ROZHOVOR. Ve sněmovně leží návrh zákona, který má umožnit použití odposlechů pořízených tajnými službami v běžném trestním řízení. Jedním z expertů, kteří před přijetím takové normy poslance varovali, je i politolog a odborník na český organizovaný zločin Tomáš Šmíd. „Je to významný zásah do základních občanských práv, ale bez toho, že by ten návrh jasně stanovoval zákonné podmínky těchto zásahů. Zásadně se rozšiřuje prostor pro manipulace a státní zvůli,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org. 

• Proč jste se připojil k výzvě poslancům, aby zabránili využití zpravodajských informací v trestním řízení?

V prvé řadě je třeba uvést, že to není žádná „technikálie“, jak už jsem také někde zaznamenal, ale velmi podstatná změna trestního řádu. Je to významný zásah do základních občanských práv, ale bez toho, že by ten návrh jasně stanovoval zákonné podmínky těchto zásahů. Ač nejsem vystudovaný právník, vnímám velmi zřetelně, že se rozšiřuje možnost toho, co může být použito jako důkaz, ale už ne to, jak smí být takový důkaz opatřen. Tím se zásadně rozšiřuje prostor pro manipulace a regulérní státní zvůli. On se mění trestní řád, ale už ne právní předpisy, které upravují získávání důkazů. Návrh vůbec nerespektuje odlišné právní režimy a zákonnou působnost zpravodajských služeb na straně jedné a trestního řízení na straně druhé. Vůbec zpravodajské operace mají sloužit ke zcela jinému účelu než informace, jež mohou být použity v rámci trestního řízení – tedy důkazy. Ty už musí splňovat mnohem více náležitostí. Dále si uvědomme, že tajné služby úkoluje vláda či prezident, čili exekutiva, kdežto policie je apolitická a nikdo by ji úkolovat neměl.

• Může to mít dopad i na práci služeb samotných?

Jistě. Nakonec ono je zde i velké riziko ve smyslu ohrožení zpravodajských operací, často dlouhodobého charakteru, které by kvůli tomu, že by byly vtaženy do trestního řízení, byly vlastně provaleny. Především informace, které by byly vedeny v režimu tajné či přísně tajné, to si nedokážu představit, jak by se takové trestní řízení vůbec vedlo. A jelikož je novela předkladateli často obhajována tím, že to má pomoci policii bojovat se závažnými případy typu teroristických útoků či špionáže, tak tam se ani s jinými informacemi než v režimu minimálně „T“, ale ještě spíše „PT“, nesetkáme. To bude muset každý civilní zaměstnanec u soudu mít tak vysokou prověrku? To je až absurdní.

Navíc Česká republika rozhodně není (mezinárodním) terorismem ohrožena natolik výrazně (respektive není ohrožena prakticky vůbec), aby potřebovala podobnou právní úpravu. Například Belgie, kde je riziko teroristických útoků nesouměřitelně větší, povoluje odposlechy jen ve výjimečných případech. Také je třeba připomenout, že informace získávané zpravodajskými službami jsou získávány často nestandardními a zpětně fakticky nepřezkoumatelnými procesy, čili jejich věrohodnost nelze vůbec garantovat. Dále novela dává možnost policii shromažďovat citlivé údaje o komkoliv, aniž by vůbec musel být v pozici byť podezřelého. Zde mnozí právníci správně poukazují na to, že to je v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech. Toto je skutečně praxe typická spíše pro policejní typ státu á la putinská Ruská federace.

• Zmínil jste možnost shromažďovat informace o lidech, kteří nejsou ani v postavení podezřelého. O co konkrétně jde?

To je jedna z nejnebezpečnějších záludností té novely. Proč by v demokratickém státě, který respektuje Listinu a Evropskou úmluvu, měla jakákoliv bezpečnostní či represivní složka shromažďovat informace o komkoliv, kdo z ničeho není ani podezřelý? K čemu to tomu státu je? A i kdybychom se přes toto přenesli, kdo zaručí, že to nebude jakkoliv zneužito? U nás, kde uniká s železnou pravidelností ze spisů do médií kdeco, včetně impertinentností vhodných tak do sešitků z červené knihovny? A uniká v drtivé většině případů právě od těch složek, které reprezentují stát? Protože proč by proboha jakýkoliv advokát pouštěl na svého mandanta, který ho platí, informace ze spisů, které ho zesměšňují, dehonestují, démonizují… A navrhovaná právní úprava by páchání těchto nešvarů ze strany orgánů činných v trestním řízení ještě zjednodušila.

