Foter.com, zdroj

Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku?

Napsal/a Kristián Chalupa 7. července 2017

Rusky hovořil nejen Leonid Brežněv, ale také Karel Havlíček Borovský či Tomáš Garrigue Masaryk. V minulém století v Česku velmi nepopulární jazyk, kterému se žáci na školách odmítali učit, dnes opět získává na popularitě. Jak jsou na tom Češi s ruštinou?

Ruštinářka Miroslava Fabiánová byla v severomoravské Kopřivnici v 60. letech minulého století postrachem a zároveň komickou figurou pro žáky, ale i pro mnohé jejich rodiče.

Kromě ruštiny učila na druhém stupni Základní devítileté školy v Pionýrské ulici také dějepis. Ruský jazyk byl ale pro tuto komunistickou fanatičku opravdu zdaleka nejdůležitějším předmětem.

Dávala to najevo svými častými hysterickými výstupy ve třídách. Na své žáky křičela: „Pitomci, nepustím vás na střední školu, když se tu ruštinu nejste schopni naučit“.

Premiant třídy Zdeněk Tučník, který již na základní škole říkal, že půjde po maturitě studovat medicínu, na tuto učitelčinu žádost klidně před celou třídou prohlásil, že ruština je blbost a na medicíně ji potřebovat nebude. Nato Fabiánová roztrhala jeho vysvědčení se samými jedničkami a dala mu z ruského jazyka dvojku. Křičela přitom, že by mu klidně mohla dát i čtyřku.

Soudružka učitelka milovala Sovětský svaz a jeho již nežijícího vůdce Stalina takovým způsobem, že v roce 1956 na protest proti kritice Stalina a jeho zločinů vystoupila z KSČ. Do strany byla připravená se vrátit až po úplném očištění Josifa Stalina a také jeho vzorného žáčka Klementa Gottwalda.

Fabiánová, která nakonec skončila na psychiatrii, byla ale mezi ruštináři, s nimiž jsem se potkal, výjimkou. Prakticky všichni ostatní, kteří mně tomuto jazyku učili, od střední až po vysokou školu, byli vzdělaní a kultivovaní lidé. Patřila k nim například profesorka Danuše Kšicová, která přednášela na Filozofické fakultě v Brně ruskou literaturu.

Dubčekovy iluze

O ruský jazyk se již v 19. století zajímala v českých zemích řada národních buditelů, kteří se vyslovovali pro česko-ruskou vzájemnost. Rusky hovořil Karel Havlíček Borovský, který působil v letech 1842 až 1843 jako vychovatel v prominentní moskevské rodině. Domů se vrátil zklamaný poměry v Rusku.

Ruštinu ovládal také Tomáš G. Masaryk i jeho nástupce v prezidentském úřadu Edvard Beneš. První československý prezident Masaryk, který pobýval v Rusku za první světové války, podobně jako Karel Havlíček varoval před iluzemi o východní slovanské říši.

Plynně rusky hovořil například také Alexandr Dubček, který od poloviny 20. let až do roku 1938 žil s rodiči v Sovětském svazu. Již jako komunistický funkcionář studoval později v Moskvě. Nedobrovolně se v hlavním městě SSSR ocitl v srpnu 1968, kdy byl po přepadení Československa společně s dalšími vládními a stranickými představiteli do Sovětského svazu násilně odvlečen.

Tento přesvědčený komunista své iluze o Brežněvově říši oné srpnové noci určitě ztratil. S pocitem satisfakce pak ale uvítal nástup Michaila Gorbačova a jeho reforem v SSSR.

Masarykova Ruská akce

Za předmnichovské republiky se rusisté vzdělávali na Univerzitě Karlově, na brněnské univerzitě a katedra ruského jazyka byla i na univerzitě v Bratislavě. Díky příchodu značného počtu ruských protibolševických emigrantů vznikly v Československu střední školy s vyučovacím jazykem ruštinou.

Když Češi vyhlásili tzv. Ruskou akci, přijelo do Československa velké množství Rusů. Ve „zlatém období“ mezi lety 1922 až 1928 jich v naší republice žilo více než 25 tisíc. Fakticky to bylo desetiletí „renesance“ ruské kultury počátku 20. století, ke kterému došlo díky politice prezidenta Masaryka.

