Pixabay, zdroj

Tomáš Šmíd: Co zbude, až usedne prach po beranidlech policejní zásahovky

Napsal/a Tomáš Šmíd 29. června 2017

KOMENTÁŘ. Pod dozorem olomouckého VSZ se v polovině května v Brně rozeběhla velká policejní akce, která údajně postihuje systémové vynášení informací ze spisů a obchodování s nimi. Jde přitom o soubor přečinů, které by svou intenzitou nestačily na to, aby se jimi zabývaly elitní útvary, a patří spíš „na město“. Bude tak na olomouckých žalobcích, aby prokázali systémovou závažnou korupci, která by jejich účast ospravedlnila. Právě to ale ve svém textu rozporuje brněnský politolog a expert na organizovaný zločin Tomáš Šmíd.

Vrchní státní zastupitelství v čele s Ivo Ištvanem ve spolupráci s Národní protidrogovou centrálou rozjelo 18. května další velkolepě působící akci.

Obviněno (a v některých případech i posláno do vazby) bylo několik bývalých či současných policistů, kteří měli podle obvinění vynášet informace ze spisů a policejních databází ve prospěch různých podnikatelů.

Mezi nimi vyniká jméno brněnského kontroverzního finančníka a šedé eminence brněnské pobočky Babišova ANO Davida Rusňáka a jeho společnosti DRFG.

Celý případ byl opět mediálně podán jako zásah proti závažné zločiny páchající struktuře, což umocňoval i fakt, že pro některé obviněné si přišla „s plnou parádou“ zásahová jednotka už v šest hodin ráno, snad aby měly malé děti jednoho z obviněných dobrodružný zážitek na celý život.

Podle vzoru Nagyová a Vidkun

Pokud ale necháme usednout prach mediálních dehonestací (a zde dlužno dodat, že v tomto případě měli obvinění docela štěstí, že jejich případ byl překryt vládní krizí a hradními eskapádami) a z beranidel zásahové jednotky, začneme si všímat řady kontroverzí. Ty zdání o rozpletení velké (ex)policejní sítě do velké míry problematizují.

Fakt, že pracovní postupy jsou velmi podobné jako u případů Nagyová či Vidkun, není spjat pouze s olomouckým VSZ a osobami státních zástupců Ištvana, Šeredy či Komára.

Souvisí i se skutečností, že jde o stejný policejní tým, který na všech případech dělal, respektive jádro příslušných detektivů se nezměnilo, ačkoliv organizačně přešel pod protidrogovku kvůli kauze Beretta, aby se vyhnul případnému ovlivňování. Na druhou stranu by tento tým neměl zahajovat žádné nové případy.

Celý případ odstartoval někdy v roce 2014, kdy začali sledovat především aktivity dvojice Michal Ratajský a Jakub Patloka. Nejprve se na osobu Jakuba Patloky zaměřila GIBS, aby si následně případ stáhl onen výše zmíněný tým, kterému především odpůrci jeho pracovních postupů přezdívají „politická policie“.

Dalším impulsem byla také výpověď bývalého detektiva ÚOOZ Stanislava Švábenského, kterou učinil předtím, než spáchal sebevraždu. Švábenský v ní kromě Jakuba Patloky a Michala Ratajského jmenoval i „jistou Terezu“, která měla na Krajském státním zastupitelství nahlížet do spisů a vynášet informace.

Jedná se o nyní obviněnou Terezu Čoupkovou, jinak též dlouholetou životní partnerku Michala Ratajského. V tomto případě je ovšem třeba poznamenat, že při zpětném prověřování – buď v rámci loveckého transu, nebo z nedostatku profesionality – příslušní detektivové zařadili do spisu i přečiny, které i kdyby skutečně obviněná Čoupková spáchala, jsou již ze zákona promlčeny, protože k nim mělo dojít v roce 2009.

Skutečnost méně bombastická

Za více než dva roky práce zmíněného policejního týmu, kterému byly evidentně povoleny nejen telefonické, ale i prostorové odposlechy, a běžně byla nasazována i tzv. sledka, by se mohlo zdát, že se skutečně pracuje na odhalení sofistikované trestné činnosti bývalých i stále sloužících elitních detektivů a jejich kompliců z řad advokacie, podnikatelského prostředí i dalších profesních sfér.

To vše pod střechou soukromé bezpečnostní společnosti CS Solutions. Všechno to zní velmi závažně a nebezpečně.

Jenže realita je opět poněkud jiná, než jaký je lidmi okolo VSZ vytvářen mediální dojem. A opět je skutečnost mnohem méně bombastická, byť dlužno podotknout, že level zásahu proti někdejší Nečasově vládě snad už ani nejde překonat, pokud se chce ČR stále nazývat standardně fungujícím právním státem.

Aby bylo jasno – případ má jakýsi reálný základ, kdy skutečně několik jedinců dělalo, co podle zákona dělat nemají. Nicméně naprostá většina z cca 35 skutků jsou přečiny, což znamená trestné činy s horní hranicí trestní sazby do pěti let odnětí svobody.