Celková úroveň našich bezpečnostních složek, potažmo celé společnosti, rozhodně není na takové úrovni jako ve vyspělých demokratických zemích. Máme celou řadu případů už nyní, kdy dochází nejen k výše zmíněným únikům, ale i k účelovým trestním řízením. Navíc se kriminálně často chovají právě reprezentanti státní moci, což nakonec degraduje snahu i těch poctivých. A opět – český stát nepatří k těm příkladům státních institucí, který by dokázal přijmout odpovědnost za svoje chyby, což je jeden z vrcholných znaků vyspělosti země.

---

Tomáš Šmíd je politolog. Specializuje se na české bezpečnostní prostředí a zdejší organizovaný zločin. Přednáší na Academia Rerum Civilium – Vysoké škole politických a společenských věd, na Vysoké škole Ambis a v pražském institutu CEVRO.

---

• Podobné snahy se objevují cyklicky. Vždy ukrojí kus svobody, používají se různá zaklínadla – terorismus, organizovaný zločin atd. Jsou takové hrozby v této míře reálné, nebo jde jen o strašení lidí?

Ano, do značné míry jsou to opravdu zaklínadla. Především terorismus, jak jsem už uvedl, je především v českém prostředí zcela účelově používané ospravedlnění. Když pominu okamurovskými hoaxy poblázněného nešťastného penzistu Baldu, kde v českém prostředí v poslední době skutečně došlo byť k náznaku ohrožení terorismem, abychom na to reagovali tak zásadními zásahy do lidských svobod?

Co se týče organizovaného zločinu, to je jediný moment, kdy bych si dokázal představit, že by podobná právní úprava ospravedlnitelná byla. Jenomže zde narážíme na zásadní problém, že v českém bezpečnostním prostředí vůbec nepanuje shoda či alespoň náznak jednotné metodiky, co vlastně závažná forma organizovaného zločinu je. A to platí samozřejmě i pro prostředí právnické. V devadesátých letech byly jako závažné kauzy brány trestné činy v duchu „tradičního“ pojetí organizovaného zločinu – (nájemné) vraždy, organizovaná násilná trestná činnost (racketeering), samozřejmě obchod s narkotiky či lidmi, případně daňové trestné činy. Dnes se podobné sousloví používá spíše v jakýchsi obtížně uchopitelných jevů typu politické korupce, klientelismu atd. Čímž proboha netvrdím, že takové pomyslné pavučiny tu a tam neexistují. Řada lidí, především na úrovni policie a státního zastupitelství, zapomíná, že ne vše, co je nemorální, je nutně trestné. A nakonec to opět skončí tak akorát u červené knihovny, případně vnitroresortních bojů, než u boje proti skutečným organizovaným kriminálním strukturám. Těch navíc zase až tolik u nás není – opět platí, že nejsme Mexiko, Kolumbie, Kosovo či jižní Itálie.

A představa, že by české bezpečnostní složky skutečně měly natolik mravní autocenzuru, že by nových rozšířených pravomocí využívaly uvážlivě, je pro mne ve světle kauz typu Vidkun či Krov (brněnská kauza kolem bývalého radního Jiřího Švachuly – pozn. red.) spíš z říše fantazie.

• Dokážete vymodelovat příklad, jak konkrétně je takové opatření zneužitelné?

