Den poté, co se Adolf Hitler ujal v Německu moci, měl německý evangelický farář Dietrich Bonhoeffer projev v rozhlase. Popisoval v něm, jaký má být skutečný vůdce. Jeho popis se od nacistického ideálu natolik lišil, že jeho pořad vypnuli. Bonhoeffer odmítal pronásledování Židů a po nezdařeném atentátu na Hitlera se stal jeho „VIP vězněm“.

Dietrich Bonhoeffer pocházel z německé středostavovské rodiny (narodil se 4. února 1906 ve Vratislavi) a jeho rozhodnutí jít studovat teologii se doma s velkým nadšením nesetkalo. Prosadil si však svou a vystudoval evangelickou teologii v Berlíně.

„Při studijních pobytech v zahraničí získal mnoho kontaktů. Působil rozhodně a od začátku vystupoval jako odpůrce Adolfa Hitlera. Byl představitelem Vyznávající církve, která byla v opozici vůči církvi kolaborující s nacistickým režimem. Dbal na to, aby jeho farníci prošli dobou, kterou vnímal jako vládu zla. Tato jeho starost ho dovedla k aktivnímu odporu proti nacismu,“ říká Martin Kop, kazatel Církve bratrské a badatel v oblasti teologie a církevních dějin. V české premiéře odvysílala film o málo známém osudu Dietricha Bonhoeffera počátkem února televize Noe.

Pokud vím, Bonhoeffer měl možnost před nacismem utéct, zůstat v zámoří. Zvolil si ale náročnější životní cestu. Za jakých okolností se nakonec stal osobním vězněm Adolfa Hitlera?

Už po vypuknutí války odjel do USA, ale nabídku, aby zůstal, skutečně odmítl. Za války jej oslovil jeho švagr Hans von Dohnanyi a vyzval ho ke spolupráci se spiklenci z abwehru, německé vojenské rozvědky. Měl využít své kontakty a informovat lidi v zahraničí, že v Německu stále existují skupiny lidí, kteří s Hitlerem nesouhlasí. Též jeho prostřednictvím spojence žádali, aby po skončení války neztotožňovali všechny Němce s nacisty a aby to dali veřejně najevo. Oficiálně však působil na služebně abwehru v Mnichově. Později se stal účastníkem příprav atentátu na Hitlera, který se ovšem v březnu 1943 nepovedl. Zatčen byl za rozvracení branných sil, i když zpočátku nebyl s pokusem o atentát přímo spojován. Po dalším neúspěšném Stauffenbergově atentátu v červenci 1944 se však našly dokumenty, které jeho jméno s předchozím pokusem spojily, a tak se z obyčejného vězně stal prominentním „spiklencem“ a byl uvězněn v Berlíně spolu s dalšími Hitlerovými osobními vězni, jako byl třeba admirál Canaris.

Kdybychom vedle sebe postavili hraběte Stauffenberga a Dietricha Bonhoeffera, kde by se ve svých postojích osobně sešli?

Oba se účastnili hnutí odporu. Oba své rozhodnutí zaplatili životem. Bonhoeffer byl v dubnu 1945 společně s Wilhelmem Canarisem a dalšími odsouzen k trestu smrti oběšením, 9. dubna byl trest vykonán. Ale zpět k tomu srovnání. Oba milovali Němce a Německo. Jinak je jejich motivace spíš rozdílná. Stauffenberg sloužil jako voják, který plnil rozkazy a stoupal po kariérním žebříčku a až ve chvíli, kdy se to nedařilo, začal hledat, jak Německo zachránit. Bonhoeffer měl legitimní možnost zůstat v roce 1939 jako profesor na Harvardu, ale pro své svědomí se vrátil do Německa, ačkoliv věděl, že ho tam čeká jen nejistá kariéra disidenta, protože nebude moct veřejně učit ani kázat. Po jistém rozmýšlení se zapojil do hnutí odporu. Ti dva mají společný cíl, avšak charakter těchto postav je odlišný.

Bonhoeffer svou občanskou angažovanost silně spojoval s vírou a obráceně. Jak se to projevuje v jeho odkazu?

Je známý pro své spisy Následování, Život v obecenství a posmrtně vydané Listy z vězení. Když je čtete, zjistíte, že odrážejí to, jak má křesťan následovat Krista, což znamená žít úplně jinak, než jak si to představuje nacistický stát. Při četbě Následování, které vyšlo v roce 1937, z obsahu zřetelně vyznívá, že jsem-li křesťan, nemohu zůstat netečný k tomu, co se kolem mě děje, ale naopak musím v dané situaci uskutečňovat lásku ke svému bližnímu, byť by to mělo vést ke ztrátě vlastní svobody, jmění, cti či k ohrožení mého života.

Mimo jiné napsal, že „němá církev zavinila bezbožnost mas?“ Jak to myslel?

Naráží na situaci, kdy církev, zvláště evangelická, k nástupu fašismu mlčela a dokonce s ním aktivně spolupracovala. Nejde však jen o mlčení křesťanů v Německu. Je to mlčení většiny, kterou se Bonhoeffer snažil oslovit v rámci svých mezinárodních cest a snah. Jde především o to, že církev, která nezaujímá jasný postoj k nespravedlnosti ve své praxi a zvěstování, ztrácí kredit a uvolňuje prostor pro růst a expanzi destrukce mezi masami.

Svým životem Bonhoeffer poráží otřepané klišé „že jednotlivec proti zlu nezmůže sám nic“. V čem nebyla jeho oběť zbytečná?

Už jen to, že o něm dnes mluvíme, ukazuje, že jeho oběť zbytečná nebyla. I když žádným mučedníkem být nechtěl. V roce 1943 se zasnoubil. Snil o možnostech a způsobech, jak druhým sdělit, co je pro něj podstatné. Jednal však tak, aby jeho život přinesl prospěch druhým. Hledal, jak budovat spravedlivou společnost pro všechny lidi, a to ho vedlo k rozhodnutím, která ho dovedla až k obětování vlastního života. Význam tohoto kroku vidím v tom, že klade otázku po smyslu našich vlastních životů: pro co žijeme? I proto je to dodnes čtený a vydávaný autor.