Vesměs jde o přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (u některých ve formě návodu). Těmi několika zločiny, čili závažnějšími trestnými činy, než je přečin, které jsou některým obviněným kladeny za vinu, tak je vesměs přijetí úplatku, přijetí úplatku ve formě návodu, účastenství na zločinu přijetí úplatku ve formě návodu či zločin podplacení.

Někteří obvinění z řad policistů byli napadáni, že se uchylovali k „blokacím“ zájmových osob jako informátorů. To je sama o sobě dost ošemetná věc hned z několika důvodů.

V prvé řadě taková blokace vždy podléhá schválení nadřízeného. O práci s informátorem se vedou úřední záznamy a periodicky se musí, laicky řečeno, prokazovat informátorova užitečnost a nesmí být kryta jeho trestná činnost.

Je to vždy tanec na tenkém ledě, jelikož prakticky vždy jde o osoby ze zájmového prostředí, to znamená vesměs o osoby, které trestnou činnost zkrátka občas páchají a v podsvětí se dobře orientují. Jinak by ostatně nemělo ani smysl s nimi do kontaktu vstupovat.

Takový Robert Šlachta by mohl například v souvislosti s osobou Albina Arifoviče vyprávět, jaký je to tanec mezi vejci.

Nikoli nepodstatný Šlachta

Ostatně jméno bývalého ředitele ÚOOZ není v této kauze úplně nepodstatné. Poměrně dlouhou dobu byl podle některých zdrojů spiritem agens celého případu, a to nejen proto, že byl většinu času vyšetřování formální hlavou týmu, který případ rozpracovával.

Se svým bývalým podřízeným Michalem Ratajským se dlouhodobě neměl rád a velmi nelibě nesl skutečnost, že Ratajský se o něm po odchodu z řad policie vyjadřoval poměrně opovržlivě.

Jakožto člověk s pověstí chorobně vztahovačného jedince, který je schopen „řešit“ i banální narážky, měl mít na Ratajského odstíhání čistě osobní zájem.

A Jakub Patloka, který byl brán Šlachtovými lidmi jako Ratajského hlavní parťák, spadl do této Šlachtovy vendety taktéž, což se projevilo už jeho vyštípáním z ÚOOZ, kdy byl předtím, než definitivně odešel do výslužby, doslova donucen přejít na „daňovou Kobru“.

Šlachta dnes bude tvrdit, že tomu tak bylo kvůli podezření z nezákonného jednání, nicméně minimálně v té době o ničem takovém nemůže být řeč, minimálně pokud připustíme, že ÚOOZ nebyla Šlachtova osobní firma, z níž by mohl někoho vyhazovat jen tak, bez zákonných důvodů.

Bohužel praxe přesně taková byla – Šlachta často sám nerespektoval formální pravidla, stavěl se nad zákon. To, co vyčítal jiným, sám bez jakýchkoliv skrupulí dělal (např. neuposlechnutí služební posloupnosti, nestandardní užívání služebního vozidla, práce s informátory apod.) a svoje osobní antipatie neváhal promítat i do tak závažných skutečností, jako je zahájení trestních úkonů.

Na závěr si nelze odpustit doušku – je snad to, že ve čtvrtek 18. května, kdy proběhly v Brně domovní prohlídky a zadržení obviněných, byl dnešní náměstek na generálním ředitelství cel Robert Šlachta v moravské metropoli, jen čirou náhodou?

Dva roky elitní práce

Jako poměrně zásadní problém vnímá autor tohoto textu fakt, že naprostá většina toho, co vyšetřovací tým klasifikoval jako zločiny, se nepodaří prokázat. A to by ve standardním právním státě mělo znamenat, že se to nestalo.

V tom řetězci skutků, jak jej policejní orgán poskládal v usnesení o zahájení trestního stíhání, se samozřejmě nabízí, že by „to tak mohlo být“. Jenže vyjma jednoho jediného případu, kdy podle policie došlo k předání 1000 Kč, a ta k tomu má udržitelné důkazy, neexistuje žádný silný přímý důkaz, že byly dané zločiny spáchány.

A to je na více než dvouletou práci, jak se s oblibou říká, elitního celorepublikového útvaru, hodně málo, vezmeme-li v potaz, že přečiny neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací jsou skutky, které prokázat nepředstavuje žádný zvláštní detektivní um a což jsou navíc často vlastně jen kázeňské přestupky, za něž se v řadě případů uděluje pouze srážka ze mzdy.

Člověk se při přemýšlení nad celým tím slepencem přečinů marně ptá sám sebe, kdo je vlastně poškozený? Ano, nabízí se, že by to mohli být třeba obchodní konkurenti Davida Rusňáka.

Nebo jím okradení lidé v souvislosti s jeho finančními čachry, které už média rozebírala. Ale něco takového musí policie nejdříve prokázat, a to ze shromážděných poznatků příliš pravděpodobně nevypadá.

