Printscreen,

Ondřej Neumann: Ten, který tančí s miliardáři. Vysoká hra Istvána Léka

IN MEDIAS RES. Komunistický novinář a bohém Julius Fučík zkoušel hrát s gestapem „vysokou hru“. Prohrál a stálo ho to život. Novinář a mediální manažer István Léko zkoušel hrát svoji „vysokou hru“ s tuzemskými miliardáři Petrem Kellnerem a Andrejem Babišem. Prohrál a stálo ho to dobré jméno. 

István Léko k 1. únoru skončil jako šéfredaktor Babišových Lidových novin. V listu zůstává jako píšící reportér. Jeho novinářská kariéra začala v roce 1989. A její průběh je skvělým materiálem pro zájemce o studium vývoje a dějin polistopadové české žurnalistiky.

Ve službách Petra Kellnera

„Posledních dvanáct let jsem řídil časopis nejbohatšího Čecha. Jenže letos mě týdeník Euro přestal bavit. Chci vytvářet web, jehož obsah nebude diktovat smrtící tandem špatné politiky a byznysu. Zato budeme spolupracovat s poctivými politiky a poctivými byznysmeny. Je to luxus? Ano, být svobodný je luxus,“ s těmito slovy odstartoval István Léko v listopadu 2010 vznik svého nového projektu – webové České pozice.

Týdeník Euro vytvořil Léko na klíč pro Petra Kellnera v roce 1998. V té době měl za sebou skvělou kariéru v Respektu, Lidových novinách a časopisu Týden. „Tehdejší kolegové na něj vzpomínají jako na levicově cítícího a proevropského intelektuála, který vyčníval novinářským instinktem a zapálením pro ekonomická témata,“ napsal o Lékovi v roce 2018 časopis Respekt.

Léko byl v devadesátých letech špička investigativní ekonomické novinařiny. Poznal jsem ho osobně během jeho prvního angažmá v Lidových novinách, kam mě v polovině devadesátek přetáhl z ČTK do svého investigativního týmu.

Z podstaty své práce přicházel do kontaktu s mocnými byznysmeny i zákulisními hráči. Získával od nich informace pro svoji práci. Pochopitelně dávali dál především ty, které byly ku prospěchu jejich podnikání. Na tom není nic hrozného či neetického. Nese to s sebou práce ekonomického investigativce. Jde jen o to nepřekročit Rubikon a nestat se hlásnou troubou konkrétního podnikatele či finanční skupiny.

Pro krásné oči šéfredaktora

Žádný div, že volba Petra Kellnera a jeho PPF v roce 1998 padla právě na Léka. Výsledkem dohody byl nový ekonomický týdeník – Euro. Do té doby vážený novinář se proměnil v mediálního manažera a jako šéfredaktor Eura začal hrát svoji první „vysokou hru“.

Shromáždil kolem sebe silnou redakci a zřejmě doufal, že dokáže odblokovat vliv Petra Kellnera a jeho okolí na obsah týdeníku. Bohužel – miliardáři v Čechách si média vesměs nepořizují za účelem idealistické obrany tuzemské demokracie či pro krásné oči šéfredaktorovy. To platí dnes a platilo to i před více než dvaceti lety.

 

 

Euro brzy mezi insidery získalo pověst časopisu, který se čte hlavně proto, aby měl člověk přehled o tom, kdo právě je a kdo naopak není v milosti u Petra Kellnera. A o někom se nesmělo psát vůbec.

„Zakazování publikace některých textů se v jistou dobu stalo běžnou praxí – mimo jiné některých článků z oblasti bankovnictví, o společnosti Setuza, o majitelích českých porcelánek a skláren Radovanu Květovi a Janu Součkovi, o aktivitách bývalého kancléře Jiřího Weigla ve firmě Key Investments či o někdejším ministru informatiky Vladimíru Mlynářovi (dnes je součástí managementu PPF),“  zavzpomínali po letech někdejší reportéři Eura Jiří Pšenička a Martin Mařík.

Něco podobného v té době rozhodně nebylo tuzemským standardem. Ostatně i István Léko se v polovině roku 2008 vzepřel a ohlásil přestup do mediálního projektu dalšího miliardáře, Karla Komárka. Z odchodu nakonec po dohodě s PPF sešlo.

