Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Vojtěch Dárvík Máca, Foto: se se souhlasem Jakuba Laichtera
,

„O čekání na válku jsem psal už před rokem, tehdy to média nezajímalo,“ říká fotograf o Ukrajině

Sedm válečných týdnů strávil český fotograf Vojtěch Dárvík Máca na Ukrajině. Do země přijel 20. února, o čtyři dny dříve, než ji napadlo Rusko. Za 49 dní projel celou Ukrajinu a pořídil tisíce fotek válečných škod i lidského neštěstí. Jeho fotku otiskl deník New York Times, ale také ruské propagandistické weby. Ty publikovaly hned několik Mácových fotografií společně s vylhanými texty. „Nedá se tomu zabránit, fotky si může koupit kdokoliv,“ konstatuje Máca pro HlídacíPes.org.

Kdy jste se rozhodl odjet na Ukrajinu? 

O Ukrajinu se zajímám už dlouho, jezdím tam už asi sedm let a znám tu zemi poměrně dobře. Před časem jsem dělal reportáž o českých vesnicích v zahraničí – v Chorvatsku, Banátu, a také právě na Ukrajině. Loni v březnu jsem tam byl kvůli reportáži o Černobylu k 35. výročí výbuchu jaderné elektrárny. V dubnu jsme pak projeli s kamarádem oblast východní Ukrajiny, kde probíhaly boje už od roku 2014. Tehdy jsme tam zažili jen jednu střelbu poblíž, ale místní nám říkali, že se na různých místech střílí prakticky denně.

My jsme se tam pohybovali v době, kdy u nás praskla kauza Vrbětice. Takže nás monitorovaly ukrajinské tajné služby a zpětně jsme se dozvěděli, že i ruské. Situace tam byla dost napjatá. Já jsem pak napsal článek, kterému jsem dal titulek Čekání na válku. Média ale o něj neměla v té době zájem, aktuální byla jiná témata, Vrbětice, v červnu pak tornádo na Moravě…

O čem ten článek byl?

Například o tom, že na ruské straně v pohraničí se hromadily desetitisíce ruských vojáků. Zatímco evropská média psala o tom, že ruská vojska se z oblasti stahují, my jsme měli i satelitní snímky, kde bylo vidět, že vojáci tam naopak stále přibývali. Nejsem politolog nebo expert na tuto oblast, ale bylo mi zřejmé, že začne nějaký konflikt. A to byl i důvod, proč jsem tam letos odjel znovu. Chtěl jsem udělat srovnávací reportáž o vesnicích, které jsem navštívil loni. A shodou okolností jsem tam přijel čtyři dny před tím, než začala válka.

A zůstal jste sedm týdnů. Plánoval jste to tak? 

Vůbec ne. Přijel jsem 19. února do Čech poté, co jsem měsíc strávil v Německu. V osm večer jsem se rozhodl, koupil si letenky a partnerce jsem řekl, že se vrátím za týden. Na další víkend jsme plánovali akci s přáteli, chtěl jsem jim promítnout nějaké fotky, jak to tam vypadá. Ale nakonec to dopadlo jinak.

Nechoď ven, zastřelí tě

Jak jste se přímo na Ukrajině rozhodoval, kam v kterou chvíli jet, a kdy už se vrátit? 

V tu chvíli se nedá moc plánovat, člověk se rozhoduje podle situace ze dne na den, z hodiny na hodinu. Zpočátku bylo několik momentů, kdy jsem se chtěl vrátit okamžitě. Odjížděl jsem z Mariupolu 28. února, takže jsem tam zažil první čtyři dny války. Měl jsem půjčené auto, chtěl jsem dojet do Dnipra, tamodtud vlakem do Kyjeva a po pár dnech se pak vrátit domů. V Dnipru jsem ale uvíznul na týden. Přestala tam fungovat infrastruktura, nejezdily vlaky, z bankomatu bylo možné vybrat jen malé částky…

Místní v Dnipru začali být velmi vystrašení, až paranoidní, a pro mě to bylo chvílemi i docela nebezpečné. Déle než týden jsem nemohl skoro vyjít ani ven z hotelu. Chlap ve středním věku v civilu tam zkrátka působil podezřele, všichni místní museli narukovat. Do domobrany nabrali i velké množství místních mladých mužů, takže plno mladých kluků dostalo najednou zbraň do ruky. Potřeboval jsem získat akreditaci od ukrajinské armády, abych se tam mohl vůbec dál pohybovat. Zatímco jsem čekal na vyřízení, někdo z místních mi rovnou řekl, ať bez toho vůbec ven nechodím, že mě zastřelí… V té době vznikla moje série rozhovorů s místními, kteří se rozhodli neodejít před válkou, ale zůstat. Schůzky jsem si domlouval přes internet a jezdil jsem na ně taxíkem, nic jiného jsem dělat ani nemohl.

