, pátek – 16 hodin. Díky tomuto cyklu měl volné dny, které věnoval práci na hospodářství , na které museli pracovat všichni členové rodiny, včetně těch nejmenších. Práce na Poště byla mizerně placená- vím, že měl včetně 3 přídavků na děti sotva 1 tisíc Kč čistého. Je jasné na to, že pracoval dnes a denně- musel zákonitě doplatit svým zdravím- v 56 letech měl mozkovou příhodu a šel do tzv. předčasného důchodu, který činil 590 Kč. Když si vzpomenu, co všechno jsem musel dělat, aby jsme takový život zvládli, tak v dnešní době to už nikdo nepochopí. Jako devítiletý jsem každý den večer musel vyvést na pastvu 2 krávy a kozu a 3 hodiny je hlídat na pastvě, aby nezaběhly někam a neudělaly škodu. V 11 letech jsem už uměl séct kosou a pomáhal otcovi při sečení louk, kterých byla většina té výměry 2 ha. O prázdninách jsem je musel vyhánět na pastvu ráno i večer. Stát nám samozřejmě nic nevrátil za znárodněnou a zničenou pilu, stejně tak ani za vložený hovězí dobytek a polnosti do zemědělského družstva, kam musela moje maminka vstoupit, protože, když odešel otec do předčasného důchodu po mozkové příhodě- už nikdy to nebyl člověk jak před ní. Musel se hlídat jak co se týká životosprávy a nemohl dělat těžkou práci, a hlavní důvod proč vstoupila maminka do družstva byl, aby měla vůbec nárok na důchod, který byl stejně tak nízký, že se z něj nedalo ani za komunistů vyžít- činil 370 Kč.

  2. pablo41 napsal:

    A zde stejně jako vždy. Pan Lakva i jeho příbuzní jsou jmenováni plnýmy jmény a ti grázlové, kteří je okrádali jsou nějací soudci nějakých soudů, Okresní národní výbor a kupa dalších lotrů, kteří dodnes plnými jmény označení být nesmí, i když jejich jména jsou v archivech zaznamenána.

    • Vilda napsal:

      Tenkrát ty zločiny komunistů nedělali lidé.To vykonávali dementi kteří byli za války kolaboranti,partyzáni na poslední chvíli,zloději,opilci a lenoši.Vstup do Ksč byla jejich záchrana tak zase sloužili za mrzký peníz někomu jinému.Za odměnu dostávali také funkce a to i třeba soudce z lidu a tím to bylo ještě horší

  3. martin napsal:

    a zadnej komunista ani StBak nebyl za tyhle zverstva hnanej pred soud, a uzival si v klidu vysokyho duchodu, a jestli nezemrel, uziva si ho dodnes
    samet byl moc sametovej

  4. jan bacák napsal:

    Tam kde bydlím jsou krásné velké statky a já se ptal svého otce kolik museli dostat.
    A on řekl nic.Komouši potřebovali lidi co tomu rozuměli a když dotyčný statkář nedělal problémy tak mu dali fukci v JZD a už nemusel dělat téměř nic.Bavil jsem se i bývalým letcem z Anglie a on říkal já do komunistů nevrtal,mí rodiče byli dělníci a za komančů se nám začlo žít lépe,už jsme nehladověli jak za první republiky,čili nebyl důvod a mi dali pokoj.A ještě řekl bud’te rádi,že to tu není jak za první republiky,to bychom tu pochcípali

    • josef napsal:

      … no pane, tak teď jste tomu dal punc, že domeček z karet se rozsypal… Chudák Kroupa a kol., co oni teď budou povídat na školách… Jinak ale potvrzujete můj názor, který jsem dávno slyšel od mé matky, „že po (II. sv.) válce už by sedlákům nikdo na polích nedělal …“. Po revoluci jsem se setkal s názorem, že „na polích se bude (tedy opětně) dělat třeba za žvanec“…- to jsem byl chvíli zaměstnán na úřadu práce a tu předchozí větu tam pronesl tehdejší „statutární orgán“…. A jinak co znám, tak teď tyto práce v zemědělství „zachraňují“ lidé z Ukrajiny – čili cynicky řečeno, buďme rádi, že Ukrajina krachuje, protože lidí bude dost…

  5. Ladislav Nikel roč. 1942 napsal:

    Také jsem to prožíval. Z gruntu jsem utekl, Měli by jste ukázat ty ,kteří by nechtěli peníze ale ten statek. Družstva byly vysvobození od dřiny. Kolik mladých chce dědít po těch sobcích.

    • Pavel napsal:

      Jaké „peníze“? Komunističtí zločinci za ukradené majetky žádné peníze nikomu nedali.

      • josef napsal:

        … takže ty majetky si pro sebe „vzali“ komunisti – tak alespoň rozumím já té expresivní větě. No přece „když něco ukradnu tak je to moje (tedy do té doby než se na to přijde)…“.

        • Pavel napsal:

          Takže ukradené majetky byly právoplatným majitelům zločineckými komouši nahrazeny, josef?

          • josef napsal:

            … no ale po revoluci hned vyšel zákon, kterým byl veškerý majetek KSČ (a v určité míře i SSM) vrácen státu. Čili dávno už to musí být v pořádku více jak 30 let – a není-li tomu tak , tak pak je to neschopnost jiných… V této době už je to mlácení prázdné slámy…

Přidávání komentářů není povoleno