Dejme tomu, že policie není schopna získat v rámci svých zákonem daných pravomocí nějakou použitelnou informaci. V součinnosti se „spřátelenou“ službou či konkrétním zpravodajcem může takovou informaci získat pod jinou záminkou právě prostřednictvím zpravodajských postupů. Zpravodajská služba ji poskytne (oficiálně či neoficiálně) a policie může dále danou informaci využívat i v méně závažných až bagatelních trestných činech. Soudce, který následně policii povoluje třeba odposlechy, si nemá jak ověřit, že si zpravodajci něco úplně vycucali z prstu, aby policistům pomohli zahájit trestní řízení proti někomu, na koho mají políčeno. Ono se to samozřejmě děje už za stávajících právních úprav, ale kdyby novela prošla, byly by podobné záležitosti mnohem snadnější, a hlavně naprosto legální. Z řetězu utržená „kreativita“ se krásně ukázala například v případu „anarchistických teroristů“ – během nechvalně proslulé operace Fénix.

Nebo nahlédnuto z druhé strany – kauza Nagyová. Jakkoliv se vůbec neztotožňuji s tím, jakým způsobem to tehdejší ÚOOZ řešil, tak představa, že se plukovníci a generálové, a v některých případech dokonce váleční hrdinové, nechávají úkolovat od nějaké sekretářky ovládající submisivního premiéra, je tristní. A uvědomme si, že by se to dělo po prosazení této novely. Podle mého názory by reálně za své selhání byli již zcela nepostižitelní. Ta novela by to „přikryla“.

• Jak hodnotíte důvěryhodnost tří českých zpravodajských služeb, co se týče způsobů, jakým vyhledávají informace?

To je hodně složitá otázka. Na nějaké hodnověrnější okomentování bych potřeboval porovnat jejich výstupy dejme tomu k nějaké jedné konkrétní záležitosti. A to je nereálné. Bude to hodně záležet i na individuální kvalitě – operativec od operativce, analytik od analytika. Každá z našich zpravodajských služeb je zaměřena na poněkud jiný typ hrozeb, navíc činnost rozvědky a kontrarozvědky je ex definitione jiná. Samotný zpravodajský cyklus a práce zpravodajců jsou ale obdobné. Operativní práce v terénu, práce s informátory, operativní technika, následně analytika.

U Vojenského zpravodajství mám občas dojem, co jsem měl možnost pozorovat, že mají tendence se pohybovat v tématech, která by vojenskou tajnou službu vůbec zajímat nemusela a vlastně ani neměla. Možná je to tím, že mají zdaleka nejlepší rozpočtové prostředky a nevědí, co s nimi. A tak se často stává, že se BIS, vojáci, ale někdy i ÚZSI jako civilní rozvědka pohybují nakonec okolo stejných lidí. A také není úplně šťastné, že VZ není rozděleno na rozvědnou a kontrarozvědnou část, proto asi nedokáží dostatečně odlišit působnost ani uvnitř organizace. A například nešťastný libanonský případ nebo i kauza Nagyová nám ukazují, že mají tendence ztrácet smysl pro proporce a mantinely. Ale pozor, i tam se najdou vynikající zpravodajci. Na druhou stranu skandálům se nevyhnula snad žádná zpravodajská služba na světě, a to včetně našich.

A obecně řečeno – rozvědné operace služeb státu typu ČR mají velmi omezené možnosti. Nicméně mohou být a občas i jsou velmi přínosné v součinnosti se spřátelenými službami spojeneckých zemí. Naše služby plní v tomto ohledu spíš jakýsi servis a dílčí úkoly, ale to je prostě geopolitická realita. Podstatné je, aby to pomohlo bezpečnostním zájmům euroatlantického prostoru. No, a co se týče kontrarozvědné činnosti – tam jste do značné míry úspěšní natolik, nakolik vám to umožní političtí představitelé země.

• Jak je to s kontrolou tajných služeb? Je dostatečná?