Jste s těmi lidmi stále v kontaktu? 

Vrátil jsem se do Prahy teprve tento týden v úterý. Ale určitě chci s některými udržet kontakt, po lidské stránce, ale rád bych sledoval jejich příběhy dál i novinářsky. Bohužel podle posledních zpráv to vypadá, že co se týká Dnipra nebo Charkova, může to tam dopadnout stejně jako Mariupol.

Vidět tolik hrůzy najednou není snadné, jak to zvládáte psychicky? 

Zatím to zvládám, je to asi hodně závislé na povaze. Vidím v té práci smysl, zajímá mě sociálně dokumentární fotografie, vnímám jako důležité ukazovat lidem realitu, jak to tam opravdu vypadá. Ale asi by to nešlo, kdybych předtím fotil jen „sluníčkové“ akce. Už mám nějaké zkušenosti z konfliktů, reportážní fotografii se věnuju profesionálně asi deset let a konfliktní situace fotím tak posledních pět let. Byl jsem v Turecku, Kurdistánu, v Podněstří, fotil jsem uprchlickou krizi, nebo následky tornáda. Ale i tak teď potřebuju možná na několik týdnů vypnout a odpoutat se od toho. Odjíždíme ještě tento týden s partnerkou na dovolenou. Ale já to mám tak, že reakce na ty zážitky přichází až se zpožděním, třeba až po dvou týdnech, tak uvidíme.

Do Černobylu bych po Rusech nejel

Zmínil jste, že smyslem vaší práce je mimo jiné ukazovat lidem pravdu. Vám se ale v poslední době stalo, že vaše fotky zneužily ruské dezinformační weby a přidaly k nim vylhaný text, který tvrdil pravý opak reality. Jak jste na to reagoval?

Bohužel jsem tomu nemohl nijak zabránit, ty fotografie byly oficiálně koupené od agentur, pro které fotím. Agentury si ale často fotografie přeprodávají i mezi sebou, takže ruské weby je koupily od někoho jiného, než komu jsem je já prodal. Jedná se o fotografie, které ode mě koupila primárně ČTK. A ti se mi už ozvali, že se tím chtějí vážně zabývat. Já jsem to zjistil tak, že jsem si dělal pravidelnou rešerši, abych viděl, kde se moje fotky objevily. Potěšilo mě samozřejmě, že jednu fotografii použily i New York Times. Ale zároveň jsem se dověděl, že asi tři nebo čtyři ruské weby použily několik mých fotek ke svým textům, ve kterých tvrdí, že škody si způsobila sama Ukrajina. Přitom všechny fotky jsou popsané metadaty, takže nikdo nemůže říct, že by nevěděl, co na nich je.

Člověk to musí nějak zpracovat a nesmí se nechat znechutit, ale samozřejmě mě to štve. Jedna věc je, že se snažím informovat lidi o té drastické situaci a pak vidím své fotky ve spojení s naprostou lží. A další rozměr tomu dává ten pocit, že se člověk najednou sám ocitnul v nějaké globální hře propagandistických ruských médií, to je šílený. Připadá mi zvláštní, proč si koupili fotku zrovna od českého fotografa, když zaprvé fotí i Rusové a fotek těch hrůz je všude spousta.

Mám pocit, že by to také mohl být způsob, jak mi naznačit, že o mě vědí. Už loni jsem se přes jednu ambasádu dověděl, že po reportážích z východní Ukrajiny mám údajně deset let zákaz vstupu do Ruska. Oficálně to nevím, o ruské vízum jsem nežádal (smích). Ale během posledních dnů v Kyjevě, poté, co jsem se o zneužití fotek dozvěděl, jsem se trochu obával, aby si nedělali nějakou rešerši Ukrajinci. To by mohl  být samozřejmě problém, kdyby si mysleli, že fotím pro Rusy.