Tým, nepříliš logicky zařazený v rámci NPC, ačkoliv se opět nabízí otázka, proč se tím nezabývá GIBS, zkrátka celý případ postavil na velmi slabých paragrafech.

Ačkoliv daňový poplatník do jeho práce zainvestoval hodně – rozhodně více, než by tomu bylo v případě místně příslušného městského ředitelství, kam by za „normálních“ poměrů takový případ spadal.

Jaká je společenská újma?

Zábavné na této kauze opět je, jak úniky ze spisů kritizují přesně ti novináři typu pana Hynka, kteří jinak často disponují úryvky z určitých spisů, s jen malou nadsázkou řečeno dříve než advokáti daných obviněných.

V tomto konkrétním případě se dělá velká kauza z přečinů, které za svoji kariéru alespoň jednou spáchalo obrovské procento policistů. A v naprosté většině případů bez toho, že by za to získali nějakou výhodu či protislužbu – vylustrovali si třeba jenom spolužačku ze střední školy, mstivého souseda v zahradní kolonii nebo číslo vozu, které jeho kamarádovi poškrábalo lak a ujelo mu.

Ano, není to v souladu s pracovní kázní a vlastně ani se zákonem, ale společenská nebezpečnost je, upřímně řečeno, vcelku malá a někdy až mizivá.

V tomto případě policie konstruuje něco mnohem zlověstnějšího. Konstruuje, že zde docházelo k obchodování s informacemi ze spisů, ale důkazní síla je zde velmi malá a autor tohoto textu (který zde navíc otevřeně uvádí, že některé obviněné osobně zná), je přesvědčen, že za rok či dva z této kauzy nezbude nic, co by zavdalo příčinu se domnívat, že se zde odehrávala závažná trestná činnost.

A zda to bude kvůli tomu, že k ní opravdu nedocházelo, nebo ji prostě policie pouze nedovedla prokázat, to je z hlediska práva vcelku jedno.

Nicméně zůstanou mediální dehonestací pošpiněné osoby, vazebním stíháním narušené či zničené osobní a rodinné životy, zničená podnikání a maximálně pár podmíněných trestů. Ale to možná některým zainteresovaným vlastně docela stačí.

Jistý Rudolf Setvák by mohl vyprávět. Svého času měl být hlavou gangu, dnes je sice (v tichosti) zpět u policie, ale rodinný život a zdraví už mu nikdo nevrátí.

Čtěte též

4 komentáře

  1. Karel Chromý napsal:

    Tristní stav tzv. elitních žalobců a pohrobků z elitního Šlachtova útvaru. Nic ale netrvá věčně. Budou-li odpovědní funkcionáři policie i státního zastupitelství neustále přivírat oči, tak se dočkáme nástupu nových Reyů a Massardů v řadách policie a státního zastupitelství (viz film Policajt nebo rošťák). Ti stejnými praktikami jako Šlachtovo pohrobci tyto pohrobky dostanou před soud i za to co neudělali.

    • Weber napsal:

      Nezájem veřejnosti a šlendrián elit dopustily obsazení rozhodujících postů ve společnosti vyšinutých jedinců nejen v politice, ale také v justici a „servisních“ složkách jako policii a státního zastupitelství. Vše se dá zdůvodnit potřebami doby, viz. doba po druhé světové válce, či porevoluční doba po r. 1989. Není jednoduché systém od těchto lidí vyčistit, neboť kupodivu vždy tito „ochránci“ najdou ve většinové společnosti dostatek příznivců! Proč? Aťsi každý odpoví sám!

      • Karel Chromý napsal:

        Bohužel, laická veřejnost nemá ponětí o tom, že ze strany některých tzv. „elitních“ policistů a žalobců dochází k obcházení zákona a vymýšlení si důkazů. Nepochybně je tato praxe motivována osobními mindráky a diletantstvím konkrétních jedinců. Loňské mediální „zpovědi“ Šlachty vypovídají o tom, že jde o nezralého vesnického balíka, jehož intelektuální vývoj ustrnul někde na hranici dospělosti.

  2. petrph napsal:

    Jasně – aniž bych tedy hodnotil tyto konkrétní případy – existují i mnohé další,. Jde zkrátka o to jak špatně byly už v počátcích ústavnosti (po roce 1989) postaveny pravomoce silových utvarů státu jako jsou vyšetřovací složky policie, státní zastupitelství a soudy. Tyto byly vyjmuty z demokratické kontroly i politické zodpovědnosti – a ponechána jim široká autonomnost s argumentem že takto uniknou politickému i jinému ovlivňování a budou tak dosahovat pouze a jen té ideální spravedlnosti.
    Jenže to byl právě naivní omyl – tyto útvary se tak vymkly jakékoliv kontrole. Dokonce i zákulisní ovlivňování (nelegitimně) možne je – a hlavně tedy právní objektivita zde byla nahrazena právnickým subjektivismem. Jak už napsal K.H.Borovký „Bože, kéž jsem policajtem,
    to je vyražení, koho chce, toho si chytne a dá do vězení.!

Přidávání komentářů není povoleno