Tak ona je dána zákonem. Na druhou stranu se to těžko realizuje. Existuje zde totiž velký rozpor mezi potřebou veřejné kontroly a potřebou utajení. Ve vyspělé demokracii je nejpodstatnějším kontrolním mechanismem samotná zpravodajská služba, jelikož naprostá většina jejích pracovníků je natolik dobře vybraná a vycvičená, že už jen profesní čest jim nedovolí svého postavení zneužívat. A takové služby mají silné vnitřní kontrolní mechanismy. Ponechme stranou ojedinělé excesy, které se logicky tu a tam objeví všude. Čím více jdeme na Východ, tím se na tuto autokorekturu dá méně spoléhat. Co se vnější veřejné kontroly týče, tam se to často liší stát od státu. Ale logicky jsou služby kontrolovány exekutivou, jelikož jsou na ni silně napojeny v hierarchickém uspořádání – resortní ministr, premiér, vláda jako kolektivní orgán či prezident. Jistou protiváhou kontrole ze strany exekutivy je parlamentní kontrola, nicméně vztah parlament vs. zpravodajci není hierarchický. Samozřejmě jistou kontrolní funkci dokáže plnit i soudní moc a ve skutečně dobře fungujících demokraciích i veřejnost jako taková, často prostřednictvím médií. A zda je dostatečná vnější kontrola u nás? To by bylo téma na samostatný rozhovor. Řekněme, že v tomto ohledu se také potácíme někde mezi Západem a Východem. A neřekl bych, že vina je na straně zpravodajských služeb. Zejména parlamentní komise pro kontrolu zpravodajských služeb slouží spíše zájmu jednotlivých politických stran získat pro ně důležité informace.

Každopádně, vztáhnu-li to úžeji k oné novele, tak samotný kontrolní systém nasazování operativní techniky je složitá věc. Již za současného stavu neexistuje, co se policejních odposlechů týče, skutečná kontrola. Máme poslaneckou komisi pro kontrolu operativní techniky, ta ovšem kontroluje, zda byl odposlech nasazen v souladu se zákonem. Což v naprosté většině bývá, dlužno podotknout, správně. Nicméně nikdo již nezjišťuje, zda jsou v žádosti uvedené informace policie pravdivé. To by samozřejmě měl zkoumat především státní zástupce, a to se velmi často neděje.

• Když jsme u státních zástupců a jejich role v posouvání hranic v trestním řízení. Třeba u odposlechů zaznamenáváme v poslední době snahy o jejich využívání napříč trestními řízeními, v jedné kauze „nahrané“, v jiné použité. Soudy tomu zatím úspěšně brání. Uklidňují se tyto trendy?

Tady bych viděl chybu především na straně státních zástupců. Respektive takto – do úrovně krajských správ státní zástupci skutečně činnost policie dozorují, opět až na výjimky, kterým se nevyhne sebekvalitněji fungující systém. Nicméně na úrovni celorepublikových útvarů se spíše jedná o kooperaci než nějaký dozor. Státní zástupce jim odsouhlasí prakticky vše, co přinesou. A hned žádají operativní techniku, aniž by došlo k nějakému skutečnému vyhodnocení důkazů, o které se žádost opírá. Tento trend podle mne přetrvává.

Navíc si je třeba znovu uvědomit, že celorepublikové útvary trestnou činnost vyhledávají, z logiky věci samozřejmě. Jim to tam nepadá jako krajským správám, lupiči, vrazi, zloději. A pokud ano, jde o řád jednotek. A opravdu tady v ČR pobíhají desítky narkobaronů, obchodníků se zbraněmi, novodobých otrokářů, džihádistických teroristů, řádí zde ultralevicové Rudé brigády, neonacistické sítě chystají nové křišťálové noci, dějí se únosy, nájemné vraždy a další podobně excesivní závažná kriminalita? Pokud by tomu tak bylo, byl bych první, kdo by tu novelu podpořil. Ale opakuji – české bezpečnostní prostředí ji nepotřebuje. Před právníky oblíbeným testem proporcionality to prostě neobstojí.

• Vy se dlouhodobě věnujete dění v bývalém ÚOOZ, dnes v Národní centrále proti organizovanému zločinu. Vypadá to, že po odchodu šlachtovského vedení ustaly ty nejhorší excesy, pletení kauz z odposlechů, pytlování a podobně. Může to mít dvě vysvětlení: buď je centrála v rozkladu a nevěnuje se velkým kauzám, nebo skutečně policisté pochopili, že tato cesta není možná. Jak to podle vás je?