Léko tehdy veřejně přiznal, že PPF do obsahu Eura aktivně zasahovala. „Třeba při loňské akvizici České pojišťovny skupinou Generali. Věděli jsme spoustu věcí, nepotvrzených, a PPF chtěla, abychom s některými počkali. Myslím ale, že to bylo férové. Ať po mě z novinářů hodí kámen ten, kdo nikdy nic podobného neudělal,“ svěřil se tehdy šéfredaktor Eura. A zřejmě znovu uvěřil slibům, že vše bude dle pravidel, že redakci nikdo nebude diktovat, co psát a co nikoliv, a rozhodl se pokračovat ve své „vysoké hře“.

Ve službách Andreje Babiše

Nicméně platí: Sliby se slibují, blázni se radují. Už o dva roky později Léko oznamuje vznik vlastního ambiciózního projektu Česká pozice. Představuje ho jako web, „jehož obsah nebude diktovat smrtící tandem špatné politiky a byznysu“ a hovoří o „luxusu svobody“.

Zmiňovaný luxus mu však nebyl dopřán na dlouho. Projekt je ambiciózní až příliš a utáhnout plánovaný třicetimilionový roční rozpočet z příjmů za prodej internetové reklamy je odsouzeno k neúspěchu.

Brzy se začne šířit informace, že Léka podporuje jeden z místních miliardářů. Tajemný „mecenáš“ se však odmítá odhalit a i Léko zarytě mlčí. Až 18. června 2013 tehdy čerstvý politik a majitel holdingu Agrofert Andrej Babiš otevřeně přiznává: „Ročně dávám na Českou pozici 20 milionů korun, zbytek si István musí někde naškrábat.“ Jedním dechem zároveň avizuje, že se chystá mohutně investovat do médií.

Za osm dní pak Babiš ohlašuje svůj vstup do vydavatelství Mafra, které vydává Mladou frontu Dnes, iDnes, či Lidové noviny.

Do konce roku 2013 je Léko šéfredaktorem Lidových novin; Česká pozice míří do holdingových struktur pod křídla Mafry. Babiš potřeboval někoho do vedení nejstaršího českého deníku a jeho přítel István byl po ruce. Vyplývá to ostatně i ze slov samotného Léka: „Když jsem šel do Lidových novin, šel jsem tam celkem rychle. Neměl jsem čas zjistit, v jakém stavu jsou. Myslel jsem, že tam přivedu spoustu skvělých novinářů, drahých, kteří umějí dělat reportáže a tak dále, ale zjistil jsem, že mám nějaký rozpočet. A nedošlo mi, že ne že budu moct přivést novináře, ale že musím propouštět.“

Léko zjevně nedostal moc na výběr. Těžko říci, zda v té době ještě upřímně věří, že si Babiš kupuje klíčové vydavatelství s čistými úmysly. Každopádně ho veřejně hájí.

Další vysoká hra

„Já se s Andrejem Babiše znám. A on mě dal do těch novin ne proto, abych já psal, jak on píská. Já ho znám strašně dlouho. Já mu věřím. On to neovlivňuje,“ tvrdí Léko v jednom z mála veřejných vystoupení na téma Babiš a jeho média v dubnu 2014. A odmítá nabízející se vysvětlení, že Babiš koupil velký mediální dům z jediného důvodu – aby si pojistil svůj politický úspěch.

Každopádně opět hraje svoji „vysokou hru“, tentokráte s Andrejem Babišem, a s vážnou tváří jeho údajnou hlavní motivaci pro nákup médií popisuje následovně: „Takový člověk, hodně dobře informovaný (Babiš, pozn. red.), slyší o spoustě věcí, které se pak nikde neobjeví v novinách, a je přesvědčený, že novináři je slyší také, ale nějak je nechtějí napsat.“

Léko dle vlastních slov Babišovi na jaře 2014 „věří“, že do obsahu nehodlá zasahovat. Jak jdou měsíce a roky, jsou ženy a muži v Mafře konfrontováni se zcela jinou realitou. Něco probublá i na veřejnost a následuje jeden odchod za druhým.

Jako jedna z prvních už v polovině roku 2014 odchází Sabina Slonková, jejíž nástup do čela redakce MfD slavnostně oznámil Babiš téměř zároveň ve stejném okamžiku, jako příchod Léka do Lidových novin.

Novinářky Kateřina Šafaříková a Kateřina Eliášová odcházejí v dubnu 2015 ve chvíli, kdy zjistí, že najatý komentátor Jan Macháček zároveň působí jako nepřiznaný poradce Andreje Babiše.