Po osvobození v roce 1945 nastal ale zvrat. Ruští a ukrajinští emigranti z doby první republiky byli od nás za tichého souhlasu československých úřadů deportováni do táborů nucených prací v SSSR. Přesto ve většině společnosti panovalo zpočátku značné nadšení z nového spojence, který tak brilantním způsobem porazil Hitlerovo Německo.

Únorový puč a následná sovětizace Československa spojená s nekritickým kopírováním všeho, co přicházelo z velké východní říše, vedla k postupnému vystřízlivění většiny společnosti. Brutální sovětská agrese statisícových armád s více než 6000 tanky v srpnu 1968 vyvolala pak značný odpor nejen k SSSR, reprezentovanému Brežněvovou klikou, ale do jisté míry i k ruskému jazyku.

Na rozdíl od sousedního Polska, Maďarska či některých dalších zemí nepřevládaly však mezi Čechy a Slováky nikdy vyloženě protiruské nálady. Přesto se výuka ruštiny za tzv. normalizace setkávala u mnoha lidí s jistou nechutí.

Až do počátku 90. let se v Československu totiž vyučoval ruský jazyk na základních a středních školách povinně. Často necitlivý přístup některých pedagogů či špatná znalost ruštiny u školáků a jejich rodičů ještě prohlubovaly averzi k této řeči. V dnešní době je tomu většinou jinak a ruský jazyk studují skuteční zájemci o tuto slovanskou řeč.

Je Ruština na ústupu?

Výuka ruštiny pro budoucí pedagogy, tlumočníky, byznysmeny a další zájemce probíhá na univerzitách či jiných typech vysokých škol, ale i na některých jazykových či středních odborných školách v Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, Liberci, Plzni, Českých Budějovicích a jinde. Největší tradici výuky ruského jazyka mají na Karlově univerzitě v Praze a také na Masarykově univerzitě v Brně.

Na Univerzitě Karlově je to například Katedra rusistiky a lingvodidaktiky na Pedagogické fakultě a také Ústav východoevropských studií na Filozofické fakultě. Jeho ředitel Marek Příhoda připomíná, že ústav se věnuje areálovému zkoumání východní Evropy s důrazem na Ruskou federaci, dále Ukrajinu a rovněž Pobaltské republiky.

Ústav východoevropských studií odborně a pedagogicky garantuje studijní obor Východoevropská studia v bakalářském a v navazujícím magisterském studiu. Podle doktora Příhody probíhá na ústavu dvouoborová i jednooborová výuka ruštiny, ukrajinštiny, ale také například litevštiny či lotyštiny.

Ústav má rovněž smlouvy o pedagogicko-vědecké spolupráci s odbornými pracovišti v Rusku, na Ukrajině a v Pobaltí. Dlouhodobým projektem je od roku 2005 Konference mladých slavistů, která se koná každým rokem. Ruský jazyk a literaturu studuje v současné době na zmíněném ústavu v rámci národní filologie 45 studentů. Dalších 56 pak v rámci východoevropských studií.

O budoucnost výuky ruštiny na Ústavu východoevropských studií FF UK nemá Marek Příhoda žádné obavy. Poslední roky přinesly růst zájmu o studium východní Evropy a pevně proto doufá, že se dosavadní počty uchazečů podaří minimálně udržet.

„Kromě toho se našla řada aktivních studentů a absolventů našich oborů. V této souvislosti bych rád zmínil například Východoevropský klub nebo obnovené vydávání časopisu Navýchod,“ konstatuje Příhoda. Za hlavní úkol do budoucna přitom považuje formulování konkrétních badatelských projektů se zapojením širší sítě zahraničních akademických pracovišť a výrazných osobností oboru.

Potomci Husákových dětí

Na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně působí kolem třiceti lidí. Je zde celkem 16 oborů, i když ruština je jen jedním z nich – je však rozhodně nejvýznamnější.

„Ruský jazyk lze studovat v rámci filologie, ale i jako praktickou ruštinu pro firemní praxi, překladatelství z ruštiny, máme i filologicko-areálové studium, kde se posluchači seznamují s různými jazyky, včetně ruštiny,“ říká ředitel ústavu Ivo Pospíšil.