Částečně tam duch šlachtovských manýr vládne dosud. Velká část příslušníků NCOZ nastoupila k celorepublikovému útvaru právě za jeho působení v čele ÚOOZ a osvojila si způsob práce, který on preferoval. Jedince s jeho postupy a chováním nesouhlasící s úpornou důsledností likvidoval. Leckdy i za pomoci trestněprávních prostředků. Čili samostatně myslící a profesně zdatné osobnosti odcházely buď do civilu, případně do jiných útvarů nebo jiných bezpečnostních či státních složek. Dokonce i ve vedení NCOZ jsou stále jedinci, které bych označil natvrdo za Šlachtovy nohsledy či podržtašky a kteří jsou spjati s předchozími, klausovsky řečeno, nevýsledky. V jejich zájmu je tedy Šlachtovu éru minimálně nezpochybňovat, když už ne velebit. Ostatně někteří z bývalých příslušníků ÚOOZ působí v GIBS či vrcholné soustavě státních zastupitelství a dělají vše pro to, aby dožili nebo si užili výsluhy.

Dále nezapomínejme, že NCOZ vznikla spojením dvou útvarů, které mezi sebou měly až nezdravou institucionální rivalitu, což je opět především Šlachtova vina, jelikož neustále překračoval věcnou příslušnost ÚOOZ a strkal nos do rozpracovávání trestné činnosti, která spadala pod protikorupční policii. A někteří jeho kamarádi, či možná spíše kamarádky, v rámci státního zastupitelství mu v tom agilně pomáhali. A tato rivalita a vzájemné křivdy nezmizely proto, že jste obě struktury spojil do jednoho celku.

• Má vůbec takový superútvar smysl?

Obecně si myslím, že je u nás je struktura bezpečnostních složek zabývajících se závažnými bezpečnostními hrozbami příliš zbytnělá. Když spočítáme, kolik lidí má současná NCOZ, a do toho započítáme expozitury, dále Národní protidrogovou centrálu a následně i všechny zpravodajské služby, kterými ČR disponuje, tak tady v tom malém českém rybníce je příliš mnoho ryb. Což podporuje spíše institucionální rivalitu než kooperaci.

Jakkoliv institucionální rivalita mezi jednotlivými bezpečnostními složkami je přirozená všude na světě, v ČR ale nebyl nikdo, kdo by to moderoval a usměrňoval, čímž se oklikou dostáváme zpět ke kontrole. Šlachtův ÚOOZ byl dlouho protežován a jeho současný pláč nad tím, jak mu prý někdo pořád házel klacky pod nohy, je trapný a směšný.

• Jak vlastně hodnotíte konec Roberta Šlachty v bezpečnostních sborech? Opět to bylo provázeno ublíženými postoji, jeho kariéra v Celní správě asi nenaplnila očekávání. A to oboustranně…

Ano, podle všeho nenaplnila. Podle mého názoru to vnímal jako mezistanici k vrcholnému postu, kterým se mu „odvděčí“ stávající vládní garnitura za jeho služby. Nicméně stal se již nepotřebným, nejspíš i proto, že ho vysoce pragmatičtí a nesentimentální lidé babišovského typu vyhodnotili jako příliš hystriónského na to, aby se s ním dalo „v klidu“ spolupracovat. A tak zklamán odešel, a jak už to u něj bývá, přesně s těmi hysterickými výkřiky, které od něj očekávali i ti, se kterými se dočasně spřáhl. Následně napsal s novinářem Klímou knihu vzpomínek, ale ta zapadla v koronavirové krizi a dnes už vlastně nikoho nezajímá. Kromě tedy těch, kteří budou vzpomínat na to, jak jim zničil či zkomplikoval životy svým diletantismem, mstivostí a na vrcholného policejního důstojníka velmi tristním právním povědomím. Když jsem teď někde četl jakési jeho vyjádření ohledně trpících rodin policistů, kteří pod ním makali, tak jsem si vzpomněl na jiné rodiny jiných policistů, které on naopak zatížil svými policejními válkami, které inkvizitorsky vedl. Sleduji tuto problematiku dobře přes deset let, ale dosud jsem plně nepochopil, jak člověk s takovými odbornými i osobnostními limity mohl tak dlouho zásadně ovlivňovat český bezpečnostní systém a spoluutvářet českou bezpečnostní kulturu. Několik let bude trvat, než se z jeho způsobu práce dané složky vzpamatují.