Legenda zahraniční a válečné žurnalistiky Petra Procházková končí v roce 2018 s bouchnutím dveří ve chvíli, kdy praskne, že z úřadu vlády premiéra Andreje Babiše chodí materiály, které obratem a bez jakékoliv editace díky Lékovi končí v názorové rubrice internetových Lidovek.

Takto okolnosti odchodu popsal v již výše zmíněném článku týdeník Respekt pod příznačným titulkem Jak se šéfredaktor Lidových novin nedokázal ubránit tlaku premiéra :

„Namlouvá si (Léko – pozn. red.), že je výhodné mít od Babišových lidí informace, protože je máme první,“ říká dnes Procházková. „Nikdy ale zřejmě nepochopil, že dostává jen ty, které se hodí premiérovým zájmům.“ Sólokapr s neexistující ředitelkou je tedy spíš ukázkou systému než náhodným excesem. Stejný způsob výběru informací ukázaly Lidové noviny i ve svých zprávách o vyšetřování Babišova možného podvodu při čerpání dotací na stavbu Čapího hnízda. Letos v lednu deník otiskl „exkluzivní informace“ ze zprávy evropského úřadu OLAF, jejíž obsah nechtěl do té doby žádný úřad zveřejnit. Lidové noviny byly první (dokument měla redakce dostat od ministerstva financí ovládaného ANO) a jejich článek veřejnost informoval, že „slova o podvodu ani Babišovo jméno v závěrech zprávy nejsou“. Po zveřejnění dokumentu ovšem vyšlo najevo, že dokument OLAF v souvislosti s premiérem výslovně zmiňuje, že by mohlo jít o podvod. „Neměli jsme asi v té době celou zprávu, nevím. Nejspíš tam vypadlo slovo podvod,“ vysvětloval Léko.

Ve Fučíkových stopách

V úvodu zmiňovaný Julius Fučík hrál podle vlastních slov „vysokou hru“ s gestapem. Věřil, že se mu podařilo gestapáky zmást a odvést jejich pozornost od kulturního odboje (řečeno jeho vlastními slovy „všech těch Halasů, Neumannů, Olbrachtů“), který se dostal do ohrožení kvůli výpovědím jiných lidí.

Věřil, že může hrát s gestapem jako rovný s rovným. A snažil se tím také získat čas. Snaha o natahování procesu až do konce války ale Fučíkovi nevyšla. V červnu 1943 byl odvezen do Berlína, kde byl odsouzen a 8. září 1943 ve věznici v Plötzensee popraven oběšením.

Talentovaný, pracovitý, ale i ambiciózní mladý novinář István Léko se rozhodl hrát svoji „vysokou hru“ v roce 1998. Podstatou je víra, že mocní byznysmeni dají peníze na mediální projekt a nebudou za to nic chtít. A když budou, tak že on to se ctí ustojí. Že s nimi může hrát jako rovný s rovným.

Nedokáži na dálku posoudit, zda Léko dál věří v to, že svoji „vysokou hru“ může s lidmi jako Babiš či Kellner s úspěchem dovést alespoň k remíze. Každopádně je dost vzdělaný i zkušený na to, aby o tom minimálně důvodně pochyboval. A aby mu bylo jasné, že se postupem doby z uznávaného novináře stal jedním z hrobařů svobodné české žurnalistiky.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

4 komentáře

  1. Petr Novák napsal:

    Žádná vysoká hra. Je to normální zmetek. Při čtení některých jeho komentářů to chce opravdu silný žaludek. O něčem se v Lidovkách úmyslně nepsalo, o něčem se úmyslně psalo. O tom snad rozhoduje šéfredaktor. Ne, že o tom „neví“. Dělal pro Babiše přesně to, co po něm chtěl Kellner předtím. Lidovky zatáhl pod Andrejovým „nevlastnictvím“ do kopru. Je to člověk vzdělaný a s velkým rozhledem. O to je to horší.

  2. jozef mach napsal:

    Neslapnete mi po Maďarov.

  3. tvpraha7.cz napsal:

    Kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti!

  4. Rudy napsal:

    Po Istvánovi štafetu přebrala novinářka Kubátová na Seznamu, ta píše tak jednostranně a nekriticky pro miliardáře že to je snad ještě horší než Leko

Přidávání komentářů není povoleno