„V posledních třech letech zájem o studium našich oborů mírně poklesl, ale to se týká většiny oborů na fakultě a univerzitě.“ Podle profesora Pospíšila za dva či tři roky budou maturovat děti „Husákových dětí“ a dá se očekávat, že pokles počtu studentů se snad zastaví, a to se týká i jiných slovanských filologií.

V případě ukrajinštiny se nyní zájem stabilizoval také v souvislosti s akreditací nového oboru Ukrajinská studia, který se svými kolegy připravil Petr Kalina.

„Máme zde například bakalářský obor ruština pro firemní praxi, o který je velký zájem. Řada absolventů pak našla uplatnění ve společnosti Alta i jinde. Naši absolventi učitelského studia vyučují tento jazyk na některých základních, středních a dokonce i učňovských školách,“ zdůrazňuje Pospíšil. Dodává, že ruština na těchto typech škol do jisté míry konkuruje němčině.

„Ještě bych trochu odbočil a zmínil chorvatštinu, kterou zde rovněž vyučujeme. Zájemci se hlásí často z praktických důvodů, třeba aby se domluvili na Jadranu, ale potom se jejich zájem prohlubuje.“

Ústav má dobré kontakty s univerzitami ve všech slovanských zemích, ale míra podpory je různá. Pospíšil dodává: „Zájem mají ukrajinské univerzity, s ruskými univerzitami máme dlouhodobé styky s Nižním Novgorodem, dříve s Iževskem, také se Sankt-Petěrburgem, nyní i se Samarou, ostatní kontakty jsou spíše na bázi osobních kontaktů a odborné spolupráce.

Naše pravidelně pořádané mezinárodní konference, kolokvia, semináře a workshopy přitahují pozornost ruských badatelů. Také u nás studovala a studuje řada Rusů z Ruska i těch, jejichž rodiny se tu usadily. Přivítali bychom však ze strany ruských institucí silnější a hlavně systematickou a důslednou podporu ve formě stipendií, studijních pobytů a literatury.“

S ruštinou do světa

Současní čeští studenti ruštiny by se mohli inspirovat úspěchy svých předchůdců. Například předního českého psychologa Vladimíra Smékala, který přicházel během své profesní dráhy do styku s ruštinou velmi často. I když jí přímo nevystudoval, zdokonalil se v ní natolik, že přeložil do češtiny některé práce i na Západě uznávaných sovětských psychologů Sergeje Rubinštejna a Lva Vygostkého.

Po nástupu Michaila Gorbačova k moci, byl Smékal, který měl do té doby problémy s „normalizačním“ režimem, několikrát pozván svými ruskými kolegy z Akademie věd, aby pomohl se zaváděním testů v psychologii. Testovací metody byly za Stalina v SSSR zakázány.

Profesor Smékal ještě dnes vzpomíná, jaká vládla ve druhé polovině 80. let v Moskvě na vysokých školách svobodná atmosféra, plná diskusí na různá témata, zatímco u nás v té době panoval ještě tuhý Husákův režim.

Brněnská architektka Lenka Musilová rovněž efektivně využila svých znalostí ruštiny, které získala především během středoškolských studií. Na přelomu tohoto tisíciletí se totiž v rámci své profese podílela na rekonstrukci paláce pro kazašského prezidenta Nusultana Nazarbajeva v nově zřizované metropoli Kazachstánu Astaně, bývalém Celinogradu.

Po dobu dvou let tehdy opakovaně létala do Astany, kde pracovala vždy týden až deset dnů. Potkala tam potomky Rusů, kteří se do Kazachstánu dostali za Stalina jako vyhnanci. Vzpomíná, že debaty s kazašskými a ruskými kolegy byly zajímavé a příjemné.

Patří ke světovým jazykům

Ruština patří ke světovým jazykům, kterým hovoří desetimiliony lidí. Je to rodná řeč vynikajících spisovatelů Alexandra Puškina, Antona Čechova, Lva Tolstého, Borise Pasternaka, Alexandra Solženicyna. Své úžasné texty zpíval tímto jazykem Vladimir Vysockij a také Bulat Okudžava.