Byl to hlavní podnět k tomu, abyste už z Ukrajiny odjel?

Měl jsem hlavně vlastní vnitřní podnět, že už tam nemůžu být déle. Bylo by tam pořád co dokumentovat, ale je potřeba si říct dost. Je to opravdu náročné a člověk je svědkem neskutečných věcí. Tím, že jsem freelancer a žádná redakce mi nezavelí, že je střídání štábů, tak si to musím umět přikázat sám. Už v zájmu psychohygieny, aby to člověka nesemlelo. Během posledního dne mi volali kamarádi fotoreportéři, jestli s nimi nechci jet do Buči, kde byl odkryt nový masový hrob, další mi nabízeli cestu do Slavutyče a Černobylu. To by ale bylo pořád něco. Navíc do Černobylu bych teď ani nejel, údajně tam stoupla radiace po okupaci ruskou armádou, jejíž vojáci si hrabali zákopy v radioaktivním tzv. Rudém lese.

Inflace fotožurnalistiky

Jak zvládáte jako freelancer dělat válečného reportéra? Nechybí vám zázemí redakce?

Sám bych to nezvládal, mám už několik let asistentku. To je člověk, který mi dělá administrativu, rešerše, popisuje a nahrává fotky na web, kontaktuje agentury i některé respondenty na místě. To jsou věci, které nezvládám dělat, když jsem v terénu. Teď se mi ale bohužel stalo, že jsem zrovna vybíral novou asistentku a mezitím jsem odjel na Ukrajinu, kde jsem měl nejdřív strávit jenom týden. Takže jsem to nakonec celé absolvoval sám a administrativa mi sebrala možná 40 procent času. Teď mám hotový první výběr toho, co může jít do médií, a to je 400 fotek. Hrubého materiálu to mohlo být i víc než 20 tisíc fotek.

Vrátí se vůbec ty náklady? 

V podstatě ano, ale spíš v dlouhodobějším horizontu. Myslím, že tahle cesta se mi zaplatí zhruba během čtvrt roku. Spolupracuji s několika agenturami, některé fotky nebo články prodávám přímo, k tomu občas vydám nějakou publikaci nebo udělám výstavu. Výstavu o Ukrajině jsem původně plánoval na 1. březen… Takže některé fotky pak vydělávají opakovaně. Ale je pravda, že agentury mají nasazené strašně nízké ceny za fotku. Už od nástupu internetu je obrovská inflace fotožurnalistiky, ale i zpravodajství. Já mám kromě focení ještě jednu práci, dělám asistenta jednomu německému politikovi, který je upoután na invalidní vozík.

Věří Ukrajinci, s nimiž jste se v minulých týdnech setkal, že to zvládnou a porazí Rusko?

Přání je otcem myšlenky. Na začátku to všichni odhadovali tak na dva až tři týdny. Ale Ukrajina má obrovskou schopnost mobilizace civilního obyvatelstva a extrémní morální převahu. To je drží nad vodou. Jejich heslo je teď „Vše bude Ukrajina“. Samostatným tématem by tedy byla pozitivní ukrajinská propaganda. Není to jako v Rusku, že by lhali. A je pochopitelné, proč funguje, musí dát Ukrajincům morální podporu a stmelit je. Ale stávají se i chyby a je otázka, co s touto propagandou bude po skončení války…

Chcete se na Ukrajinu vrátit?

Určitě ano, minimálně až konflikt skončí. Vůbec bych ale nechtěl spekulovat, kdy to bude. V tom se vždycky každý splete. Fakta jsou taková, že Putin vydal rozkaz svým generálům, že má válka skončit do 9. května, k výročí ukončení 2. světové války. Je ale pravděpodobné, že ještě předtím, koncem dubna, se tam budou dít opravdu hrozné věci. Je otázka, jestli Rusové znovu zaútočí na Kyjev, Oděsu a Dnipro, jestli použijí chemické zbraně. Všechno bude záviset také na tom, jak dlouho a jak intenzivně bude Ukrajinu podporovat Evropa. Podle mě Evropa s Ukrajinou stojí a padá, svým způsobem je Ukrajina takové Polsko za 2. světové války.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře
Nebyl vložen žádný komentář
Přidávání komentářů není povoleno