Za komunistů jsem občas slyšel z mnichovské stanice ruského vysílání Radia Svoboda hlas bojovníka za lidská práva a přítele Československa Andreje Sacharova. Vždy jsem si přitom uvědomil, jak ruština zní měkce a může být krásná. Nesmí jí ale hovořit Leonid Brežněv nebo některý z ruských maršálů během vojenské přehlídky na Rudém náměstí.

Osobně jsem se o příjemně znějící ruštině přesvědčil během své první návštěvy Sovětského svazu v roce 1987, kdy jsem služebně pobýval v moskevském Divadle satiry. Po celých pět dnů jsme tehdy vedli s herci, dramaturgy a dalšími lidmi z této vynikající divadelní scény debaty na nejrůznější témata.

Na rozdíl od nás panovala v té době v SSSR svoboda slova a lidé z uměleckých kruhů jí také plně využívali. Živě se kromě jiného rovněž zajímali o československé události z roku 1968.

Bez obav a s velkým potěšením jsem jim s kolegou z brněnského Satirického divadla Večerní Brno objasnil průběh „Pražského jara“ a zejména masivní vojenskou invazi a zároveň mírumilovnou podobu nenásilného odporu drtivé většiny československých občanů.

Naši ruští přátelé byli velmi překvapeni – přes úspěšně rozvíjející se „glasnosť“ se jim takových informací do té doby nedostalo.

Čtěte též

Reklama

17 komentářů

  1. Martin Bodlák napsal:

    Asi nelze v jedno textu tvrdit, že v SSSR byla svobodná diskuze a přitom se tamějším intelektuálům nedostalo informací o vojenské agresi jejich země proti spojenci (!!!) – je to takové contradictio in adjecto. Ale chápu to jako jisté ohlédnutí za dobou autorova mládí, což je pro všechny lidi doba, kdy tráva byla jaksi zelenější.

    Ostatně i román 1984 vznikl po Orwellově pobytu v Rusku… tolik ke svobodě v Rusku v téměř jakékoliv historické epoše.

    • mk napsal:

      Gorbačovova politika „glasnosti“ na konci 80. let měla sice daleko do reálné svobody projevu, ale byla ve skutečnosti mnohem otevřenější než zatvrdlé jádro československých komunistů dosazených k moci Brežňevem. Takže z Čech se dění v Moskvě jevilo o něco svobodnějším než v tuzemsku.
      A na Orwellovi je právě pozoruhodné, že nikdy v Rusku (SSSR) nebyl a Stalinovy totalitní praktiky znal jen zprostředkovaně z občanské války ve Španělsku, Proto hlavní inspirací pro „Farmu zvířat“ a „1984“ bylo Zamjatinovo dílo „My“.

    • Kristián Chalupa napsal:

      Dobrý den! V roce 1987 jsem v moskevském Divadle satiry zcela svobodně hovořil o sovětské invazi do Československa. Naši ruští přátelé byli však velmi překvapeni, že se této agrese zúčastnilo minimálně půl milionů vojáků s 6000 tanky, tedy mnohem více než při vojenském zásahu v Maďarsku v roce 1956. O barbarském únosu našich představitelů do SSSR pak nevěděli vůbec nic. I přes určitou svobodu slova mnohé informace občanům Sovětského svazu tehdy stále chyběly.
      Zdraví Kristián Chalupa

  2. Nemec napsal:

    Je rozdíl se ruštinu učit z povinnosti nebo dobrovolně. Až nebudou v Rusku vládnout vojáci s mafii, bude to krásná zem se srdečnými lidmi. Ale ten , kdo dnes stráví dovolenou v hotelu u moře v Turecku s ruskými zbohatlíky , bude tu řeč nenávidět jako ti , co prožili jejich zákeřnou okupaci.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Čeští zbohatlíci, co tráví dovolenou v hotelu u moře v Turecku s ruskými zbohatlíky, jsou zcela jiná kvalita. Jsou výrazně chudší, než ti ruští, jak by se jim to mohlo, Němče, líbit, jak by se jim mohla líbit ruština? Závist je přece nejvýraznější česká emoce, i když jde o někoho, kdo se nejmenuje Čech, ale třeba jinak. („Němče“ píši proto, že Němec použil jednou stejné oslovení vůči mně.)

  3. Rosi napsal:

    Krásný článek, konečně něco hezkého. Nevím proč pořád slyšíme samé nepříjemnosti o Rusku.Já je miluji, i když nás okupovali. Pokud ovšem neprovokoval, pracoval a žil normálně, tak se nic nedělo. To ve se dělo v Praze a okolí.

  4. Na povinnou výuku ruštiny, tuším již od 3. třídy tehdejší obecné školy, nemám nejen nejlepší ale ani dobré vzpomínky. Ve zmíněné 3. třídě vesnické jednotřídky ji vyučoval „řídící učitel“, jediný zaměstnanec školy, který sám rusky vůbec neuměl a podle učebnice byl asi tak o dvě lekce napřed před svými žáky. Kvalifikovaných, lépe řečeno překvalifikovaných, učitelů ruštiny posléze přibývalo a na JSŠ a poté na pedag. institutu byla výuka nesporně kvalitnější. Bylo možno se však rusky domluvit i v tehdejším sovětském bloku? Ani náhodou! Pominu sovětskou zónu NDR, ale jakmile jste začali mluvit rusky v Polsku, Bulharsku, Maďarsku (a podle svědectví tomu tak bylo i v ostatních státech sovětského bloku), nikdo se s vámi nebavil. Jazyk za to samozřejmě nemůže. V tomto případě negativní vztah pramenil nejen z imperiální politiky SSSR ale také z používání azbuky; touto větou pouze konstatuji stav. Po roce 1989 se situace obrátila o 180 stupňů, jak je obecně známo. Necítím se být rozhodcem ve věci významu jakéhokoliv jazyka. Myslím si však, že nejdůležitějšími kritérii jsou literární díla v něm napsaná a komunikační užitečnost. Politický fanatismu a národní jazyky nemají vedle sebe místo.
    [Jsem emerit. pedagog s aprobací jazyk český – dějepis- hudební výhova.]

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      Na výuku německého jazyka od druhé třídi obecné školy, mám zase já jen ty „nejlepší“ vzpomínky! Víme pane Pavle-P-Lenere? Ale opravdu, jazyk nemůže za své uživatele, tak nač ta řeč?

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Zapomněl jsem poznamenat, že výuka německého jazyka byla také mpovinná už za první republiky.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Oprava překlepu: Zapomněl jsem poznamenat, že výuka německého jazyka byla také povinná už za první republiky.

      • Němčinu jsem se učil na JSŠ jako druhý jazyk (buď N nebo A), v 11. třídě pak nepovinně latinu a ex privata industria (čili z vlastní vůle ale i potřeby) španělštinu; to je krásný a hlavně lehce naučitelný jazyk. Dík za slušný komentář, pane Oskare.

  5. ČERT napsal:

    „Rusky hovořil nejen Leonid Brežněv, ale také Karel Havlíček Borovský nebo Tomáš Garrigue Masaryk.“ Tak asi je úplně zbytečné upozorňovat na tu jistou asymetrii, ale přece jen bych se u ní pozastavil… Tak samozřejmě jak pro K. Havlíčka Borovského, tak pro T.G. Masaryka byla ruština jedním z cizích, nemateřských jazyků (a ani v ní, např., nepsali nějaká velká díla apod.). L. I. Brežněv se narodil na východní Ukrajině a teď je možná zbytečné pídit se, zda byl jeho mateřským jazykem jazyk ukrajinský nebo, spíše, ruský, protože s tím ruským prostředím byl zcela sžitý. Jinak ale, když je v článku zmínka o Stalinovi (Džugašvillim), tak o tom je známo, že ruština jeho mateřským jazykem rozhodně nebyla. Tou byla pochopitelně zcela odlišná gruzínština a rusky se musel teprve později naučit. – Ale ona ta určitá asymetrie na začátku svádí k jisté podobnosti v případě jiného jazyka. Vždyť přece italský vůdce Mussolini si údajně zakládal na vlastní němčině a tou Hitlerovou poněkud opovrhoval.

  6. klouda napsal:

    Autorem zmiňovaná ruštinářka Fabiánová rozhodně nebyla ojedinělým zjevem.

    V CB na ZŠ v 60. letech učil ruštinu volyňský vysloužilec Svobodovy armády s příznačným jménem Car. Neuměl ani česky ani pořádně rusky, naštěstí byl pořád pod vlivem, proto moc neškodil. Učil jen první 2 hodiny, pak byl namol.

    V CB v 70. letech učila na gymplu ruštinu neuvěřitelně tupá bachratá ohyzdná komunistka Malkusová. Nevydýchala, že jsem nosil odznáček USAF. Řešilo se-no tak nějak upatlaně u ředitele boudy.
    Její klon = dcera úplně stejného vzezření, leč ještě blbější, učila -jaké překvapení 🙂 také ruštinu v 80. letech na ZŠ. Sama měla tak blbou dceru, že nad ní po 1989 stále visel Damoklův meč zvláštní školy.
    Tak to byli ti totalitní kantoři, které uklidil bolševík jako učitele ruštiny, kreslení, občanky a tělocviku.

    Ruštinu jsem rehabilitoval po slavném vystoupení Jarek Nohavica/Žanna Bičevskaja 1987. Do té doby jsem neznal ani Bulata Okudžavu ani Vladimíra Vysockého, o kterém ŽB/JN zpívali.

    Samozřejmě ruštinu je třeba užívat uvážlivě. Raději rusky zpívám než mluvím. Ale naštěstí žije v ČR mladá generace zcela evropských Rusů s dobrou angličtinou, kteří splňují veškeré standardy civilizovanosti, nejsou hluční a světe div se! Sami mi aktivně uvolňují místo v MHD, aniž bych musel bušit o zem berlemi.

    • Oskar (hanák z Hané) napsal:

      To jsme se toho teda dověděli! To jsou mi novinky – Bulat Okudžava, co byl etnický Rus jako poleno! Dubové poleno.

  7. petrph napsal:

    Ale no to víte, když není nutné se učit (ani jazyky) z důvodů profesních – nebot jak naši edukatoři zdůraznují jest to zbytečné když ani člověk neví co za pár let bude dělat – a pak si přece všechno najde na internetu. Tak halt z důvodů ideologických.
    40 let, za nadvlády Moskvy se tu učily generace rusky. Pak jsme získali svobodu pod patronací Západu, takže se další generace učily mylně anglicky. Tím mylně uvádím nedávné prohlášení z Bruselu, že po brexitu se anglitina jako jazyk EU zruší.. Takže další generace se bude učit dílem německy, dílem francouzsky. Nebo raději arabsky nebo čínsky at mají nějaký náskok do časů budoucích

    • klouda napsal:

      Angličtina v EU nezmizí, protože je z ní již dávno celosvětová „nová latina“.
      Ani politicky zmizet nemůže, Irsko a Malta by to nedovolily.
      Učit se čínsky a arabsky? Zřejmě narážíte na starý socialistický vtip o Kuzmovi, co za války skrýval Žida a teď vědom si budoucnosti skrývá Číňana. Ale vážně: čínsky se učí mnoho Čechů a vědí proč-ten trh je obrovský. Ani čínskou medicínu nelze dělat na úrovni, pokud terapeut nezná názvosloví. Navíc čínština prodělává podobný posun jako středoamerická španělština. V Mexiku se španělština začíná rytmem a intonací blížit k angličtině, čínština začíná být hlubší a není tak odporně pisklavá jako dříve. Vidět je ve srovnání starých a nových čínských filmů.
      Učit se ve větší míře arabsky nebude nutné, naposled to potřeboval páter Alois Musil (Musa ar Rueili). Těch pár současných mluvčích nám na dlouho vystačí-s kým a proč také mluvit?
      Mluvit v EU francouzsky a německy? Leda v bývalé DDR a kulturnějších částech D a F, tam se mi starší nepošklebují ze cizí výslovnost. Proto s Vídeňáky, Francouzi a Bavoráky lépe mluvit anglicky, přé tahají za kratší konec provazu a s mladými nemám problém v žádném ze zmíněných jazyků.

Přidávání komentářů není povoleno
Reklama